Letos nově sestavená posádka teamu Vančík Motorsport Miroslav Jakeš – Petr Machů začínala sezonu ve voze S2000. Přes výkonový handicap byly výsledky velmi slušné. Od Barumky přezbrojila na Fabii R5 a předvedla divákům nádherný boj o podium. Výkon, který předvedli nutně vyvolává úvahy, na jaké umístění mohou v příštím roce pomýšlet v celkovém hodnocení mistrovství. Oba jezdci dospěli do kokpitu vrcholové R5ky různými cestami. V rozhovoru se zeptáme nejen na jejich začátky, ale dotkneme se i jiných informací o posádce samé a jejích plánech.

eWRC: Na Barumce jste svedli velký souboj o stupně vítězů. Jaký to byl pocit bojovat o podium na Barumce a v takové konkurenci?

Miroslav Jakeš: Pocit je to úžasný. Už jsme na nějakém tom podiu stáli, ale Barumka je vždy něco speciálního. Barumka je evropský podnik s velkou konkurencí a výjimečnou atmosférou. Být druhý Čech a závodit se Sordem bylo prostě super, perfektní. Určitě bych si to zopakoval a možná už bychom byli třetí… Bez testování na mokru jsme začali trochu divoce, měl jsem tam pár chyb a nedobrždění. Během rally přišly i defekty, i když si nejsem vědom nějakých chyb, které by je způsobily. Kdybych před startem věděl, že budu bojovat se Sordem o tři desetiny, možná bych jel zpočátku klidněji a možná by to vyšlo. Vždycky jsem měl radši sucho, ale na Barumce se ukázalo, že jsme na mokru možná rychlejší :).

Petr Machů: Je to nádherný pocit, zvláště pokud je člověk trochu soutěživý. Je to i zadostiučinění, věnovali jsme tomuhle sportu hodně. Před Barumkou jsme si docela věřili. Test jsme měli relativně velký, ale přece jen na suchu. Barumka a mokro nás prověřilo jako posádku, auto fungovalo i na mokru a všechno do sebe zapadlo. Celou dobu jsem z Mirka cítil, že si věří, i já jsem si věřil. Před závodem jsem prohlašoval, že jdeme po bedně a někteří se mi smáli. Tajně jsem doufal, že potrápíme Sorda, což se nakonec i povedlo.

eWRC: Vaše temperamentní jízda byla lahůdkou pro diváky. Nebylo to občas trochu za hranou?

MJ: S předchozími auty to často vypadlo zvenku nudně a v kokpitu to bylo drama. Se současnými je to spíše naopak. Jeli jsme si své tempo, nikdy nejezdím buď anebo, snažím se mít jízdu pod kontrolou. Nemyslím si, že bychom jeli nějak za hranou, těžší to samozřejmě bylo s defekty. Pod úplnou kontrolou to možná nebylo jenom na Majáku s defektem. Chtěl jsem to dotáhnout do cíle a ztratit minimum času. Kdyby se k tomu přidala ještě nějaká další chyba nebo problém, tak nevím, jak bych to uřídil. Tam to bylo i o štěstí.

PM: Možná to tak působilo, ale za hranou ne. Jeli jsme s vysokým nasazením, na ostří nože, ale za hranu jsme nešli. Neměli jsme žádnou krizovku, ze které bychom se vzpamatovávali po celý zbytek RZ. Po celou dobu jsem měl pocit, že to je řízené, vysoko nastavené a udržitelné tempo. Jenom jednou jsem se zeptal, jestli to nepřeháníme, ale Mirek mi v klidu a jednoznačně odpověděl: Ne. Je to vidět i na onboardu :).

eWRC pro Miroslava Jakeš: Před deseti lety jste byl mistrem Evropy v kopcích. Byly kopce jen epizodou na cestě k rally?

MJ: Můj otec jezdil rally a už ve čtyřech letech mě posadil do motokáry. Hodně mi to dalo. I kdybych nepokračoval v závodech, byla to velká škola. Určitě to bylo lepší než trávit čas u videoher. Hned jak to šlo jsem přesedlal na vrchy, abych si zvykl na větší auto a přírodní tratě. Když bylo jasné, že titul v kopcích bude náš, objevila se možnost, že bych přesedlal do formulí, ale nakonec jsme touhle cestou přece jen nešli. Už v roce, kdy jsem vyhrál titul na kopcích, jsem jel dvě rally. Krumlov s Citroenem C2 a Barumku s Mitsubishi. Jezdecké návyky se z kopců přímo přenést nedají a v rally se setkáte s věcmi, které na kopcích nejsou. Na kopcích se jezdí víceméně čistá stopa, takže jsem si musel zvyknout na šotolinu či bahno na trati a na katování. Ale zvyknul jsem si rychle. Protože se na kopcích jezdí dvě intenzivní jízdy na čas, naučilo mě to koncentraci a konzistenci, což mi pomáhá i v rally i když tam to byly desetiny a tady celé vteřiny. Zvykl jsem si jet určité vlastní tempo a nepodléhat ani tlaku soubojů.

eWRC pro Petra Machů: Jaká byla Vaše cesta k rally?

PM: Už od dětství byla auta mým velkým koníčkem a mám „benzin v žilách“, i když podnikám v branži, kde bych měl být spíše myslivcem :). Takže jsem využil první příležitosti, abych mohl závodit. Ale rally je zároveň cestou, kde můžu svoji firmu a sebe výrazně prezentovat a propagovat. Podnikám bezmála třicet let a od počátku jsem hledal cestu, jak spojit příjemné – to je závodění – s užitečným tedy propagací firmy. To se mi povedlo. Začínal jsem v Ačkových autech a hned tak přišla S2000. V áčkách jsme udělali s Vaškem Dunovským několik titulů ve třídě i ve 2WD. Václav byl hodně přemýšlivý kluk s hodně šikovnýma rukama, což byli ostatně všichni piloti, se kterými jsem jezdil. Nesedl bych do auta s někým, kdo to tam pere a nepřemýšlí.

eWRC pro Petra Machů: Je o Vás známo, že investujete do rally hodně prostředků.

PM: Po počátečních zkušenostech jsem se rozhodl, že cesta různých cest pronajímání aut pro mě není vhodná. Rozhodl jsem se tedy, že budu do aut investovat. Je to jasná a čistá cesta. Pravda také je, že jsem podporoval více jezdců a jezdil s nimi. S některými déle, u Miry Tarabuse jsem vloni jako sponzor i spolujezdec „zaskakoval“, když si dal Dan Trunkát pauzu. Na konci loňské sezony jsem uvažoval o jakémsi zklidnění mého angažmá, ale když zavolal Míra Jakeš, tak jsem dostal novou chuť. Vždycky jsem měl chuť a snahu podporovat dobré věci, které za něco stojí. Tady se rýsoval hodně zajímavý projekt, tak jsem jsem do toho šel. Obě auta, se kterými jsme letos jeli jsou moje investice do tohoto projektu. Máme tak jasný a transparentní základ pro další společnou práci všech zúčastněných. Nějaké prostředky se mi podařilo vydělat, nikomu nic nedlužím, všechno řádně splácím a jsem rád, že mi zbývá i na mého koníčka. Je to hodně práce, ale mě to baví.

eWRC: Rally jste jezdil s různými vozy, jaké mezi nimi vidíte rozdíly?

MJ: Mitsubishi je přece jenom skupina N. Výkon má velký, ale podvozkově a na brzdách je to ještě přece jen v podstatě sériové auto. Dá se s ním jet docela rychle, ale člověk to musí mít hodně v ruce a počítat s jeho limity. Na závodění s ním vzpomínám rád, ale S2000 nebo R5 jsou přece jen od základu závodní auta, s nimi je to úplně jiný pocit. I mezi nimi je ale rozdíl. S2000 působí dojmem, že jede rychle i tím, jak řve. Podvozkově jsou obě auta v podstatě stejná, brzdy jsou stejné, převodovka je podobná, ale R5 je o poznání rychlejší i kvůli silnějšímu motoru. Když jsem se vloni vracel z Citroenu R5 do Fabie S2000 měl jsem zpočátku trochu problémy. Každé ubrání plynu a vrknutí především v dlouhých táhlých zatáčkách tam znamená ztrátu času a chvilku jsem hledal i důvěru v trošku jiný podvozek. Letos už to bylo dobré. Nikdy jsem neměl možnost rozsáhlého testování, kdybychom měli stejné možnosti rozsáhlého testování jako továrna, bylo by možné se s autem více sžít před soutěží a nastavit ho optimálně na konkrétní podmínky. Úplně syrové auto jsme před Barumkou nastavili na jednom testu a jeli.

Druhou část rozhovoru si přečtete na eWRC ve středu