Představovat fanouškům našich soutěží posádku Martin Březík – Marek Omelka by bylo pomalu zbytečností, protože zlínský pekař se po pauze vrátil ve velkém styli, když v roce 2014 vyhrál třídu 3 ve sprintech a následně v letech 2015 a 2017 přidal titul ve stejné třídě i v MČR. Na letošní Barumce pak udělal krok dalším směrem, když svůj obvyklý Lancer Evo IX vyměnil za Fabii R5. Více už nebudeme psát, posádka se vám v následujícím rozhovoru představí sama a dozvíte se mimo jiné, co vedlo k přestupu do mladoboleslavské zbraně.

eWRC: Co vás k rally přivedlo a jaké byly vaše začátky?

Martin Březík: Tady kolem Zlína je závodění něco úplně běžného :). Odmalička jsme všichni montovali „kozí dechy“ a jezdili po kotárech. Za studií jsem ale peníze na nějaké ježdění neměl. To přišlo až později, když jsem začal podnikat. Někdy v roce 1997 za mnou přišel kamarád závodník, jestli bych ho nepodpořil. Souhlasil jsem, ale musel mi slíbit, že mi na Rallysprint Kopná půjčí svou enkovou Felicii 1,3. Tam se jely 3 RZ a okruh ve Slušovicích. Nevěděli jsme pořádně, o co jde, ale celí natěšení jsme s kamarádem Rosťou Svobodou už týden před soutěží ze všech sil trénovali. Tehdy se na okruhu měřila pouze dvě kola a další dvě kola se jela bez měření jako show pro diváky. Nám ovšem změřili všechna čtyři kola, takže jsme se ocitli kdesi na konci klasifikace. Odjel jsem domů a najednou zvoní telefon. Volal Rosťa „Na nic se neptej a přijeď hned zpátky“. Přijel jsem právě na vyhlašování. Vyhlašovali třetího, druhého, to byl Míra Cais. A pak to přišlo. Po započítání správného času jsme vyhráli svoji třídu. Závodění se mi zalíbilo a koupil jsem enkovou Felicii 1,6. Když jsem si později na jeden závod půjčil Civica, zjistil jsem, že s Felicií to vlastně závodění není. Přesedli jsme tedy do Civica a v roce 1999 s mým společníkem Alešem Svobodou vyhráli i Barumku. Do toho přišlo rozšiřování firmy, což se závoděním nešlo dohromady. Proto jsem všechno prodal a věnoval se se společníkem na sto procent jenom firmě. Přestávka trvala až do roku 2006, kdy jsem jel rallysprint Vsetín, poprvé s „myšákem“. Tehdy napadl sníh a my jsme vyhráli… Občas jsem něco odjel s půjčeným autem, ale až v roce 2009 jsem si koupil svoje auto, bílého „myšáka“. A tak to začalo.

Marek Omelka: Dostal jsem se k tomu jako většina lidí ze Zlínska přes starty na amatérských rally. Jako mladý kluk jsem startoval i jako jezdec. Na jedné z Valašských Zim, někdy kolem roku 1997, se Honzovi Štěpánkovi v chumlu lidí ztratil spolujezdec, tak jsem si k němu sedl, že s ním tu RZ Barák přeletím. Honza mi potom řekl, že se mu se mnou dobře jede a jestli bych s ním nejezdil pravidelně. V té době jezdil se 130 LR jako předjezdec a nakonec si koupil od Honzy Klokočky sériového Forda Coswortha RS, ale s tím se závodit nedalo. Pro sezonu 1999 pak koupil havarovaného Nkového Coswortha po Arazimovi, kterého jsem dal dohromady a začali jsme závodit v mistrovství republiky. Hned první soutěž nám auto kleklo ještě před první RZ. Možná to bylo dobře, protože jsme měli nulové zkušenosti a když si vzpomenu na můj první rozpis, tak to byla strašná divočina. Když se teď ohlédnu, můžeme být rádi, že nedošlo k nějakému průšvihu. Zkušenosti se hromadily, docela nám to spolu šlo a vydrželi jsme spolu hodně sezón. Jezdil jsem pak s více jezdci a měl jsem štěstí, že všichni to byli šikovní kluci a se všemi jsem měl a mám perfektní vztahy. S Martinem teď kroutíme už šestou plnou sezónu.

eWRC: Když jste začínali, chtěli jste „jen“ závodit nebo také snili o titulech?

MB: Kdepak, chtěli jsme jezdit a nějaké přemýšlení o titulech to tam nebylo. Samozřejmě, první vítězství si člověk pamatuje, možná ještě více mi v paměti utkvělo vítězství v N2 na Barumce, ale podstatnější je být při tom, zajezdit si.

MO: K motorům a autům jsem tíhnul od mala, věnuji se jim vlastně celý život. V mém autoservisu se protočilo i dost závodních aut a koneckonců s Honzou jsme začali blíže spolupracovat i díky tomuto zázemí. Plán jezdit rally jsem neměl, vyplynulo to ze situace, občas jsem se svezl s nějakou závodničkou, kterou jsem měl na dílně a všechno tak nějak samo vyplynulo. Nějakou utkvělou představu, že se stanu rally jezdcem jsem neměl, mimo jiné i proto, že mi bylo jasné, kolik peněz to vyžaduje. Ty peníze jsem v té době prostě neměl.

eWRC: Kterou společnou sezonu považujete za nejúspěšnější nebo na kterou nejraději vzpomínáte?

MB: Každá ta sezona má něco do sebe, ale pro mě to byla asi sezona 2016, přestože jsme byli na Barumce vyloučeni. Tituly jsou jenom takovou šlehačkou na dortu, hlavní je pro nás, že nás to baví a baví to i lidi kolem nás.

MO: Pro mě to byla asi sezóna 2015, kdy jsme byli poprvé mistry ČR. Když jsme po sezóně 2014, kdy jsme vyhráli rallysprinty, u Vildy Loveckého zakončovali sezónu, prohlásil jsem po pár panácích: A příští rok uděláme velký mistrák :). Sprintrally byly pro rok 2015 vypsané jenom pro dvoukolky, takže hodně čtyřkolek přešlo do velkého mistráku, ale i v téhle narostlé konkurenci se to povedlo. Mělo to pro nás velkou váhu a byla to velká radost. Ale na všechno, co jsem na závodech zažil, vzpomínám rád. Závodění nás pořád baví a jsme rádi, když si dobře zajezdíme.

eWRC: Když se dnes ohlédnete, je něco, co byste udělali ve své kariéře jinak?

MB: No, když se podívám do občanky, asi by se hodilo jiné datum narození :). Ale nemyslím, že bych něco udělal jinak. Začali jsme od malých aut a postupovali vzhůru a teď se dostali až do nejvyšší kategorie. Mám z toho radost a užívám si to, zpátky se moc neohlížím, spíše se dívám dopředu.

MO: Asi ne. Kdysi jsem taky jezdil, ale sedět vpravo mi nedělá žádný problém. Navíc zkušenost zpoza volantu mi pomáhá. Vždycky se se mnou neslo, že ty piloty ženu a že mám hranice hodně posunuté. Jsem moc rád, že jsem vždycky spolupracoval s lidmi, kteří byli nejen dobrými piloty, ale i výbornými parťáky. Jezdit jenom rychle a nemít příjemné osobní vztahy by pro mě bylo těžké. Při závodech jsme spolu přece jen hodně času, takže si musíme sedět po všech stránkách. To se mi vždycky povedlo. Ne, nic bych neudělal jinak.

eWRC: Nejste profesionálové, jak se vám daří sladit závodění s pracovním životem?

MB: U mě je to jednodušší, mám společníka, takže nejsem na podnikání sám a můžu si čas pro závodění snadněji „napracovat“. Podnikání mi vlastně dává i větší možnost být více pánem svého času tím, že můžu více pracovat, kdy se mi to hodí. Ale ošidit se to nedá. Jsme se společníkem nejen majitelé, ale i jednatelé, takže se musíme řízení firmy hodně věnovat. A když je potřeba, postavíme se i k peci (pozn. red. Svoboda Březík je pekařská firma). Letos v létě jsme například pekli celá rodina včetně dětí. Samotné závodění zas tak moc času nezabere. Při sprintech jsme odjížděli ve čtvrtek večer nebo v pátek ráno, takže z firmy jsem byl jenom jeden den. Velké mistrovství je trochu náročnější, jsou to tak tři pracovní dny na jeden závod. Na nějakou velkou dovolenou už pak čas zbývá jenom těžko.

MO: Je to provázané nejen s pracovním, ale i s osobním životem. Mám autoservis a ani ve firmě ani doma nepanuje úplné nadšení, když se vypařím na závody. Všichni ovšem vědí, že závodit budu, takže jsou s tím smíření. Musí být, protože budu závodit ještě dlouho :).

eWRC: Co vás vedlo k přestupu do třídy 2?

MB: To bylo více věcí. S „myšákem“ to bylo pěkné závodění. Přineslo nám „malý“ titul a dva „velké“ tituly. Nikdy nebyly žádné velké problémy. V posledních letech už to taky nebylo ono původní „enko“, bylo to více závodní auto. Pamatuji si, že před časem kdy musela být v autě i zadní sedadla :). Neměl jsem problémy ani s odolností auta, například celou sezonu jsem jel jedny kotouče. Nka jsou ale dneska už na vymření a závodění s nimi pomalu ztrácí smysl. S „áčkem“ jsem nikdy nejel, chtěl jsem to prostě zkusit, je to takové lákavé a je to výzva. Řekl jsem si, že do toho jdu, i kdyby to mělo být jen na jednu sezonu, přece jen se věk zastavit nedá.

Dokončení rozhovoru najdete na eWRC v pátek