Otec se synem tento seriál dokázali absolutně vyhrát v roce 2003 a následně 2010, kdy se již jel jako Pohár ČR. „Vyhrát dvakrát se nikomu jinému nepovedlo. Mezitím jsme byli také prakticky pořád pódioví. Zajímavé rovněž je, že když se během roku 2004 pořádání Poháru zprofesionalizovalo, vzniklo nebo se znovu nastartovalo pořádání mnoha zajímavých rally. Ty pak následně většinou skončily v seriálu klasických rallysprintů, třeba Lužické hory, Prachatice, Jeseníky, Kramolín, Hradec Králové, Fulnek nebo Rosice. V roce 2005, 2006 měl Pohár větší mediální publicitu, než velký mistrák. Televizní souhrn z proběhlé rally moderoval fundovaný novinář a soutěžák Vladimír Dolejš. A i konkurence v Poháru byla vždy kvalitní, každý rok bylo několik silných adeptů na celkové vítězství“ vzpomíná na nejslavnější éru své kariéry pražský soutěžák. A já se ptám na konkrétní jména soupeřů.

„Našimi soupeři byli postupně Leoš Flídr, Pavel Musil, Ruda Kohout, Karel Macek, Martin Kožmín, Dan Landa. Velcí rivalové pak byli Martin Vlček či Jarin Orsák, Míra Janota, Petr Šimurda, Honza i Pavel Dohnalové či Marcel Svačina. A určitě mnoho dalších. “

Ale pojďme na začátek. Jak se vůbec zrodila rodinná posádka?

„Táta začínal v sedmdesátých letech minulého století v BOASkách (branně orientační automobilové soutěže), kde začátkem osmdesátých let patřil k nejlepším ve federálním mistrovství. Fascinovala ho ale královská disciplína – rally a tak přestavěli s tehdejším letitým spolujezdcem Víťou Novákem rodinou Škodu 120LS a v roce 1984 začali jezdit Oblastní přebor v rally. V roce 1985 Nováka nahradil Vláďa Bartoš. Společně, mimochodem, dali roku 1989 v Pačejově se Škodou 120LS největší ránu tátovi kariéry. V zatáčce u Nalžovských hor zakopli a byla z toho čtyři a půl salta, klasická bouda. Pravda je, že ta zatáčka vytrestala ještě další čtyři posádky. Existuje z toho i VHS záběr.“

Později nastala další změna na místě spolujezdce.

„V dvaadevadesátém se Bartoš rozhodl skončit a tátu navigovali Martin Řepka a Standa Máša. Ten před Příbramí v třiadevadesátém zcela nečekaně ukončil spolupráci a konečně došlo na mě, přestože se tomu táta dost bránil. Já byl již mnoho let součástí doprovodného týmu a moc jsem si přál sednout na tu pravou sedačku. Tátovu obavu jsem pochopil až později, když jsem už měl vlastní rodinu a zároveň vlastní zkušenosti a rallyové zážitky, které ne vždy byly úplně veselé… Nicméně jsme do toho šli a už jsme jeli pořád jen spolu. Vytvořili jsme tím, myslím, světový unikát, protože složení posádky otec-syn se sice občas vyskytne, ale pětadvacet let v kuse určitě ne. Od našich začátků do roku 2017, kdy jsme v Pačejově odjeli poslední společnou soutěž, zbyli pravidelně aktivní snad jedině Marcel Tuček a bratři Bočkové. “

První starty byly s Opel Corsa GSi, pak následovala Mazda 323 GTX…

„Přesně tak. Příbram 1993 byla s Opelem Corsa GSi. Klasické enko, dokonce tam byly sériové sedačky, žádné skořepiny. Táta ho postavil na sezónu 1992, byl to přechod ze Škody 130L, takže změna poháněné nápravy a úplně jiný styl řízení. Ale dynamika vývoje vozového parku na začátku devadesátých let byla doslova raketová. Naštěstí jsme v Pačejově 1994 zachytily leták Aspekty nabízející novou Mazdu 323 GTR, která v té době zdravě konkurovala nedostižnému Fordu Escort Cosworth. Na tu jsme potřebný milion bez DPH sice neměli, ale na druhé straně toho letáku byla na prodej Mazda 323 GTX, se kterou majitel firmy Jirka Pertlíček trénoval a jezdil do práce. Pro nás to byla láska na první pohled a spěchali jsme z Pačejova rovnou do Plzně a stali se majiteli soutěžního auta s pohonem všech kol! Přesně to nám sedělo, a nic jiného, než koncepci turbo a 4x4, jsme už nikdy nevlastnili. A to i přesto, že jsme díky tomu byli vždy srovnáváni s těmi nejrychlejšími, ať ve skupině N či A nad 2000cm3.“

A pak přišlo Subaru.

„Ano. Mazdu GTX jsme kvůli končící homologaci přestavěli na model GT-R. Ovšem jen opticky, takže třeba turbo i chladiče zůstaly původní, kola se zvětšila a navíc začala doba, kdy každé turbo, dostalo restriktor … a výkon a dynamika šly výrazně dolů. My jsme si to naše ježdění vždycky snažili maximálně užít a zároveň se neustále zrychlovat. S naší technikou a rozpočtem jsme nemohli v divokých devadesátkách absolutně konkurovat těm nejrychlejším, ale až do roku 1998 se nám dařilo bodovat i v absolutním pořadí. V roce 1999 se nám povedlo výhodně koupit sériové Subaru Impreza GT. A začala naše subarácká etapa, ve které jsme získali celkové páté místo v N4 v premiérové sezóně sprintů v roce 2000, zúčastnili se Slovenského mistrovství v letech 2001-02, a nakonec dokázali v roce 2003 v našem prvním roce v ČMPR absolutně zvítězit!!!“

Následovalo Mitsubishi.

„Ten rok 2003 byl pro nás takový nový impuls a chuť posunout se zase o kus dál. Táta se domluvil s Milanem Liškou a koncem roku 2004 jsme přesedli do Mitsubishi Lancer EVO VI.

Myslím, že to byl nejlepší kauf naší kariéry. Karoserie sice pamatovala mnoho nepěkného, Milan auto totiž několik let půjčoval, ale zbytek byl neuvěřitelně zdravý a spolehlivý! Nebýt několika odstoupení pro defekty či drobnosti, které jsme si vlastně způsobili sami, tak to bylo přes dvacet soutěží bez odstoupení. A to jsme dělali jen běžnou údržbu, žádné nákladné repase! Navíc to bylo naše první opravdové soutěžní auto, dvěstěosmdesát koní s ALS, mechanické špéry na diferenciálech… parádní svezení. Dovezlo nás v následujících sezónách pro tři druhá a tři třetí místa v absolutním pořadí Poháru, ale my moc chtěli jezdit ještě rychleji a znovu vyhrát. Proto jsme si na konci sezóny 2009 nejprve vyzkoušeli a následně od Tomáše Kurky koupili Mitsubishi Lancer EVO VII, auto, kterým nás v roce 2004 porazil v Poháru Leoš Flídr. Nutno dodat, že abychom na něj finančně dosáhli, šlo hodně původních dílů z auta dolů, takže to bylo takové lepší enko, ale přesto rozhodně to nejlepší, co jsme do té doby zkusili.“

V roce 2010 přišlo druhé absolutní vítězství Poháru.

„Navíc nebýt vážných zdravotních problémů, které mně v polovině roku 2011 postihly, tak by se nám to asi podařilo i potřetí. V roce 2012 jsme ještě vybojovali třetí místo absolutně a to byl poslední rok čtyřkolek v Poháru. V roce 2013 už jsme víc opravovali, než jezdili. Na začátku roku 2014 táta vážně onemocněl a rozhodl se auto prodat. Naštěstí se koncem roku zdravotně natolik zmátořil, že jsme si na Vyškov a Příbram půjčili Škodu Octavii TDi od bratrů Bočkových. Následně pro nás postavili Seat Ibizu TDi, se kterou jsme ještě pár soutěží odjeli. Oba jsme, však myslím cítili, že to už není ono. Ta radost se z toho vytratila. A tak Rally Pačejov 2017 byla naší poslední soutěž. Celkem to bylo 144. společných startů, spousta a spousta zážitků, na které oba moc rádi vzpomínáme.“

Ale letos jste na horké sedadlo usedl znovu?

„Máte pravdu, ale to musím vysvětlit více zeširoka. Ty moje zdravotní problémy, které jsem již zmínil v předchozí odpovědi, mají, bohužel, tendenci se neustále vracet a loni v červnu jsem musel na zatím nejradikálnější operaci. Ještě do nemocnice mně přišel povzbudit můj nejlepší kamarád Marek Štuksa, velký rallyový srdcař, soutěžák a táta velice talentovaného šestnáctiletého syna Tomáše, který přes autokros a slalom jasně míří do rally. A Marek povídá: „Dane, Tomíkovi bude šestnáct na konci října a jeho první oficiální start bude Pražský rallysprint. A on chce, abys jel s ním. Co ty na to?“ Hrozně mně to potěšilo a zároveň mně to dávalo i smysl v podobě jeho začátku a mého definitivního konce a to i s přesahem, že Tomáše znám úplně od malička a moc mu fandím. Nakonec jsme ale Pražský rallysprint nejeli, protože nebyl vypsán Pohár mládeže. Tak jsme se spolu svezli nejprve na Setkání jezdců v Bělé pod Bezdězem a následně na Keskomobile Autoshow Slovakiaring. Bylo to fajn, Tomáš je moc šikovný a klukům přeji, aby jim ty společné sny a plány vyšly. Symbolické je i to, že Tomáš pilotuje Opel Adam Cup, takže Opelem to začalo, a Opelem to končí ¬(smích)!!“

Vy za sebou máte i kariéru za volantem.

„To bylo jenom chvilku. V roce 2005 jsem od táty koupil naší Imprezu a s tehdejší přítelkyní a nyní manželkou Jitkou jsme odjeli pár podniků Volného poháru. Dokonce jsme vyhráli Vítání léta pořádané Danem Krobem u Tchořovic a absolutně seriál závodů Erzetka Cup, pořádaný již zesnulým Lojzou Janků. V té době zde závodila celá řada zajímavých jezdců, například Janota, Čermák, Kopelent, Kubata, Nešpor nebo Pátl. V roce 2006 jsme navázali druhým místem absolutně na Rally Berounka. Pak jsme pořídili Imprezu po Vaškovi Mulačovi, která byla o dost rychlejší, ale jak to bývá, tím méně spolehlivá. Povedlo se nám ještě na Rally Světlá vyhrát smíšené posádky a pak už se spíš opravovalo. Ještě jsem s tímhle autem udělal třetí místo na zimním Cupu na letišti Dlouhá Lhota a na jaře 2007 jí prodal. Neměl jsem potřebné zázemí, spolujezdce, čekali jsme druhé dítě, a i finančně to začalo být neúnosné. Navíc mně naplňovalo ježdění s tátou, v těch letech 2005-2011 to byl opravdu pěkný sport.“

Máte určitě spoustu zajímavých zážitků. Můžete některý vzpomenout?

„Těch zážitků, vzpomínek a různých kuriozit bylo za těch pětadvacet let nespočetně, to by dalo na celou knihu … ale kdo by to chtěl číst (smích). Skvělé třeba bylo, že jsem zkraje devadesátých let měl možnost stát na startu a bavit se s legendami českého rally sportu jako byli Křeček, Sibera, Triner, Starý, Blahna, Arazim, Chovanec atd. Anebo zažil první starty Pecha, Kresty, Prokopa či Kopeckého. Úsměvné určitě bylo, že ti hvězdní mladíci, kteří byli jen o málo mladší než já, měli tendenci mému tátovi vykat a toho to strašně rozčilovalo, vždyť mu bylo jen lehce přes čtyřicet (smích). A pravda je, že dlouhou dobu nás soupeři, pořadatelé, komisaři a občas i novináři považovali za bratry, to že jsme otec a syn nám nechtěli dlouho věřit. A ještě přidám vzpomínku na svezení s Arminem Schwarzem v Octavii WRC v roce 2000. Bylo to na testovacím šotolinovém úseku Škody Motorsport, kousek od Ještědu. Pracoval jsem tehdy jako vedoucí prodeje automobilů ve firmě Autotrio Praha a majitel firmy Karel Jandejsek byl pozván jako významný dealer Škodovky. Karel byl nejen skvělý zaměstnavatel, ale i velký fanda a podporovatel rally, pomáhal nejen nám, ale třeba i Křížkovi a Štajfovi, či Pražskému rallysprintu. A Karel mně vzal s sebou a já si to náramně užil, na rozdíl od některých dalších majitelů prodejen Škodovek, kterým ta jízda vůbec nesvědčila (smích). Jako druhý jezdec tam byl tehdy Roman Kresta a v servisním zázemí jsem k mému velkému překvapení potkal Vaška Blahnu, s kterým jsem si na hotelu při Rally Třebíč 1996 skvěle zahrál mariáš. To bylo také nezapomenutelné. Vždyť jsem mu v osmdesátých letech chodil fandit a je jednou z našich největších legend.“

A je něco, co ten svět rally ve Vašem životě nahradilo?

„Máme s manželkou Jitkou dvě děti, šestnáctiletou dceru Pavlu a jedenáctiletého syna Daniela Maximuse, které vedeme od malička ke sportu. Oba jich vyzkoušeli celou řadu, až se v roce 2013 rozhodli dělat MTB cyklistiku. V tom je maximálně podporujeme. Pořídili jsme obytný automobil a prakticky od dubna do října jsme každý víkend na nějakých závodech (smích). A docela se jim daří. Syn letos v seriálu Kolo pro život a Nova cup obsadil shodně druhé místo, dcera pak v Nova cupu místo třetí. Abych jim co nejdéle stačil a mohl aktivně pomáhat s tréninkem, musím, když zdraví dovolí, na kole najezdit přes šestset kilometrů měsíčně. A to zabere hodně času (smích).“