--> -->
Jan "WRCko" Pilař - eWRC.cz
14. 8. 2019 10:51 − 388× − 0 0

WRT: Bez spojení není velení

Pačejovská soutěž je mojí nejoblíbenější a srdeční záležitostí.

Osobně jí vnímám jako domácí soutěž a to i s ohledem na fakt, že tam nebydlím. Domácí proto, že se tam mezi místními lidmi jako doma cítím. Opakuji to pořád dokola, na této soutěži jste vítáni. Mnohde jinde je to takové, že vidíte, že z vás místní dvakrát nadšení nejsou, že vás tam spíš trpí, tady ne. Tady i na seznamovačkách stojí hloučky dětí s dospělými a s úsměvem si od vás berou podpisovku a tak. Tak jak jsme prožili my ten čtyřicátý ročník?

Příběh Pačejova se začal psát ještě dřív, než jsem na něj ve čtvrtek vyrazil, chtěl jsem se nechat ještě ostříhat než vyrazím, tak jsem zaběhl do pro mne v tu chvíli neznámého kadeřnictví. Pro mou neznalost jsem skončil v „bááárbr šopu“ a frajer Ondra mi tam dvě hodiny tunil vlásky. Všechno bylo. Gely, laky na vlasy, vosky, břitva, nůžtičky, stroječky, všechno, díky bohu to bylo bez „happy endu“. Připadal jsem si jak Lavický ze seriálu Vyšehrad, když měl jít na první zápas. Takže s vystajlovanou hlavou jako Honza Černý jsem odjel do Blatné, kde hotel zařizoval Michal Vrbka a udělal to přímo mistrovsky, protože dal dohromady fajn partu. On, Martin Zigler, Michal Cibulka s Petrem Danielem, Honza Petr s Nikolou a její rodiče, Lukáš „řízek“ Říha, paráda. Po několika žejdlících a večeři jak pro slony (porce vážně jak pro regiment) jsme to vzali ještě městem na pokec a ráno tradá se seznamovat s tratí.

Romča měl trochu těžkou hlavu z plánování seznamovaček, protože aby se netvořily vláčky, pořadatelé přistoupili k rozdělení posádek do skupin a každá dvojice směla na dvě RZ v jiný časový rámec. Ještě z jedné věci jsme měli ne úplně dobrý pocit, a to když Romča už ve čtvrtek po příjezdu prohlásil „jsem hluchý, teda zatím na jedno ucho“, to chcete.

Na RZ „Třebohostická“, jak já jí říkám, jsme si všimli, že někteří se vrací na start po trati RZ v protisměru. Respektive, že v Chrášťovicích museli jet kus do protisměru a v Třebohosticích taky. Tak jsme si jen říkali, že tak to je, když někdo nečte ZU, protože je pravdou, že to vždy v minulosti šlo, ale letos ne. Bylo to na přání starosty. Číst ZU se prostě vyplatí. My jsme na klid najeli 2 RZ, nový úsek z Doubravic do Chrášťovic sliboval skvělé svezení a my se přesouváme na oběd. Romča má vždy brutální plán v tabulce pro seznamovačky. A opravdu mu vychází na minuty! Takže můj návrh jet do Horažďovic na oběd byl demokraticky okamžitě smeten pod spolujezdcovu sedačku. Ne nadarmo říkám, že za dveřmi naší tréninkové fabie končí demokracie :-). Na doporučení ředitelství jedeme do Nehodíva, kde prý mají skvělé řízky. A opravdu, na jídelníčku měli řízek nebo řízek nebo řízek. Jo a pak ještě křenovou omáčku. Takže lidi, kdyby vás zajímalo, co to je „kuřecí salát po Nehodívsku“, tak je to asi půlka kuřete obalená ve strouhance a bramborový salát. Prostě kuřecí salát, ne? :-)

Po seznamkách už následuje cesta do Horažďovic za chalany na technickou přejímku a tam se k nám připojuje Lukáš ze Šilker´s Brewery (samolepka na Uwem vzadu) s přítelkyní a Tom Kosík, neboli můj bývalý mitfára a jeden z nejbližších přátel, společně jedeme na shakedown. Ten je však k mé velké nelibosti pokryt štěrkem, jak silničáři ošetřili silnici proti sluníčku. Jak se později dozvídám od pořadatelů, tak o tom nevěděli. První průjezd jedu hůř než bába pro rohlíky. Auto klouže, nedrží, je to jak jet na asfaltu s pneumatikami s hřeby. Úplně mě to otrávilo. Za poslední zatáčkou pouštím plyn, do cíle po rovince ještě asi 80m. Romča se ptá „co je?“, odpovídám „nic, nebaví mě to“. Do auta usedá Lukáš, s ním už jedu trošku rychleji, ale do nějakého shake tempa to má daleko, když už jste jednou auto přetavili v trsátka a pamatujete tu účtenku, nějak se vám na shaku nechce blbnout. Na přejezdu se auto chová jak kdyby mělo defekt na zadku. Kosík už se svézt nestihne, na start přijíždíme v 19:03 a shake byl do 19h. Takže se svezl na start a zpět. My musíme pelášit na slavnostní start, je z toho trochu nerv, protože ještě v 19:08 jsme na shaku a s autem se moc rychle jet nedá. Přijíždíme do Horažďovic na náměstí a viditelně máme čas. Zastavuje nás Lukáš z Prima Cool Motorport a jestli neuděláme malý rozhovor o záchytném systému hlavy. Náhle říká „Nebo s Romanem?“. A já sobecky „Ne neee, Pačejov je můj, se mnou si budeš povídat.“ :-). Inu, jsem zvědav co z toho vyjde, protože mě tam Lukáš přímo na náměstí svlékl až do spodků, „nevěřil“, že ještě něco dál pod tím máme. Tak to bude něco. Slavnostní rampu si užívám, mám přes kombinézu tričko „moje srdce bije pro Pačejov“, je tam hodně diváků a já pouštím svého exhibicionistického Hulka z řetězů. A už zase si myslím, že jsem vtipnej. Luky Nekvapil pak napsal „…jít po tobě na rampu, je jak zpívat po Gottovi“ :-). Auto odvážíme do servisu, zase se chová jak na defektu, bez problémů jede zatáčkou celé bokem v asi 30Km rychlosti. Neskutečné, co ty zasr… kamínky udělají.

Posledních pár měsíců je sucho. Jsou vedra, že by jeden padl. Celý týden až do pátku jsou v Horažďovicích hlášeny přenádherné dny. Tak proč bychom najednou v noci na čtvrtek nezměnili předpověď a nezměnili to na bouřky, že? Nikdo nevíme, co bude a jak s gumami. S sebou jsme vezli jen pětky slicky a Wčka mokré. Před odjezdem ze servisu to řeší úplně všichni, vypadá to, že na RZ2 už by něco padat mohlo, na muničák ne. Hmm, nakonec obouváme celé auto do tvrdých „pětek“ a do rezervy bereme dvě mokré. Odjíždíme bojovat.

Start do RZ1, první dvě zatáčky, blbne nám interkom, ale v té lepší variantě, Roman neslyší mě. Jedu ke známé kompresi, Uwe v pohodě, následuje mírná levá do lesa, kterou čtyřkolkáři vykatovali, tak to taky strčím trochu k té stopě a auto už se začíná stahovat ze stopy. Nic příjemného. Ach jo. Následuje ještě rychlejší pasáž, ta je v pohodě, ale pak už to začíná vadnout. Myšleno já, ne auto. Je to takové neslané, nemastné, přitom si pořád říkám „jeď, jeď“. Aspoň ten mostek pod plným, Uwe se nadechne, asi lehce odlepuje kola a Romča hlásí, že se mu to celkem líbilo. Já rovnou kroutím rukou, že fakt ne. Čas hovoří jasně, hnus. Jsem nespokojen, velmi. Odjíždíme na RZ2, nandaváme si přejezdovky a protože se najednou slyšíme, problém evidentně není v interkomu, ale někde v jeho helmě. RZ2 zrušena. No paráda, když už se chtělo člověk trochu rozpohybovat. Ale je fakt, že na ní už kape, asi tam už nějaký mrak prošel. Takže po 4Km závodění odjíždíme na servis, kde necháváme auto obuté jak je, nic neměníme, zběžná kontrola a jedeme zpět na RZ. Po cestě pokračuje trudomyslnost kabelů v helmě Romči a dál nabírá na obrátkách. Občas se slyšíme, občas to píská mně do uší, že vám to snad urve kedlubnu. Poslední stádium smrti je cca 35s před startem, kdy už stojíme na čáře a budeme vyrážet, tak už to jen píská. To je konec. Roman ještě pohotově popadne přejezdová sluchátka, přepne je do interkomu, mluví do nich a to slyším, jenže ne, když se rozjedu, to neslyším nic. Doslova nic, kromě motoru. Takže vyrazíme do RZ a jak by zpíval Míša David „…v tomhletom tichu, úplným tichu…“. Bez spojení není velení. Gestikuluji Romčovi, že ho pořád neslyším, protože vidím, že tam s tím nějak bojuje. Odbrzdím první pořádnou zatáčku a jedu do té rychlé pasáže a mně najednou dochází, že prostě jedu, nejedu pomalu a že jedu jen podle toho, co si matně pamatuji. A teď jednou provždy – >Já si tuhle RZ nepamatuji!<. Hodně kluků za mnou přišlo s tím „ty to tam stejně znáš nazpaměť“. Jenže já to v opačném směru jel jen jednou, v roce 2017. A kdo závodí ví, že opačný směr stejné silnice je úplně jiná rychlostka. Ano, jsou místa na které si vzpomenete, ale ne celou rychlostku. Nejvíc vám chybí ty doplňkové brzdy, písky, antikaty (zejména ty schované na konci zatáček), sežíráky. Tak jsme dojeli do cíle a já věděl, že tím je Pačejov hotovo. Koukám v cíli na tabuli a začal jsem se smát, protože od Tomáše Arnošta nás dělilo 0,2s. To jsem nečekal. Helmu se opravit nepodařilo, Romča nakonec jede tak, že si oblékne helmu a následně si nějak podvlíkne přejezdová sluchátka a ten mikrofon si strčí pod ten pevný nefunkční mikrofon co je nedílnou součástí helmy. Čekají nás ještě tři RZ, oblíbený Nehodív, reparát muničákem a Třebohostická. Nehodív byl udělaný jako polookuhovka hned po startu, tak jsme čekajíc na start měli i výhled a mohli se koukat, jak kdo jede. Startovalo se divně, 2. minuty rozestup a na semafor.

Startér ukázal 5s cedulkou a pak už se jen čeká na zelené světlo. Tímto zde zdravím pány otce a syna Kalisty od Stříbra. Setkáváme se skoro už tradičně na tomto místě. Nehodív jedeme tak nějak svižně, úplně mi nevyjde ručka v obci, ale zase si vychutnám „alesGute“ horizont pod plným plynem. Čas není nejhorší, ale ani nejlepší. Muničák už je agresivnější, což se ukazuje na čase, sice pořád žádná hitparáda, ale provar. Jedeme přejezd, prší. Romča jen hlásí, že přezout to nestihneme, že to na těch pětkách budeme muset přežít. Na chvíli zastavujeme v Hlupíně na náměstí, máme času dost na pauzu, ale málo na tu výměnu. Když auto startuji, blikne na mě „Oil, low preasure“, tedy nízký tlak oleje a ikonka Aladinovi lampy. Hmm, to bude tím, že jsme stáli nakřivo, to občas udělal. Hned to zhasne, tak jedeme. Jaké důsledky to mohlo mít. Vyrážíme na start, odpočet a jedeme. Nebo nejedeme? Uwe hrabe, povolím plyn, aby chytnul grip, přidám plyn, zase hrabačka. Dvojka taky hrábě. Heh, no tak to bude sranda. Strašně to klouže, strašně. Snažím se jet plynule, najíždíme skok, auto se odlepí, hezký. Ale to je tak vše. Jinak jedeme zase opatrně. Co si vychutnám, tak to byl retardér před Doubravicemi. Držím plyn, pak přijde brždění a podřazení na 3 na 2 a už cvaká diferák, povolím brzdu, přišlápnu brzdu dám 1, cvaká diferák, povolím zatočím a plyn. Romča znalecky pochválí a pokračujeme. Projíždíme novým úsekem, vidíme černé čáry od gum do stromu, které budou důvodem pro zrušení RZ2 a už to tak nějak jen projíždíme. Tempo je úměrné obavě o neublížení autu. Čas je významně lepší než měl Tomáš Arnošt, tak aspoň něco.

V servisu však přichází studená sprcha „Honzo, vana!“. Ne díky, já jsem se již myl. Nicméně jen nechápavě padám pod auto a ptám se co je a dozvídám se, že máme proraženou vanu, že je lyže plná oleje. Polévá mě horko, chci dojet do cíle. Kluci začínají dřít jak blázni, ale oprava se nedaří, olej pořád protéká. Nakonec se Honza Luxa rozhoduje pro vypuštění celé olejové náplně, pak zkusit provizorní opravu a zase naplnit. A to se naštěstí podařilo. Vana je opravná, s sebou bereme 1l oleje, kdyby stejně začínal utíkat a já mám na přístrojovce zapnutý měřič tlaku oleje, kterým díky Bohu Adam disponuje. Čeká nás druhý průjezd Čečelovicemi a Nehodívem. Čeče se nám celkem podaří i když tempo, které nasadili Dominik s Davidem bylo mazec. My ale neměli moc kam spěchat. Před námi 34,5s díra a za námi 32,4s. Stačilo to dovézt. Což s dírou ve vaně se nemuselo zdát jako úkol lehký. Každopádně jsme si čeče fakt užili svižným tempem, ale asi 20x jsme se díval na tlak oleje, což na soustředění nepřidá. Radost nastala, když jsem viděl, že jsme rychlejší než č. 51, tedy Szymon „žralok“. Třetí čas v RZ. Nehodív jedeme od začátku svižněji. Po prvním průjezdu odbočením přes hranu, kdy Adam dostane ránu na pravou stranu skoro jednohlasně s Romčou říkáme „tak odsud je ta vana“. Asi ano, nic jiného nás nenapadá, pak nám jen přijde divné, že to tedy dojelo tak daleko. Tu ránu to tam dostane ještě jednou, já už zoufalý si říkám, jak to mám jet jinak a raději jedeme pryč. O to víc koukám na měřič tlaku oleje. Vše je zatím v pořádku. Rozsvěcí se ale jiná kontrolka. Benzín! Tak si v duchu říkám „no to snad ne, přeci tu neodpadneme na prázdnou nádrž“. Proletíme cílem, opět o 1s rychleji než Szymon, boží. A já začínám celou palubovku doslova hypnotizovat. Ať se nerozsvítí ten tlak oleje, ať zhasne ta kontrolka benzínu. Dojíždíme do Horažďovic, uffff. Od Evky dostávám zmrzlinu, jsem rád, že jsme v cíli a je z toho čtvrté místo v Cupu. Což vlastně nakonec na ty potíže není tak hrozné. Ano, chtěl jsem TOP3 a reálně na tu bednu bylo. Ale nepovedlo se to. S výsledkem tedy spokojený úplně nejsem. Chtěl jsem a věřil jsme si na víc. Soutěž to však byla krásná a můžu říct, že jsem startoval na stejných tratích a soutěži jako Henning Solberg!

Na rampě si děláme hromadnou fotku s ostatními posádkami, velké díky patří pořadatelům za jejich nasazení, naprostá paráda. Děkujeme.

Teď nás čeká Barum Czech Rally Zlín. Nikdy jsem tam nestartoval a pojedeme 2x v noci. Do toho zaskakující spolujezdec, tak nevím, jak nám to půjde. Držte palce.

Komentářů celkem: 0

Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit (nahoře nad menu)!

reklama reklama
-->