Všechno bylo úplně jinak. Podle plánu proběhla asi jen naše první soutěž ve Vyškově, kde jsme se parádně svezli. Opět musím ocenit perfektní organizaci soutěže, není co pořadatelům vytknout. Nově přidané šotolinové úseky mě hrozně bavily a myslím, že i oko diváka muselo být potěšeno. Z Vyškova jsme odjížděli maximálně spokojení a musím zpětně celý tým pochválit za perfektní práci.

Vzhledem k tomu, že další plánovaná soutěž byla Barum rally, potřebovali jsme vyzkoušet veškerou techniku a měla nám k tomu posloužit Radouňská rally, kde nám pořadatelé vyšly maximálně vstříc a mohli jsme za minimum nákladů startovat jako předjezdci. Radouňská soutěž je pro nás odjakživa srdcová a lidé, kteří se starají o její organizaci, zasluhují poklonu. Vše funguje a vše se řeší s naprostým klidem. Již od pátku jsem však registroval zvýšenou hlučnost převodovky, která hned v sobotu ráno přišla o všechny zuby nového stálého převodu. Co naplat, převodovka ven a šup s ní na reklamaci. Byl to jeden z hlavních důvodů, proč jsme přišli o Barumku. I když…. ne tak úplně, což dovysvětlím níže. Reklamace převodovky se pořádně protáhla a tak naše další plány pomalu mizely v nedohlednu. Rakouskou Herbst rally jsme si ale opravdu nechtěli nechat ujít. Problém byl, že opravenou převodovku jsme dostali asi čtrnáct dní před soutěží a po prvních kilometrech bylo zjevné, že je práce opět odvedená zvláštním způsobem. Auto řadilo mizerně a alespoň po telefonické konzultaci s výrobcem, jsme problém odstranili – ovšem ne na dlouho.

Do Rakouska jsme se všichni těšili, protože soutěž je pro nás prostě za kopcem a charakter rychlostních zkoušek s krásnou šotolinou je velmi zábavný. Ve startovní listině jsme figurovali na 41 místě za Kubou Voldřichem s krásným áčkovým Peugeotem a hned za zády nám vrčela japonská stíhačka Mitsubishi Colt Philipa Hahna. Naše malá hračka byla vhozena mezi hodně povedené závodničky. Soutěž pro nás začala výborně, po čtyřech rychlostních zkouškách jsme byli na krásném třetím místě v naší skupině. Ve chvíli kdy jsem v servise pronesl větu – snad ta převodovka už nezklame – světe div se – na přejezdu k RZ5 už řadím jen 2,4 a 5. Už se mi ani nechtělo nadávat. Po telefonátu klukům se domlouváme, že to zkusím dotáhnout do servisu a vše ještě jednou projdeme – kontrola nic nezjistila. Nebaví mě to, chci odevzdat výkaz, ale všichni se snaží povzbuzovat, ať to ještě zkusím. Co když soupeř odstoupí, soutěž přece končí až v cíli. Jen odseknu: „Ty vole, to je teda sportovní výkon…“

Poslední rychlostní zkoušky byly utrpení a závěrečnou šotolinovou zkoušku jsme odjeli už jen na dvojku a propadli se pořadím. Po odevzdání auta do uzavřeného parkoviště jsem všechny poslal domů a s výrazem uraženého malého děcka seděl na patníku a čekal, až ho otevřou. Naštěstí mě ty návaly vzteku většinou rychle přejdou a jedeme dál. V jedné věci se však chci opakovat a to, že každému doporučuji zahraniční start! Pro představu jak jednoduše se dají věci dělat. Osobně se v budoucnu chci více soustředit na zahraniční soutěže. Moje díky patří veškerým členům našeho malého teamu.

Radocar rally team

Již na začátku roku jsem hodně komunikoval s Martinem Baďurou, který pořizoval novou techniku Opel Adam Cup a sháněl personál pro svůj team. Vzhledem k tomu, že máme s Martinem stejné postižení a to je láska k rally, tak jsme byli raz dva dohodnutí a přislíbil jsem pomoc jako mechanik. Po Hustopečích mi zvoní telefon a na druhém konci se ozve Martin: „Hele Honzi, chci se zeptat, neměl by si chuť se se mnou svézt? Chtěl bych zkusit nějakou změnu atmosféry v autě.

Narychlo jsme se dohodli, že se za ním stavím v Olomouci a zkusíme se svézt, jestli nám to vůbec půjde – a šlo. Následoval dotaz, jestli s Martinem zkusím Barumku. No jistě, proč bych nepomohl, ale ta zodpovědnost! Nemálo lidí si o nás tehdy myslelo, že jsme idioti a nemůže to dopadnout dobře. Ale dopadlo.

S Martinem jsme se snažili velmi pečlivě pracovat s rozpisem a učit se s novou technikou. A s jasným cílem, najet potřebné kilometry a neublížit autu, protože při pohledu do ceníku dílů na Adama je mi mírně nevolno a znamenalo by to zřejmě konec sezony. Pár dní po Barumce mi píše Martin, že sehnal potřebné finance na Příbram a jestli bych s ním opět nejel. Nebylo moc co řešit, v autě nám to fungovalo a myslím, že jsme oba cítili určitý posun vpřed.

Příbram byla hodně těžká a my si všechny naše chyby zde uvědomujeme. Když jsme projeli cílem, říká mi Martin: „Hele tu poslední zatáčku si mi dal pozdě.“ Tak se na něj podívám a provokativně dodávám: „No a co stejně jedeš pomalu.“ Když jsme zastavili u časoměřičů, byl náš smích slyšet i přes skřípající zvuky nových brzdových destiček.

V našem letošním počínání s Martinem jsme řešili mnoho věcí a já bych chtěl moc poděkovat Kubovi Oralovi, který se k nám nikdy neotočil zády a vždy maximálně pomohl. Dále také Ondrovi Krajčovi a Romanu Švecovi z RZ1. Moc děkujeme! Za nás oba děkuji všem, kteří nám pomáhali při závodech v depu anebo fandili u tratí rychlostních zkoušek. Jsme za vaši pomoc a podporu moc vděční.

Momentálně s Martinem plánujeme i sezonu 2018, tak uvidíme, jak vše dopadne.

Závěrem přeji všem kamarádům závodníkům pevné zdraví, poslušnou techniku a co nejméně dluhů spojené s naším skvělým sportem.