Poprvé jsem vzal foťák (starý Altix z 50. let po tátovi) do ruky na Rallye Škoda 1985, když mi bylo 12 let. Škodovka nebo později Bohemie byla dlouhou dobu mojí jedinou soutěží, kam jsem se za celý rok podíval, a to jen díky tomu, že se jezdila až v Podkrkonoší, kde jsem trávil každoročně prázdniny i já. Tehdejší fotky ale mají hodně daleko k tomu, abych je tady mohl prezentovat, byl jsem rád, když jsem na negativu našel auto. Tohle je světlá výjimka ze „škodovky“ 85 (Petkov – Mončev, Nissan 240 RS).

Nejstarší, co si troufnu do fotogalerie eWRC dát, budou scany z diapozitivů a čb filmů z Bohemie 87. Tehdy jsem si už půjčoval tátovu Prakticu, po soutěži jezdil autobusem nebo vlakem, takže pokud se vše sešlo, dala se občas stihnout i nějaká erzeta. Bohužel ne vždy to bylo pravidlem. A hurá do let devadesátých. K bohemce jsem záhy (1992) přidal vlastně mojí nejbližší soutěž – rakouskou Semperit Rallye, která startovala necelých 50 km od mého bydliště. Sem se dalo jezdit parádně stopem a hlavně tu skvěle fungovaly pořadatelské shuttle-busy pro diváky. Z centra soutěže vyjelo několik autobusů na nejzajímavější místa RZ, domluvilo se, v kolik bude odjezd na další zkoušku, a tak se dalo projet více míst. To vše zdarma! A to nemluvím o parádních tratích a posádkách, které jsem tu viděl. Kompaktní semperitka byla tehdy asi jednou z nejlepších soutěží střední Evropy, bohužel odchodem velkého sponzora a později změnou centra její krása z velké části zmizela.

Když porovnám mojí tehdejší přípravu na soutěž s tou současnou, je to opravdu rozdíl hodný jiného století. Tehdy jsem samozřejmě ještě žádnou foto akreditaci neměl, tu jsem získal až časem, kdy jsem začal pravidelně fotit pro časopisy Motorsport Review a Autosport magazín. Fotky ze zahraničních soutěží jsem později otiskoval ve většině současných motoristických periodik, dnes fotím a píši o historicích pro Auto motor a sport Classic a jsem rád, že své fotky můžu publikovat i na tomto serveru. V počátcích, kdy zdaleka ještě nebyl internet, se veškeré informace sháněly buď prostřednictvím motoristických časopisů (na základce a na gymplu jsem skupoval místo svačiny vše, co se u nás dalo pořídit – Svět motorů, Motor, Stop, Automobil), nebo přímo u pořadatele dopisem. Takže to chvilku trvalo, než jste se něco dozvěděli.

Časem už se začaly objevovat specializované „rallye samizdaty“ tištěné na čb kopírce, později přišel profesionálně dělaný Autosport Jindry Lasíka nebo Motorsport Review, který vedl Milan Hauer. V nich už jsem viděl parádní fotky v kvalitním tisku. Do té doby jsem znal z časopisů jen fotky pánů Maršíčka, Chaloupky či Hargaše. Tady už přibyly fotky z nejrůznějších soutěží po Evropě, hranice byly otevřené a mě to táhlo ven. Hltal jsem nádherné fotky Franty Duška, Petra Fitze, Jindry Lasíka, Jirky Rohleny nebo Roberta Balcara. Časem jsem objevil, jaké parádní kousky z našich tratí mají v archivu Honza Splídek, Radek Šenk nebo Jirka Jermakov. Těch lidí bylo samozřejmě víc… Nedalo mi to a dopisem jsem tehdy oslovil Frantu Duška, který mi napsal pár rad a do budoucna nabídl možnost jet s ním nebo s kolegou Zdeňkem Weiserem podívat se na soutěž mistrovství světa. Ale to pro mě byla ještě hudba daleké budoucnosti. Tehdy většinu víkendů polykaly moje aktivní závody v orientačním běhu nebo hory. V roce 1995 jsem se v Dolním Bousově na trati „autokrosové“ bohemky potkal s klukem stejně starým jako já. To už jsme měli oba na krku autofokusový Canon (v roce 94 jsem ho pořídil za 10 měsíčních výplat). Kluk v tričku Škoda Motorsport nebyl nikdo jiný než Pavel Bím. Bylo o něm mnohé napsáno a těžko bych přidal něco nového. Tiskový mluvčí motorsportu, který měl před sebou velkou budoucnost, ohromně schopný, ale přitom skromný kluk, se kterým jsem si, snad kvůli věku, hodně rozuměl. Dodnes mám schované jeho tiskové informace k soutěžím, které začal vydávat k českým podnikům po vzoru Holmesových „Castrol Rally Information“.

Přišel asi nejzásadnější zlom mých „devadesátek“, oslovil jsem Zdeňka Weisera (dodnes působí v čas. Rally), slovo dalo slovo (mobily neexistovaly, měl jsem telefonní kartu do budky), vyměnili jsme si pár dopisů a v Přerově jsem mohl nastoupit do jeho passatu druhé generace směr Rallye Sanremo 1996. Těšil jsem se, že konečně uvidím úřadujícího šampióna Colina McRae. Akreditace vyřízena a před sebou jen vidina posledního opravdového sanrema, které se ještě 2 etapy prohánělo krásnou toskánskou krajinou… Už při plánování jsem pochopil, že Zdeněk je maximalista. Hned z něj vypadlo, že cestou do Gubbia, kde máme před 1. etapou vyzvednout akreditace, stihneme ještě rakouskou Steiermark Rallye, „je to cestou“. Tohle zaklínadlo fungovalo dokonale. Dvě rallye za cenu jedné, no nekupte to, že? Už zážitky ze Sanrema v Toskánsku by vydaly na samostatný článek. Hned večer jsme zaparkovali na vybraném místě přímo u trati, kde zabivakujeme. Za chvíli z protější zatáčky přišli Italové, kteří nám okamžitě nabídli posezení u jejich pašíka na grilu, a zapíjelo se samozřejmě červeným… Návrat ze soutěže, tak jako skoro žádná z cest se Zdeňkem, rozhodně nebyl fádní. Odjezd z ligurského pobřeží stále na sever, dvakrát přejet hranice mezi Itálií a Francií, tunelem pod Přímořskými Alpami. V noci jsme ale na místě zjistili, že tunel do Itálie je zavřený, otevře se zase až ráno. Před tunelem vedla turistická odbočka na Col de Tende (1870 m.n.m.), cesta byla asfaltová, takže Zdeněk zavelel: „Jedeme tudy!“ Po pár kilometrech asfalt zmizel a my se šotolinou prodírali stále výš tmou, houstnoucí mlhou a nakonec i sněžením. Sedlo bylo dobyto, Italové nám dopřáli asfalt a my se po půlnoci k údivu celníků vyřítili o 500 výškových metrů níž za tunelem na hlavní silnici, jako nějací pašeráci.

V podobném duchu probíhaly všechny moje cesty se Zdeňkem, když se nejelo na svět, zkusila se aspoň Evropa, třeba parádní italské Piancavallo. V roce 1998 jsem se rozhodl pro Acropolis. To už jezdily WRC a cesta přes východní Balkán opět slibovala nevšední zážitky, které opět Zdeněk dokázal ještě znásobit. „…A cestou z Řecka dáme ještě Rajd Polski, to je (skoro) při cestě!“ Rajd sice startoval až tři dny po dojezdu Acropolis, ale samozřejmě skoro na druhé straně Evropy. Ale proč ne? Už jen jízda v passatu, který Zdeňkovi v Přerově zaplavila (nad střechu!) v roce 1997 více než stoletá voda byl zážitek. Zdeněk musel v garáži rozebrat a vyčistit celý motor a prakticky jediné, co dokazovalo apokalypsu, kterou auto prošlo, byly kuličky ztvrdlého bahna, kutálející se v zatáčkách pod tapecírováním stropu. Plán byl jasný – přes Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko do Řecka, akreditace v samotném centru Atén, po třech etapách vyhlášení v Delfách a hurá domů, resp. do Polska. Divoká cesta přes Balkán si samozřejmě vyžádala desítky západoněmeckých marek a krabiček s velbloudem na úplatky pro celníky a policisty, kteří co 50 km chtěli vidět hasicí přístroj. Zkratka rumunskými Karpaty po polňačce přes cikánskou vesnici, kde se před naším passatem splašil kůň a shodil posádku povozu, byla jen dalším z mnoha příběhů na téhle cestě. Ten nejzajímavější ale přišel cestou zpět, když jsme si chtěli opět zkrátit cestu a využít přívoz přes Dunaj mezi Bulharskem a Rumunskem. Po standardním celním odbavení krabičkou marlborek, přišla na řadu administrativní kontrola a někoho z nich napadlo překontrolovat číslo našeho motoru. Ač bylo dost vyrezlé, „pětka“ na štítku motoru se kupodivu neshodovala se „šestkou“ v techničáku (kdosi při registraci toto opravdu přehlédl). A do pr…!!! „Auto se zabavuje, můžete jít pěšky domů!“, zněla striktní odpověď celníků. Nátlak obou stran se stupňoval (vize našeho přesunu do Polska dostávala trhlinu velikosti Mariánského příkopu) a já si představoval, za jak dlouho bych zvládl stopem zbývajících 1700 km. Nakonec vyhráli obě strany a my lehčí o mnohem víc marek než jsme čekali a veškerý tabákový kontingent (nám nekuřákům to zas tolik nevadilo) jsme mohli směřovat na sever do Krakova vstříc soutěži ME s nejvyšším koeficientem.

A do třetice svět, rok 1999, Portugalsko. Parádní představa octavie WRC s Emilem poprvé na skoku ve Fafe, znamenala okamžité „jasně, že jedu!“ Zdeňkův perfekcionismus byl vyšroubovaný na „max“. Plán je jasný, na tak daleké cestě autem do Porta musíte dělat přestávky (passat už taky něco pamatoval), tu první uděláme v Lyonu, náhodou se tam zrovna jede slavná Rallye Lyon-Charbonnieres, na startu dvě tovární xsary, kdo by na chvíli nezastavil, že? A až se budeme vracet z Portugalska, máme „při cestě“ v Belgii Circuit des Ardennes, soutěž kontinentálního a belgického mistrovství. Akreditace vyřízeny a vše splněno, zážitky z téhle cesty byly na celý rok. Se Zdeňkem jsem si během těch pár let ověřil, že i cesta může být cíl a rallye velká zábava, i když „musíte nafotit“ do redakční uzávěrky. Byly to neopakovatelné roky! Dodnes považuji Zdeňka s jeho nepřebernými znalostmi o historii rallyesportu za českého Martina Holmese.

Pokud absolvujete podobnou „školu“ jako jsem měl já, stává se pak naprosto samozřejmým, že k dovolené automaticky přiřadíte nějakou rallye, která se náhodou jede kolem. A tak se třeba přihodilo, že dvoutýdenní dovolená s přítelkyní ve Francii (záměrně situovaná až na září) se neskládala pouze z plánovaného týdne v Chamonix a lezení na Mt. Blanc a týdne odpočinku v Provence, ale i focením na Rallye Mont-Blanc Morzine, kde jsem měl „náhodou“ už vyřízenou akreditaci. Vy byste se nestavili, když startovní číslo 1 má jakýsi Loeb s kitovou xsarou?

Dnešní focení na soutěžích je zkrátka „jiné“. Vše se značně zjednodušilo, zrychlilo, od samotného získávání informací díky internetu až po přechod na digitální fotografii, která vše velmi významně zlevnila, a focení se mohlo stát mnohem kreativnější a dostupnější. Počet fotografů (nejen) soutěží od té doby několikanásobně narostl. Zpočátku jsem byl zvyklý živit vše pouze studentskými penězi z brigád a musel jsem si být vědom toho, že každá fotka něco stojí (film + vyvolání + fotky), jezdil jsem na soutěž pouze s jedním (36 fotek), max. 2 filmy, časem se vše lepšilo, přibývalo kvalitních výrobků a peněz, takže jsem si mohl dovolit kupovat občas i profi filmy, které se, bylo-li třeba, mohly převyvolávat na vyšší než nominální citlivost. Ještě v roce 1992 jsem fotil na černobílý materiál, protože citlivější barevné filmy byly hodně drahé (nebo nebyly k sehnání), a tak tátova fotokomora ve sklepě a jeho rady jak vyvolávat filmy byly nepostradatelné. Stará fotografická pravda, že správný okamžik je jen jeden, pro mě byla tehdy mottem. Zkrátka nebylo na to, abych mohl plýtvat materiálem. Ani dnes nepatřím mezi ty, kteří na průjezd vozu „nasekají“ sekvenci osmi fotek za sekundu. Ale to už je jiné století…

P.S.: Všechny světové soutěže, které jsem během čtyř let v „devadesátkách“ se Zdeňkem objel, vyhrál Colin McRae. Pro mě dodnes největší ikona rallyesportu, Sébastienové prominou ;-)