Však také při setkání s nimi v nymburské restauraci U Kotherů Marek hned úvodem našeho příjemného povídání pronesl: „Letošní rok mi utekl neskutečně!“ Dle jeho dalších slov není vůbec divu. „Od jara do podzimu jsme měli jen dva volné víkendy. Jinak jsme byli pořád na závodech. Tomík jel čtyři seriály. Nadále autokrosovou „republiku“ i Pohár mládeže, nástupce předchozího Poháru sponzorů. K tomu Kosice Cup. To vše s bugynou. S Nissanem Almera pak Amater Rally u Milana Blahouta. Autokrosů absolvoval dvacet a sedmkrát startoval s autem. Do toho já jel s favoritem čtyři soutěže,“ vypočítává pražský pilot pestrý program. A já se ptám, proč konkrétně on zahájil sezónu až v dubnu.

„Před sezónou proběhla velká repase auta. Dá se říci až přestavba. Opravili jsme kompletně karosérii, jejíž předek byl vyměněn. Favorit dostal nový lak, motor, výfuk, brzdy a lyžinu a přešli jsme na patnáctková kola. V klidu jsme ho připravili do stoprocentní kondice a v dubnu vyrazili na naši oblíbenou Kopnou. Potěšilo nás, že se z velké části odjela na vodě. I proto se nám celkem zadařilo a ve třídě HA jsme skončili druzí.“

Následoval Český Krumlov.

„Ten byl velice pěkný. Krásně jsme si zazávodili s klukama ze třídy E1, hlavně na Malontech. Ty nám loni zrušili kvůli předchozímu krupobití a tak jsme je naostro absolvovali poprvé. Je to skutečně krásná, těžká, rozbitá, uskákaná vložka – prostě nádhera. Potěšilo nás, že jsme si v jejím druhém průjezdu nadělili oproti tomu prvnímu bezmála půl minuty.“

Ještě lépe se dařilo na Bohemii.

„Vyhraná Bohemka byla vůbec nejkrásnějším závodem. Je naší téměř domácí a těšili jsme se tím více, že předpověď počasí slibovala celý víkend, nám vyhovující, déšť. Před sobotním startem jsme přemýšleli, co obout. Volba nakonec padla na suché pneumatiky a ty jsme na Městské erzetě na dlažebních kostkách téměř zničili. Pokračovali jsme na nich na Sever do Jizerek. Na erzetě Zlatá nás chytla taková průtrž, že stěrače nestíhaly. Podařilo se nám nicméně odskočit našim soupeřům a přenocovat na druhé pozici za Petrem Farníkem, který je pro nás nedostižný. Cílem pro nedělní etapu bylo pozici udržet.“

Nakonec z toho však bylo vítězství.

„Po Petrových technických problémech jsme se ujali vedení. Probíhaly přitom naprosto úžasné souboje s našimi tradičními celoročními soupeři a kamarády Jirkou Teršem a Vlastou Čuřínem. Před startem závěrečné vložky se Ondra (spolujezdec Ondřej Novák, pozn. autora) kouknul do výsledků a řekl mi, že vedeme před Vlastou o tři vteřiny. Dohodli jsme se tedy, že to zkusíme a dali do toho úplně všechno. Ve stopce jsme čekali na Vlastův čas a zjistili, že jsme před ním tuto vložku vyhráli o pět vteřin. Bylo to naše první vítězství v MČR HA. Ještě více si však považuji šestého místa mezi historiky absolutně. Prostě splněný sen.“

Naopak Barumka dopadla mnohem hůře.

„Na Barumku jsme se také velmi těšili. Začali jsme v pátek večer pěkným časem na městské vložce. Užili jsme si skvělou atmosféru nejen během ní, ale už při předstartovní show a průjezdu startovní rampy. Tím nám však hezké okamžiky skončily. Pak už bylo vše špatně. Hned na úvodní sobotní erzetě jsme zjistili, že motor nemá správný výkon. Já pořád hledal příčinu, nesoustředil se tak na jízdu a na Trojáku přeslechl Ondrův diktát. Výsledkem byla obrovská krize a výlet do lesa. Odnesly to naštěstí jen páté dveře, poškrábané od větví. Na závadu motoru jsme nepřišli celý den a rozhodli se alespoň etapu dokončit. Na poslední večerní erzetě nám přímo na Podhoranu při jízdě na vytočenou čtyřku skočil před auto obrovský daněk. Auto bylo bohužel po srážce s ním hodně rozbité. Přišli jsme o světelnou rampu a alternátor, z šesti světel nám svítilo jen jedno a to ještě kamsi do nebe. Pomalým tempem se nám podařilo dotáhnout auto až do cíle. Zde jsme ho zklamaní naložili a ještě v noci odjeli domů do Prahy.“

Stihli jste nějakou soutěž navštívit i jako diváci?

„Pouze Pačejov. Viděli jsme tři erzety. Krásná podívaná byla především na Komušíně ve známém diváckém místě, kde se ze šotoliny odbočuje na asfalt. Zajímali nás převážně historici. Chtěli jsme také jednou vidět zvenčí hlavně borce s favority, s nimiž obvykle soupeříme. Úvodní erzeta byla fajn. Druhá nás ještě bavila. Během třetí už mě štvalo, že nezávodím a jeli jsme domů. Byl s námi i Ondra a ten prohlásil, že je lepší blbě závodit, než se dobře koukat.“

Ještě mnohem aktivnější byl letos za volantem tvůj syn Tomáš.

„My s Ondrou jeli soutěže, které s jeho závody termínově nekolidovaly a loni se nám líbily. Tomíkovo závodění mělo letos jednoznačně prioritu. V divizi RacerBuggy250 odjel dvacet autokrosových závodů. Dařilo se mu především v Poháru mládeže. Zde mu přálo štěstí, že se často závodilo na mokru. To mu vyhovuje, podobně jako mě. Republikový mistrák se mu naopak nevyvedl. Trápily ho technické problémy a v Humpolci a Sedlčanech skončil hned v první zatáčce finále v hromadné kolizi. Asi nejlepšími republikovými výsledky byla čtvrtá místa v Nové Pace a Přerově – shodou okolností na dvou evropských a velmi náročných tratích. Také Kosice mohly dopadnout lépe. Dva závody nás zlobil problém s cívkou, v tom závěrečném se zase utrhla těhlice.“

Tomáš není přes své mládí žádným jezdeckým nováčkem. Jak dlouho už vlastně závodí?

„Ve svých čtrnácti letech má za sebou pět autokrosových sezón a jednu rallycrossovou. Letos absolvoval Amater Rally u Milana Blahouta. Jeho Nissan Almera sice měl ochranný rám a závodnické pásy a sedačku, ale jinak byl zcela sériový. Tomík s ním dosahoval neuvěřitelné časy především na uklouzaném povrchu. Třeba na zimní Radouni, kde poprvé jel na sněhu, zajížděl v dvaašedesátičlenném startovním poli časy kolem desátého místa. Vím tedy, že již vyzrál pro přestup do silnějšího auta.“

Co si pod tím představit?

„V sobotu pojede v Milovicích poprvé s mojí bývalou felicií. To je už čistokrevný závoďák. Má stopadesát koní, hewlanda, správné brzdy a podvozek. Svezl se už i s mým favoritem. Myslím, že mu, díky pětiletému závodění s bugynou, áčková auta sedí. Přece jen vyžadují řazení bez spojky a tvrdé zacházení. Poté plánujeme, že pojede nějaké dva roky pohárový Opel Adam. Ten má na sériovém motoru stočtyřiceti koní, podvozek Rieger, vepředu velké brzdy a hlavně sekvenci. Prostě taková „motokára“, ideální pro čtrnácti-patnáctiletého kluka, majícího již nějaké zkušenosti. To je však ještě ve stádiu jednání a shánění auta. V šestnácti, sedmnácti letech bych ho rád posadil do „er dvojky“ a Poháru mládeže. Vedle Amater Rally plánujeme, aby odjel maximum závodů do vrchu „republiky“ i EDDA Cupu a slalomy. Prostě jít postupným vývojem a neskákat hned do silného auta. Snažíme se, aby dělal postupné kroky.“

Chápu to tak, že kroky směrované k rallye?

„Ano. Dostal na výběr pokračovat autokrosu, jet rallycross, kde si měl možnost vyzkoušet Volkswagen Lupo od Bíby (Libor Teješ, pozn. autora) a rallye. Rozhodl se pro soutěže. (Do rozhovoru vstupuje Tomáš: „V rallye vidím budoucnost. Baví mě ten nekontaktní boj s časem. Výsledek si mohu pokazit pouze sám nebo technická závada, nikoliv někdo jiný. Ze soutěží jsem ještě nikdy neodjížděl domů naštvaný. Mým vzorem je Filip Mareš. Rychlý, vyrovnaný a naprosto skromný kluk. Doufám, že se někdy při testu posadí vedle mě a pomůže mi v učení.“)“. Slovo přebírá opět Marek.

Neznamená to však, že ty se hodláš z tratí vytratit a pouze podporovat Tomáše?

„Určitě ne. Hodláme se s Ondrou svézt ještě letos. Nehoda na Barumce nám zhatila plány startovat na 3-Städte a Waldviertelu. Auto bylo totiž hodně poškozené a oprava trvala až dosud. Náplastí každopádně bude start na Pražském Rallysprintu. Rozhodně chceme sezónu zakončit na Strahově s úsměvem pěkným svezením a ne karambolem na Barumce.“

A co příští sezóna?

„S favoritem pojedeme vybrané podniky MČRHA. Navíc jsme zrepasovali a znovu postavili moji bývalou felicii. Je to áčková šestnáctistovka. S ní bych rád absolvoval asi kompletní malý rakouský šampionát a nějaké šotolinové podniky v Rakousku a Německu. Zvažujeme též účast v Opel Adam Cupu. Záleží však, jestli se nám ho podaří pořídit a také jestli nám ho Tomík půjčí. Bude to prostě opět nabité, ale už jen rallyově. Závěrem chci poděkovat Ondrovi za veškerou pomoc a podporu, bez které bychom nezávodili. Dále děkuji našemu doprovodu, tvořenému Evou Husákovou a třemi Tomáši – mým Tomíkem, Tomášem Šuráněm a Tomášem Paldusem.“

Foto: Robert Balcar a Jan Pilát