6. 11. 2019 14:39 − 1046× − 0 0

Petr Hejtmánek: „Rally a ploché nohy mám po tátovi.“

Petr Hejtmánek se do prostředí závodů rally narodil.

Jeho otec Pavel Hejtmánek závodil v letech 1983–1993 s různými specifikacemi vozu Škoda (i v barvách Barum Teamu) nebo s Lancii Delta HF Integrale. Petr je nyní na konci své páté sezony. V roce 2017 posádka Petr Hejtmánek – Michal Cibulka získala titul ve třídě 17, od té doby Petra provází technické závady a taky zažil již dvě větší havárie. Vše nakonec dobře dopadlo a žlutá Škoda 130 RS se i nadále prohání po českých tratích.

Jak jsi se dostal k rally?

„K rally jsem se dostal docela jednoduše. V podstatě jsem se do tohoto prostředí s typickou vůní benzínu a řevem motorů narodil. Na konci roku 1984, kdy jsem se na svět vyklubal, už měl táta za sebou druhou sezónu v oblastech. Samotné závody si z dětství vybavuji jen mlhavě, ale více si pamatuji, že jsme si hodně často hrávali v „tréninkáči“ nebo servisní Avii, jistě jsme si hráli na závody. Nejintenzivnější vzpomínky samozřejmě mám na jakékoliv svezení v ostrém závoďáku s tátou. Nicméně moje cesta za volant závodního vozu byla poměrně dlouhá. Když mi bylo osm, táta pověsil volant na hřebík a časem prodal skoro vše, zůstala jen hromada pohárů, krásných broušených váz a startovní čísla nalepená na staré skříni v garáži. Dál se věnoval hlavně vlastnímu autoservisu, avšak stále jsme se jezdili dívat na všechny závody v okolí. Později už jsem jezdil sám, občas jsem se vracel z RZ domů zmoklý až na kost se skrytou touhou si to alespoň jednou zkusit. V roce 2009 Mirek Julínek pomalu dokončoval svou „RSu“, já pro změnu dokončil vysokou školu a měl jsem konečně trochu víc času, a tak jsme se s tátou usnesli, že bychom si taky jednu mohli postavit. Dalších pět let se následně doma v garáži rodila po malých kouscích naše Škoda 130 RS. Křest ohněm jsem si prošel společně se žlutou kráskou v „barumáckých“ barvách v roce 2015 na Valašské Rally. Sice jsme s Honzou Pospíšilem závod pro banální závadu na motoru nedojeli, každopádně jsem si kromě dvojí výměny defektu vyzkoušel i to, že jednorázové svezení mi nestačí a budu si chtít jízdu zopakovat. Rallye je zkrátka silně návyková.“

Která je tvoje oblíbená soutěž a kterou máš rád míň a proč?

„Za těch pět let, co objíždíme sprintový šampionát, mi asi žádná soutěž z celkového pohledu není nesympatická nebo naopak nejmilejší. Na všech se občas zadařilo, občas nezadařilo. Nejsem ten typ, který by své neúspěchy spojoval s konkrétním místem a ovlivňoval ho jakýsi „genius loci“, ať už v pozitivním, či v negativním smyslu. Mám ale určitě oblíbenou RZ Čečelovice z Pačejova, která je svým charakterem zcela jedinečná, a navíc je na sprinty nezvykle dlouhá. Sice jsem na ní nikdy nezajel kdovíjak dobrý čas, leč mě neuvěřitelně baví. Pokud bych měl hodnotit tratě dle dosaženého času, asi nejlíp se mi zdařily oba průjezdy RZ Semetín při Vsetíně 2017, kdy jsme s Míšou Cibulkou dosáhli 38., respektive 40. času absolutně se ztrátou zhruba 5.5 s/km na absolutně nejrychlejšího. Sám dodnes nevím, jak se mi to podařilo, protože jsem si jel jen svoje, pocitově na jistotu… Kéž by se podobně dařilo častěji i na jiných tratích. Své kouzlo má i městská RZ na Barumce, sice trať samotná není z jezdeckého pohledu úplně oslňující, nicméně davy lidi (mezi kterými jsem dříve sám čekával několik hodin na průjezdy) a atmosféra zanechávají každý rok pěkné vzpomínky.“

Již pět let závodíš se stejným vozem, neláká tě vyměnit techniku? Popřípadě s jakým autem bys chtěl startovat?

„Jasně, že mě jiná technika láká, už si brousím zuby na WRC poslední specifikace. Teď zpátky na zem. Dá se říct, že mě lákají i modernější vozidla, zejména Opel Adam Cup, ten bych si asi vyzkoušet chtěl, ale takové „náčiní“ není v našich finančních možnostech. Volba na 130 RS padla mimo jiné i proto, že jsme schopni si většinu věcí vyrobit sami a tím i snižovat finanční náročnost, která i tak není úplně malá. Navíc je to krasavice, za kterou se každý chlap postižený motorismem rád otočí, ženy samozřejmě taky, abych byl genderově vyvážený. U stávající techniky zůstávám i z důvodu možnosti určitého vývoje jednotlivých komponent, kdy možnosti vývoje u vozidel třídy 17 jsou jednoznačně větší oproti moderním vozidlům se striktní homologací, a právě vývoj mi přináší přinejmenším stejné potěšení jako kroucení volantem. A v neposlední řadě, dokud nebudu mít „RSu“ pořádně v ruce, nemá smysl se posouvat někam dál.“

Rally je pro tebe jen koníček, nebo i něco víc?

„Dá se říct, že tvoří i jistou část mého zaměstnání. Po ukončení studia na VUT v Brně mi bylo nabídnuto zůstat na Ústavu automobilního a dopravního inženýrství jako zaměstnanec, tím jsem dostal jedinečnou příležitost účastnit se několika projektů, ve kterých jsme pracovali i pro přední české rallyové týmy. V roce 2016 jsem se díky Tomášovi Pletkovi stal Car Engineerem v jeho týmu, tehdy připravoval auto pro Maťu Kočího. S nimi jsem absolvoval kompletní sezónu v JWRC a MMČR v pozici technika a prožil úžasnou atmosféru Rallye Monte Carlo, Finské rally a dalších soutěží. Mnoho zkušeností přinesly i projekty z jiných kategorií motorsportu, ať už se jednalo o okruhová vozidla, automobily pro závody do vrchu nebo off-roadové speciály. Neomezujeme se však jen na závodní vozidla, pracujeme i pro české automobilky, neméně zajímavé jsou i různé armádní a jiné speciály. V současnosti se osobně nejvíce věnuji projektu pro francouzskou společnost vyrábějící závodní tlumiče, mimo jiné i na soutěžní vozidla. Svým způsobem se dá konstatovat, že se snažím zrychlovat spíše ostatní než sebe.“

Loňská i letošní sezona pro tebe byla smolná, většinu závodů jsi nedokončil z důvodu technické závady, čím to?

„Nerad používám slova jako smůla nebo štěstí, letošní sezónu bych označil spíše za neúspěšnou než smolnou. Technické problémy nás provázejí vlastně už druhým rokem, ale nemyslím si, že bychom vyloženě zanedbávali přípravu. Jistě, vždy by mohla být lepší, problémem je, že se domů dostanu jen o sobotách a nedělích a nemůžu každý víkend věnovat jen přípravám na závody, máme i spoustu jiné práce. Snažíme se pravidelně vyměňovat náchylné díly, ale zkrátka nelze měnit úplně všechno na každý závod, to by nám na samotné závodění moc peněz nezbylo. Jak jsem již zmínil, spoustu věcí si chystáme poctivě sami, ovšem když si u někoho zadáme výrobu nebo opracování určitého dílu, tam už potřebná poctivost a kvalita dost často chybí, což vede k poruchám. Jindy jsou to banální poruchy, jejichž opravy stojí doslova pár korun, například utavený kondenzátor rozdělovače na Vyškově 2018 nebo ucpaný přívod paliva naleptanou bezpečnostní pěnou nádrže loni na Vsetíně. Chybami se člověk učí, tudíž se fakticky učíme a ladíme auto, abychom se vraceli ze závodů s radostí z pěkného svezení, a nikoliv zklamaní, jak tomu poslední dobou bylo.“

V roce 2017 jste získali titul ve třídě 17, co to pro tebe znamenalo a jaká byla sezona?

„Do sezóny 2017 jsme vstupovali bez jakýchkoliv ambic, sám jsem se chtěl především učit, přeci jen to byla moje teprve třetí sezóna, navíc jsem stále úplně nehýřil sebevědomím po ráně na Valašce 2016 s Láďou Tarabusem, která se stala jednu dobu internetovým hitem. Šli jsme s Míšou Cibulkou každý závod v klidu, vložku po vložce, a na ostatní jsme se příliš neohlíželi. Silně nás uspokojovalo už jen to, že první dva závody jsme dojeli na bedně. Když jsme však při výpadku Jirky Perníka a neúčasti Pepy Urbana vyhráli Pačejov a šli díky tomu do průběžného vedení, začali jsme brát šampionát trochu vážněji. Jeseníky byly tradičně zrušeny, takže o všem rozhodl Vsetín, nám však stačilo k titulu i třetí místo. Hned ráno jsme šli po již zmíněném vydařeném Semetíně do vedení, Pepa Urban nás dle očekávání rychle přeskočil, posléze však chytil defekt na Hošťálkové a my jsme mohli už jen poslední rundu v klidu dojíždět. Dojezd nakonec moc klidný nebyl, na posledních kilometrech poslední vložky začal motor silně ztrácet výkon a v jednu chvíli to dokonce vypadalo, že se z jedné pomalé zatáčky už nerozjedeme. Žlutá kráska si nakonec dala říct a my jsme se doplazili do cíle, dojeli jsme tehdy druzí ve třídě, což nám bohatě stačilo. Nicméně je potřeba uznat, že Pepa Urban i Jirka Perník byli oba po celou sezónu rychlejší a my těžili hlavně z pravidelné účasti a spolehlivosti, která tehdy byla ještě naší výsadou. Tím nechci náš úspěch nebo výkon ostatních posádek ve třídě znevažovat, jen doufám, že si nějaký další titul v budoucnu vybojujeme primárně rychlostí.“

Co plánuješ do následující sezony?

„Zatím nemám v plánu cokoliv měnit. Musíme hlavně zapracovat na spolehlivosti, a pokud zbyde čas, tak trochu zrychlit auto. Nápadů mám plnou hlavu, něco možná zkusíme. No a rád bych zrychlil i sebe, tam jsou taktéž velké rezervy, když však bude auto fungovat a my hodně jezdit, třeba se to podaří. Ale v podstatě dosud není u konce ani ta letošní sezóna, přijďte se všichni podívat na Mikulášskou rally do Slušovic, my tam budeme.“

Vzkaz fanouškům, divákům…

V první řadě se sluší vřele poděkovat všem našim partnerům, jmenovitě firmám: DŘEVOSKLAD VIZOVICE, CAR OK STK, JASNO, PAVEL POLÁCH, VIBOX, NERTECH GROUP, LAVASTA, vážíme si jejich důvěry. Velký dík patří všem fanouškům, kterých možná nebude mnoho, nás však potěší jakákoliv podpora. Vím, že pro nestranné diváky není můj styl dvakrát atraktivní, ale budu se snažit polepšit. Vděčný jsem i všem, kteří přikládají ruku k dílů při přípravách na závody, výrobě dílů, vylepšování vozu a zejména opravě malých i velkých bolístek na škodovce, k níž se chovám občas nemile. Díky rodině, kamarádům a přítelkyni za podporu ve chvílích nezdaru (a že jich poslední dobou bylo), mechanikům za dobrou práci i atmosféru při závodech. Díky Kubovi za špičkový přístup i výkon na každé RZ, snažím se ho poslouchat na slovo, jen na tom novém Semetíně při sjezdu z Nivky dolů jsem vždy začal brzdit až po třetím důrazném upozornění „Už BRZDI!“, promiň Kubo. Jednoznačně největší poděkování patří osobě, která věnuje obrovské množství času, úsilí a energie tomu, abych se mohl občas svézt, bez něj bych dnes pravděpodobně stále o závodění jen snil. Díky, tati.“

Komentářů celkem: 0

Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit (nahoře nad menu)!

reklama