Vlastimil Resl - eWRC.cz
25. 2. 2018 10:38 − 3138× − 0

Petr Těšínský: „Nejraději bych závodil každý víkend!“

Jeden z nejvytíženějších českých spolujezdců posledních let má mírné zpoždění, za které se omlouvá.

Sedím v mladoboleslavském baru X, nacházejícím se proti Kauflandu. Právě tomu Kauflandu, stojícímu na místě dlouholeté servisní zóny Rally Škoda a Bohemia. Mám zde domluven sraz k rozhovoru s Petrem Těšínským. Jeden z nejvytíženějších českých spolujezdců posledních let má mírné zpoždění, za které se omlouvá. „Na rallye bych ale ještě stihl limit před vyloučením. Autem bych zde byl načas. Ale chci si také dát pivo a pěšky to sem mám ze Starého města kus cesty,“ vysvětluje rodák z východočeské Jilemnice. „Tím, že bydlím na Starém městě, jsem si splnil jeden ze svých snů mít byt na rychlostní zkoušce. Přímo u nás totiž při Bohemce startuje či končí Staroměstská erzeta,“ netají spokojenost borec, který začátkem února oslavil teprve své jednatřicáté narozeniny. K Rally Bohemia má koneckonců vřelý vztah již od nejútlejšího mládí.

„K motoristickému sportu inklinuji od dětství. Vždyť už v mých dvou letech mě táta, velký rallyový nadšenec, vzal na první závody. Psal se rok 1989 a samozřejmě to byla Bohemia. Od té chvíle jsme objížděli různé závody po celé republice. Soutěže mě uchvátily nejvíce díky své rozmanitosti a tratěmi v přírodě. Sice to může vypadat divně, ale právě příroda je totiž jedním z mých dalších koníčků. Jelikož jsme však osobně neznali nikoho rallyově činného, začal jsem na konci základky hledat střední školu, kde bych mohl na někoho ze závodů narazit. Volba padla na vyhlášenou mladoboleslavskou průmyslovku.“

Podařilo se ti zde na někoho rallyově naladěného skutečně narazit?

„Takových tam byla spousta. Z těch dosud aktivních například Martin Neoral, Věroslav Cvrček a Vlastík Dědic. Po získání řidičáků jsme si také začali projíždět erzety Bohemky a zkoušeli zde psát rozpisy. Předtím, když jsem byl menší, začaly být koncem devadesátých let na VHS kazetách k dispozici první onboardy se zvukem. Trávil jsem u nich hodiny času. Nejdříve jsem si rozpis poslechl a napsal. Pak jsem zvuk vypnul a zkoušel číst, zdali bych to zvládnul i v rychlých autech. Už tehdy pro mě byla pozice spolujezdce tou prioritní a nejschůdnější cestou.“

Jak se zrodil tvůj skutečný debut?

„Spolužák Martin Neoral už aktivně závodil a navigoval Péťu Donáta ve Volkswagenu Golf. Vyhecoval mě, ať si udělám licenci pro ČMPR, že bychom to mohli v tomto autě zkusit společně. K tomu sice nikdy nedošlo, nicméně v polovině sezóny 2006 mi zazvonil telefon, že Vašek Donát, strýc právě Petra Donáta, shání spolujezdce na Prachatice. Přitom jemu jsem, závod předtím, pouze v servisní zóně umýval okno a přehazoval kola. S Vaškem jsem tak v jeho dvoulitrové octavii zažil svoji rallyovou premiéru. Nejhezčí vzpomínku mám na známý skok přes hlavní cestu. Cíl jsme sice nespatřili, ale bez pohárů jsme neodjeli. Oceněn byl právě náš nejdelší skok.“

S Václavem Donátem jsi v nadcházející sezóně absolvoval další tři soutěže.

„Vaškovi musím za důvěru a zasvěcení do motorsportu poděkovat. Ohromně mi při startu kariéry pomohl. Názorově a filozoficky mi dal mnoho i do života. Momentálně už sice startuje sporadicky, ale kdykoliv by mě oslovil, sedl bych k němu znovu. V roce 2007 jsme ve sprintech sváděli velmi pěkné souboje s Vláďou Bergerem. Byli jsme sice většinou pomalejší, ale moc jsme si to užívali. Také na Vláďu mám pěknou vzpomínku. Jednou ze závodů jsem jel s ním a Vaškem jedním autem. Po zastavení na benzinové pumpě jsem zůstal sedět vzadu na svém místě. Vláďa nato, co je to prý za mitfáru, když nejde ani umýt okno. Od té doby tedy okna myji pořád:-). Obrovskou školou mi bylo také to, že jsem se na sedadle Vaškova spolujezdce střídal s Honzou Krečmanem. Jednu soutěž jsem s nimi při seznamovacích jízdách seděl vzadu a učil se. Při další seděl vzadu naopak Honza a kontroloval mě.“


S Věroslavem Cvrčkem 2009

Tou dobou sis odskočil také do offroadu.

„To byla jednorázová akce. S Pepou Kakrdou jsme jeli v Polsku s Isuzu Vehicross. Byla to perfektní zkušenost diktovat jen pomocí itineráře. Do budoucna by mě dálkové soutěže lákaly. Zatím však chci zůstat u těch klasických. Byť tedy jejich větší kilometráž by mi rozhodně nevadila. Když si třeba vzpomenu na to, jak je poslední roky osekaná Bohemka…“

Následovaly tři roky vedle tvého spolužáka ze Střední průmyslové školy Věroslava Cvrčka.

„Nejen z průmyslovky. S Věroušem jsme společně studovali i na Technické univerzitě v Liberci. Cvrčkovi mají ve zvyku při přípravě absolutně nic nepodcenit a jsou naprosto precizní. To mi také hodně dalo. Startovali jsme s kitovou felicií i octavii WRC nejen v Čechách, ale i na Slovensku. Právě tam jsem si našel přítelkyni a na čas se tam odstěhoval.“

A také nadále závodil.

„Oslovil mě Mário Csente. Měl pověst ranaře, který často bourá. Během sezóny 2011 jsem byl jeho už třetím spolujezdcem. Společnou premiéru na Lubeníku jsme hned proměnili ve vyhranou třídu 3. Nastala tedy dlouholetá spolupráce, která vykrystalizovala v perfektní přátelství. Mário sice nyní z časových důvodů nestartuje, nicméně zůstává jedním z mých nejbližších lidí.“

Slovenských jezdců jsi každopádně vystřídal více.

„Za to mohl také Mário:-). Když nemohl kvůli pracovním povinnostem jet sám, půjčil mě dalším jezdcům i s autem. V jeho enkové impreze tak mám více startů, než on. Ať už to byli Jozef Béreš starší, Tibi Cserhalmi nebo Tomáš Ondrej, vždy šlo o vynikající piloty. Přestože v tomto autě seděli poprvé, ovládali ho od začátku perfektně a přirozeně. Každý start s takovými ikonami slovenského rallysportu mě ohromně obohatil.“

Na Slovensku ses také blíže seznámil s Josefem Semerádem.

„Semiš byl našim velkým soupeřem ve třídě 3. Navázali jsme hezké vztahy. Jednou před Košicemi jsme měli společně testovat. S jeho autem tenkrát startoval Bedřich Habermann. Nedorazil mu však spolujezdec Robo Baran a tak mě požádal, jestli bych si na test vedle něj sedl. Jednu jízdu však do auta skočil i Pepa, aby zjistil, zda auto funguje, jak má. Trať jsem mu přečetl, prý se mu to líbilo a od té doby přemýšlel, že bychom se mohli společně svézt i nějakou soutěž. Došlo k tomu roku 2015 v Klatovech, které nahradily zrušenou Příbram.“

Jezdců jsi vystřídal opravdu dost.

„Dvacet jich bude. Třeba jednorázový start s Jirkou Brožem v kitové felicii. Právě tam jsem se seznámil s jeho synem Dominikem, který byl tehdy ještě malinkatý kluk. Toho jsem později potkával i na Amater Rally u Milana Blahouta, kde jsem pomáhal coby pořadatel nebo časoměřič. Bez motorsportu prostě být nemohu. I na Slovensku, když jsem bydlel v Ruskově a neměl některou soutěž jezdce, vyrazil jsem při Košicích do cíle rychlostky Jahodná pomáhat. A posádky se dost divily, kdo to od nich přebírá výkazy:-).“

Zmiňuješ Dominika Brože. Společně reprezentujete Českou republiku v evropském šampionátu.

„Brožovi jsou neskutečně rallyově zapálená rodina. Stejně tak jejich mechanici. Fantastičtí srdcaři, se kterými je radost spolupracovat. Když Dominik roku 2015 získal juniorský titul mistra republiky, naskytla se mu příležitost zažádat o reprezentaci. Pár lidí nás od toho odrazovalo. Prý je na to Dominik ještě moc mladý. Podle mě je však naopak ideální učit se co nejdříve na náročných zahraničních tratích, v neznámém prostředí, kde člověk nikdy dříve nebyl. Navíc hned od začátku pouze na dva průjezdy při seznamovacích jízdách. V první společné sezóně v ERC jsme v juniorském šampionátu dlouho drželi průběžné čtvrté místo a až v závěrečném závodě v Lotyšsku jsme se po havárii propadli o dvě příčky. V roce 2017 jsme startovali v rámci reprezentace pod hlavičkou Autoklubu v ACCR Czech Teamu a v soutěži týmů, kde vedle nás byli ještě Filip Mareš a Honza Černý. Tam jsme skončili druzí o pouhý bod hned za tureckým Fordem. Děkujeme Autoklubu ČR, že nám právě jízdu v národním týmu umožnil. Velice si toho vážíme a je pro nás velkou ctí jet za Českou Republiku. “

Jaké vztahy panují v evropském šampionátu.

„Vynikající. Alespoň co mohu mluvit o juniorech. Třeba na Azory jsme vyráželi s novým autem po krátkém testu v Čechách. Po odjetí kvalifikace se však začaly ozývat hrozně divné zvuky v úplně nové převodovce. Sami řešit takový problém na ostrově tři a půl tisíce kilometrů od domova nebylo jednoduché. Požádali jsme tedy pořadatele o výjimku – možnost zasáhnout do převodovky a šli se poptat po servisu, jestli do ní někdo nemá nějaké díly. Majitel konkurenčního španělského týmu, za který jely dvě další juniorské posádky, auta měl ještě na plachtě. Přesto dvě hodiny do startu soutěže hned vyrazil spolu s jedním mechanikem k nám. Pustili se do práce, pomohli nám rozebrat pod dohledem technických komisařů převodovku, odhalili závadu, doběhli pro nové kolečko, vše opravili a na poslední chvíli nám zachránili start. A ty vztahy jsou skvělé nejen mezi posádkami.“


S Marcelem Svačinou

Můžeš to přiblížit?

„Třeba v Belgii jsme byli ubytováni nikoliv na hotelích, ale přímo v rodinách motoristických příznivců v centru soutěže, a to včetně mechaniků. Zdarma jsme měli mít nocleh a snídaně, ale oni nás vzali za vlastní a dávali nám i obědy a večeře. Naopak se s námi fotili v závodním autě, všemožně se nám snažili pomoct, ať už s překladem nebo s čímkoliv, co bylo potřeba. Když jsme se před odjezdem ptali, co jsme dlužni, řekli, že ta doba strávená s námi a s tím spojené zážitky jsou pro ně dostatečnou odměnou.“

Loni jsi usedl vedle sedmi jezdců. To je slušný počet.

„Předloni „jen“ vedle šesti:-). Když jsem roku 2015 odjel patnáct soutěží, dal jsem si do toho dalšího cíl šestnáct. No a bylo jich devatenáct. Loni jsem tedy chtěl „dvacítku“, ale zůstal u devatenácti. Každopádně doufám, že těch dvacet ročně jednou pokořím. Za zmínku stojí skutečnost, že na loňském vyhlášení jsem si šel pro pohár se třemi různými jezdci – Marcelem Svačinou, Bohumírem Svobodou mladším a Petrem Semerádem.“

Můžeš tyto tři jezdce zhodnotit?

„S Marcelem se známe už od dob Poháru České republiky, kde jsme mu byli s Věroušem Cvrčkem soupeři. Když jsem se vrátil ze Slovenska do Čech, ozval se mi, jestli bych s ním nejel Šumavu. Bral jsem to jako obrovskou školu. Marcel je totiž znám tím, že od spolujezdců požaduje stoprocentní výkon. Právě to bylo velkou výzvou. I spolupráce s Bohumírem se zrodila po mém návratu do Čech. Usoudil jsem, že je načase usednout i do historika. S jeho „tisícovkou“ to byl úžasný adrenalin, jak to staré auto nebrzdí a nezatáčí. Číst „stopadesát, retardér zprava“, cítit pod zadkem vrtící se auto, zvednout oči a auto se stále vrtí, to je parádní zážitek:-).“

Petr Semerád je nejmladším jezdcem, kterého jsi navigoval.

„Tato spolupráce byla dohodnutá tak nějak dopředu. A když padlo rozhodnutí zkusit Pohár mládeže, vše se realizovalo. Je to krásná, nová zkušenost řídit na přejezdech soutěžní auto a předat svoji dosavadní zkušenost, ač i já se stále zdokonaluji a učím, šestnáctiletému klukovi. Na Petrovi je znát strašně zodpovědný přístup. Je hodně poslušný a cítím se s ním v autě perfektně. Před naší premiérou v Mostě nám Pepa, jeho táta, zakázal sledovat výsledky. Péťa k tomu přistoupil naprosto zodpovědně a časy vůbec neřešil. Já si navíc zapomněl mobil v servisu v nabíječce. Výsledek nám tedy skutečně sdělili až na cílové rampě. Při prvním startu to bylo krásné čtvrté místo ve třídě 6 a šesté celkově v Rallysprint Sérii.“

Hodně jezdců = hodně rozpisů. Jak se s tím dokážeš popasovat?

„To je trošku filozofická otázka. Těžké to vesměs není. Ke každému si sednu coby začátečník. Nejsem tam od toho, abych dělal chytrého, ale pochopil jezdcovu představu a potřebu. Jak vnímá a chápe trať, poznám už při seznamovačkách. Vím už tedy, co dělat později v ostrém tempu.“

Časově to musí být docela náročné.

„Strašně náročné. Obětuji tomu veškeré své fungování. I zaměstnání si vždy vybírám nikoliv podle výše výdělku, ale možnosti uvolnit se na závody. Současná práce v mladoboleslavské automobilce Škoda mi to naštěstí hodně umožňuje.“

Závěrem se tě zeptám na tvé další rallyové plány.

„Určitě se chci co nejdéle udržet na mezinárodní scéně. Plán absolvovat alespoň dvacet soutěží ročně jsem již zmínil. Nejideálnější by pro mě bylo sedět v závodním autě každý víkend. To samozřejmě není úplně reálné, protože máme například Vánoce a Velikonoce. Kdyby to tedy klaplo všechny ostatní víkendy, vůbec bych se nezlobil:-). Ještě plánuji svézt se s dámou. Domlouvali jsme se na tom už s Niky (Veronika Kolivošková, pozn. autora), která má za sebou několik startů na Slovensku. Je skvělá a neuvěřitelně cílevědomá. Vždyť se dokázala z „nějakého“ Prešova dostat až do Motorsportu:-). Tak třeba nám někdy to společné svezení klapne.“

Komentářů celkem: 0

Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit (nahoře nad menu)!

reklama