No a i když jsme jeli jen páteční SSS a sobotní etapu, bylo to fakt náročné a dospával jsem jí dva dny.

Barumka a její velikost začíná už posláním přihlášky a zaplacením startovného. Zejména to druhé, tedy startovné je fakt bolestivé. Ve Zlíně se nebojí říct si o peníze a když pošlete nemálo za start, pak pojištění, pak poplatek promotérovi ADAM Cup, tak vás dost uzemní, že u přejímek na vás bafnou „Chlapci, ale vy nemáte doplaceno startovné.“. Volal mi to spolujezdec Michal Cibulka a já se nezmohl než na „cože?“. Důvod? „No vy jste si nevšimli, že ta částka je bez DPH. Tak nám dejte ještě tři a půl.“. Nevšimli jsme si toho z ADAM Cupu nikdo, protože jsme to neměli uvedeno v prováděčce, byla tam jen cifra, co máme uhradit. A propos, Michal spolujezdec, Roman si jel pro mistrovský titul, startuje na velkých závodech s Rendou Dohnalem, proto jsem musel hledat náhradu a už na jaře jsme se s Michalem domluvili na zatím jednorázové spolupráci.

Já jsem na Barumku odjížděl s Verčou v úterý v noci, tentokrát žádné vlásky a jiné komedie na hlavě u báááárbra. Tam jdu až v pátek po barumce :-). S Michalem jsme měli středu téměř volnou, jediná povinnost byla najet shakedown. Ale i tak, když už jsme měli GPS a polepené trenikové auto, tak jsme se rozhodli najet alespoň Pindluli. Jednak mě zajímalo, co na tom všichni mají, že se o ní tak mluví a druhak to byla příležitost ještě máknout na společném sladění. Takže ta pipindula, to je jako moc hezké svezení. Byť jsme to nadráždili jen dvakrát v cvičce, tak jako jo, to je kus hezké a pekelně těžké RZ. Jinak jsme nic moc nedělali, jeli jsme si projet shakedown, který se mi moc líbil. Má okolo 4Km, takže se tam i člověk sveze a byla to taková pěkná RZ. Večer byl díky Verče velmi příjemně zpestřen o setkání s Valdou a dalšími kamarády v Napajedlích. Hned jsme dostali přednášku o výhodách vírníku, poslechli si o tom, jak se dá zbohatnout na míchání Isostaru a co neudělají velká kolečka na inline bruslích za parádu.

Čtvrtek už začala Barumka na ostro. Sraz v 7:15 v Uherském Hradišti a jedeme na Halenkovice s tím, že máme dost času a na benzínce koupíme kávu. Hm, to bych si nesměl doma zapomenout peněženku, takže zase zpět, znovu, lépe a radostněji. Takže, káva není, jedeme na ty Halenkovice a koukám, co teda vlastně pojedeme v noci. No, inu pěkná RZ, jen co je pravda. Hned jsem Michalem upozorňován na sežíráky, například ten hned po startu, kde to zahodil Štajf a mnozí jiní. Místní tratě jsou kombinací všeho možného včetně brutus rozbitých úseků. A ty brutusácky rozbité jsou ještě ideálně úzké, z kopce, mezi stromy a když nejsou stromy, tak aspoň klády a bahno. No prostě jako žádná sranda. Tak třeba takový Semetín, to se tak rozjedete a hop a hop a levá hop a pravá hop, ale když blbě hop, tak hop do stromu. A když hop do stromu, tak Uwe = trsátka. Když Uwe = trsátka, tak WRCko bude smutný. Respekt každému, kdo tam s předokolkou jede tempo vítězů. Tempo R5 si ani nechci představovat. Myslím, že bych si velmi pravděpodobně znehodnotil spodní textilii.

Celkem jsme najížděli 5 RZ včetně městské. A i když jsme měli 4 RZ hotovy okolo páté odpoledne, museli jsme ve Zlíně být skoro do jedné do rána, protože jsme museli najet městskou SSS. Kvůli té se celý Zlín na chvíli zastaví, protože se najíždí uzavřená trať. Zároveň je to jedna ze dvou RZ, kterou si můžete projet víc jak dvakrát. Městkou smíte jen jednu jízdu, ale ta jízda má tři kola. Podobné je to na Březové, kde po trati polo okruhu ve Slušovicích smíte jet 2x3 kola, takže dohromady 6x. Toho jsme ani nevyužívali, dali jsme to jen 5x :-). Čekání na náš čas, kdy jsme směli do SSS vjet jsme si zkrátili v hospodě u nealka s Verčou, Michalem, Dominikem Stříteským a Honzou Mikulíkem. Konečně jsme mohli se „stříťou“ trochu pokecat. I když, vážně jen trochu, on toho zase tolik nenakecá. Z městské RZ jsem v prvním kole vyjukaný, vůbec netuším kudy to vede a jak se zorientovat, čeho se držet ve smyslu orientačních bodů. Milé překvapení a shledání na SSS je, že nás do tratě „startuje“ náš bývalý mechanik od Petra Koláře – dědek Karlík. Tak zdravíme ještě jednůc.

Ráno nás čeká co? Ráno nás čeká shakedown! No a večer ta městská blbina. Shake jedeme celkem 4x. Je na něm neuvěřitelné množství fanoušků, zejména hned v obci po startu. A tak i když to u Uweho nevypadá tak humorně jako u R5, zatahujeme vždy na náměstí ručku ve vracáku. Nečekám, že to někoho zahřálo u srdce, tak maximálně gumy na zadku, ale pre fanúšikov urobíme všeličo. Testovací zkoušku jedeme 2x s Michalem a pak nastává velký okamžik. Na sedadlo spolujezdce usedá Veronika Havelková! Ano, ta Veronika Havelková. Na chvíli dala zapomenout Polu GTi R5 a sedla do vlastně rodinného auta ADAM Cup. Po pěti letech jsme si zase sedli společně do jednoho závodního auta. Mno a jak si to užila? Tak první její výsměch přišel, když jsem začal zahřívat gumy „jéé, to je roztomilé jak to nefunguje“. Co to prosím? Ano, sice oproti Nku je pohyb volantem při kývání ze strany na stranu mnohem kratší, ale proti R5 je to prý pořád spíš jak pohyb kormidlem nákladní lodi. Nadšení ovšem přichází při možnosti si stáhnout elektrikou okno dveří. To v R5 nemá. HA! No a poslední úsměv je při průjezdů nějakou P4 NE, na vlně si lehounce poskočí zadek a zase „chi chi cho cho cha cha che che“. Nicméně jsme si to spolu fakt užili.

Poslední, s kým jedu je Adél, kamarádka Michala Cibulky. Jede naposledy abych měl čas si zapamatovat trať. Zapojuji chabou paměť, zapínám „Uwe stage mode“ a whuuíííí. V cíli jsme o 3s rychlejší než s Verčou, a to jsme jeli s Adél bez rozpisu, jen na oči. Že by rozpis nepřítel rychlosti? :-) Nicméně, časem 3:16 jsme zajeli stejný čas jako Dominik Stříteský ve svém prvním průjezdu. Tak aspoň někde jsme se mu přib(p)lížili :-).

Velmi úsměvná storka se stala našemu mechanikovi. Chodil tokat ke stánku s kávou za dvěma slečnami. Za dopoledne kvůli tomu vypil asi čtyři kafe, utratil výplatu a málem zhebnul na vysoký tlak. Mno na jednu kávu jsem tam šel s ním a holky klasické osmnáctky, blonďatá stvoření….a tak. No a v jeden nestřežený okamžik se podívají na mechoše řka „Hele, vy jste z Prahy?“, no jsme, „No tak to jste kreténi!“. A bylo vymalováno.

Test je za námi, my jedeme spokojeně do servisu ještě dolepit auto, protože se trochu měnilo rozložení reklamních „sil“ na autě. A co dál? No nic, dlooouhé čekání na městskou RZ, která startuje pro nás někdy o půl dvanácté v noci. Přes Otrokovice se přehnala velká buřina, zmokla i trať SSS a my přemýšlíme co s tím. Jako co s gumami. Absolvujeme slavnostní start, Milan Vebr mě tam vyzpovídává, já jsem zase hrozně „vtipnej“. Ale ještě než se na rampu dostaneme, jsme doslova v obležení fanoušků, rodin s dětmi, rozdáváme kartičky, podepisujeme se, prostě jak polobozi. Přenádherná atmosféra.

Po startu hnijeme u Milana Kneifla v garážích Gemini s našimi Adámky, my, David Štefan a Tomáš Arnošt. Drobný rozruch jsme způsobili, když jsme dojeli s třemi Adamy někam do malé uličky před hospodu a všichni si šli sednout na zahrádku. Tomáš Arnošt nakonec vymýšlí, že pojede celé auto 7Wčka. Což mi přijde už moc měkké. My volíme kombinaci 7-7W a nejodvážnější je David, který jede pětky. Jen co jsme vyjeli z garáže s obutým autem, odbočili a párkrát nakývali, už bylo jasno, jak pitomá volba to byla. Auto na každých brzdách se trhá do smyku, zadek vlaje a taky se kouše při brzdění. Prostě moc měkká volba, takže moc špatná. Vůbec nedomýšlím, jak se to chová Tomášovi. V tu chvíli ani netuším, že budu mít živou příležitost to vidět na vlastní oči. Startujeme do SSS a když brzdíme do prvního retardéru, tak najednou lup a jiný Adam je v našem pruhu? Pořadatelé nás panicky brzdí, my zastavujeme, vyřazuji do neutrálu a jen koukám, jak se Tomáš otáčí zase zpět do svého směru. Poté pořadatelé musí opravit plastové ohradníky, které od sebe oddělují trať a my můžeme konečně zase jet. Městskou si užívám až někdy od třetího kola. Do té doby jsem pořád čuchal trať. Věděl jsem kudy vede, ale jak moc tam v tom širokém můžete vlítnout a tak? Aha? Ztráta je velká, voláme s prosbou Martinu Kočimu jako stykaři ať nám podle GPS přepočítají čas, že jsme stáli u nehody. Korekce provedena, jdeme spát na pátém místě, což je dost bída. Ale co, rally začíná až ten další den. Na městskou za námi přijela i moje ségra. Sedla v Uherském Hradišti na bus a dojela večer se podívat. Atmosféra zaplněného Zlína žijícího rally jí naprosto uchvátila. Aby taky ne, je to tam fakt nádherné.

Jde se na to, vyrážíme na RZ1 a nějak blbě si počítáme čas. Jedeme za Szymonem po přejezdu, pak jen šup helmy, nakývat auto a najednou Michal hlásí, že nestíháme, ať jedu už do ČK. Najednou, že už minuta. Trochu se nepochopíme a já zastavuji před cedulí ČK, což bylo blbě, měl mě hnát už ke stolku. Časomíra odmítá zapsat čas, logicky, nejsme u stolku oba a auto. Já nechápu, proč mě tam nehnal rovnou, on nechápe, proč jsem tam nenajel (protože při příjezdu k ceduli ČK tam byl ještě stále Szymon, tak jsem myslel, že jsme až za minutu). Nicméně, stihli jsme to. Co jsme ale nestihli je odfouknout gumy, ty jsou tak natopené moc a budou se vozit, i když jedeme 5-5, tedy celé tvrdé auto. RZ Březová mě baví, je to polookruhovka, nejhorší je však výjezd z těch panelů, co se jede takový okruh se skokem. Auto tam dostává rány a bojím se o poloosy. V druhém průjezdu nás to vyhazuje až moc blízko k obrubníkům, už jen čekám jak to zacinká. Naštěstí nic. Co se nám ještě povedlo v druhém průjezdu byla velmi efektivní parádička při odbočování na hlavní přes hranu. Pravé zadní kolo o něco zakoplo, Uwe se zvedá a najednou jedeme celkem dramaticky po dvou kolech. Docela hodně dramaticky. Myslím, že kdyby na auto sedla moucha, tak už se překulí. Klika, že si Michal sedící vpravo dal k snídani o jeden páreček navíc a Uwe se tak vrací zpět na všechna čtyři kola, uff. Co mě baví je průjezd tunelem a skok hned za ním, pak rychlý nálet k retardéru, kde když blbě hrábnete do plynu, tak vás špéra stáhne do vodní nádrže. A já bych si na titanaka hrál nerad. U čeho jsem se pobavil, tak byl vjezd na široký plac, kde při Kopné je UP. Při seznamovačkách jsme řešili, jestli to jet jako „in“ nebo ne. Je tam taková ostrá vlna, asi kořen stromu prorostlý do silnice. Treninková Octavia RS na tom dostala bodlo a nebylo to nepříjemná rána. Tak nakonec, že pojedeme středem. První průjezd tak činím, ale cítím, že Uwemu je jedno, že tam nějaký nakopávák je. V dalším průjezdu a při všech ostatních „in“, tedy dovnitř zatáčky a tlumiče to jen přežehlí. Nádhera, jak Uwe funguje. Odjezd z polookruhu je vlastně RZ Hvozdná, co znám z Kopné. Jsem neskutečně rád, že tento úsek byl zařazen, mám ho rád. Do cíle dojíždíme a ve stopce je ještě Szymon, kterému se nějak divně kouří od auta. Po pár set metrech nás zastavují, jestli nemáme kleště, které bohužel nemáme. V servisu se dozvídáme, že vypadli pro poruchu brzd.

Přichází RZ Semetín, no to je slušné porno. Skoky, úzké cesty, šterku „do bezvedomia, Igorko, úplné Grécko“. Od táty Davida Štefana máme pochvalu za hezký průjezd, čehož si vážím. Půlku Semetína znám ze Vsetína, ale ta první? No hukot. Užívám si stoupání, kde prostě musíte jen držet plyn a vyslat to do katu. Uwe dostává v prvním katu ránu do ližiny, ale drží. Tento úsek začíná takovým mostkem, za kterým je komprese. Je to známé místo z videí, auta tam dostávají dělo do spodku. Ještě v servisu se bavím s Patrikem Brtníčkem, ten mi říká „Hele tam to musíš držet, jinak to co ztratíš, už nahoru nedoženeš.“. A tak držím, poprvé v životě jsem tam nebrzdil, a to tím místem projíždím tak minimálně podeváté. Uwe se nadechne, rána do liže, já koukám na tlak oleje, vše OK. RZ dojedeme, celkem na pohodu, je z toho třetí čas, stejně jako z RZ Březová. Což je hustý. Průběžné třetí místo je z říše snů. Mimochodem v cíli je obrovské množství fanoušků, dětí, za podpisovku dostáváme nabídku řízku už při seznamovačkách. Jinak jsme si vysloužili za kartičky jedny Bon-Pari a čokoládu. Dobrý, ne?

Halenkovice nejedeme pro vážnou nehodu, to je nám jasné už když stoupáme serpentinami ke startu, protože proti nám je obrovská mnohakilometrová kolona aut fanoušků, kteří odjíždí. Závodničky jedou protisměrem a vždy se tak nějak vyhneme. Stejně jako my, jedeme zpět protisměrem. Přesně na toto místo se hodí jedna z kritik Barum Rally. Jsou tam neskutečně našponované přejezdové časy. Sice se s tím snaží něco dělat a netahat nás zbytečně nejhoršími úseky, jako například křižovatka v Otrokovicích, ale stejně. Například z Halenkovic na Kostelany jedeme skoro celou cestu uprostřed silnice, v našem směru je kolona a všichni nás pouští. Auta v protisměru uhýbají do krajnice (nic nebezpečného, vidíme na sebe dlouho), všem děkujeme za pochopení máváním a blinkry. Za Otrokovicemi jedeme v obcích poctivých 50, ale mezi obcemi klidně 130 a stejně dojíždíme tak tak.

Na RZ Kostelany nás všichni varují, že tam je hodně moc bláta, klouže to, dělají se tam boudy. Mimochodem, poprvé za život jsem měl špiony. Že se teď smějete až se za břicho popadáte, že číslo 108 má špiony? Měl jsem, v podobě Verči, která startovala vepředu v Polu R5 a poctivě posílala, kde je moc bordelu a další zrádná místa. Patří jí velké díky. Prostě vám ta ženská do toho nepřestane kecat ani na závodech :-). Ne, vážně jsem za to rád, moc to pomohlo. Na této RZ máme poprvé malý problém s navigací, když se Michal trochu zapomněl, ale nic dramatického, taky nejsem bezchybný. Super zareagoval, hned zahlásil, já se mu snažil napovědět, chytá se, jedeme. RZ je těžká, ale kde jsem prověřil brzdy Uweho, tak bylo odbočení za horizontem, kde jsem dal maximální brzdu, kvalty v sekvenci padaly dolů, na začátku to vypadalo, že to probrzdíme, ale Uwe umí na brzdách překvapit. Odbočka je tu a protože to je do kopce, tak Uwe dá připomenout, že má výkon jak rychlovarná konvice a tak nějak se šplháme. Když vidím cílovou ceduli, oddychnu si. Jedeme do servisu.

Na autě se nic moc nedělá, spíš jde o průběžnou kontrolu, jediný problém, co máme, tak je s kolébkou stahování okna spolujezdce. No aby ne, když ji Michal vrazil že zapadla až do dveří a místo ní zeje krásná díra. Inu, tak mám novou roli, stahuji a vytahuji okno spolujezdci. Žán, okno dolů! Žán, okno nahorů! Můj nejoblíbenější nápoj bude asi brzy Okena :-). Jediné co řešíme je jak odjet ze servisu co se týče světel. Jestli nandat rampu, nebo jí vézt s sebou nebo co. Obava je, že jestli se soutěž ještě trochu protáhne, tak Semetín 2 už bude skoro ve tmě, zejména lesní úseky, kde zbytek slunečního svitu nemá skrze větve jak proniknout. Vítězí varianta, že pojedeme pouze se škarpáky a velkou rampu si necháme nandat v tankovačce.

Na druhou Březovou se tuze těším, bohužel si vyrábím problém v prvním vracáku okolo plastových děličů. Zatahuji za ručku příliš a auto se přetáčí. Rychle spojku, ať to nezdechne. Necháváme tam tak 5s, ale jedeme dál. Najednou na výjezdu z panelové opičárny vidíme stát Tomáše Arnošta. O-ou. Jízdu si užíváme, neděláme kofotiny, plynule dopředu. Překvapuje Levá 5 po dloooouhém náletu, který se jede vážně rychle. Jde o to, že v zatáčce je hodně bahna a musíte jet katem. Uwe dostává další velkou ránu do ližiny a já opět přepínám na tlakoměr a doufám, že nezačne tlak klesat. Přichází kombinace „pravá 5 a levá 7 přes“, další rána. Proboha, tohle už nepřežije. Uwe pořád cinká jak cingrlátka o Vánocích, jsou slyšet obě ližiny. Nicméně v cíli je z toho opět třetí čas, trochu zamrzí to přetočení, mohli jsme být pod 1s/Km od Davida. Druhý Semetín už jedeme na tu světelnou diskotéku, nevyrábíme žádný problém, jedeme na jistotu. Díky výpadku Tomáše se za námi utváří díra a ta před námi už je nepolapitelná. Stejně jako v předešlých závodech tak přichází strategie. Uvidíme, co zajedeme na Semetíně a pokud nadělíme Filipu Ocelkovi nějakou tu vteřinku, tak na zbylých dvou RZ, které se jedou za hluboké noci už nebudeme riskovat a jen je projedeme. Máme na to náskok, byl by nesmysl teď machrovat a ohrozit úžasný výsledek. Vždyť držíme průběžné třetí místo v ADAM Cupu.

Poslední dvě RZ jedeme strašně. Pomalu, plazíme se, a to jen proto, že není kam pospíchat, chceme jen udržet výsledek. Michalovi se to blbě čte, ale drží se. Blbě proto, že já jedu pomalu a najednou je to tempo takové jalové. Jako hodně jalové. No, chápu, že na nás musel být hrozný pohled, ale pochopte nás. My chtěli tu bednu. Moc jsme ji chtěli. Projíždíme 2 RZ, jediné velmi nepříjemné překvapení jsou protikatovačky, které v najížděčkách nebyly. Je to ale naše chyba, pořadatel vydal prováděčku, kde bylo zakresleno, kde chyběly. Jsme dementi. Nicméně, žádnou jsme netrefili, jen klesá důvěra v rozpis. Cíl! Jak mně se ulevilo! Jsme v cíli, okamžitě moc děkuju Michalovi, protože odvedl fantastickou práci. Jsme v cíli velmi náročně Barumky, mojí první Barumky a jsme na bedně. Heeej, tak to je něco. Jsme strašně moc šťastní. Zastavujeme u Davida s Ondrou v obci, gratulujeme si a děláme si fotku.

Pre divákov, kteří jsou na návsi a věrně čekají do noci na každou posádku (upozorňuji, že je skoro půlnoc a stejně je na návsi nemalý hlouček lidí, kteří se s vámi radují) vyrábíme ručku okolo pangejtu, což je odměněno potleskem a jedeme do servisu. Jedeme a jedeme….ty hele, máme být Kroměříži?……tak se vrať :-).

V posledním servisu se odhaluje problém s manžetou poloosy na levém kole, všude je vazelína a my jsme rádi, že jsme vůbec dojeli. Kluci řeší provizorní opravu, trochu oplachují Uweho a my už sedáme a předčasně odjíždíme ze servisu směr UP, kde čeká Verča a její maminka. Zanecháváme Uweho v UP, děkujeme mu a jdeme na jedno malé nealko za nimi. Opět podepisujeme podpisovky, zdravíme se s personálem, připíjíme na cíl. Jsme mega šťastní.

Následuje odjezd domů k sestře do Uherského Hradiště, kde jsem celou dobu bivakoval, odměna v podobě zrzavé plzničky na dobou noc a hlavně sprcha. Dlouhá sprcha. Smrděl jsem, že se mnou nemluvila ani kombinéza :-). Pak už jen upadnutí do kómatu. Ráno máme s maminkou Verči plán se jít dívat na RZ, scházíme se s Michalem a užíváme si roli diváků. Najednou telefon z dispečinku závodu. Co se mohlo stát? Šmrdlám po dipleji pro přijetí hovoru a tam hlas tázajíc se proč nejedeme? Tak odpovídám, že to bude tím, že ADAM Cup v neděli nestartuje. Mno, nějaká hlava pomazaná se rozhodla, že nás napíše do startovní listiny i pro nedělní etapu. Tedy, byli jsme očekáváni na startu rychlostek. Roli diváků si neužíváme moc dlouho. Bohužel Polo GTi R5 v poslední RZ havaruje a my rychle jedeme na start RZ Kašava, kam Polo odtáhli. Děkuji všem andělům strážným, že se jí/jim nic nestalo. Rána to byla nemravná. Polo vlastně vypadá lépe, než na co bych ho tipoval po shlédnutí onboardu.

Barum Czech Rally Zlín je jeden z nejtěžších závodů, jakou jsem kdy jel. Nejde jen o trať, ale i o to, že se najíždí do noci, soutěž je dlouhá, přejezdy jsou dlouhé, prostě je to taková opravdu velká rally. Proto i tento blog je taaaak dlouhý. Barumku jsem dospával dva dny, protože jsme dojeli domů až v pondělí v 1h ráno. Ale upřímně? Jestli bude příští rok v Cupu, jedeme! A pokud seženeme dost peněz, jedeme jí celou. Je to fakt mazec, ale krásný mazec.

Závěrem bych chtěl moc poděkovat Michalovi Cibulkovi, že si se mnou sedl do auta a věřil mi. Chtěl bych mu poděkovat za super atmosféru, kterou vytvořil, hodně jsme se ten týden nasmáli. Byla to pravá zábava, a přitom jsme závod oba brali maximálně vážně. Díky Michale! Díky všichni!