Vůně benzínu mu tak učarovala od malinka. Soutěžím se zpočátku věnoval jako mechanik, později začal usedat i za volant soutěžní Škody 1000 MB. Jeho tým Kizbern Racing oslaví letos své desetileté výročí a já se úvodem našeho příjemného povídání ptám, jak se zrodil tento poněkud netradiční název. „Přezdívku Kizbern měl můj táta. Ani nevím proč. Vycházela z televizního seriálu o Robinu Hoodovi, kde jednou z hlavních záporných postav byl Sir Guy of Gisbourne. Já přezdívku zdědil po tátovi. A časem to nějak automaticky přešlo na Kizberna. Na původ této přezdívky se mě za léta ptalo mnoho lidí. Přišel na to však pouze jeden – moderátor výstavy v Plzni, kde jsem předváděl svoji závodní „tisícovku“,“ vysvětluje rallyový srdcař, který letos oslaví třicáté narozeniny. A já se zajímám, jak se vlastně k aktivnímu působení v soutěžích dostal.

„Přes strejdu. Ten vyráběl a lepil polepy na auta Profiko týmu v dobách, kdy za něj jezdili Karlové Trněný a Trojan. Já mu pomáhal, a když v roce 2006 začal jezdit jako spolujezdec s kdyňským Bohumírem Svobodou se Škodou 110 R, začal jsem jim dělat mechanika. Jsem vyučený opravář zemědělských strojů, takže relativně podobný obor. Akorát kde u závoďáku šroub „třicítka“ končí, na traktoru začíná. Tehdy mi bylo nějakých šestnáct, sedmnáct let. Zažil jsem ještě poslední Vltavu, kdy nebyly servisní zóny, ale doprovody mohly své posádky odbavit kdekoliv. To mělo své kouzlo, přijet za vložku a najít tam vhodné místo. Poté jsem byl přes kamaráda zkontaktován s Vlastou Hodaňem a začal jezdit s ním. To trvalo zhruba půldruhého roku. Pak mě oslovil Míra Houdek, zdali nechci přejít k Butulovi (Petr Pokora, pozn. autora).“

To už byl „velký“ svět.

„Připravovali jsme několik aut. Jezdili zde Honza Sýkora, Andrej Chepil, Venca Kopáček, Pavel Vedra. Závodů bylo hodně a už po celé republice. Pak se tým rozdělil, když se Honza Sýkora rozhodl založit vlastní tým Sýkora Racing. Já s ním odešel do jeho dílen na Vlčtejn a vydržel tam až do února 2017. Následně se naskytla možnost zkusit něco jiného a přestoupil jsem k Honzovi Černému. Tam pracuji dosud a snad ještě chvíli budu.“

Co obnáší tvoje práce v tomto týmu?

„Když zrovna nejsme na závodech, připravujeme na dílně historiky pro zákazníky. Konkrétně přestavujeme sériová auta na závodní. Na závodech vše záleží na tom, v jaké sestavě mechaniků vyrážíme. Většinou bývám vzadu vpravo a na starosti mám také pneumatiky a celý podvozek.“

Vedle role mechanika jsi však také sám začal aktivně závodit. Jak se to zrodilo?

„Vše vyplynulo už v době, kdy jsem jezdil s kdyňským týmem Svoboda Motorsport. Tam jsem se zamiloval do historických aut. Jelikož jsem Škodovák, někdy v zimě roku 2007 jsem pořídil sériovou „tisícovku“. Začaly její úpravy a další rok se také zrodil můj tým Kizbern Racing. Asi po roce přišel nápad auto zrepasovat a opatřit rámem. Rozebrali jsme ho do šroubku, a když už jsme byli tak daleko, rozhodli se postavit z něj pořádný závoďák. Karosérie však byla v dezolátním stavu. Pořídil jsem tedy druhou „tisícovku“. Její kastli vyrámoval Tym Motorsport Honzy Vostrého, rovněž příležitostného soutěžáka. Do hotové kastle jsme následně naskládali komponenty z původního auta. Celá stavba trvala půldruhého roku.“

Poté již nic nebránilo debutu.

„Ten přišel roku 2013 při podniku Volného poháru Rallye České Středohoří. Navigoval mě Marek Hora. Díky předchozímu rallyovému působení v roli mechanika jsem tak nějak tušil, co mě čeká. Navíc žádné vítězné ambice jsem si nedával. Prioritou bylo hezky se svézt. Nakonec nám stopku vystavila šestá erzeta, kde jsme prorazili převodovku a z té vytekl všechen olej. Soutěž to nicméně byla hezká a mrzí mě její zánik. Rád bych si jí zopakoval.“

Následující rok znamenal další krok vzhůru.

„Auto jsme otestovali a opatřili ho erkovými „espézetkami“, abychom mohli jet domácí Historic Vltava Rallye. Koneckonců to byl jeden z důvodů, proč jsme ho stavěli. To už byl opravdu velký nástup a rychlé vystřízlivění. Brzy jsme zjistili, jakou „oblož“ od soupeřů dostáváme. Ve třídě C0 jsme byli poslední, absolutně za námi však byly ještě dvě finské posádky. Již střízlivý z Vltavy jsem vyrazil na Bohemku soutěž si spíše užít a vyblbnout se s tím, že na první místo útočit nebudu. Svezení to bylo nádherné a nasbírané zkušenosti obrovské. Bohužel na předposlední erzetě – Sychrově – nám odešel motor a cílovou rampu jsme nespatřili. Tím se zároveň rozešly naše cesty s Markem.“

Nahradila ho Miroslava Kopáčková.

„S Mikou jsme spolu poprvé jeli Pačejov. Byl jsem s ní velice spokojen. Je zvyklá od bráchy (Václav Kopáček, pozn. autora) a tak nejenže dobře četla, povzbuzovala a hecovala, ale také mi dovedla předem říci, kde „tisícovka“ musí jet bokem. Dost mě překvapilo slyšet to od holky. Bohužel na šesté vložce nás vyřadila moje jezdecká chyba. Zaplatil jsem za svou mladickou nerozvážnost, byl líný ubírat a jednu zatáčku v Čečelovicích řízl více, než bylo zdrávo. Výsledkem byl kontakt s protikatovací gumou a uražené kolo. Chuť jsme si spravili v Příbrami. Ve třídě C0 jsme zde skončili třetí za Petrem Hejhalem a Mírou Svobodou mladším. To přesto, že nás trošku pozlobila technika, když odešla trojka v převodovce a tu jsme museli ve večerním servisu měnit.

Daleko chudší program následoval v sezóně 2015.

„Začali jsme Vltavou, kde nás vyřadila technická závada hned na úvodní vložce druhé etapy. Poté došlo k rozchodu s několika mechaniky, a to ne úplně v nejlepším. Zůstali vlastně jen Filip Hrach a Jirka Kotan, který tím okamžikem převzal roli šéfmechanika a dosud vše řídí. Nově přišel Dominik Prinz. Svezli jsme se znovu až závěrem roku v Klatovech, které nahradily Příbram. A opět odstoupili – tentokrát na třetí rychlostce – Čínově.“

Rok 2016 byl ještě chudší. A opět s novým spolujezdcem.

„Mirka nestíhala z pracovních důvodů. Přes Honzu Sýkoru, který ho k tomu trochu ukecal, se nám tedy podařilo oslovit a domluvit Jirku Hlávku. To už je úplně jiná úroveň. Jsou znát jeho zkušenosti a styl hecování. To je pořád: „Sundej tu nohu z brzdy, „drž ten plyn“ – prostě velký sport. Ve třídě C0 jsme na Vltavě skončili druzí za Petrem Novákem a to byl do té doby můj největší úspěch.“

Letos jsi startoval dvakrát a znovu na tvých „tradičních“ podnicích.

„S Jirkou na Vltavě jsme zopakovali druhé místo ve třídě, tentokrát za Mírou Svobodou mladším. To přes problémy se stávkujícím motorem. Takže velká spokojenost. To už byl náš tým mechaniků doplněn o Tomáše Terše. V době Pačejova odletěl Jirka do Finska na podnik světového šampionátu a tak za něj zaskočil Michal Brožík. Tentokrát nás však hned na úvodní erzetě vyřadila vyhořelá elektrika.“

Vyzkoušet si soudobé auto tě neláká?

„Láká. Koho by nelákalo? Nejvíce by se mi líbila asi Fabia R2 nebo jakákoliv jiná „er dvojka“. Zajímalo by mě, jak to funguje. Takovéto svezení však není momentálně vůbec reálné. Především z finančních důvodů.“

Předpokládám nicméně, že jako mechanik jsi zažil svezení na sedadle spolujezdce u několika jezdců.

„Těch bylo dost – Honza Sýkora, Grzegorz Grzyb, Honza Černý, Tomáš Kučera, Venca Kopáček, Andrej Chepil. Asi nejvíce mě zaujalo svezení s Grzybem ve Fiestě R5. To je prostě pravý Polák a své pověsti rozhodně dostál. A to přesto, že jsme nejeli klasickou erzetu, nýbrž okruh na Slovakiaringu. Letos v rámci testu před Šumavou mě ve Zdebořicích svezl Honza Černý ve Fabii R5. Schopnosti toho auta byly jako z jiné galaxie. Po vystoupení mi hlavou vrtala myšlenka, jestli místo mého vožení se s „tisícovkou“ nemám jít rozstříhat licenci.“

Máš nějaké rallyové vzory a rádce?

„Ze světových borců je vzorem určitě Sébastien Loeb. Je to opravdu famózní pilot a navíc mi přijde jako normální člověk, žádný náfuka. U nás uznávám Honzu Sýkoru. Už proto, jak dokázal vše od piky vybudovat a také to není žádný namyšlený blb. Asi největším učitelem je Jirka Hlávka. Nejen svým fungováním v autě, což mě motivuje do příští sezóny, ale naučil správně fungovat i kluky v servisu. Jeho škola napomohla vytvořit partu lidí, dělajících soutěže s láskou. Prostě to začíná mít smysl.“

V soutěžích se pohybuješ už pěknou řádku let. Máš nějaké zážitky, na které vzpomínáš obzvláště rád?

„Jednoznačně největší z Bohemky 2014. Jeli jsme ke konci startovního pole historiků a za námi tak jela elita Legend. V čele se Sandro Munarim. Stávat před starty jednotlivých erzet vedle něj – oba v kombinézách – to je nezapomenutelné. Pak také na nové dílně jsem si vytvořil Síň slávy. Zde chci získat autogram každé rallyové osobnosti, která sem zavítá. První podpis už tam je – to když ve středu před letošní Vltavou přijel s Jirkou Hlávkou Míra Janota. Komu se poštěstí mít na dílně autogram mistra Evropy?“

Závěrem se tě zeptám na tvé plány do nadcházející sezóny.

„Tak plány mám velké. Jako vždy. Otázka, co mi umožní finance. Rád bych vedle takové té své klasiky Vltavy, Bohemie, Pačejova a Příbrami vyrazil také na jednu zahraniční soutěž. Mým velkým snem pak je absolvovat coby mechanik s kterýmkoliv týmem soutěž světového šampionátu. Příští rok také oslavíme desetileté fungování Kizbern Racing. Tímto chci poděkovat všem svým spolupracovníkům, byť s některými jsme se nerozešli úplně v nejlepším. Současnému týmu patří velký dík za dosažené výkony. Bez něj by to nešlo.“

Foto: Martin Husár, Lukáš Urbaník, ewrc.cz