V rally ovšem zanechaly vozy francouzských značek výraznou stopu a některé se staly vpravdě ikonami. Nejvýznamnější „rally značkou“ je mezi francouzskými výrobci bezesporu Citroen.

Již v pravěku současných rally zaznamenával úspěchy s typy ID 19 a DS 21, mj. v Monte Carlu, na Safari či v Mistrovství Evropy. V osmdesátých letech homologoval dokonce dva vozy pro skupinu B – Visa Mile Pistes a BX4TC. Ani jeden z nich však nestačil na konkurenci a jejich život skončil se zákazem skupiny B, vzhledem k dosaženým výsledkům a naznačenému potenciálu lze říci, že naštěstí. Citroen se poté vrhl na cross-country a na počátku devadesátých let pětkrát za sebou opanoval žebříčky této disciplíny a jako na běžícím pásu vyhrával Dakar.

V roce 1998 se vrátil do klasických rally a v roce 1999 zaznamenal Philippe Bugalski s dvoukolkou (!) Citroen Xsara Kit Car historická vítězství na asfaltech Katalánska a Korsiky, když za sebou nechal celou plejádu vozů WRC s takovými piloty jako byli Carlos Sainz nebo Didier Auriol. V roce 2001 zvítězil v tehdejším Poháru FIA (v roce 2002 povýšeném na JWRC) s Citroenem Saxo VTS S 1600 Sébastien Loeb a začal se psát snad nejslavnější příběh v historii rally. Loeb stihl ještě v roce 2001 nakouknout s Xsarou i do WRC a byl druhý na San Remu. Se stejným vozem absolvoval první kompletní sezonu v roce 2002, po penalizaci byl druhý v Monte Carlu a připsal si první vítězství v Německu. V roce 2003 se Citroen Total WRT zapsal do WRC i jako tým a hned na první pokus získal titul. Loeb vyhrál tři podniky a v závěrečném hodnocení se musel o bod sklonit před Petterem Solbergem. Kdyby Daniel Elena nezakufroval na spojovačce v Turecku a posádce následně nedošel benzín, mohlo již v tomto roce začít Loebovo kralování. Tak jako tak od následujícího roku následovala spanilá série devíti jezdeckých a sedmi týmových titul, která trvala až do roku 2012.

U většiny těchto úspěchů byl i Belgičan Yves Matton, vystudovaný manager a občasný rally jezdec. Do tehdejšího Citroenu sport nastoupil jako logistik v roce 2002, později se stal koordinátorem pro JWRC, WRC a nakonec šéfem celého rally týmu, kteroužto pozici zastával do počátku roku 2008, kdy tým opustil a věnoval se soukromým projektům částečně ovšem nadále navázaných na Citroen. Do továrního týmu se vrátil na ředitelskou pozici v lednu 2012, tedy v poslední sezoně pravidelného účinkování Loeba ve WRC. Ocitl se v nepříjemné situaci. Loeb ohlásil odchod prakticky na začátku sezony. Jeho logický nástupce Sébastien Ogier tým opustil před sezonou a proháněl po tratích WRC Škodu Fabia S2000, aby v budoucnu převzal Loebovo královské žezlo – ovšem za volantem VW. A Red Bull ukončil po sezoně sponzorování továrního rally týmu. Vedení koncernu PSA resp. Citroenu navíc pošilhávalo po WTCC jako nové platformě pro prezentaci značky, kam přesunulo značnou část fondů. Citroen tam sice dosáhl na výsostné postavení a vyhrál vše, co bylo možné vyhrát, ale sledovanost a prestiž tohoto šampionátu je naprosto zanedbatelná a s rally se nemůže měřit.

Léta 2013 až 2015 na soutěžních tratích byla poznamenána tápáním technickým i jezdeckým a na minulé úspěchy začal padat prach. Situaci Citroenu Racing, jak se sportovní divize nyní jmenuje, neulehčily nikterak úspěšné projekty obou PSA vozů v kategorii R5. Nakonec padlo v roce 2015 rozhodnutí, že se Citroen musí vrátit na vrchol v rally. Sezona 2016 byla obětována vývoji nového vozu a všeobecně se očekávalo, že v roce 2017 se Citroen vrátí v plné síle. To se nestalo, jak máme ještě v živé paměti a Citroenu se nepovedlo zopakovat to, co předvedl VW v roce 2013. Vůz nebyl na výši, jeho problematické resp. nepředvídatelné chování ve vyšších rychlostech na měkkém povrchu se nepodařilo odstranit, přestože se za jeho volantem vystřídalo několik excelentních jezdců včetně krále Loeba a ani Kris Meeke nepředvedl vlastnosti šampiona. Tým nijak zvláště nefungoval a poté co Matton předvedl několik těžko pochopitelných rozhodnutí při výběru jezdců, zbyla pro rok 2018 pouze naděje, že některá technická vylepšení změní trajektorii v podstatě neúspěšného projektu. Matton odešel (či prchnul) do FIA a fanouškům Citroenu zbývá jen doufat v zásadní obrat.

Vedení PSA a Citroenu se nemíní omezit na pouhé doufání a položilo týmu decentně nůž na krk. Generální ředitel skupiny PSA Carlos Tavares se vyjádřil na počátku letošní sezony ještě víceméně smírně a diplomaticky: „Loni jsme byli poraženi. Ale máme dostatek sportovního ducha, abychom znovu povstali a vrátili se do boje. Máme program na tři až pět let a v této chvíli není důvod říci něco jiného. Našim lidem věříme.“ Ihned však doplnil své uklidňující vyjádření o varování: „M-Sport má menší rozpočet a získal titul. Stále více peněz, stále více lidí, stále více jezdců a techniků, to není vítězná cesta, to je něco jako banka a už to také neodpovídá mé filosofii sportu.“ Ve světle konkurence vypadá další část jeho prohlášení jako z nouze ctnost a sázka na jedinou kartu, která má tým vyburcovat: „Nepotřebujeme žádného Ogiera. Myslíme si, že máme velmi dobrého jezdce a ten se jmenuje Kris Meeke. Musíme mu jen nabídnout odpovídající podmínky.“ Pod kotlem přitopila Linda Jacksonová, generální ředitelka Citroenu, Američanka, které tak jako připadá rally jako poněkud obskurní záležitost: „Naše dvě vítězství a jedno podium v minulém roce jsou málo. Chci náš tým vidět v každém podniku na podiu.“

Kris Meeke její přání v Monte Carlu nesplnil. Čtvrté místo s obrovskou ztrátou je přece jen poněkud vzdálené přání generální ředitelky i s ohledem na olbřímí ztrátu. Alespoň částečnou kompenzaci nabídl Kris Meeke vítězstvím v Super Stage. Otázky tedy zůstávají. Na jaké umístění si sáhne Citroen v nadcházející Rally Sweden, která loni ukázala slabiny týmu v plné nahotě? Jaké signály uslyšíme z managementu PSA i Citroenu po Švédsku? Přežije Citroen Racing tuto sezonu WRC?