Brněnský pilot letos dokázal v absolutním pořadí vyhrát velmi náročnou, sedmidenní Morocco Desert Challenge a absolvoval několik dalších soutěží. To vše pod hlavičkou týmu South Racing především coby přípravu na blížící se Dakar. V jeho šlépějích také úspěšně kráčí syn Matěj. Sedmiletý jezdec skončil na stříbrné příčce v autokrosovém republikovém šampionátu divize RacerBuggy160. Témat pro příjemné povídání tak bylo opravdu dost.

Tomáši, před letošní sezónou jsi změnil spolujezdce. Proč?

„Můj předchozí navigátor Pavel Vaculík byl skvělý. Prožili jsme toho spolu hodně včetně úspěšně dokončeného Dakaru v roce 2016. Dlouhé závody mu však bohužel nedělaly dobře ze zdravotních důvodů. Potřeboval jsem tedy najít náhradu. To se podařilo v podobě Davida Křípala.“

Jak jste se dali dohromady?

„Davida znám už poměrně dlouho. Je totiž zaměstnancem jednoho našeho sponzora. Jeho obrovskou nevýhodou byly nulové zkušenosti se závody. Na druhou stranu je to off-roadový nadšenec tělem i duší. A především úžasný, ohromně pozitivní člověk. Jelikož já také býval dlouholetým navigátorem, tuto roli dobře znám. Mohl jsem si ho tedy vytvořit k obrazu svému a naučit ho všechny své triky.“

Již jako posádka jste během března v Sosnové představili nový projekt.

„Dostali jsme se do globálního týmu South Racing. Máme tudíž tu čest jezdit s úžasným Fordem Ranger. Ten byl původně postaven jako tovární auto a někdy v roce 2013 nebo 2014 představen světu ještě pod hlavičkou továrního týmu. Ford však následně tyto aktivity zastavil. O auta se tedy dále stará právě South Racing s podporou Fordu.“

Hned společná premiéra s Davidem skončila vítězně.

„Morocco Desert Challenge byla původně plánována jako první velký test. Já se chtěl naučit s novým autem v dunách, David si vyzkoušet navigaci na velkých závodech. Soutěž měla sedm etap a měřila zhruba dva tisíce závodních kilometrů. To mimochodem bylo více, než jich měl po velkém zkrácení letošní Dakar. Obrovskou výhodou je úplně stejný systém navigace, jako je na Dakaru. Také roadbook je totožný, podle standardů FIA. V neposlední řadě i systém navigace ERTF GPS je shodný s Dakarem. Skvělé je též, že Maroko je díky své rozmanitosti Jižní Americe nejpodobnější. Rovněž nabízí rychlé, písečné cesty, náročné pasáže, hory a samozřejmě dunová pole. Sešla se zde konkurence osmašedesáti aut a nám se nečekaně podařilo vyhrát. Především díky naprosto spolehlivému autu a skvělé Davidově navigaci. Ukázal tím, jak rychle se učí. Toto vítězství nám ukázalo, že na Dakar máme a motivovalo nás jít tvrdě za účastí na něm. A zúčastnit se v rámci přípravy dalších závodů.“

Kterých?

„Absolvovali jsme dva závody Baja v Maďarsku. Dopadly také dobře. Letní Hungarian Baja, patřící do Světového poháru, jsme dokončili osmí. Navíc v rámci maďarského mistrovství se nám podařilo vybojovat bronz v kategorii T1.1, tedy automobilů s benzinovými motory. Ze zajímavých podniků jsme jeli ještě Baja Aragón ve Španělsku – jeden z největších závodů Světového poháru s obrovskou historií. Je opravdu skvěle obsazen. Nevýhodou byla Davidova absence. Krátce předtím si totiž při motocyklové nehodě zlomil patu.“

Nahradil ho Míla Janeček.

„Míla je zkušený navigátor. Navíc jsem právě jeho kdysi střídal na navigátorském postu vedle Mirka Zapletala. V týmu mi sice doporučovali světové navigátory, ale já se nechtěl na tak náročném závodě soustředit ještě na cizojazyčný diktát. Bohužel nás postihly trable s motorem. Ten ztrácel výkon a týmoví inženýři nemohli najít příčinu. Konečné patnácté místo bylo malinko zklamáním. S odstupem času ho však, v té konkurenci, považuji za velmi solidní výsledek.“

Sezónu jste zakončili tam, kde jste jí zahajovali – v Maroku.

„Rallye OiLibiya du Maroc byla dalším velkým závodem, patřícím do Světového poháru. Jelikož zároveň jde o poslední velký test před Dakarem, účastní se jí opravdu všechny týmy. Vedle měření sil probíhá například fotografování. Dorazila celá flotila továrních toyot, dva peugeoty, mini a další. My doufali, že budeme testovat nastavení auta, odpovídající novým předpisům FIA. Ty však byly oznámeny se zpětnou platností 23. srpna, tedy poměrně pozdě. Proto nám včas nedorazily například tlumiče Reiger a nebylo možné před závodem změny provést. Jeli jsme se starým nastavením a navíc měli řadu technických problémů. Například utržené poloosy a trable s nastavením auta jako takovým. Pětidenní podnik se nám nicméně povedlo nějakým zázrakem dojet a navíc nikoliv špatně. Absolutně z toho bylo patnácté místo a v kategorii T1.1 čtvrté. Z dvanácti toyot před námi byly jen tři. Na to jsem docela hrdý.“

Poslední dvě sezóny už nejsi jediným závodícím členem tvé rodiny.

„Můj nyní sedmiletý syn Matěj začal loni jezdit autokrosovou divizi RacerBuggy160. O závodech slyší pořád, o Dakaru si denně čteme a je tím naprosto posedlý. Rozhodl jsem se tedy jeho touhy podpořit. Rallye děti jet nemohou a autokros mi coby průprava pro off-roadové závody přijde určitě vhodnější než motokáry. Přivedl nás k němu Milan Vejmola, který staví legendární Havel Buggy 160. A Matějovi vždy bugynu perfektně připravil. Málokdo ví, že autokros má v České republice naprosto výjimečnou pozici. Jsme jednou z mála zemí, kde mohou děti v této disciplíně oficiálně závodit.“

Právě nejslabší „stošedesátky“ loni trpěly nedostatkem účastníků, což se letos zlepšilo. Čím si to vysvětluješ?

„Loni jezdili tři, čtyři jezdci, letos už mnohde byl plný, desetičlenný startovní rošt. Předně Autoklub České republiky rozjel akademii a při jednotlivých autokrosových podnicích představuje RacerBuggy veřejnosti. Zde se lidé dozvědí, že něco takového vůbec existuje a děti si mohou bugynu nezávazně vyzkoušet. Nadšení rodičů pak většinou roste. Osobně když někoho přesvědčuji, aby nechal dítě závodit, poukazuji i na výchovný efekt. Na trati jsou děti soupeři, nic si nedarují. Když však dorazí do depa, kamarádí se, hrají si, blbnou na kolech.“

Tvůj Matěj letos obsadil v RacerBuggy160 druhé místo za Honzíkem Matějkou. Není v plánu přestup výše?

„Samozřejmě. Příští rok pojede „stopětadvacítku“ a už se učí řadit se spojkou. To už je pořádný mazec. Do této kategorie míří také syn Martina Kolomého. No a naší „stošedesátku“ už si pro svého pětiletého syna odvezl Aleš Loprais. „Dakaristé“ prostě pochopili, kudy vede cesta pro růst nové generace závodníků.“

Nyní ale zpět k tobě a Dakaru. Jaké jsou plány?

„Momentálně prožíváme hrozně hektické období. Působení v globálním týmu sice zaručuje dobře připravené auto a určitou logistickou výhodu, o podstatnou část finančního rozpočtu pro naši posádku se však musíme starat sami. Nyní tedy sháníme sponzory, abychom mohli startovat. Na samotný závod se moc těšíme. Tím spíše, že na Dakaru je povolen restriktor o velikosti osmatřiceti milimetrů, tedy o dva milimetry větší oproti ostatním závodům. Ty dva milimetry jsou ohromně znát. Motor rázem získá úplně jiný krouťák a má úplně jinou sílu ve vysokých otáčkách. Dalším plusem pro čtyřkolky je možnost mít větší povolenou výchylku ramene. Dosud byla 250 milimetrů, nyní se zvětšila na 280 milimetrů.“

Co si od toho slibuješ?

„Auto se zase trošičku přiblížilo zadokolkám, které mají výchylku ramena neomezenou. Znát je to hlavně na rozbitých cestách, kde velká kola bugyn pochytají díry. Proto se po velkém tlaku tohle čtyřkolkám povolilo, zatímco bugynám byla naopak zvýšena povolená hmotnost. Sledovat boj na blížícím se Dakaru tedy bude mimořádně zajímavé. Třeba toyota postavila tři úplně nová auta.“

Jaké máš ambice a kdo je podle tebe hlavním favoritem kategorie automobilů?

„Obrovskou šanci vyhrát má Nasser Al-Attiyah. Moc bych mu to přál. Je to skvělý pilot a úžasný člověk. Můj největší vzor. Mám ho moc rád a z té absolutní špičky mu fandím nejvíce. A mé ambice? Pořád zůstávám v kategorii automobilů nejúspěšnějším českým navigátorem, když jsme v roce 2009 skončili s Mirkem Zapletalem sedmí absolutně a třetí ve třídě T1.1. Hrozně moc bych si přál, aby mě David Křípal překonal.“