(Veselý) příběh č. 26

Miluju severní nebe… a RZ Unterweissenbach… (i když jsme před ní dost dlouho čekali, jestli toho zahozenýho Myšáka přece jen „vyndaj“…).

Vlastně… Já to tady miluju skoro všude…☺☺☺.

„Pěknej čas. Na to, že to pořád jen hrabe… jako kdybychom tam žádný hřebíky neměli…“, chválím Petráška za cílem. „A všimnul sis těch aut co byly venku? Samý čtyřkolky…“

„Moc to v těch pomalých úsecích neodjíždí… S Bávem by to bylo lepší…“, na to Jihočech… „Holt Ascona má tuhou zadní nápravu… Ale tahle erzeta aspoň byla po rovině… Do kopců bude ten rozdíl ještě větší…“

(Smutný) příběh č. 27

„Rally takes no prisoners!“ O tom se přesvědčili na téhle RZ Gerhard Birklbauer a Erik Furst. RZ Unterweisenbach projeli bez problémů… zastavili ve stopce… vzali si výkaz… a pět metrů za stopkou v levým odbočení sjeli do příkopu…

„Ty vole, on tam musel spadnout „do hlubokýho“ hned při odjezdu ze stopky!“, divím se, když kolem zapadlé Mazdy ze stopky odjíždíme my. „Úplně všechno na rally fakt nevymyslíš…“

Já se v rally vlastně pořád něčemu divím, i po těch letech…☺☺☺

„A kdo asi? Když tady na kopci je jen jedna pořadatelská Fabia!“, odpovídá mi Petrášek na moji logickou otázku, proč mu to nikdo z pořadatelů nepomůže vyndat…

On to fakt už ven nevykopal… A já fakt asi navždy zůstanu tím „rallyovým naivkou“…☺☺☺.

„Nikde nezastavuj! Jedem přímo nahoru do Arény! V tomhle sněžení jsou ty přejezdy dost napnutý… a příjezdovka nahoru fakt úzká…“, mstím se mu tím, že mu nedávám šanci si ani odskočit…

(Smutný) příběh č. 28

„Nejede to! Vůbec to do kopce neodjíždí!“, řve Petrášek do mikrofonu hned po startu v Aréně…

Trápíme se… a nevíme proč… Hřebíkama to není… Těch máme… letos snad poprvé v životě… dost… Tak že by to ty auta před námi tak uklouzaly?

Problém závodění v zimě je totiž ten, že zlepšit se… a nebo zhoršit se… na RZ při druhém průjezdu o víc jak minutu vůbec není problém… Podmínky na trati se dokážou změnit fakt po pár autech… takže člověk k některým projevům auta není tak pozorný jako na asfaltu…

Až teď si zpětně vybavuju, že už to stoupání ke startu předchozí RZ jsme dost „prohrabali“…

Kousek za výjezdem z okruhu nás předjeli Marek Štuksa s Novisem… „Nediv se tomu. Má předokolku, jeho trakce je v těchhle podmínkách o dost lepší… a taky už se s hřebíky trochu sžil. A v Aréně nám to všem klouzalo už při seznamovačkách…“, marně se snažím pro náš jízdní projev najít nějaké smysluplné vysvětlení…

„No jo, jenže čas máme úplně nejhorší… A padesát vteřin jsme dostali i od Bělocha, a ten má zadokolku jako my…“, kroutí Petrášek hlavou…

Na složitější úvahy nebylo kdy…

(Smutný) příběh č. 29

„Ty vole, přidej, nebo tu časovku nestihnem! Zdá se, že teď všichni diváci vyjíždí z Arény a budou nás na přejezdu do Konigswiesenu brzdit!“, začínám být nervóznější víc než Petrášek z Arény…

Nepletli se nám jen diváci… Ale úplně všichni… Všichni!!! A pletli se až do Unterweissenbachu! Celá ta kolona desítek aut… jela v tý chumelenici… Krokem! Všichni jeli jak „posraný“… Podívat se na závodní auta do seskupení… A přesunout se na další RZ… Ale nikdo z nich si nedovedl představit, že by někdo za nima potřeboval jet rychleji, aby se měli na koho dívat…☹☹☹.

Pro tyto případy „nedisponuji“ moc bohatou slovní zásobou… Jsou chvíle, kdy i „velmi sečtělý“ spolujezdec je jen… „velmi jednoduchá forma života“… Vystačí si vlastně jen s pár větami…

„Jeď!“, „Ale fakt jeď!“, „Musíš je předjet!“ „Všechny!“, „Ser na plnou čáru!“, „Kua ale fakt jeď!!!“, a „Už je to v prdeli! Nestihnem to!“, a „Už se nemusíš namáhat… Náš čas tam padnul právě teď…“, je repertoár, který jsme si za těch 15 km „přehráli“ celý…☹☹☹. Nestihli jsme to asi o šest minut…☹☹☹

V časovce do seskupení v Konigswiesen jsem hned vyběhl za naším „stykařem“… On už ale věděl, „která bije“, a ještě než jsem začal „střílet jako první“, hned zvedal ruce a už na dálku mě ujišťoval, že všechna zpoždění budou neutralizována…

Než jsem se vrátil k časovce, před kterou na mě Petrášek poslušně čekal, ve startovním pořadí se před nás „propracovalo“ několik dalších posádek…☺☺☺. Někdy je lepší moc nepřemýšlet… Druzí spolujezdci se ničemu nedivili… nad ničím nepřemýšleli… a řády neřády… prostě jen v časovce dali výkaz tomu, kdo natáhl ruku…☺☺☺.

Janner rally se tak na sobotní dopoledne stala „obětí svého vlastního úspěchu“… Lidi, kteří se chtěli podívat, jak se se sněhem potýkají ti blázni, co v těch sračkách chtějí ještě závodit, ucpali naše přejezdové cesty tak, že nám skoro nedali šanci jim to předvést…☺☺☺.

(Veselý) příběh č. 30

„Rally takes no prisoners!“ Na přejezdu z Arény do Konigswiesen se o tom přesvědčili i rakouští policajti… V tom nejnepřehlednějším místě za obcí Haid nabourali do nějakého civilního auta… a ucpali tak průjezd v obou směrech… A tak místo toho, aby zajistili náš plynulý průjezd, museli tam přednostně „řešit“ sami sebe …☺☺☺.

(Smutný) příběh č. 31

Zmatek na soutěži se začal zvětšovat… Seskupení v garážích Sparu v Konigswiesen bylo zrušeno úplně…

„Já si počkám na náš čas! Co dělají ostatní, na to seru!“, tvrdohlavě jsem odmítal uposlechnout pořadatele, který mě energickými gesty naháněl do časovky předčasně… Když nás předjelo třetí auto, a suverénně vjelo do časovky, i když nemělo, rezignoval jsem i já…

Ve startovním pořadí jsme tak zase o pár aut klesli…☺☺☺.

„Tak tohle jsem ještě neviděl! Časovky se tu ruší „jako ondatry“, aniž by se cokoliv vydávalo oficiálně. Časy do jízdního výkazu se posádkám dávají tak, jak přijedou… a startovní pořadí je po každý časovce jiný!“, zuřím cestou na RZ11…

„Máme asi něco s diferákem…☹☹☹“, na to Petrášek…

Jezdec a spolujezdec jsou dva naprosto odlišné „živočišné druhy“… Občas si holt každý jede svůj vlastní závod… A občas má každý i „své vlastní“ nepřátele…☺☺☺.

(Smutný) příběh č. 32

„Teď jedeme znovu na tu RZ, kterou jsme ráno jeli jako první, a docela se nám povedla… Ale poslední tři kilometry před startem je to hodně do kopce. Musíš to tam vystoupat za každou cenu… Nezastavuj, i kdybys měl někoho přejet! Nebo už se nerozjedem…“, nepoznávám se. „Erzetu samotnou pak projedem v pohodě… Je to celkem po rovině…“. Už jsem se zřejmě „vyvztekal“, a tak se už zase věnuji naplno svému poslání…

„Hele, to už je třetí auto ze špičky, který jede proti nám. Že oni nakonec tu erzetu zrušili?“, upozorňuje mě Jirka…

Zrušili… „Hm, tak to je dobrý! Erzeta, kde bychom měli šanci si ztracený čas z Arény vzít zpět, je (zřejmě kvůli přívalům sněhu) zrušená. Doufám, že to nezruší úplně… Ale stejně musíš do toho kopce, musíme si nechat potvrdit průjezd časovkou a vzít startovní čas do dalšího úseku. Hlavně nikde nezastavuj!“

„No, já bych proti zrušení soutěže už ani nic nenamítal… Stejně už tu nic nepředvedem… Ten diferák asi klekne…“. Hm, a je to jasný! Někdo mi Petráška v servisu vyměnil…☺☺☺. Takhle odevzdanýho ho neznám…

Zastavit pod kopcem jsme ale stejně museli… Jak rallyová auta najížděla do ČK a zase zpět, naši rakouští „soudruzi“ se čtyřkolkama se vyhýbali tak šikovně, že na obou stranách silnice zapadli… a ucpali tak příjezd… i odjezd… K tomu se je snažili na laně vytáhnout další „čtyřkolkáři“…

„Vůbec se nepokoušej jim s tou chromou Asconou pomáhat! Seď v autě! A hned jak se to uvolní, přijeď za mnou nahoru! Já běžím napřed…“, bouchám dveřma, a trochu sobecky a bez snahy pomoci bližnímu se protahuju mezi zapadlou Mazdou a Myšákem… a vyrážím na sprint do kopce…

Zoufalství jejich posádek dokážu pochopit… Ale Ascona je z toho dnes fakt nevytáhne…

„Když to za mnou nevyjede, časoměřičce to nějak vysvětlím, a seběhnu to k němu zase zpátky“, mumlám si „pod přilbu“… a běžím si svůj závod do strmého vrchu…

Oběma posádkám pomohl ven až traktor… A už to jede. Kolem mě tam i zpátky projely další dvě posádky, které ze seskupení vyjely až za námi… „Kua! A kde je zas ten Petrášek? To beze mě fakt neujede ani metr? Nebo že by to už do kopce definitivně nerozjel?“

Nakonec to nějak vyjel i on… „Časoměřička nic neříkala, tak to vezmi zase tou samou cestou zpátky… na start do Arény… Ta zácpa, kterou jsme se probíjeli sem, nás teď čeká „pro velký úspěch“ ještě jednou zpátky…“

(Smutný) příběh č. 33

„Rally takes no prisoners!“ Přesvědčily se o tom další dvě posádky.

„Disciplinovanost spolujezdců klesá přímo úměrně se čtvercem velikosti zmatku, který svou blbostí vytvoří jezdci…“, zapsal jsem si na přejezdu do itíku drobnou poznámku… Už se těším na Nobelovu cenu za matematiku i literaturu najednou… až všechnu tu svou tady „těžce nabytou“ moudrost jednou v důchodu „hodím na papír“…☺☺☺.

Po dlouhém a vyčerpávajícím vykopávání aut, která tam zahodili jezdci, někteří mitfárové v nastalém zmatku, který nevyvolali, zapomněli…☹. Zapomněli (když se dozvěděli, že druhý průjezd RZ je stejně zrušený…), že musí stejně projet ČK… A zřejmě to své jezdce „nechali otočit“ rovnou… (Kluci, sorry!)

„Když udělá chybu spolujezdec… Pak se musí mýlit i Bůh!“, je další moje teorie, kterou v důchodu hodlám obhajovat na nábožensko-filosofickém kongresu ve Vatikánu…☺☺☺.

(Ze servisu po RZ12 inkriminované posádky už nevyjely… „Hm, tady na eWRCu čtu, že dvě posádky vyloučili kvůli neprojetí časovky… Mimo jiné i Petera Wagnera, toho Bělochova „démona s Golfem“, bavím Petráška na přejezdu aktuálními zprávami „z bojiště“, a v duchu posílám Shackimu díky za „informační blahobyt“, kterým nás se svým týmem i v takovýchhle podmínkách dokáže „zahrnovat“…☺☺☺)

(Smutný) příběh č. 34

Na začátku lesního výjezdu před Arénou nám to ještě šlo jako „na drátkách“…

„Hlavně prosímtě nezastavuj! Víš, že s tou pevnou nápravou to do kopce víc hrabe, než jede, ne?“, snažím se Petrášovi dokázat, že i přes svou „zasloužilost“ bych mohl klidně (a úspěšně) studovat na automobilové universitě třetího věku…☺☺

Zastavil!!! (VNP☺)

Ale hned se zase rozjel… Za námi se totiž objevila nějaká „zatoulaná“ Mazda… A očividně dost spěchala… My zatím tolik spěchat nemuseli, tak jsme ji pustili… Času na příjezd ke startu do Arény bylo bez civilního provozu před námi dost…

Teď začne to strmější stoupání lesem…

„Žžžžžžžž…“, klesá pomalu rychlost našeho vozu na zledovatělé cestě… nepřímo úměrně rychlosti protáčení zadních kol…

(Ještě smutnější) příběh č. 35

„Jdu tlačit. Tady to nechat nemůžeme! Ucpali bysme to pro všechny!“, vyskakuju ven… a zapírám se vzadu do auta…

Marně… Auto zoufale hrabe… A brzy snad začne i couvat… „Snad nám zatlačí ti, co nás dojedou…“

Já nebohý hříšník… Už jsem si zase (a zase pozdě) vzpomněl na toho „tam nahoře“… a zase až když máme problém…☺☺☺.

První nás „dorážejí“ Aleš Holakovský s Martinem Vinopalem. Vyskakují z auta… a jdou mi na pomoc…

Výjezd je strmější a strmější… Každý metr je jak přetahovaná na laně… protáčející se zadní kola nejdřív z cesty odhrabou sníh… pak led… pak tu černou šotolinu… a všechny ty sračky nahází na nás…(VNP☺)

Za chvíli jsme jako kominíci… a auto se posunulo jen asi o metr… (VNP☺)

A takhle se to bude… odteď dít… minutu co minutu…

Minutu co minutu… se nebude dít skoro vůbec nic… (VNP!☺)

„Ti to nešpéruje!“, řve na Petráška Pavel Bašta, který se s Bělochem mezitím „zjevil“ u našeho auta… Oba nezištně „naskakují“ Asconě do kufru…

Tři lidi v kufru… Dva další zapření do blatníků… A Asconě je to úplně jedno…

A Petrášek?

Ten taky nedbá… Z auta nevylejzá… Přilbu neodkládá… Jen pořád zavile stojí na plynu…

„Ten sráč zkur….nej! Jestli mě tady z toho tlačení neklepne, vlastnoručně ho hned potom zapálím!“, dodává mi další sílu vztek (na Petráška☺).

Asi za deset minut zběsilého tlačení… kombinovaného se skákáním v kufru… jsme přetlačili Asconu přes to nejhorší… Konečně se začíná pohybovat dopředu vlastními silami…

„Jeď, já přijedu do časovky s Alešem!“, řvu na Petráška, když už nestačím běžet vedle auta… Ascona mizí za zatáčkou… a za chvíli ji už ani neslyším…

„Je to v pohodě, ještě pořád máme deset minut do časovky… Já se nahoru svezu s Feldou „stopem“… Před časovkou skočím do auta k Petráškovi… a nikdo si ničeho nevšimne“, říkám si pro sebe a funím si to nahoru… Kousek zrychlené chůze do kopce mi neuškodí… „Aleš tu musí být každou chvíli…“, říkám si, aniž bych tušil, že nahoru je to ještě tři kilomery…

(Daleko smutnější) příběh č. 36

„Ty vole, už je to pět minut… a Felda pořád nikde… Doufám jen, že se tam Aleš nezahrabal jako my… No nic, vždyť tady za tím horizontem už se to narovná a odbočí doleva. A pak už je to do časovky tak 500 metrů. Budu tam pěšky dřív než s klukama autem…“

Nebylo tam nic! Nebyla tam Ascona! Nebyla tam ani ta odbočka! A nedorazil ani Aleš! (VNP!)

A ta odbočka nebyla ani za dalším horizontem… ani za dalším… a ani za dalším…(VNP! VNP! VNP!) A co je horší, pořád neslyším ani Alešovu Feldu…

„Já toho Petráška zabiju! Prase líný! Sedí si v autě jako paša, nechá nás se na něj dřít! Všechny nás zasere blátem! A když ho konečně roztlačíme, klidně si ujede, aniž by ho zajímalo, co se děje za ním… A to všechno jenom kvůli tomu starýmu sráči! Ani jednoho z nich už nechci vidět živýho!“, pokřikuju si pro sebe a funím do kopce… (VNP! VNP! VNP!)

Teď padnul náš čas do časovky…

„Už je to jasný! Aleš dole zahrabanej, Běloch stojí za ním… a za Bělochem ostatní auta… a já vyrazil nahoru, aniž bych se přesvědčil, že se do toho kopce za námi rozjedou…. Petrášek někde v prdeli vepředu, kluci naopak zaseklý dole… A já si tu v přilbě supím do kopce lesem úplně sám…“

Pět minut do našeho vyloučení…

„Zabiju ho! To je jednou jistý! My se tam s ním pachtíme nahoru… A on nám nakonec ujede… A Aleš s Bělochem se teď kvůli němu nemůžou do toho kopce ani rozjet! Za dobrotu na…“ (ale vždyť to všichni znáte…☺☺)… „Když vyloučej za překročení časového limitu nás, bude mi to úplně jedno… Ale jestli kvůli Petráškovi vyloučej i ty kluky za námi, tak z toho živej fakt nevyjde…“

Cestou nahoru jsem potkal nějaký pár lidí, kteří tam byli zřejmě na procházce… Závody je asi nezajímaly, protože do Arény to bylo ještě tak 2 kilometry… Navíc šli opačným směrem… Musel jsem jim připadat jako přízrak… Tvor v zavřený přilbě, z který mu vlaje drát, bílomodrou kombinézu zastříkanou černým blátem… Bytost, která vydává divný zvuky, lidské řeči se nepodobající ani náhodou… a nikde kolem nikdo… Kdyby je před půlhoďkou neminulo pár závodních aut, mohli by si klidně myslet, že v lese havarovali mimozemšťani…☺☺☺

„Nenávidím! Fakt ho nenávidím! Ačkoliv jsem sliboval, že to skoro nebude o Petráškovi, on dělá všechno pro to, aby zase bylo!“ (VNP! VNP! VNP!)

(Už o trochu veselejší) příběh č. 37

Právě padl náš čas pro vyloučení…

„Tak… a už nemusím nikam spěchat“, polevil jsem v tempu, a začal vymýšlet, jakou hroznou smrtí z tohoto světa Petráška zprovodím… Aleš s Bělochem mi určitě rádi pomůžou…

Za horizontem se objevila stojící Ascona a v ní si hoví… Můj nepřítel č. 1! Je čistej! Není zpocenej! A ještě je drzej!

„Kde jseš prosímtě? Čekám tu celou věčnost. A proč kluci nejedou?“ No nezabili byste ho? (VNP! VNP! VNP!)

(Ještě že mám tu hrobku na Olšanech…☺☺☺. A klidnou a bezpečnou práci v dynamitce…☺☺☺)

„Nejedou! A víš proč? Kvůli tobě! Ty sis klidně díky nim vyvezl tu svoji prdel nahoru… a oni se tam teď sami musí z toho vykopávat! A teď je kvůli tobě ještě vyloučej! O nás nemluvím, my už vyloučený jsme!“, na to já. Na víc mi nestačil dech, ty tři kilometry do kopce jsem dal snad za dvacet minut… „Jedem do časovky! Odevzdám tam výkaz a vysvětlím časomírům, že kluky vyloučit nesmí, že jsme jejich zpoždění zavinili my!“

Byl to ještě pěknej kus cesty… Nevím, proč jsem si myslel, že ty čtyři kilometry do časovky uběhnu za deset minut…

(Veselý) příběh č. 38

Před časovkou stála… kupodivu… pořád fronta aut.

Vběhnul jsem do časovky, dal výkaz… a chtěl spustit vodopád slov na obranu kluků… A ejhle! Výkaz jsem dostal normálně zpátky. A ani tam nebyla napsaná žádná penalizace…

Mezitím dorazili s autama i Aleš s Bělochem… Jen jsem si ověřil, že ani oni nedostali žádnou penalizaci… Náš stykař zřejmě skutečně dodržel, co slíbil… Nebo to v tu chvíli bylo všechno jedno už i těm zmrzlým a zasněženým chorvatským časoměřičům…

Pořadatelům to zjevně do Arény „neodsejpalo“ tak, jak mělo… Ani před námi…☺☺☺.

„Kluci, já se vám strašně omlouvám, že jsem od vás utekl, aniž bych se přesvědčil, že tam odtud vyjedete… Fakt jsem myslel, že vy se nahoru dostanete normálně, to že jen Asconě nefunguje diferák…“, hledám jen těžko slova.

„Ale toho Petráška stejně zabiju! A vy mi ho pomůžete zahrabat! A až to bude mít „za sebou“, kolektivně zprovodíme ze světa i ten jeho plechovej sráč…“, nutím přísahat Asconě za zadkem ty „čtyři zablácený mušketýry“…☺☺☺.

Aleš se tam dole nakonec skutečně zahrabal… Běloch ho ještě nějak objel… a dostal se nahoru vlastními silami, ale Feldě musel „zpátky do hry“ pomoci až ten pořadatelský Nissan… (Kluci, díky!)

„Máš štěstí, že jsme se postupně „propracovali“ až skoro na konec startovního pole… Za námi už jedou jen Běloch s Alešem… Ale i tak ti to ucpání trati přijde draho… Dlužíš jim pěknej mejdan v Praze… a mě čistírnu…“, oznamuju Petráškovi před startem do Arény…

„Hm, tak hlavně aby to nějak dojelo po svých aspoň do servisu“, na to zasmušile Jihočech.

Čas v erzetě jsme měli zase nejpomalejší… ale kdo by to už sledoval…

(Veselý) příběh č. 39

„Rally takes no prisoners!“ Platí to občas i pro díváky…

V poslední levé zatáčce do cíle Arény jsme si z radosti, že nejsme vyloučený, „vystřihli“ nádherný a dlouhý smyk… Po rovině to totiž ještě jakžtakž jelo, a tak bylo třeba si to užít…

Jenže po trati už odcházeli diváci, kteří s tím, že takhle vzadu bude někdo ještě závodit, zjevně nepočítali… Když se na ně zezadu vyřítila řvoucí Ascona, a pěkně zeširoka zabírala celou silnici, v panice všichni „naházeli šipky“ přes sněhový mantinel do lesa…☺☺. Až na jednoho…

Tomu při odrazu ujely nohy… a rozpácnul se na zemi přímo před nás… Jirka s tím tak trochu počítal, přehodil zadek na druhou stranu… a v pohodě ho objel…

„Myslím, že se pán bude muset jít asi převlíct…“, prohlásil pak pobaveně ve stopce…

(Smutný) příběh č. 40

Přejezd z Arény do servisu ve Freistadtu se změnil zase ve „sprintetapu“…☺☺☺. Všichni diváci z Arény se samozřejmě přesouvali stejným směrem… a samozřejmě zase krokem…

Tentokrát jsme to ale neponechali náhodě… a závodili už od začátku přejezdu. Nakonec, možná jsou to naše poslední kilometry tady…

Výsledek se dostavil… K časovce před seskupením jsme přijeli dokonce minutu před naším časem… Cestou jsme předjeli dva vozy, které do Arény startovaly před námi… „Ať si to klidně nestihnou, ty se na ně neohlížej a jeď!“, posílám ve Freistadtu do křižovatek Petráška nemilosrdně na červenou protisměrem…

Časovka do seskupení byla úplně zrušená…:-o:-o:-o. Časoměřič nás nahnal rovnou ke stolku… a rovnou do servisu… Tím jsme se propracovali ve startovním pořadí zase o nějaká místa zpět…☺☺☺

„Máme před sebou ještě dvě rundy po dvou RZ… To je ještě sakra daleko… Třeba s tím kluci v servisu ještě něco udělaj… a my ty ztráty z Arény ještě vymažem…“, dělám si jisté naděje… (vždyť vám říkám, že jsem „doživotní naivka“…☺).

„Závodění pro nás skončilo… Špéra nefunguje… A nic s tím tady neuděláme… Spíš budeme rádi, když se diferák nekousne celej…“, nalívá mi čistého vína Jirka…

Hm, někdy si budu muset vygooglit, co je to ta špéra… Takhle můžu jen kývat hlavou…☺☺☺

(Už jen smutný) příběh č. 41

Na výjezdu ze servisu stál „náš stykař“, a všechny posádky se sepnutýma rukama „zapřísahal“: „Žádné penalizace za pozdní příjezd do ČK se dávat nebudou, jezděte jen tak, jak vám provoz dovolí. Hlavně na přejezdech nezávoďte…“. A jak to tak chodí, hned jak se to rozhodlo oficiálně, od té doby už se problém s pozdním příjezdem nevyskytl…

„To jsou blbci! Všichni kolem nás už vědí, že se nám to do kopce ke startu RZ nerozjede… A stejně si vždycky stoupnou tak, abych za nima musel zastavit v tom největším stoupání …“, zuří Jirka před startem v Bad Zell.

„Stejně už je to jedno, buď to do cíle dojede, nebo ne… Tak si prostě stoupneš tam, kde je rovina, a ti za námi počkají…“, mírním dusno, protože nám fakt už o nic nejde… Snad jen to nějak přežít…

Nejdůležitějším úkolem pro nás tak bylo najednou… hlavně vyjet do časovky a na start RZ, protože všechny byly do kopce. Tu erzetu jsme už nějak projeli vždycky…

„Taky jste tam měli strom padlej přes cestu?“, ptá se mně Běloch v servisu. „Jestli myslíš ten v tom sjezdu za Erdleiten… Tak ten tam byl… ale dal se podjet trochu vlevo příkopem… Petrášek tam ani neubral… On už byl v tu chvíli duchem o tři zatáčky dál… a nebo už možná doma…“, na to já…

(Pozitivní) příběh č. 42

Jediný, kdo celkem zodpovědně plnil můj návrh strategie pro Janner rally, byli Marek Štuksa s Novisem… Celkem nenápadně, a bez větších excesů, se probíjeli erzetama, a postupně i výsledkovou listinou… Nakonec byli po právu ve výsledcích nejlepší českou posádkou…

A já mám aspoň trochu pocit, že mě tam někdo poslouchal…☺

Ale pozornost mezi diváky tam kluci vzbudili i tak… Když na cílové rampě v hale vystoupili z vozu a stoupli si vedle sebe, konečně mi došlo, koho mi ti dva připomínají…

„Už vím! John Isner a Dudi Sela! ☺☺☺“, vzpomněl jsem si na jejich předzápasové společné foto na tenisovém Wimbledonu před dvěma lety…☺☺☺.

(Už jen veselý) příběh č. 43

Všechno jednou končí… Ascona kupodivu nějak „prokulhala“ všechny zbývající RZ až do cíle… A tak se i naše dobrodružství přiblížilo ke svému konci…

A tak najednou stojíme s českejma (a rakouskejma…) klukama ve frontě před halou… Všichni se objímáme… Ve tvářích máme radost… A v duši zvláštní smutek… ☹☹☹.

Takže ani toho Petráška už zabít nechcem…☺☺☺.

A on? Jemu už je zase všechno jedno… Vesele si vtipkuje se všema kolem… A nechal mě tam na všechno už zase úplně samotnýho…(VNP☺)

A já si teď marně lámu hlavu, co o dnešním dni divákům řeknu na rampě… Aby to bylo aspoň trochu vtipný… A aby přitom pochopili, jak to s ním mám těžký…

(Jedno je mi ale jasný už od pátka… Největší hrdinkou Janner rally je za mě ta blonďatá časoměřička. Vždycky ji chudinku dali na to nejhorší místo… Tam kde nejvíc chumelilo… Kde to bylo nejvíc otevřený… A kde nejvíc foukalo… A ještě ji tam nechali samotnou… Jen se stolkem a židlí… V časovce před druhým Unterweissenbachem ji ten stůl dokonce převrhl vítr… a okamžitě ho zavál sníh… A tak tam ve vánici už jen tak stála… s papírama v ruce… Respekt! Tak že bych tam promluvil spíš o ní?)

Nemusel jsem říkat skoro nic… Publikum v hale vítalo bouřlivými ovacemi každou „dvoukolku“, která to všechno až do cíle „přežila“…

„A co, přijedete příští rok znovu?“, pokládá mi banální otázku moderátor poté, co jsem tam toho tam na Petráška poměrně dost „nažaloval“…☺☺☺.

„Jasně! A víš proč? Protože já už mám ve svém věku jasno! Po těch letech v rally už nám odpovědi na všechny zásadní otázky lidské existence… Loni jsem vám tady říkal, že už znám odpověď na to, proč vůbec na Janner rally startovat… A teď… vám tady dám odpověď i na otázku, proč vůbec jezdit rally…“

Celý sál najednou ztichl…

„Ty vole, to jsem si pěkně zavařil…“, tvářím se, že musím nejdřív dopít „těžce zasloužené“ pivo z místního pivovaru… a usilovně přemýšlím, jak se z toho „vylžu“ tentokrát…

Nenapadá mě totiž vůbec nic… Vysílám prosebný pohled k Petráškovi… Marně… Je mu je to… jako vždycky… už úplně jedno… (VNP☺)

„Snad má někdo nahoře trochu rád i mě…“, vzpomínám si najednou na našeho „Nejvyššího“… a „z křížkem po funuse“ vysílám nahoru dnes už svou poslední prosbu…☺☺☺

Má!!! Tu jsem já, („Zloděj zlodějská!“), si vzpomněl na to, co říká Petráškův „skorojmenovec“, můj kamarád Jarda Petrásek… (Jardo, díky!)

„Vykradl“ jsem ho tam bez začervenání…☺☺☺

„Protože… Rally je sice pakárna… Ale někdo to dělat musí!!! ☺☺☺“

Uff! V mé duši úleva… a v hale bouře…☺☺☺

(Veselý příběh) č. 44

„Tentokrát to bude fakt dlouhý… Ani poučení pro čtenáře na konci se tam nevejde… Máš tři věty na to, aby ses před lidmi trochu obhájil…“, dávám Petráškovi jedinou šanci si to nějak vyžehlit…

„Neexistuje spravedlnost! A objektivní měřítko výkonu!“, na to Jihočech. „Minulý rok jsme tu fakt závodili od začátku až do konce… Všechny zadokolky jsme porazili… A nedostali za to na vyhlášení vůbec nic… A letos? Celou sobotu jsme jeli „úplný hovno“… A domů si za to vezeme půlmetrový poháry…“

Ascona po soutěži

(Asi ten nejsmutnější) příběh č. 45

„Mám pro tebe skvělou zprávu“, volal mi tento týden Christian Birklbauer. „Pro příští ročníky budeme nejspíš moct vypsat finanční prémie za umístění… I ve třídách… jak jsi chtěl…“

„Jo, a taky příští ročník Janner rally už bude jako ostatní soutěže rakouského mistráku… Bude mít kolem 160 km rychlostních zkoušek… A omezení počtu pneumatik… Řekni to všem v Čechách, že to pro ně bude daleko levnější…“

A já… se z té „skvělé“ zprávy ale vůbec neraduji…

A tak jako ve válečné vřavě první světové války se ztrácí stopa Járy Cimrmana, zdá se mi, že právě tady někde se začíná vytrácet i to naše „poslední opravdové dobrodružství“…☹☹☹

(Jirko, a kluci, díky!) Pepa Král