Jednoduše jsem to nestihl a tak spojím obě absolvované jednodenní soutěže do jednoho rozsáhlého článku.

Začněme tedy Pačejovem. Zdálo by se, že jsme si užili poměrně dlouhou závodní pauzu, když posledním závodem byl Krumlov v květnu. Není tomu tak. Organizace Radouňské rallye, kterou jsem opět vedl, Roman mi dělal zástupce, je takový mazec, že jsem cca měsíc a půl nespal déle než 4-5 hodin denně. Vše skloubit s prací a rodinou je fakt těžká písemná práce, ale povedlo se. Beru to i jako závazek. Rallye jezdím skoro 20 let. Celou tu dobu jsem víceméně využíval toho, že někdo jiný organizuje soutěže. Nyní přichází doba, kdy bych měl začít vracet to, co jsem si vzal a na oplátku se starat a organizovat soutěž pro jiné. Přijde mi to jako logická volba. Pokud takto budou přemýšlet ostatní posádky, pak tento krásný sport nezanikne. Pokud ale budou všichni přemýšlet stylem „po nás potopa“, pak už v budoucnu žádné rallye nemusí být. A tím se dostávám k Rallye Pačejov. Docela mě překvapilo jak starší pořadatelé „mlíkují“ RZ a celkově je věkový průměr pořadatelského sboru vyšší. Chtělo by to zkrátka přitáhnout mladou krev do organizace českých soutěží. Bohužel je doba Facebooku, tabletů a dalších elektronických parádiček. Mladé to pak k rallye moc netáhne. Tak jsem zvědav, jak to s rallye bude třeba za 20 let. A to se vůbec nebavím o chystané elektrifikaci automotive, kterou se neustále straší.

A teď už opravdu do Pačejova. Auto jsme připravili za jeden víkend a nic zásadního se nedělalo. Trénink na rallye byl docela masakr. Hic jak nikdy. Závodíme s historikem a tak i najíždíme s historikem. Oba stroje jsou bez klimatizace. No tak jsme se trochu koupali ve vlastním potu. Ale díky použití rozpisů z minulých let, bylo najíždění krátké a vše sedělo bez jediné chybičky. V sobotu už bylo o poznání lépe. Začínalo se na známém muničáku, kde auto dostává celkem do těla při průjezdu lesní rozbitou částí. Naštěstí historici startují jako první a tak to při prvním průjezdu tolik nebolelo, ale je pravda, že nejrozbitější části jsme trochu prodali. Druhá RZ už byla klasikou, kde navíc pořadatel dokázal nahradit rychlou silnici, novou užší s krásnými pasážemi „na srdce“. Perfektní počin. Po druhé RZ jsme drželi vedení ve třídě a 7. místo absolutně. Před námi byli jen papírově rychlejší posádky včetně žlutého bavoráku, se kterým pravidelně svádíme vyrovnané souboje. Ano je to BMW 2002 Ti posádky Standa Budil – Petr Vejvoda. V průběhu závodu si nic nedarujeme a pořád se špičkujeme, kdo bude lepší atp. Závodíme v rozdílných kategoriích, ale o absolutní pořadí přece jde také. Nicméně po dvou RZ jsme byli pomalejší o necelých 10 vteřin.

Po servisu, který byl víceméně rutinou, kterou naši mechanici bravurně zvládli, směřovala naše cesta k RZ Čečelovice. To je úsek, který nás neskutečně baví a na Swifta je jak dělaný. Byl z toho pátý čas a ztrátu na kluky s BMW jsme stáhli na polovinu. Ta rychlostní zkouška má krásný rytmus, nikde to není utažené do nějaké „jízdy zručnosti“. Pořád se jede rychle dopředu a navíc po krásných úzkých cestičkách.

Následovala RZ Nehodív, která nám moc nesedí a ikdyž Swifta drtíme, tak silnější auta mají navrch. Navíc se RZ jede za mokra a okruh na návsi těsně po startu mi dává najevo, že tato kombinace pneu nějak nefunguje za daných podmínek. Nakonec je z toho čtvrtý čas, ale to jen díky odstoupení Engeho, Freie a Káni. Ztráta na BMW narostla o dalších 9 vteřin. A toto bylo asi zásadní, ale o tom později. Dále pokračujeme na druhý průjezd muničákem. Být to na mě, tak bych tento druhý průjezd oželel. Trať už je poměrně rozbitá a auta na malých 13“ kolech dostávají hodně do těla. My jsme chytli v lese nějaký uvolněný kus betonu na spodek. Naštěstí je vzadu lyže, jinak bychom prorazili nádrž. Na duralové lyži byl po závodě docela velký „šlic“ a navíc nám to hnulo i s geometrií. Swift zkrátka není žádný tank. Pokud tedy mohu požádat pořadatele, tak příští rok za mě muničák jen jednou. I přesto zajíždíme pátý čas a ztráta na kluky s bavorákem roste na 18 vteřin. Souboj už beru víceméně za prohraný a soustředíme se na vítězství ve třídě E1 a bednu v kategorii E. Před servisní přestávkou následuje RZ Třebohostice, kde dosahujeme 3. času a ztrátu korigujeme na 15 vteřin. Tato RZ je druhá po Čečelovické, která mě hrozně baví. Opět krásný profil tratě okořeněný letos novým úsekem.

V servisu probíhá opět rutinní kontrola, odvzdušnění brzd, kontrola pneu a kontrola zadní nápravy po ráně z muničáku. Najednou se zatáhlo a začalo pršet. Co to je? Co teď obujeme? Silnice jsou rozpálené, ale v takovém vedru může přijít silný lokální déšť a na suchých pneu by to byl očistec. Tak jsme začali žhavit moderní techniku a různé radarové aplikace v telefonech. Volalo se našemu fanklubu, který byl na RZ a celé se to skládalo dohromady. Čas ubíhal a pořád jsme nevěděli co obout. Nakonec jsme se rozhodli pro suché pneu ale měkčí. Kluci s bavorákem a Honza Krejča s Pavlem Šárkou pro mokré. My jsme si pro sichr vzali s sebou 2 mokré do rezervy. Přejezd na RZ byl poměrně krátký. Přestávalo pršet. Po chvíli jsme přijeli ke startu a ono bylo kompletně sucho. Kluci nestihli přezout a tak odstartovali do RZ na mokrých. To byla naše šance. Chtělo to mít auto obuté na tvrdé směsi, ale i ta střední byla o mnoho lepší než mokrá guma. Tak jsme se do toho opřeli. Hlavně jsem si musel pohlídat, abych pneu neupekl do poloviny RZ. Vždy se to pozná v Mečichově na návsi. Tam jsme dojeli v pohodě, gumy držely. Tak jsme to do cíle ještě napálili. Věděl jsem, že to bude dobrý čas. Otázkou jen bylo, kolik se nám podařilo stáhnout. Celých 13 vteřin. To bylo radosti, ale stále nám 2,2 vteřiny zbývalo. Poslední RZ, která to měla celé vyřešit, byl rychlý Nehodív. Moc šancí jsme si nedávali. Navíc kluci přezuli na suché. A co teď? Zkusit to stáhnout nebo pošetřit auto na Barumku, která je už za 3 týdny? Zkusíme to, ale hlavně to nikam nesmíme zahodit, zněla porada těsně před startem. Zakázal jsem si pro RZ ruční brzdu, aby se vše podřídilo nejrychlejšímu času. Po startu na návsi tedy žádné parády jako v minulém průjezdu. Další zatáčky za obcí nic moc. Nějak se do toho nemůžu dostat a zvolená stopa je divná. Zachránil mě průjezd druhou obcí, kde si to vše sedlo a pak už to bylo OK. Mazali jsme, co to dá. Brzdy na poslední chvíli, jízda od kraje ke kraji. Hlavně být co nejrychleji v cíli. Poslední horizont před cílem naplno a pak už průjezd uskákanou levou a pravou do cíle. Následuje podání rukou, zápis času a za stopkou čekáme, jak to celé dopadne. Kluci RZ projeli a výsledky na telefonu ukazují, že jsou pomalejší. První dobrá zpráva. Ale teď o kolik? O 1,8 vteřiny. A sakra to nestačí. Klukům zbylo ještě 0,4 vteřiny, o které jsme nakonec prohráli souboj o 3. místo absolutně. Věřte mi nebo ne, ale v cíli mi ta prohra vůbec nevadila. Hned za cílem následovala gratulace klukům a poděkování za pěkný souboj, který dopadl přesně opačně než na Krumlově. Pravdou je, že takové souboje se vám zaryjí hluboko do paměti. Pro mě je důležitý pocit, že jsme si souboj opravdu užili a nádherně si zazávodili na krásných tratích Pačejova. Kluci ještě jednou díky za pěkný souboj a už před cílovou rampou jsme se dohodli, že na Barumce bude souboj pokračovat. Tentokrát, podle statistiky my budeme ti rychlejší. :)

Po závodech jsme hned týden na to připravili Swifta na Barumku. Opět pouze rutina. Jediné bylo srovnat uchycení zadního ramene a doladit geometrii. Vše ostatní bylo v pořádku.

Odjezd na Barumku byl už ve středu odpoledne přímo z práce. Byl jsem z domova vybaven svačinou, abych se nezdržoval nějakou zastávkou po cestě. To se ukázalo jako dobrá volba. Na D1 zase probíhala soutěž o nejdelší kolonu. Za Humpolcem soupeřili ti, co jeli do Brna s cca 1 hodinovou zácpou s těmi před Jihlavou, co jeli do Prahy, kde byla situace podobná. Nevím, který směr vyhrál, ale D1 mezi Prahou a Brnem je fakt ostuda české dálniční sítě. Takže výjezd z ČB v 16:00, příjezd do Zlína 20:25. Celých 5 minut před koncem administrativní přejímky. A to jsem ani jednou nezastavil! Ve čtvrtek nás čekal trénink. Tratě sobotní etapy se táhly od Kroměříže až po Vsetín, takže jsme začali trénovat ráno a skončili přesně v 18:00, kdy seznamovací jízdy oficiálně končily. Opět celý den v autě. Ještě, že nám kluci v servisu připravili výborný guláš, jinak bychom si hodinové zastavení v restauraci na oběd nemohli z časových důvodů dovolit. Je pravda, že jsme ráno začali o hodinu a půl déle, ale to už je taková naše tradice.

V pátek jsme absolvovali bez problémů technické přejímky a nastalo dlouhé čekání na večerní RZ v ulicích Zlína. Moc mě to tam nebaví, protože vždy dostaneme řádnou „oblož“. Na druhou stranu musím uznat, že je to nejhezčí divácká RZ, kterou jsem kdy jel. Tak nějak čas plynul a najednou začalo pršet. A nepřestávalo. Blížil se čas našeho odjezdu ze servisní zóny a stále pršelo. Chytré telefony ukazovali, že ve Zlíně neprší, tak jsme vyrazili na suchých tvrdých. Ve Zlíně už pršelo, tak jsme dali o stupeň měkčí, ale stále suché pneu. Očekávání bylo, že přestane pršet, ale ono nic. No tak jsme to odjeli na střední směsi suché pneu. První okruh bylo hodně velké trápení a zjišťování jak to vlastně drží. Při jedněch brzdách se Swift proměnil v sáňky a už to vypadalo, že se budeme otáčet na ruční v únikové zóně. Naštěstí to nějak zatočilo. Hlavně jsem to nechtěl nikde opřít o obrubníky, kterých se na nás „smálo“ nepočítaně. Tři okruhy za námi a cíl. V cíli jsem zpocený jak myš, ale musím uznat, že to bylo zase něco jiného než za sucha a ke konci už docela zábava. Překvapilo mě, jak se v průběhu RZ zlepšovala přilnavost suchých pneu na vodě. Další dobrá zkušenost. No ale zpátky nohama na zem. Celkově jsme 14. a ve třídě vedeme o pouhých 5 vteřin před posádkou Bezemkových na Škodě 130. Kluci RZ zajeli moc pěkně. Jejich nasazení je velké a časy, které dokáží jezdit se Škodovkou, jsou parádní. Náš souboj žlutých aut (s BMW posádky Budil-Vejvoda), jak jej nazval Karel Špaček při komentování na rampě, probíhá v náš prospěch o necelých 10 vteřin.

Ráno se probouzíme do krásného dne. Až moc krásného. Bude pořádné horko, což nemáme moc rádi. Horko pak způsobuje pot, naštěstí ne slzy jak sliboval Britům za války W. Churchill. Jeden Brit neměl letos na barumce k slzám daleko, ale o tom až později.

Zkrátka měl být hic jako prase a začínalo se RZ Březovou, což není zrovna náš šálek kávy. Opět okruhová zkouška, na které jsme pravidelně časově biti od silnější konkurence. A taky že jo. Zase 14. čas, ale to jsme se nijak neflákali. Bavorák nám dává 15 vteřin. Nevím co už dělat lépe. Na druhého ve třídě jsme najeli další půl minutu, takže to asi nebylo pomalé. Zkrátka silnější auta jsou znát a mají zde jistou výkonovou výhodu. Ale to není žádný stesk, ale fakt, se kterým musíme počítat. Fyzikální zákony hold platí všude. Všude kromě Semetína zdá se. To je další RZ, která následuje po tristní Březové. A zde si spravujeme chuť. Pátý čas absolutně, první ve třídě. Ta rychlostní zkouška je neskutečná, těžká, zrádná ale krásná. Z kopce jede každé auto, takže nejtěžší úkol je vyškrábat se ihned po startu na vrchol k horizontům a pak už to letí dolů samo. Za mě je Semetín suverénně nejhezčí RZ z českého mistráku. Druhé místo u mě mají Čečelovice na Pačejově a třetí Kohout na Krumlově. Ale zpátky na Barumku. Souboj žlutých aut vyhráváme o 9 vteřin a v celkovém pořadí se posouváme o celých 5 míst na devátou příčku. Následuje servis, kde se dělá opět jen rutina. Bohužel už nepokračují Honza s Pavlem s jejich 130 LR pro poruchu i druhé převodovky na první ranní Březové. Je mi kluků líto, protože se vůbec nesvezli, ale to je zkrátka rallye. Nikdy nevíte, co bude, jak vydrží technika, jak se poperete s nástrahami RZ a to je to ten správný adrenalin.

Po servisu jedeme na jediné průjezdy RZ Halenkovice a Kostelany. Na Halenkovicích jsme se byli loni dívat v neděli a dnes tu jedeme. To je super pocit, když projíždíte místa, kam jste se chodili 10 let dívat jako diváci. Navíc zjišťujete, kolik krásných míst je schovaných v lesích a nedostupných pro diváky kvůli absenci příjezdové komunikace. RZ Halenkovice projíždíme v 9. nejrychlejším čase. A celkově se posouváme na 8. příčku, když v RZ míjíme odstavený Mercedes Petra Hustého. Po RZ zkoumáme, jak jsme na tom v souboji žlutých aut a zjišťujeme, že BMW nejede. Nejprve se obáváme, zda kluci nehavarovali, ale nakonec se dozvídáme, že za odstoupením je porucha převodovky. Letos padlo na Barumce hodně převodovek. Co teď, když je souboj žlutých aut u konce? Jelikož jsme byli 4. v kategorii E, tak se naším cílem stává posádka Hýbner – Jonášek na Peugeotu 205 GTi. Na RZ jsme o 11 vteřin rychlejší, když zajíždíme 6. absolutní čas. Před námi jsou jen 2 Fordy, 2 Lady VFTS a jedna Honda Civic. RZ Kostelany byla hodně zrádná. V lese bylo hodně vytahaného bláta po průjezdu více než stovky aut soudobých posádek. Ale celkově se nám rychlostní zkouška líbila. Při najíždění jsem měl obavy z jejích rychlých pasáží, ale nakonec to bylo super.

Následoval další rutinní servis, auto drželo spolehlivě. Když jsem viděl ten velký odpad posádek kvůli technickým problémům, tak musím před naším Swiftem smeknout. Vypadá to, že kombinace japonsko-české techniky si rozumí a to je hlavní, pokud chcete zajet nějaký hezký celkový výsledek.

Předposlední rychlostní zkouškou byla Březová. 3 průjezdy okruhem jsou pro naše historiky moc. Klidně bych se přimluvil pouze za 2 průjezdy. To by pro historiky bohatě stačilo. Na divácké louce auto dostane hodně ran, takže o pár ran méně by bylo jedině dobře. Navíc z jezdeckého hlediska už při 3 průjezdu není co vymýšlet a jen leze nahoru teplota vody a cítím, jak se přetápí gumy.

K našemu úžasu zajíždíme 7. čas. Před námi opět dvojice Fordů, Lad a nyní i Hond. Celkově se posouváme už na 5. místo. Bohužel na úkor nepěkné havárie posádky s Peugeotem 205 GTi. Tu jsme viděli až po závodech na videu a musím říci, že nic pěkného. Doufám, že jsou kluci v pohodě.

Pomyslnou třešničkou na dortu letošní Barumky měl být poslední průjezd kultovním Semetínem. Tentokrát okořeněný tmou a září reflektorů. Jak to pojmout? Před námi více než minutu Vyorálek s Ladou, za námi otec a syn Jirátkovi o 10 vteřin. Situace téměř jasná a snadná. Žádné bláznění na poslední RZ a páté místo je naše. Jenže se jede Semetín, přeci ho jen tak neprovrkáme. Vyrážíme a RZ si užíváme maximálně. Žádné velké riziko ale krásný pocit z plynulé jízdy v noci za pomoci přídavných světel. Kombinace kultovní RZ a nočního průjezdu pro nás znamená 2. čas absolutně o pouhých 0,8 vteřiny za vítězným Fordem Kotrmona s Krečmanem. Co dodat. Prostě Semetín.

Cílová rampa už je pro nás, mechaniky a fanklub odměna za dobře odvedenou práci. Barumku jsme si zase nesmírně užili. Auto vydrželo. Podali jsme kvalitní, soustředěný výkon. Alespoň tak to říkají velcí kluci. Asi to pro nás byl poslední letošní závod. Do Vsetína kvůli financím a času nepojedeme. Chtěl bych tak poděkovat za další úspěšnou sezonu a to především všem sponzorům, mechanikům Petru Klečkovi, Luboši Šimkovi, Matěji Prokopovi, Lucii Kadlecové. Dále pak našemu fanklubu v čele s neúnavným kameramanem Zdeňkem Svobodou, který svá videa pravidelně umísťuje na youtube. V neposlední řadě díky našim rodinám, že nám trpí tento časově náročný koníček. Dále doufám, že příští rok s námi po závodech opět pojede můj otec František Michálek, který letos svádí velký zdravotní závod.

Ještě jednou všem díky a těším se na viděnou v roce 2020. Je to divné se loučit už takto v Srpnu, ale to tak je. :)

A kdo že byl vlastně tím Britem, který neměl na letošní Barumce daleko k slzám? V neděli jsme se byli dívat na velké kluky a sledovali s napětím souboj Filipa Mareše a Chrise Ingrama o evropský juniorský titul. Napínavé to bylo jako struna a k naší radosti titul vybojoval náš bývalý soupeř z Volného poháru, Filip Mareš a s tím i podporu 100 tis. € pro další 2 evropské starty. O vítězi rozhodlo 0,3 vteřiny. Nedivím, se, že byl Ingram při závěrečném rozhovoru demotivovaný. Ale je to docela paradox. Být 3 absolutně na Barumce, což je super výsledek a přesto prohrát. Viděl jsem, že už shání peníze na další evropské starty, tak mu asi taky přispěju nějakou symbolickou částkou. Za mě je to jeden z velkých srdcařů a těch není v rallye nikdy dost.