Agrotec Petronas Rally Hustopeče jsme letos neměli v plánu. Jenže protože zlomený prst z Kopné se léčil déle než jsme čekali, tak jsme museli vynechat Vyškov, na který jsem se fakt těšil. Soutěž mezi vinicemi jsme neměli v plánu, protože, a teď budu prostě upřímný, se mi nějak zvlášť nezamlouvala. Tma, šotolina, dost rychlé pasáže, kdy často chybí orientační body a silnice najednou někam uhne, prostě se mi tam nechtělo. A když stejně víte, že nějakou soutěž musíte škrtnout, tak proč ne zrovna tuhle. Jenže zlomený prst z kopné to všechno zařídil jinak a my se na Moravu vydali.

Ačkoliv tento blog bude poměrně krátký pro chybějící zážitky ze samotných RZ, tak stejně jsme zažili výjimečné závody. Čím? Tak určitě atmosférou. Martin Rada a Ruda Kouřil tomu dávají takové to srdíčko. Setkání se závodníky, kde hned mezi „dveřmi“ dostanete od partnerů tašku s dárky, otázku jestli si chcete vyzkoušet traktory a blbnout s bagrem. To se jen tak nevidí. Celá tato společenská akce byla nádherná. Občerstvení v podobě výběru z vín, piva včetně belgického a dobrých řízečků nebo kýty, ale hlavně, pokec s ostatními závodníky. Fakt díky všem pořadatelům.

Fakt, že jsme jeli jen jednu etapu, a to pouze tu noční se nám postaral o opravdu pomalý a klidný průběh. No považte den seznamovací. Probudíme se v 7, ošplouchneme se, vyrazíme na najíždění a v poledne sedíme u hotelu na oběd. Pak si dáme dvě hodiny šlofička, vrátíme se do oné restaurace na kávu, pak se tedy zvedneme a jdeme si od 16:30 napsat shake. Pak se zase vrátíme do oné restaurace, zase si dáme kávu a tlacháme. Tolik jsme si na závodech ještě neodpočinul, jako teď.

Jedna veselá historka z oběda na našem ubytku. Jeli jsme tam na oběd. Tak se posadíme, nic neříkáme, nic neobjednáváme a lup, máme před sebou polévku. S podezřením na omyl, že jistě bude polévka určena jinému strávníkovi, který ji v tužbě zcela jistě nejen očekává, ale rovněž i objednal, jal jsem se to slečně říci. Odpověď mě zabila: „vždyť je čas obědů, polévka je v meníčku, tak tady máte polévku“. Ale já si neobjednal ani to meníčko, namítl jsem mladé dcérence. Avšak ta hned kontruje „ale je čas oběda, a to obsahuje polévku“. Nezmohl jsem se na odpor, polévka byla hrachovka a nutno uznat, že fakt dobrá. Zde platily obě odvěké pravdy o ženách:

1) Žena ví nejlépe co je pro vás dobré
2) Kdyby žena chtěla znát váš názor, tak vám ho řekne

No a jak to bylo dál? Adam Cup startoval jen v pátek v noční etapě, měl jsem z toho velký respekt, nicméně, to je rally. Kdyby to mělo být jednoduché, tak tam nejsme. Jedna zrada, která provázela seznamovačky po oba dva dny byly mizející protikatovačky. Asi jak dojeli závodníci s těmi silnými tréninkáči mičubiči a ubaru, tak to žralo i protikatovačky podél cest. Neuvěřitelné kolik se jich ztratilo. V pátek byl dokonce umožněn čtvrtý průjezd RZ 1/3 právě pro umožnění dopsání ukradeného betonového bločku.

Dali jsme si s Kubou shakedown. Tam jsme se z celé soutěže svezli paradoxně nejvíce. Do prvního průjezdu shake startujeme hned za Focusem WRC. Kdybych věděl, že to je v podstatě naposledy co to auto vidím. Hrozná tragédie a upřímně je mi Honzy Dohnala líto. Trať shaku byla kus Starovického okruhu v obráceném směru. První průjezd na klid, druhý trochu porychlit (cca 1s/Km) a třetí průjezd to zkusit trochu projet rychle. V servisu zjišťuji, že jsme tam měli stejný čas jako zkušenější David Štefan, což mě potěšilo. Pak už následovalo jen dlouhé čekání na start, který byl pro nás v hodně pozdní hodině. Tuším 19:55 nebo tak něco. Velmi nezvyklé.

První průjezd Starovického okruhu byl zajímavý. Jakkoliv jsem nechtěl vyrábět žádné problémy, tak nám trochu utekl předek v odbočení za prvním retardérem, kde bylo vytaháno. Nutno dodat, že to „klouže“ jsem měl napsáno. Nicméně to nebylo vysloveně mimo trať, jen mimo stopu. Objeli jsme to ještě jednou dokola a pak „ven“ z okruhu. V jedné z levotočivých zatáček za horizonty čučel přesně ve stopě kámen. A ne malý. Rána od levého předního kola a vyřknu „ty vole“ očekávajíc známé vibrace a smrad spálené gumy po defektu. Zatím nic. Protože nevěřím, že defekt nemáme, zvolňuji až se ozve Kuba „drž to“. Tak jsem zase přidal a dojel do cíle s čtvrtým časem se ztrátou půl vteřiny na kilometr na Davida. Což za daných okolností bylo v pohodě. Druhou RZ zrušili, tak jsme jeli rovnou na třetí. Ta nejdřív stála, ale musím říci, že pořadatel nás obcházel se slovy „uděláme pro vás všechno, nebojte, za chvilku pojedete“. Milé.

Do RZ jsme odstartovali poprvé s rampou. No, čekal jsem že bude šajnit víc, ale tak vidět je. Jedeme, žádný trabl, trochu se mlží okno jak vzrůstá teplota v kabině. Nicméně přichází levotočivá zatáčka, kde na vnitřku je obří protikatovací jehlan a vpravo balíky slámy. Odbrzděno, zatočeno a sakra štěrk. Kde se tu vzal štěrk, když je tu protikatovačka? No, ne že by to nebylo jedno, protože Uwe už na něm klouže do přetáčivého smyku, zkouším to řešit jak rovnici o jedné neznámé, tedy ustojíme to? Odpověď jsme nalezli v nedalekém stromě, který jsme porazili. Naše žlutá drobotina nejdřív udělala takové to známé „levá-pravá-levá“ zadkem, aby se na konec rozhodla pro směr vpravo bez možnosti už jakékoliv korekce. Fyzika vyhrála. Přichází nějaká otočka, rána na čumák a najednou se válíme jak převrácená makrela na boku. Překvapivě na straně Kuby. Ten hned že musíme ven, minutu za námi už pojede David s Ondrou a my se válíme na silnici na boku, hned za horizontem, takže nebudeme vidět. Protože z mé strany dokážu tak maximálně pootevřít dveře (jsou pekelně těžké, když je zvedáte do nebe), tak musí první ven Kuba. Vyleze, rána dveřmi jak se zase zavřeli a běží rychle zastavit kluky. Měl to jen tak tak. David akorát přijížděl k horizontu, když Kuba ještě běží a mává STOP. Já sedím v autě a snažím se z něj dostat. Najednou si kladu poměrně zásadní otázku „proč zpod kapoty od motoru něco bliká?“. Ty vole, vono to hoří?!

Ne že by nebylo období opalování a otázku „Ty hadry vám fakt nějakou dobu neprohoří?“ jsem nedostal asi tisíckrát, ale tohle fakt nechcete. Tak jo, máme tu ten hasící systém. Tak mačkám ono velké červené tlačítko na krabičce Sparco, kterou jsem v té tmě po paměti našel. Nic. Co je? Tak tam začnu ještě přepínat elektrickou pojistku a znovu červené tlačítko, NIC. Paráda. Tak plán B, dveře pořád neotevřu. Zapínám zpátky elektriku a začnu stahovat okno, vylezu tudy a tak trochu hulákám o pomoc. Přiběhl Ondra Vichtora a pomohl s dveřmi, dnes si vlastně nepamatuji jako akrobacií jsem pak z toho auta vylezl. Vidím pak Davida Štefana jak s hasičákem hasí motor a společně koukáme, jestli to ještě někde nezačíná znovu hořet. To už přijíždí i další posádky a telefonát z dispečinku. Říkám, že auto je přes cestu, teče z toho všelico a nabídku sanitky vážně neodmítám. Ne že by mě něco bolelo, ani Kuba nic nehlásí, ale rána to byla, jistota je jistota. Přijíždí tedy i rychlá a najednou tu máme společně s ABA blikátek jak v Praze na Matějské pouti.

No a zase pár vtipných momentů, jak máme v rámci Opel Adam Cup všichni stejné kombinézy, tak když přijela sanitka, tak tam vlastně našla jen osm pobíhajících bílých spermií (barva kombinézy) a museli se optat, kdo jsou vlastně ti poškození. Vyšetření neukázalo nic špatně ani u mě, ani u Kuby, za to jsem fakt rád. Ufff. Další komická scénka nastala ve chvíli, kdy jsem volal rodině, že jsme nabourali, ale jsme v pořádku. Mamka se lekla a i kvůli špatnému signálu, kdy slyšela jen asi každé druhé slovo, začala na mě řvát „Co se stalo? Co vám je?“ a tou zvýšenou intenzitou hlasu do mého sluchovodu se nominovala do role hromosvodu. Takže jsem začal řvát i já, ať na mě neřve. Překvapivě to vůbec nepomohlo. No, syn roku. Po našem „klidném“, cca dvouminutovém rozhovoru, jsem telefon položil, odešel stranou k tomu záchranáři, ten se ke mně natočil a suchým tónem v té tmě pronesl „Manželka?“, a já „nikoliv, máma“. Ozvalo se již jen „Ajaj!“ :-).

Od všech za námi startujících posádek Adamů se nám dostalo velké pomoci. Díky Davidu Štefanovi a Ondrovi Vichtorovi za bezprostřední pomoc. Tomáši Neužilovi, Matyasi Jeriemu, Adamu Laholovi a Víťovi Baďurovi za následnou pomoc a asistenci. Třeba ta voda co nám tam nechali a sami pak neměli co pít se víc než hodila. Díky kluci. Díky i ABA a záchrance, včetně dispečinku. Omlouvám se, na koho jsem zapomněl, bylo to trochu dynamické a nepřehledné.

Uweho jsme kulhajíc pro prasklou těhlici odtáhli mimo silnici, ale neutratili jsme ho tam jako nemocného koně. Posbírali jsme roztříštěné díly z auta a už jen čekali na odtah.

V servisu jsem si dal večeři, pivo, domluvil se s Rudou Kouřilem na postupu kontroly auta techniky Autoklubu (povinnost dle řádů po nehodě) a pak jsme jeli s Kubou domů, do Prahy. Dojeli jsme asi v pět ráno, Kuba statečně řídil, já se snažil dělat spolujezdce. Ale asi tisíckrát jsem usnul a zase se vzbudil, tahle role mi taky nešla.

No a teď začíná shánění dílů a hlavně modlení se, aby to neodnesl motor jako takový a hlavně převodovka, která by byla turbodrahá. Tak nám držte palce a ještě jednou všem moc díky za podporu přes SMSky, WhatsAppy, fejsbuky, instáče, osobně a tak. Díky! Uwe se uzdraví.