14. 11. 2019 10:30 − 1501× − 0 0

Jiří Skořepa: „Na každý závod jedu vyhrát.“

Žirovničák Jiří Skořepa se pohybuje po českých rychlostních zkouškách od roku 2003.

Během své sportovní kariéry četl diktát šestnácti jezdcům, ale vystřihl si i závod za volantem. Proč vymýšlí různé legrácky s diváky, si přečtete v následujícím rozhovoru.

Jak se odvíjela cesta pražského spolujezdce k automobilovým soutěžím?

„Tak zaprvé nejsem z Prahy :-), ale ze Žirovnice, což je město nedaleko Pelhřimova na Vysočině. Do Prahy jsem se přestěhoval s rodiči kvůli škole už v sedmi letech, ale moje srdce patří Žirovnici, tam jsem doma. Pamatuji si, že už jako malý jsem se chodil s tátou koukat na rallye. Jezdívalo se to tenkrát tuším v Bořetíně, Chválkově a Kamenici nad Lipou. Nejlepší byly noční průjezdy – to mě baví doteď. Dokonce si vzpomínám, že u nás v Žirovnici se jezdila nějaká orientační soutěž. No, a jak šel život, tak jsem se pořád motal kolem motorek, motorů a aut, až jsem jednou dostal příležitost se svézt. A pak už z toho nešlo vystoupit…“

Ptát se na to, zda tě to spíše nelákalo za volant, je špatné, neboť i tento post sis vyzkoušel. S jakými pocity?

„Tak koho by to za volant nelákalo, že jo. Doma mám Subaru Impreza STi, tak si občas jedu někam vyčistit hlavu, nebo v zimě vyblbnout večer za město, na sníh. Bylo to úžasný, protože to celé byla spontánní akce a ty jsou nejlepší. Jen si to představ. Jel jsem svůj první závod na trati, kterou jsem nikdy nejel a nebyl se ani dívat. S autem, které jsem v životě neřídil, ani netestoval. Pouze jsem v něm do té doby mitfároval. A hlavně se spolujezdcem, teda spolujezdkyní, která nikdy v závoďáku neseděla, ani nečetla. Byl to masakr, totální pecka, adrenalin. A i když na to koukám teď s odstupem času, neudělal bych nic jinak. Užili jsme si to parádně všichni.“

Ty jsi začínal ve čtení not v autech hodně silných. Jak je to pro nováčka v rally těžké a nedoporučoval bys raději cestu vzestupné rychlosti?

„Jojo, já začínal rovnou v mém jednorožci, Ford Escort RS Cosworth, v noci, na sněhu a s Pavlem Musilem. Dodnes si pamatuji zajímavou situaci před startem, když jsem procházel servisem a koukal po autech. Zastavili mě nezávisle dva lidi a ptali se mě, jestli to jsem já, kdo jede s tím Musilem. Když jsem řekl, že jo, tak jejich odpověď byla, „ty musíš bejt fakt blázen“. No, na kuráži mi to fakt nepřidalo, a když jsme pak v první erzetě přiletěli na téčko, kde tenkrát náš týmový kolega zůstal zapíchnutý uprostřed, nebylo mi do zpěvu. Následné neskutečné průjezdy na ledu a průlet škarpou, kde Pavel neodlevil, byl pro mě finální impuls a chtěl jsem skončit. Já na to v noci neviděl, lampička se klepala, nevěděl jsem, kde jsem, jak číst rozpis, co se dělá s výkazem, prostě totální propadák. Pavel mě ale podpořil a ráno už to bylo krapet lepší. Nakonec jsme ale v Pacově zvítězili, a to i přes obrovskou ztrátu z první etapy, kterou jsme s Pavlem druhý den dotáhli. Byl to tuším jediný závod, kde jsem porazil Martina Vlčka. Byla to obrovská škola naučit se to všechno sám, přijít si na to sám, jak to číst, intonovat, časovat, frázovat, ale i hlídat časy na přejezdech, a pak dál zajistit ubytko, přihlášky, přejímky, to celé je rally a to celé mě na tom baví!

Mladým se snažím poradit, když chtějí naslouchat. Za mě osobně, a radím to všem stejně, je lepší začít postupně, od nejnižších tříd. Je tam víc času na všechno, a tím pádem jednodušší na začátek. Je důležité se naučit vnímat auto, jeho rychlost, náklon, ale i řidiče. Každý to chce číst jinak, jinak intonovat, musíš třeba poznat, kdy chce zatáčku zopakovat. Každý to dá najevo jinak, a to si musíš najít. A když na tohle přijdeš, bude tě to bavit o to víc.“

Když jsme u aut, na svém pomyslném „triku“ máš téměř dvacet různých typů soutěžních speciálů. Ve kterém jsi měl největší pohodlí a z kterého auta sis takzvaně „sedl na zadek“?

„Jenom dvacet? Není jich víc? Pohodlí si v autě musíš udělat, začíná to správně nastavenou sedačkou, na to jsem pedant, řekl bych až autista. Sedačkou to začíná i končí. To je moje pracoviště. Jak sedíš špatně, děláš všechno špatně, protože se pořádně nesoustředíš. Jak už jsem řekl před chvílí, miluju cosworthy, hlavně escorty. Ale každé auto má něco do sebe, každé má svoje kouzlo. Je to jeho zvuk, chování, vibrace, historie, ale WRC je WRC. Při Setkání mistrů v Sosnové jsem se svezl v Audi S1 – to jsem si dlouho přál, to byl můj obrovský sen. Béčko, bestie 80. let, která prolétávala kordony fanoušků lemujících trať. Škoda, že to už nejde zažít.“

Je naopak nějaké, které tě zklamalo?

„Asi ne. To víš, že když odstupuju kvůli nezaviněné závadě na autě, jsem naštvaný, ale to k tomu sportu taky patří. Nemáme to rádi nikdo, kdo jezdíme.“

Je jasné, že vše není jen o výkonu vozu, ale i o umění šoféra. Ty jsi četl diktát celkem šestnácti jezdcům. S kým ses v autě jízdou nejvíce bavil?

„S každým řidičem je to zábava, když to klape dohromady. Udržet řidiče během závodu v psychické pohodě, to je to nejdůležitější. Jak jsou spokojení, tak pak fungují. Já říkám, je to jak s dětma.

Musím vzpomenout zase Pavla Musila. Jako jet 200 km/h na sněhu a proti Vám na brzdách bagr, to bylo velký psycho! Ale s Pavlem to byla zábava od začátku až do konce. Nebo s Petrem Leherem, když jsme přešli do S2000, to byla střelba, ale současně i zábava. Po závodě mě bolely břicháče od smíchu ještě v úterý. Velký bouřlivák byl třeba Luboš Popelka a největší ránu jsem dal s Robertem Čalounem. Teď bych měl ale vyjmenovat všechny řidiče, aby to bylo spravedlivé. Tak VÁM všem alespoň takto děkuji za možnost s VÁMI jezdit!“

A opět se zeptám i na protipól. Který z jezdců byl „samorost“ a moc tě neposlouchal?

„K řidiči musíš najít cestu. Je to jak ve vztahu, musí tam být ústupky a spolupráce, jinak to nebude fungovat. Zeptej se mojí ženy, pořád ustupuje, abych mohl fungovat. Tímto jí děkuji za nekončící trpělivost se mnou. Já mám totiž nejúžasnější ženu na světě! Jiná by to se mnou nevydržela, už to pár let vím.“

A ještě jeden dotaz na šoféra. Tím jsi byl pro Rally Radouň 2017 i ty. Jak ti bylo, když jsi najednou musel v autě poslouchat?

„Jsem z domova naučený poslouchat, takže mi to moc problémů nedělalo. Nebo je to tím, že při čtení v autě slyším sám sebe, tak už jsem na nějaký hlas byl asi zvyklý. Ne vážně, tohle mi problém nedělalo, Sylva to četla dobře a zřetelně a já jel opatrně a při straně.“

Hodně závodů jsi sedal vedle Sandry Pokorné, i tady to bylo jistě velmi zajímavé…

„Tak už jen to, že to byla moje první zkušenost s řidičkou, když nepočítám svoji manželku, která s námi jezdí, jako by nás ukradla. Sandra je člověk, který poslouchá a chce se učit, takže to bylo kolikrát jednodušší, něž s klukama. No, když nad tím tak přemýšlím, tak občas má taky svoji hlavu, ale pořád je to řešitelné. Hodně reaguje na intonaci, a když občas nezabral hlas, reaguje výborně na gesta rukou.“

Kterého výsledku si nejvíce ceníš?

„Pár pohárů za ta léta mám, to zas jó (už mám zákaz je vozit a každý rok před Vánocemi si je musím oprášit), ale pro mě je důležitější si to s řidičem pořádně užít, dát do toho všechno, jako úplně všechno. Na každý závod jedu vyhrát, ale neznamená to skončit na prvním místě…“

V rally se pohybuješ od roku 2003 a prožil jsi zde určitě spoustu úsměvných historek. Zkus dát nějakou do placu…

„Spousty historek jsou nepublikovatelné vůbec, některé jen v kruhu přátel a ty publikovatelné už ode mě všichni slyšeli minimálně třikrát. Třeba, jak Poky hledal v hotelovém pokoji televizi, chudera recepční málem kvůli nám přestěhovala celý hotel a on pak tu televizi našel ve skříni. …jo, a to se odehrálo tuším kolem 23. hod.“

Ty sám jsi „komik amatér“, když vymýšlíš různé speciality pro fanoušky rally, hlavně na startovní rampě. Kde na ty nápady chodíš?

„Hele, já jsem takový komediant už od malička. Babička mi pořád říkala, že jsem měl jít na divadlo, ale tam se zas nevleze ten závoďák. Vesměs je to vždy všechno spontánní, je to podle dané situace na rampě, nebo v servisu. Je to jedna z možností, jak poděkovat divákům, že za námi přišli, nebo že tam vydrželi čekat až na nás.“

Co bys doporučil začínajícím spolujezdcům?

„Určitě ať nechvátají, hodně kolem sebe koukají a ještě víc naslouchají. Ať se nebojí zeptat, když nevědí. Ono sedět ve WRCu, nebo R5 je fajn, ale všechno má svůj čas.“

Otázka na závěr. Kde a s kým tě uvidíme v příští sezóně?

„Že by se chystaly nějaké změny v týmu, o tom zatím žádné zprávy nemám. Teď mám před sebou Pražský rallysprint – s dalším zajímavým autem, na to se těším hodně, a tím pro mě letošní sezóna skončí. Nicméně, i tak jsem nějaké zajímavé nabídky na příští sezónu obdržel, tak uvidíme.“

Komentářů celkem: 0

Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit (nahoře nad menu)!

reklama