Ten se snažil dostat na obrazovky Československé televize zpočátku do zahraničního zpravodajství, načež po vojně nastoupil do redakce pořadu Auto Moto Revue. Nechyběl tehdy téměř na žádných automobilových závodech a vedle těch domácích se vydával natáčet i za hranice naší vlasti. Jedním z jeho dochovaných kultovních filmů je ten z Rallye Monte Carlo 1977, kde se skvělým výkonem prezentoval tovární tým AZNP Škoda. Tři roky poté Dušan tehdejší socialistickou republiku opustil a zamířil do Spojených států, kde se také postupem času zapojil do motoristického dění. Během našeho setkání při jedné z jeho pravidelných návštěv Čech tak bylo o čem povídat.

Můžete vzpomenout na vaše začátky v motoristickém sportu?

„V Auto Moto Revue jsem začal v osmašedesátém. Předtím jsem měl na starosti zahraniční zpravodajství. Do redakce chodily zprávy na filmových kotoučích a já z nich vybíral čtyřicetivteřinový materiál. Pokaždé jsem se tam snažil nacpat Formuli1 nebo nějaké autosalóny. Všimli si toho redaktoři tehdejší MoDoRevue – předchůdce pozdější Auto Moto Revue. Tehdy chtěli pokrýt celou dopravu – silniční, leteckou, železniční i vodní a motoristický sport, než zjistili, že to pětičlenná redakce nemůže stíhat a zvládat. Proto ten univerzálnější název. A prý jestli bych jim mohl vždy ten materiál ohledně zahraničních motoristických podniků sbírat a zpracovávat. To jsem dělal, dokud mě z televize v sedmdesátém roce nevyhodili. Zachránila mne vojna, kde jsem v technických opravnách pluku také lampasákům opravoval auta. Oni mezitím chlastali a kradli benzín a já upravoval výkazy. Každopádně za moji práci stopnuli mé nepříznivé kádrové materiály a napsali mi jiné. Já tak mohl po vojně dělat konkurs zpět do televize a nastoupit do Auto Moto Revue jako redaktor a později dramaturg.“

Na Rallye Vltava, za kamerou Petr Kroupa

Jak tehdy fungovala redakce?

„Tou dobou byli ve sportovní redakci Československé televize dva kameramani. Renatus Hladík alias Renda miloval fotbal, aby nemusel moc běhat s kamerou. Zato Láďa Rak jakmile mohl, vyrážel s námi na závody. Zažili jsme společně prakticky všechny Rally Vltava, Škoda Rally a Barum Rally i výjezdy do socialistické ciziny třeba na Raid Polski. Rallye Vltava v šestaosmdesátém jsem ještě jen fotografoval. Tehdy dorazily tři tovární alpiny a dvě cortiny. Soutěž nakonec vyhrál Jean Vinatier s alpinou. Později se sestava kmenových kameramanů ustálila. Tvořili jí Láďa Rak, Petr Kroupa, Pavel Křížek, Láďa Tax a občas ještě Zdeněk Trojan. V sedmdesátých letech bylo jen málo závodů, na kterých jsem chyběl. Objížděl jsem soutěže, okruhy, vrchy – dělal jsem i manažera televizního teamu Mirka Adámka a jezdil s ním a jeho NSU po evropských kopcích. Prostě každý víkend někde. Snad jen sajdkárkros a plochou dráhu jsem až tak nepreferoval a jezdil pouze na ty nejvýznamnější podniky, například Zlatou přilbu.“

Památný je váš výjezd na Rallye Monte Carlo 1977.

„Tehdy jsem tam byl poprvé a naposled. Chtěl jsem tam. Vypadalo to, že by škodovka mohla něco dokázat. Stotřicítka byla tou dobou už docela konkurenceschopná. Požádal jsem v práci o neplacené volno a výjezdní doložku na čtyři dny – na více nám nedali – a vyrazili jsme. Doprovázel mě asistent režie Mirek Fišera. Ten pracoval na částečný úvazek, takže volno řešit nemusel. Jeli jsme s jeho Renaultem 12, a jak to tehdy bývalo, do kufru se pro kanystry s benzínem už nic nevešlo. Oficiálně bylo každému z nás umožněno vyměnit si koruny za osmatřicet marek. Podařilo se nám jich však propašovat asi dvěstě. Bylo to úžasné. Vybaveni jsme byli švýcarskou kamerou Paillard Bolex, zapůjčenou Československou televizí. Stála šedesát tisíc, tedy více, než ten renault. Hranici jsme překročili o půlnoci, abychom ušetřili jeden den. Tou dobou už se samozřejmě jela hvězdicová jízda. My posádky dostihli ve francouzských Alpách a sledovali je až do Monte Carla. Z Československa tam vyrážela také redakce Krátkého filmu. Ta si však natočila spoustu materiálu pro Škodovku již před samotnou soutěží, pak dala jednu vložku a zbytek dotáčela mimo jiné po návratu v kopcích nad Mladou Boleslaví. My se snažili objíždět vložky ve vzdálenosti sta až stopadesáti kilometrů od Monaka. Hlavně jsem pokryli třetí, závěrečnou, etapu. Neunikla nám Noc dlouhých nožů a o půlnoci jsme nemohli chybět na Col de Turini.“

Rallye Škoda 1975 – Ota Šafek, fotograf Světa motorů (v roce 1973 nafotil havárii Munariho na Vltavě), Vojta Rieger, Dalibor Janek, zády Oldřich Horsák a Dušan Neumann

Jak probíhal návrat?

„Po příjezdu z hor nám nezbýval téměř žádný benzín. Milan Zapadlo, který tehdy spolu s Jirkou Motalem obsadil patnácté místo absolutně a druhé ve třídě 2 (třídu 2 vyhrála posádka Václav Blahna – Lubislav Hlávka, pozn. autora), tedy obešel všechna závodní auta a vycucal z nich benzín, ať můžeme dojet do Čech. Na Rozvadov jsme dorazili o půlnoci a již téměř bez benzínu. Byl leden, strašná zima, a jak jsme si při čekání na odbavení topili, benzín došel úplně. Celníci nás přetlačili přes hranici a tam jsme to od nich schytali. Chtěli otevírat i krabice s natočeným materiálem. Upustili od toho až po mém sdělení, že tedy budou muset zavolat soudruhu řediteli Zelenkoví do Československé televize, zdali to mohou udělat. Teprve pak nás tam v zimě a mrazu nechali našemu osudu. Zde se nám podařilo až někdy ráno uprosit jakéhosi Němce, aby se vrátil do Německa a přivezl nám tři litry benzínu, potřebné pro dojetí na první benzínovou pumpu v našem rodném koncentráku.“

Výsledkem vašeho snažení je dodnes zachovaný film.

„Ano. Osm a půl minuty dlouhý film, který byl odvysílán v Auto Moto Revue. Delší než desetiminutový nám nebyl umožněn. Museli by totiž více zaplatit a poskytnout více materiálu. Dnes mají tento film k dispozici také kluci v Mladé Boleslavi a dá se najít i na youtube.

Moc mě mrzí, že mnoho dalších filmů nebylo dochováno. Myslím, že většina vzala za své během povodní v roce 2002. Česká televize totiž měla skladiště u Vltavy. Třeba RAC. Byl jsem tam v roce 1979. Ročník devětasedmdesát jsem dokončil až na jaře osmdesátého a pak už jsem zmizel.“

Můžete vzpomenout na vaši emigraci?

„Vyrazil jsem Tatrou 57B do Jugoslávie, kde žila má tetička, jakože na sraz veteránů. Samozřejmě to byl fiktivní důvod. Mým plánem už bylo zmizet. Z předchozí cesty do Ameriky jsem tam měl kamaráda, žijícího v Pennsylvánii, který mi poslal pozvání. Na jeho základě jsem v Záhřebu dostal vizum do USA. S tím se mi podařilo přejet do Rakouska a zde si vyzvednout rodný list. Následoval přesun do Německa, kde na mě pro změnu čekal můj vysokoškolský diplom. Tatru jsem následně vyměnil za letenku do Států a odletěl jsem.“

Jak náročné byly začátky v nové zemi?

„Začínal jsem v Pennsylvánii. Tady však byly imigrantů doslova fronty. Nechtělo se mi zde čekat a tak mě napadlo vyrazit někam, kam se nikdo moc nehrne. V Oklahomě mě přivítali s otevřenou náručí. Zdrhnul jsem na dušičky a už od nového roku zde získal pracovní povolení. Zpočátku jsem hrabal listí ve školce a přespával v kůlně. Zimou jsem však rozhodně netrpěl. Vždyť i na Štědrý den zde kvetly magnólie. Československo mi rozhodně nechybělo. Pouze kamarádi a rodiče. Vždyť třeba můj letitý problém s žaludečními vředy, zřejmě působený všemi těmi stresy, vyřešil mexický doktor bez operace. Léčil mě salsou a za dva měsíce bylo po vředech.“

Záhy se vám podařilo vrátit k automobilům.

„Nejsem vyučený automechanik, ale kolem aut jsem se motal od malinka. Naše rodina neměla dost peněz a tak jsem se jako kluk bavil opravováním našeho prvního auta – tatraplánu. Byl to exportní vůz určený pro Švédsko s pravostranným řízením. Jezdil jen na tři válce a já se tátovi drze přihlásil, že ho zpojízdním. Vydržel mi až do mého pobytu na vojně, kdy jsem s ním skončil v kotrmelcích. Pak jsem si pořídil Hondu 600 NG. Ta by se mi líbila i dnes. Také v Auto Moto Revue jsme testovali různá auta a motorky. Zkušeností jsem měl dost. Když už se mi tedy v Americe nechtělo hrabat listí, půjčil mi soused kolo, já začal objíždět Tulsu a hledat jinou práci. Před servisem Volkswagenu mě zaujala cedule, že shání člověka na mytí aut. Mistr zaregistroval můj přízvuk a zeptal se, že asi nejsem místní. Po mé odpovědi, že jsem Čechoslovák, řekl: „Ty určitě znáš ty zasrané milimetry. To tady nikdo neumí. Budeš automechanik!“ Později mě zlanařil majitel servisu Alfa Romeo, jenž měl českou manželku, abych šel k němu instalovat klimatizace do Renaultu 5. Toto malé vozítko Američané nepovažovali za auto, ale brali ho jako nákupní tašku pro ženské.“

Váš vzestup následně pokračoval.

„Jednoho dne zde zastavil Mercedes 300 SL Gullwing. Vylezl z něj chlapík a prý že potřebuje vstřikovací čerpadlo, musí to poslat do Stuttgartu a vyjde ho to na dva a půl tisíce dolarů. A jestli prý tomu rozumím. Jasně – já tento typ auta viděl jen ve filmu, když s ním jezdil Stirling Moss závod Mile Miglia. Řekl jsem mu, ať zde mercedes nechá přes noc. Po prohlídce motoru mi padlo do oka, že zde je klasické vstřikovadlo Bosch, stejné, jako bylo u V3S. Rozebral jsem ho a odhalil prasknutou koženou membránu. U místního ševce jsem koupil kůži, menbránu vystřihl a ráno mercedes fungoval. Majitel byl nadšen. Dal mi sto dolarů a odjel. Vrátil se po čtrnácti dnech. Prý má dílnu na restaurování starých amerických aut, ale evropským nerozumí a dělat je nechce. Nabídl mi třikrát tolik, kolik jsem bral u Renaulta. Tak jsem se dostal k restaurování veteránů. Mezitím ten můj známý z Pennsylvane koupil Bugatti 57. Stála pětadvacet let někde pod stromem a dalšími deseti auty. Nabídl mi, zdali nechci jít, za daleko lepších podmínek, dělat k němu. Odpovídám, že bugatku znám jen z muzea a on na to, že když znám Elišku Junkovou, tak bych to měl zvládnout. Stejně jako Eliška jsem odpověděl – „a proč ne“. Tak jsem zamířil k němu do Pennsylvánie a zde postupně jsem zrestauroval – hlavně po mechanické stránce – bugatek dvanáct.“

I ve spojených státech jste nakonec našel cestu zpět k automobilovým závodům.

„Vstoupil jsem do klubu amatérských jezdců rallye a závodů do vrchu a začal upravovat auta. Jedna kopcová honda mimochodem závodí dosud a za celých čtyřicet let jsem její motor dělal jen dvakrát. Neskutečný držák. Když to v Československu ruplo a komunisti padli, oslovil mě Tonda Charouz, jestli mu nechci dělat manažera na Pikes Peak. Startoval zde třikrát. Hned poprvé svoji kategorii vyhrál. Také podruhé měl dobře našlápnuto. Praskla mu však spojovací hadice mezi mezichladičem a turbem. Odešla součástka za nějaké čtyři dolary. Také při třetím startu selhala technika. Přesnou příčinu si už ale nevybavuji. Tehdy ještě nebyla trať závodu vyasfaltována vyjma stopadesáti metrů po startu a nějakých sto metrů zhruba uprostřed, kde bylo hotelové parkoviště. Start byl v nadmořské výši 2100 metrů a cíl 4300 metrů. Trať, čítající stosedmapadesát zatáček, ještě nebyla lemována svodidly, ale díky její šíři na ní mohla bokem letět i obrovská americká monstra. Velkým zážitkem bylo vidět zde v akci i rallyové hvězdy jako Ari Vatanen, Michele Mouton či Walter Röhrl.“

Co vy a motoristický sport v současnosti?

„Dnešní českou rallyovou scénu moc nesleduji. Přijde mi moc komerční. Prostě příliš o penězích. Naopak v Americe mi soutěže připomínají sedmdesátá léta u nás. Startuje tam různorodé startovní pole včetně pick-upů. A především tratě jsou veskrze šotolinové. Vždy uprostřed lesa je paddock, kde se všichni sjedou. Odtud se jedou rychlostní zkoušky, tvořené takovými osmičkami v hlubokých lesích a nádherné přírodě. Jelikož se vesměs jede v minimálně obydlených oblastech, nikdo proti rallye ani moc neprotestuje. Já sám však také nedávno zažil závodnický zážitek. Předloni jsem k sedmdesátinám dostal jako dárek start na Rallye Praha Revival s Jirkou Bočkem v jeho Mini Cooperu. To auto se však na množství rozbitých cest vůbec nehodilo. Bylo nám ho líto a šetřili jsme jej, takže jsme skončili někde v polovině startovního pole. Pokud bude příležitost, klidně bych si však Revival zopakoval.“

Foto: archiv Jana Splídka a Dušana Neumanna