Vlastimil Resl - eWRC.cz
13. 12. 2017 09:21 − 3014× − 0

Jiří Kunst mladší: „Příbram vyhrála před WRC!“

Svoji první „velkou“ spolujezdeckou sezónu kariéry má za sebou Jiří Kunst mladší.

A to sezónu velmi úspěšnou. Vždyť společně se zkušeným Lubošem Pickem ovládli v Mistrovství České republiky třídu 7. Pětadvacetiletý navigátor nicméně není žádným motoristickým laikem – ostatně motorsport má v genech. „Vše začal ještě zamlada náš děda, který jezdil motokáry. Dle jeho vzpomínek byly tehdy tratě namotány vesměs na náměstích velkých měst, jako například Hradec Králové,“ začíná naše povídání Jirka, který je na horkém sedadle vedle Picka jedním z nástupců svého otce.

„Táta s Lubošem se znají už strašně dlouho. Z vyprávění vím, že Luboš někdy v třiadevadesátém, čtyřiadevadesátém, potřeboval cosi pomoci se soutěžním favoritem. Vědom si tátovy práce v mladoboleslavské automobilce, oslovil ho. Tak vznikla jejich spolupráce a brzy vytvořili společnou posádku. Ještě když jsem byl v plenkách, brával mě prý táta k Lubošovi do Staňkovy Lhoty na pilu. Zde má zároveň dílnu. Pohyb mezi sestavenými i rozebranými závoďáky, převodovkami a motory, mě fascinoval od první chvíle. Dodnes si vybavuji, jak jsem jako pětiletý stál s babičkou a mámou při Bohemce v obci Sezemice a čekali jsme, až táta s Lubošem projedou.“

Kdy a jak se zrodila myšlenka vydat se v tátových šlépějích?

„V roce 2006. Tehdy táta dostal před Lužickými horami nápad napsat mi na pátek do školy omluvenku a jet si vyzkoušet na seznamovací jízdy napsat rozpis. Luboše tehdy navigoval Radek Koťátko a my jezdili celý den za nimi. Táta řídil a diktoval a já zažíval roli spolujezdce. Byl to první rozpis, který jsem psal a pronikal do jeho tajů. Další rok táta pořídil Škodu 100, vybavil jí závodními sedačkami a pásy OMP od Honzy Raichla a vyrazili jsme jet na Krkonoše pravidelnost. Skončili jsme druzí a další rok tentýž výsledek zopakovali. Do třetice jsme dokonce nebyli daleko od vítězství. Na posední erzetě se nám však ustřihl kolík na vodní pumpě a to znamenalo odstoupení. Poté nebylo příliš volného času a tak jsme „stovku“ prodali.“

Nedlouho poté jsi již zažil závodění na čas.

„Mojí první opravdovou rallye byla roku 2011 Žihle na Plzeňsku s Jirkou Zahrádkou. Je také ze Sobotky, nicméně seznámili jsme se náhodou. V Sobotce je každoročně jarmark a po něm jsem vyrazil na diskotéku na Syrovandu (vyhlášená sobotecká restaurace). Tehdy tam byla i Martina Picková, Lubošova neteř a později spolujezdkyně, a já za ní hned šel popovídat. Ona se tam zrovna bavila s Jirkou a seznámila nás. Následně jsem si s Jirkou povídal celou noc. Nabídl mi, jestli ho nechci navštívit u něj na dílně. Tehdy ještě jezdil s Péťou (Petra Valentová, nyní již jeho manželka). No a jednoho dne slovo dalo slovo a my spolu jeli Žihli. Jirka je výborný jezdec a kdykoliv se ozve, pojedu s ním moc rád. Tehdy nicméně u mě vyhrály studijní povinnosti. Chodil jsem na vyhlášenou mladoboleslavskou průmyslovku a následovala pětiletá pauza.“

Takže vzdálení se od závodů?

„Ne tak úplně. Občas jsem jezdil s Jirkou jako mechanik. Když loni skončila jeho spolupráce s Tomem Šmídem, oslovil mě, jestli s ním nechci jet Radouň. Celou soutěž jsme bojovali o vítězství ve třídě A1 s Michalem Hůlkou, pilotujícím Suzuki Swift. Během poslední erzety nám ale zamlátilo v převodovce a my zastavili, abychom odhalili příčinu. To nás stálo přes tři minuty času a Jaroslav Šenkýř a Josef Janů nás odsunuli na nepopulární „bramborovou“ příčku. Na letošek zněla původní domluva s Jirkou na kompletní ČMPR.“

Nakonec však bylo vše jinak.

„Martina Picková odletěla na zkušenou na Nový Zéland a Luboš se ocitl bez spolujezdce. Přišel za tátou, jestli s ním nechce po letech jet. Jenže táta se už na to necítil a navrhl, ať vedle sebe posadí mě. Luboš souhlasil. Původním plánem bylo absolvovat Hustopeče a Bohemii. Byl jsem nadšen. Aby také ne, když máš možnost jet s borcem, kterého znáš celý život a dvacet let sníš o svezení s ním. Mě každopádně ještě předtím čekala rallyová škola. Blíže mám sice Klatovy, ale já se jí rozhodl absolvovat ve Zlíně. Zde to mají na starosti otec a syn Regnerové. Zmáknuté to měli fantasticky. Na každé lavici připravený blok, itinerář, technická karta. A to vše nás trpělivě učili vyplňovat.“

Pak již přišla ostrá premiéra – Hustopeče.

„Neskutečný zážitek. A nejen proto, že šlo o můj první opravdu „velký“ závod. Vždyť do té doby jsem za sebou neměl jediný sprint. Navíc neproběhl ani žádný test a vedle Luboše jsem poprvé v závoďáku seděl až při shakedownu. A najednou noční erzety, šotolinové úseky a horizonty, za nimiž nevidíš trať. Opravdu nádherné rychlostky a zažít je bych přál každému soutěžákovi. Také vzájemná spolupráce s Lubošem fungovala, dle mého názoru, perfektně. Jeho rozpis dává smysl a je dobře pochopitelný. Výsledkem bylo druhé místo v „sedmičkách“ za Martinem Lošťákem.“

Další start a hned jeden z každoročních vrcholů domácí rallyové sezóny – Bohemia.

„Bohemka? To bylo prostě splnění snu. Kdybys mi řekl před rokem, že jí pojedu, vysmál bych se ti. Jako divák či mechanik jsem jí nevynechal snad dvacet let. Tratě byly nádherné. Jen se mi potvrdil názor na ně z dob, když jsem si je projížděl civilním autem. Najednou sedíš v závoďáku a říkáš si: „Je to tady!“ Fakt neskutečný pocit. Jedinou výtku bych měl k příliš roztahaným přejezdům a našponovanému harmonogramu. My si prožili krušné chvíle hned v sobotu. Na Návarově Luboš při zatažení za řadicí páku urval táhlo řazení. Až do cíle vložky jsme jeli na dvojku. Naše snaha narvat tam na přejezd alespoň čtyřku byla dlouho marná. Nakonec se nám to po nějaké dvacetiminutové snaze podařilo a jeli jsme tak nějakých pět kilometrů od Železného Brodu k Turnovu, kde navíc fabia začala jet pouze na tři válce. Mysleli jsme, že do servisu ani nedojedeme. Naštěstí se to podařilo. Zde byly odhaleny prasklé vahadlo na ventilu a problém s ventilovou miskou. Tato závada hrozila odstoupením. Oprava totiž vyžadovala sundání hlavy motoru. Odtlačili jsme auto do „úpéčka“ a v ranním servisu Luboš vše během sedmnácti minut opravil. Nakonec z toho byla vyhraná třída 7.“

A také změna plánů absolvovat jen tyto dvě soutěže.

„Pamatuji si, jako by to bylo dnes, jak mi jednoho pátečního dne zatelefonoval Luboš. Autoklub prý zveřejnil tabulku průběžné klasifikace MČR a jestli vím, že vedeme naši třídu. Odpovídám, že teď už ano. A on, že si to rozmyslel, chce letos titul a pojedeme i Barumku. Byl jsem moc rád. Také poshánět peníze, kde se dalo, se nám podařilo. Velmi výrazně nás již tradičně podpořili naši velcí kamarádi Petr Grafek, majitel autobazaru Automex, a Jarda Matějka. Hodně pomohla také firma Fair Credit. Atmosféra, panující na Zlínsku, je nepopsatelná. To se musí zažít. Už při seznamovačkách jsou starty erzet obsypány davy dětí, lovících podpisy. Nejen těch z nejužší špičky, ale naprosto všech. A městská erzeta? To není třeba dále komentovat. Nám se podařilo opět vyhrát „sedmičky“, udržet průběžné vedení a já měl před Příbramí dilema.“

Jaké?

„Moje přítelkyně dlouhodobě pracuje ve Španělsku, kde má na starosti přípravu crash testů. Když zhruba jednou měsíčně přijede do Čech, vypráví, že jde o mimořádně zajímavou práci. Tentokrát jsme chtěli s dědou a tátou navštívit mi jí a spojit to s podnikem WRC v Katalánsku. Nakonec u mě však vyhrála Příbram. Ta nabídla nádherné tratě. Stát na startu pod Orlickou přehradou a nasazovat si přilbu je úžasný pocit. Také skok na Dublovicích je opravdu mazec. Úvodní vložku nám zrušili a druhou jsme vyhráli. Honili jsme se s našimi největšími rivaly v boji o titul Josefem Mandausem a Milošem Dohnalem. Na „trojce“ jsme však trefili pravým předním kolem kámen a udělali defekt. Rozhodovali jsme se, zdali jet dál, nebo kolo měnit. Brzy vyhrála druhá varianta. Zastavili jsme však nešikovně příliš blízko krajnice. Já vytáhl hever a dostal auto do výše, aby Luboš dokázal vyndat vadné kolo. Jenže hever se propadal do měkkého a náhradní kolo tak nešlo nasadit. Podařilo se to, až když Luboš z pole vytrhl kolík „zakázaný prostor“ a jím hever podložil. Ztratili jsme dvanáct minut a od vyloučení za nedodržení časového limitu nás dělily pouhé tři minuty. Dokončení sobotní etapy nám každopádně zajistilo definitivu titulu.“

Přesto jste se ani v neděli neloudali a svedli strhující souboj s Martinem Lošťákem.

„Do neděle jsme šli s tím, že „sedmičky“ vedl náš kamarád Michal Ciller a mířil tak pro konečný republikový bronz. Na třetí nedělní vložce však urval kolo. Aby bronz udržel, nesměl Martin Lošťák tuto etapu vyhrát. A tak jsme začali tahat. O všem rozhodlo pouhých devět desetin, o které jsme Martina zdolali na závěrečné rychlostce.“

Máš už plány na nadcházející sezónu?

„Společně s Lubošem se chceme pokusit obhájit titul v „sedmičkách“. Samozřejmě však vím, že vše záleží také na technice, financích a lidech, kteří nám pomáhají a podporují nás. Tímto chci poděkovat našim rodinám, mechanikům Víťovi Ženatému, Lukáši Ženatému, mému dědovi a Luboši Paličovi a za morální a politické rady mému tátovi. Přítelkyni Zuzaně pak za to, že takové stresy vydrží. V neposlední řadě pak Vlastovi Dědicovi a jeho VD Rally Teamu za obrovskou profesionalitu, zázemí a rallyově zapálené srdce. Soutěže mě každopádně fascinují jednak jako sport samotný, ale i svoji atmosférou. Alespoň třeba mezi námi ve třídě 7 je úžasná parta. Nedovedu si třeba představit přijet na závody a nevyrazit večer pokecat s kamarády a kolegy do hospody.“

Foto: Robert Balcar

Komentářů celkem: 0

Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit (nahoře nad menu)!

reklama