Petr Poulík - eWRC.cz
18. 3. 2020 12:45 − 3785× − 4

Rally is life – 1. kapitola

Soutěže jsou zrušeny, spousta z Vás neví, jak trávit čas. Co třeba knihou z rally prostředí?

Pro zkrácení dlouhé doby bez soutěží a bez života, jak jsme ho dosud žili, přišel Petr Poulík s nápadem publikovat jeho první knihu online. Knihu Rally is life vám proto celou postupně po kapitolách přineseme, tady je kapitola první.

KRUMLOV

Z Krumlova vedla má cesta rovnou na Homolku. Krátká sms. Jen jsem minul ceduli označující konec Českých Budějovic a můj kamarád, lékař „Bart,“ přerušil rodinný podvečer. Cesta do Prahy trvala necelou hodinku. To mu stačilo, aby měl vše připravené na můj příjezd. Ještě, že mám kamarády.

Propletl jsem se po paměti spletí chodeb, a už jen stačilo zaklepat na dveře ordinace, ty stejné jako před čtrnácti dny.

„Dále,“ ozval se hlas mého kamaráda. Pak už jeho slova rozhodně nekorespondovala s lékařskou etikou. Leda že by věta: „Tak ho tady máme blba blbýho,“ diagnostikovala spíše mé mentální schopnosti. Mně poskytla úlevu. Čekal jsem ho víc nevrlého. Ze všeho nejvíc mi připomínal Napoleona. Nejen svou velikostí, hlavně důsledností, se kterou začal vydávat pokyny sestrám. Pak obrátil svou pozornost ke mně. Stál jsem v rohu opřený o zeď. Tiše celkem bez zájmu jsem sledoval frmol kolem. Tady to bylo zcela mimo mou kontrolu. S rukama v kapsách, čekajíc, co bude, jen málokdy řeším, co nemůžu ovlivnit. Sestry se rozprchly. „Dostaneš pyžamo a mundúr. Mám tady pro tebe samotku. Máš po ptákách.“ Vykročil ke mně a až teď zvedl své pozorné oči. Jakoby si mě teprve v tuto chvíli opravdu všiml.

Podal mi ruku. Pevné přátelské vzájemné obejmutí, poplácání po zádech. „Rád tě vidím! Podívám se na tebe, ty idiote,“ znělo už opravdu přátelsky. „Vysvleč se…“

„Až přijde sestra, ne?“ pokusím se o žert.

„Do půl těla a hned!“ natahuje si rukavice, „a moc mě neser,“ dodá s úsměvem. S námahou sundám týmovou mikinu a červené tričko s límečkem. Vysvlečen do půl těla se položím na vyšetřovací stůl.

„Na břicho, vole.“ Splním jeho pokyn. Pak už jen sykám, když mi do zad zarývá zkušené prsty.

„Pokud je toto ohleduplné, tak nevím,“ sykám bolestí. Nesnáším doktory. Nenávidím toto prostředí. Nenávidím bezmoc.

„Co sis nechal píchnout?“

„Nevím,“ odpovím po pravdě, „nemohu si vzpomenout, je mi to jedno. Kurva, už to nemačkej Barte!“

„Slez, zvenku už víc nezjistím, podívám se dovnitř!“

„Koukáš se mi podívat do prdele, nebo do mě udělat díru!?“

Nadechne se k odpovědi… Do místnosti vešla jedna ze sester a profesionálně upravila shrnutý igelit na lehátku. Odpověď se nedozvím. Sestra mě zkušeně chytne za předloktí.

„Nechte ho, on to zvládne, je to sportovec. A snaží se být vtipný.“ Prohlásil Bart s malinkou škodolibostí v hlase.

Jen co se dotknu nohama podlahy a přenesu na ně váhu, píchne mě v páteři. Syknu bolestí a tiše pro sebe prohodím: „Ty jdi taky do prdele, kamaráde.“

Pozorně se na mě podívá. „Postav se rovně, prosím tě.“

Pokusím se. Prohmatal mně oblast páteře. Na stojáka to bylo ještě horší. „Předkloň se!“ Záda se napjala. Po každém jeho doteku mě bolela a doslova pálila i samotná kůže. Opřen o lehátko, jsem tiše trpěl. Semknuté rty, zatnuté zuby. Přece nebudu řvát bolestí! Před ženskou.

„Sestro, pojede hned na magnetickou rezonanci.“

„Už jsem to nedávno zkusil, a moc se mi to nelíbilo,“ ozvu se. „No, a dnes tam půjdeš znovu, kamaráde,“ řekne starostlivějším hlasem, než jsem čekal. „To už není o tom, kdy budeš závodit, ale jestli vůbec budeš chodit. Je tam otok. Tlačí na míchu…“

Odevzdaně přijmu fakt, že do té díry polezu znovu. Usazen na kolečkovém křesle si připadám trapně, nejsem mrzák. Ten kousek bych došel.

Zřízenec, mladý lhostejný kluk, mě rutinně transportoval poloprázdnými chodbami. Dalších dvacet minut počkám odložen v čekárně. Můj pečovatel zmizel za dveřmi s cedulkou, Vstup bez vyzvání zakázán.

Zelené stěny, pach nemocnice, mdlé světlo v místnosti bez oken, absolutní bezduchost. Nudím se. Brní mě nohy. To mě drží na místě. Můj přepravce se vrátil. Do dveří nevstupuji, ale jsem jimi provezen.

Uložení na „prkno“ magnetické rezonance zvládnu sám. Zhluboka dýchám, žaludek mám stažený. Počítám minuty, když zajíždím do úzkého prostoru. Je mi zle. Objevuji v sobě klaustrofobii. V myšlenkách musím jinam mimo tento prostor, jinak to nedám. Drtí mě stísněný prostor. Potřebuji uniknout k něčemu, co mě dělá šťastným.

Obvyklá strategie, když padám na kolena: Držím se jediného stébla, rally. Nikdy, nikdy, nikdy se nevzdám! Dnes bylo toto přikázání už jednou porušeno. Nemůžu si dovolit padat na emocích, kašlu na to, že jsem dnes nedojel. Teď musím hrát o budoucnost.

Zvedá se mi žaludek. Myšlenkami musím okamžitě pryč. Jinak to nedám.

Stačí pár sekund a odpoutám se od reality. Pokud mě něco na rally těší, tak je to jízda po nezpevněném povrchu, šotolině. Naposledy jsem se na ni svezl v Rakousku na Semperitu. To je moje top rally. Opakovaně se vracím s jediným cílem. Užít si to a zajet výsledek. Vícenáklady na gumy a podvozek mi loni uhradil pronájem druhého auta. David, jeden z mladých dosti bohatých kluků, využil našeho zázemí.

Pomohla mi náhoda. Udělal průser. V Čechách se pár měsíců nesveze, přišel o papíry za zbytečnou klukovinu. Hamrem svého otce v Olomouci na parkovišti před McDonalds přejel nějaký Renault Thalia. Okamžitý zkrat mu teď komplikuje kariéru. On nad tím jen mávl rukou. Vybavuji si, jak klidným hlasem popisuje situaci:

„Řidič Thalie, takovej starší šedivej pán s nervózní paní, se nemohl vlézt do úzkého prostoru k parkování. Vystoupil popoháněn svou manželkou, zabouchal na okno hamra a začal na mě řvát. To jsem ještě vydýchal,“ vyprávěl David, „slušně jsem mu místo uvolnil, posunul své rozměrné auto tak, že jsem zaparkoval jedním velkým kolem až do trávy.“

Pánovi to stále nestačilo. Ten brunátný starší muž opět nedokázal úspěšně zaparkovat. Kroutíc volantem popojížděl metr dopředu, dva dozadu. Jeho nevrlá manželka už teď postávala venku vypovězená z auta. Zkoušela máváním rukou parkování urychlit. Nervózně a hladově nasávala vůni pochutin z Mc- Donaldu a vykřikovala na nešťastného muže pokyny: „Můžeš, už nemůžeš, dopředu, dozadu.“ Davidovi bylo chlapa líto, tak vycouval i z chodníku odhodlán přeparkovat úplně. „Ta fúrie strašně ječela, bylo načase ukončit seniorovo trápení,“ vyprávěl. Hammer na zpátečku odstavil ve vedlejším parkovacím pruhu.

Povedlo se, sláva, konečně byla Thalie bezpečně zaparkovaná. Senior vystoupil. David šel v poklidu do „McDona“. Místo poděkování uslyšel: „Jdi s tím krámem do hajzlu, mafiánský sopláku!“

Možná si tím chtěl pouze zvednout sebevědomí. Možná jen promluvily pocuchané nervy. Každopádně to byla chyba, která odstartovala běh dalších událostí.

David se vrátil do auta, nastartoval, zařadil rychlost a pomalu, pomalinku, mu levými koly zaparkoval na předku a pak na střeše Thalie. Pravými stál na třiceticentimetrovém rantlu, tím získal stabilitu.

„Skoro se mi to podařilo přejet, jenže pak to s chlapem seklo.“

Pána s kolapsem odvezla sanitka, Davida policajti, papíry šly do čistírny. V Čechách jezdit nemohl, tak se vozil venku. Vyrazil s námi do Rakouska.

Pronajal si auto, dopředu zaplatil, nabídl i nějaké peníze za reklamu. Pár nálepek firmy jeho otce vždycky někam dáme. Vykrylo mi to polovinu rozpočtu, pokud budu v závěru dojíždět jeho pneumatiky, pojedu skoro zadarmo.

Čekaly nás krásné těžké rychlé tratě, vstřícní pořadatelé, nepřátelští neústupní rakouští policajti. U nás podobné RZ najdeš snad jen kolem Hustopečí. Naplno po šotolině – po úzké klikaté polní cestě – ostré brzdy – a odbočit v pravém úhlu. Z polí občas do lesů hraběte Haracha, nekonečné stejně blátivé kluzké úseky mezi vzrostlými stromy – někdy na jedno auto – jindy široké jako dálnice. Horizonty, které auto vykopnou do vzduchu s přistáním o deset metrů dál. Technické úseky s hlubokými kolejemi – jedinou možnou stopou – hlubokou zvláště v místech, kde se hlína mění v písek. Není náhoda, že se to jede zrovna tady. Mladý pán Bepo Harach je jedním z nejlepších rallyových jezdců v Rakousku. Přesně ví, co dělá rally těžkou. K tomu podzimní termín, nízké sluníčko, déšť, možná sníh, teploty pod bodem mrazu.

„Těžký jako prase,“ hlásil mi David po seznamovacích jízdách. „Souhlasím. Je to výzva, droga. Budeš se chtít vracet.“ Dědek si v klidu obtahuje rozpis, nejsme tady poprvé. „Klid Dave, pokud nezaprší, velmi pěkné svezení se širokou stopou. Pokud zaprší, pojedeš tudy, kudy ostatní. Silnice zmizí pod bahnem. Jsi tady poprvé, tak netlač na pilu. Pokud nedostaneš víc jak dvě sekundy na kilometr, bude to dobré! Dojeď do cíle prvního dne a druhý se uvidí.“

Nekonečné minuty ve stísněném prostoru se vlečou. Přístroj tiše vrní. Nedám to. Rychle zavřu oči. Spěchám zpět k rally. Centrum soutěže v Hornu. Rallycrossový areál. Pohodlná velká servisní zóna. Žádné bláto, jen štěrk. Prostor. Vše dobře organizované. Tady se etapy začínají i končí – okruhovou rychlostní zkouškou Nordring. Velké obrazovky. Světla – ani nemusíš zapínat rampu, když padne tma.

Obrovská divácká show s muzikou a komentářem, nadjezdem a nezbytným skokem. „Tady se to nevyhrává. Nesmíš se nechat pohltit atmosférou. Můžeš tady víc prohrát než vyhrát!“ zahlásí Dědek. „Já si to hodlám užít!“ odpovím mu.

Jedeme Evropu s číslem 9 za tým Fox racing. Je tady vyhlášena týmová soutěž. Tři posádky. Za Fox: já, David a pan majitel Fox. Uhradil startovné. Příjemná úspora peněz. Před námi 255 km RZ. Do cíle hrozně daleko. Atmosféra jako na fotbale. Vzduchem se nese vůně české slivovice a rakouského punče – kořeněného svařáku. Všude kolem trati moře českých vlajek.

Nikomu nevadí, že začalo do slunného dne lehce poprchávat. Duha ještě vylepší obraz dne. To všechno dělá Semperit Semperitem. Proto se tam vracím každý rok.

Před závodem na shakedownu 6 průjezdů. Hledáme nastavení podvozku. Snažím se co nejvíc poznat gumy. Co průjezd, to kousíček zlepšení v chování auta. Divocí maďarští fans skáčou doslova pod kola. Blázni, co vytvoří atmosféru. A to je teprve test.

Spousta práce. Pocitové zlepšení. Pak tam byl najednou i čas sekundu za Hidegem, velmi rychlým Maďarem. Je tady brán za národního hrdinu. Ve svém modrém Mitsubishi jeden z favoritů. Zdravil jsem se s ním před chvilkou. Stále sotva chodí o berlích po nehodě na vodním skútru. V autě je ale neuvěřitelně rychlý. Být za ním sekundu na pěti kilometrech to beru.

„Balíme,“ dám pokyn klukům. Jedeme. Ta sekunda už je jen o mně! Můžeme opustit českou oázu v servisní zóně a jedeme na hotel. Naši plochu ohradí páska, bydlík a doprovod. Ten tady necháme.

Nekonečné minuty plynou. Pořád ležím v té elektrikou nabité hrobce. Uklidňuji se: I ten Hideg se z toho dostal. Ty to taky zvládneš. Právě z takových chvil žiju, když jsem v prdeli tak jako teď. Brní mě prsty na rukách. Stále ležím v té úzké díře. Přístroj tiše vrní. Jen nepatrně sem doléhá vnější hluk. Je mi z té stísněnosti na zvracení. Přístroj mapuje moje kosti, ale mozek si přehrává svůj příběh. To je má svoboda…

Co může být lepší než letět naplno po šotolině. Držet plyn a brzdit levou. Poslouchat diktát spolujezdce. Ten ti to sype až do ochraptění, ve snaze překřičet hluk kamenů, které obrovskou silou rvou tvá kola z cesty, následně se drtí o plech karoserie. Ten hluk stále roste kilometr za kilometrem tak, jak postupně odpadává zničený krycí kevlar podvozku. S tím se počítá. Ten nápor prostě nemůže vydržet.

Hned na druhé RZ za šera trefuji balík v retardéru. Couvnu. Dědek mi tam dává: „200 H ful 250 bacha retardér v klidu.“ Vyletím z lesa. Prudkým sjezdem se blížím do diváckého místa. Do očí mi blýskají blesky fotografů. Je to jakoby na uvítanou zářil ohňostroj.

„Dřeva 50 brzda, brzda P9,“ hlásí klidným hlasem spolujezdec do sluchátek.

Teď sešlápnu brzdu. Sundám kvalty až na dvojku. Potáhnu ruční brzdu.

Přidám plný plyn. Ladným smykem vykroužím zatáčku. Všechen ten cirkus nechám za sebou. Jedu dál. To je ono. Nic krásnějšího není.

Užíváš si to, žiješ. Dýcháš s parťákem vedle sebe!

Jsou místa, kde se ti stáhne zadek strachy, kdy jen brnkneš lehce nárazníkem o stromek!

To je jedno. V servisu se to opraví. Dokud auto jede, jedeš dál… Ta myšlenka mě zraní. Ležím v této díře a kluci jedou dál… Nenávidím zbabělost a lhaní. Možná proto, že člověku vedle sebe prostě musíš věřit. Musíš udělat to, co chce. Jinak nemůžeš uspět a přežít.

Vzpomenu si i na finále, kdy jsem na sekundu ztratil koncentraci, jen o pár centimetrů víc poslal auto bokem v úzkém průseku lesa. To Holenbach neodpouští. O strom jsem urazil zadní kolo. Test jsem dojel po třech, dál už to nešlo. Bylo nutné zavolat doprovodům: „Přijeďte si pro nás a vemte nám bundy.“

Opřený o auto pak hodinu koukám na kluky, co jedou dál. Stísněný na duši, sebevědomí je pryč. Pořád si přehrávám tu chvilku zbytečné odvahy.

Myšlenka: to ještě půjde podržet.

Pak tvrdý náraz. Ani nevnímáš, že ti uletěl kousek zubu. Jsi rád, že auto jede dopředu. Divně se hrne. Nebrzdí, kapalina už je v tahu. Pořád doufáš, že to v servisu nějak spraví. Auto ti umírá pod rukama. Ještě kousek. Poslední stránka rozpisu, který Dědek poctivě čte. Cíl. Konec. Odstupuješ. Dál už tě pořadatelé ani policajti nepustí.

Asi každý člověk má něco, k čemu se upne, když dostane od života nařezáno, nebo jen starostmi nemůže v noci usnout. Přirozené prostředí rodiny, žena, děti, máma, otec, brácha. Tak tady v tomto levlu jsem selhal. Mám jen svůj sport a svou víru, že to má nějaký smysl, mimo ukojení mého ega. Za posledních deset let jsem toho prosral i vyhrál skutečně dost. Kam se posunu dál? Další cíl? Další meta? Další splněný termín? Co to bude?

Třeba chodit po svých?

Jen si povzdechnu, žaludek mám jako na vodě.

Monotónní tichá vrnění. Ze stísněného prostoru je mi mdlo. Vtom se tunel otevře, vyjedu dokonale zrevidován ven. Večer obdržím od Barta jen jeden pokyn. Ten asi nejlépe vystihl můj současný stav.

„Budeš ležet, ani se nehneš!“ Pak dodal opět smířlivěji: „Po kapačkách se ti uleví, ale to neznamená, že jsi z toho venku. Budeš ležet. A jestli se hneš, dostaneš klystýr a kurtny ve stejném pořadí. Z toho se fakt posereš.“

Ještě než zavře dveře, uslyším: „Sestro, dávejte na něj pozor. Bude jen ležet!“

Dodržuji pokyn. Nic jiného mi nezbývá. Čumím do stropu, v ruce jehlu, vedle sebe stojan s roztoky.

Potřebuji se vyspat. Jsem unavený z nicnedělání. Zavřu oči. Už jsem hrozně dlouho neměl dovolenou. Teď ji mám. Usínám skoro okamžitě. Těžko říct, jak dlouho spím. Někdo nakoukl do místnosti. Procitnu. Trhnu sebou. Neslyšné zavření dveří. Ticho, klid noci. Pokusím se znovu usnout. Potřebuji na malou, pokusím se to zaspat. Nepovede se to.

Do bažanta opravdu močit nebudu. Dokázal jsem se tomu vyhnout i před lety po Příbrami. A to jsem byl rozmlácený daleko víc. Toaletu mám na pokoji. Dík za nadstandard. Jen k ní musím dojít.

Zručně odpojím kapačku. Zastavím tok tekutiny. Posadím se na posteli. Poněkud omámený se šourám pokojem. S úlevou zjišťuji, že mě nic nebolí.

Vykonám svou potřebu, všimnu si pár kapek krve na podlaze. Hýbla se mi jehla přilepená páskou k ruce. Utrhnu papír, hodím ho na zem, ale nejsem dost šikovný. Jen krev rozmáznu. Papír kopnu pod postel. Kdybych se pokusil ohnout, asi bych sebou šlahl na zem. Tak se mi točí hlava. Praštím sebou do postele. Připojím se ke kapačce – fajn zvládnuto. Vedu 1:0.

Malé vítězství nad systémem. Dokud bojuji, jsem chlap, a né nemocný, ne-mocný! Opět další nezbytné čumění do stropu, usínám.

V sedm hodin ráno mě probudí Bartův hlas. V místnosti vnímám skupinku lidí. Ženský hlas snaživě přečte mé jméno. Zachytím informace o mém zdravotním stavu.

„Co ta krev na zemi? Ty jsi dostal menzes?“ ukáže na mě. Více posměšný než naštvaný tón hlasu. „Řekl jsem vám, že má ležet!“ Ohlédne se přísně na svou suitu!

Pak zaměří pozornost zpět ke mně!

S lehkým úsměvem se mi podívá do očí: „Co jsi tady vyváděl?“

„Nic!“

„Máš ležet!“

„Ležím, doktůrku. A kdybys nedělal kravál a choval se tiše jako ostatní, tak bych i spal!“

„Co to je na zemi?“

Lehce se nadzvednu na loktech. Kapky krve vyznačily celou mou cestu.

„Chcát do bažanta nebudu!“

„Sestro, nechte to uklidit a nechte nás teď prosím o samotě. Za dvě minuty budeme pokračovat ve vizitě!“

Pokoj se vyprázdnil.

„Píte, pohnuly se ti plotýnky i prasklý obratel. Ten je posunutý o milimetry víc než byl. Je tam opravdu nebezpečný otok! Tlačí ti to na míchu!“

„Mám se bát?“ zeptám se.

„Je to horší, než to bylo. Varoval jsem tě! Musíš ležet. Hýbat se nesmíš v žádném případě. Půjdeš pod kudlu!“

„Doktůrku, nebuď hrr. Jít pod kudlu rozhodně neplánuji,“ pevně a klidně odpovím. „Ty jsi tady šéf, to respektuji. Jsi kamarád, Barte, a dobrej chlap, taky chirurg, a jako takový si rád řízneš, je to tvůj job! Ale u mě to fakt neplánuj!“ Zamračí se.

„Nebuď nasranej, máš tady plné pokoje lidí, co ti budou líbat prdel, když je kuchneš, ale mě vynech.“

„Musím jít. Stavím se později.“

Mávnu proti němu otevřenou dlaní. Zachytí ji. Obtočím prsty kolem jeho palce skoro jako staří Římané! Vnímám jeho klid. Pokud by to bylo tak vážné, přečetl bych si to v jeho očích!

„Svět patří těm, co se neposerou, pamatuješ?“ zeptám se ho. Přikývne. „V pondělí tady bude kolega specialista. Zkonzultuju to s ním. Jsem spíš na ty mozky. A u tebe není v tomto ohledu co operovat! Přikurtovat tě nemůžu, sebral bych ti pyžamo, jenže tobě by to bylo stejně jedno.“

„To máš pravdu.“ Povolím stisk ruky. „Běž už, tvá parta tě čeká. Já se podívám, jak jede Krumlov.“

Zaklapnou za ním dveře. Slušně zařízený nemocniční pokoj. Dominuje v něm postel, to je jasný. Noční stolek, stůl, jedno křesílko – místo pro nekonečně nudné dny. Po ruce televizní ovladač. Nic pro mě. Černou televizi připevněnou na bílé stěně nechám vypnutou. Z nočního stolku si podám book. Internet je tady dobrý. Jen ten pohyb boku mě donutí syknout bolestí.

S úlevou opět padnu na záda, nohy skrčené. Book mám na klíně, to se prý nemá, ohrožuje to plodnost, říkají doktoři. Teď stejně nemám s kým, napadne mě. Tak je to vlastně fuk.

Jsi idiot, Píte, rozesměju se. Tím uvolním stres. Blázen v nemocničním pokoji. Konečně mi najely výsledky na eWRC.

Po první ranní vede Brouk před Vencou, Kopejda je venku, Eman taky.

Araz třetí. Achim od Ronyho jede pátý…

Dokážu se vžít do jejich pocitů. Někdo jede v pohodě. Někomu to nejde, chtěl by o kousek víc. Jenže kde najít ten kousíček zrychlení? V autě jsou na to dva, ale pilot je i tak sám. Je na něm podržet plyn o kousíček déle, sešlápnout brzdu o metr dál, pustit auto víc do příkopy a agresivněji katovat zatáčky! Spolujezdec dá do interkomu, co má napsané. Řidič to musí realizovat.

Dneska to bude ještě dlouhé. Rozhodující druhý den. Předpověď hlásí proměnlivé počasí. Doslova fyzicky vím, co posádky cítí. Sedí dlouhé minuty ve svých stanech a drtí je jediná otázka.

Jediná neznámá: Co obout? Co na to auto kurva dát? Už určitě poslali někoho na obhlídku. Opisují jeden od druhého jako malí kluci ve škole.

Položím hlavu na polštář. Jen ten, kdo byl někdy takto postaven před nutnost volby, ví, co pilot prožívá. Cítím tu trýznivou nejistotu. Co tam dát!?

„Ty černé a kulaté.“ Je odpověď na otázku: Jaké gumy obuješ?

Bytostně tento bonmot nesnáším.

V doprovodném autě, nebo vedle něj v komínku, máš ten poklad uložený. Ty ukážeš na čtyři vyvolené. Tým okamžitě reaguje. „A tyto dvě do rezervy.“ Tím je to rozhodnuto.

Schováš je do ohřívacích vaků. Snad nikdo nedokázal přečíst tvrdost směsi. Pokud ses trefil, máš výhodu. Pokud ne – „hodně štěstí“! Na dalších pár kilometrů v tvém životě máš jasno. Úleva? Někdy. Když zvolíš dobře. Pokud ne, bude dalších pár kilometrů života trápením bez šance na úspěch.

Duší jsem s klukama v servisní zóně. Stačilo včera vydržet!

Šlo to?

Oni jedou! Já se válím v posteli, bezpečně uložen. Okamžitě bych s nimi měnil. Pocit dezertéra se pere s hlasem rozumu! Tiše se mi rozvrní telefon. Bilda na displeji. Kamarád, který přežil svou smrt v rallyovém autě. On to neměl jen na pár týdnů. Byly to měsíce a roky, co se toulal po nemocnicích. Jezdil jsem za ním jako mnozí další. Do Plzně, do Kladrub, do Zlína. Po celém jeho nemocničním turné. Když jsem ležel rozsekaný po Příbrami, byl to on, kdo mi volal do nemocnice jako jeden z prvních.

„Ahoj Bildo.“

„Ahoj Píte, kde se flákáš?“

„Homolka.“

„Copak?“

„Záda, obratle, plotýnky. Můžeš si vybrat.“

„A to bylo na odstoupení?“

Chvilku zmlknu. Nadechnu se. „Tak to se ptám i sám sebe! Nějak mi to tlačí na míchu. Brněly mi ruce.“ Najednou se mi to zdá směšně málo. Zastavit kvůli brnění rukou. „Ztrácel jsem vědomí!“ vyhrknu. Čekám na rozhřešení!

Na druhé straně mlčení. Jen zpovzdálí hluk motoru auta. „Posunuté obratle mi tlačí na míchu! To je asi důvod k odstoupení, ne?“

Opět žádná odpověď. Jsem vytočený. Už chci slyšet: Jo, s tím se nedalo pokračovat. Mám chuť ho poslat do prdele!

„Promiň, míjel jsem policajty. Musel jsem to zahodit!“ vrátí se do hovoru.

Oddechnu si. „Je mi jako dezertérovi, Bildo!“

„Jsi idiot, Píte. Páteř, to není sranda. Nechceš dopadnout blbě.

Já seděl na vozejku několik měsíců. Teď jsem rád, když sebou musím jen věčně tahat berle. Upřímně, stojí to za hovno. Jediná výhoda je vždycky spousta prázdných míst pro invalidy u obchoďáků. Ale jinak to stojí fakt za hovno. Dej se do pořádku, závody nejsou až tak důležité!“

Ne? Opravdu ne? Rally je to, co mě drželo posledních několik let při životě. Je to jediné, co mám! Stydím se to tomu klukovi přiznat. „To je sice pravda, ovšem v pondělí musím být v práci. Podepsal jsem kontrakt, v pondělí budu opět vedoucí bazaru v Brně.“ Hledám dostatečně pádný důvod k útěku!

„Bildo, odtud musím vypadnout! Rozhýbu to, a nástup do práce. To je pro mě první zásadní termín, který hodlám dodržet. Operace nepřichází v úvahu. Přežil jsem měsíc mezi Pelhřimovem a Krumlovem bez větších potíží. Jsem schopen tak žít a dál pomalinku srůstat.“

„Fajn, budu ti držet místo na invalidech, Píte. A dáme pak závod na křesílku. Jen mi věř, že to stojí za hovno! Přemýšlej o tom!“

Pokud nebude hrozit bezprostřední riziko, zítra vyrazím do ulic a v pondělí do práce. „Chlape, já se tady nemůžu zahrabat.“ Štve mě Bildův postoj. On mě zrazuje – místo podpory! Nemám chuť pokračovat v hovoru, ukončím to. „Dík, Bildo, uvidíme se!“ Nečekám na odpověď. Prostě to típnu.

Vylil jsem mu na hlavu celý kýbl svých sraček. Klukovi, který parkuje na invalidech, odmítl sedět na vozíku a do konce života se může rozhodovat, jestli se bude opírat o jednu nebo o dvě berle…

Měl jsem mu spíše poděkovat, že vůbec zavolal. Jsi idiot, Píte, radši si z něj vezmi příklad. Nevzdal to on. Nevzdám to ani já! Je to ten dar sportovce v tobě, který vydrží víc než člověk z ulice. Prostě se naučíš s problémy prát. Pokud chceš sedět v závodním autě, musíš se to naučit. Musíš to umět! Chceš jezdit? Tak bojuj! Tvrdé zkoušky pominou. Tvrdý člověk zůstane. Jednou ti to pomůže – může ti to zachránit život. Návrat za volant a do sedačky závodního auta tě může držet při životě. Bude to tvoje největší motivace.

Jasný, chceš a vnímáš i jiné věci. Chceš vidět vyrůstat svoje děti. Proto bojuješ. Proto se zvedneš. Pokud to jen trochu jde, jdeš. Třeba v chodítku, o berlích, jen pořád dopředu. Za snem o návratu do závodního auta. Nebo jen za samostatností, možností si o sobě rozhodnout. Vydržíš cokoliv. Uděláš cokoliv, jen musíš snít.

A nenechat si ten sen vzít. Třeba láskyplnou tyranií svého okolí. Ženy, matky a manželky tě vidí rozbitého, jaký jsi na těle. Ale nevidí, co je v tobě. Uvnitř jsi stále chlap. Rozbité tělo na tom nic nezměnilo. Lidé kolem tebe tě chtějí šetřit. Ty se máš šetřit – do prdele proč? Jsem chlap, tak bojuji, to mi řekl nedávno Bilda. Dík chlape, napíšu mu sms, abych vyléčil své svědomí… Book vrátím na stolek. Cítím se úplně bez energie! Zavřu oči.

Probudím se po šestnácté hodině, jede se poslední RZ. Sleduji naskakující časy. Před sedmnáctou hodinou je dobojováno. Brouk, Venca, Araz, Achim… Pro Ronyho náplast na bolístku s otcem.

Rony to ustojí. Ten přežije. Je to můj věčný soupeř. Štve mě, že mu to prošlo. Že uspěl i přes policejní razii. Má jezdce na bedně. Tam jsem mohl stát já. To už není obyčejná rivalita, je to žárlivost – zvláštní pocit! Nebo mi jde jen o to, že byl vždycky o kousek dál, o krůček dopředu, že měl jednodušší start díky otci? Je to fakt závist a zatrpklost z mé strany? Přemýšlím. Ten pocit je pro mě hodně divný.

Rony je svou povahou nezlomný. Bezohledný hráč! Je víc hráč než většina z nás všech sobě rovných. Kluky kolem rally charakterizuje silná vůle, odolnost, houževnatost. Nic jiného nám ani nezbývá! Peníze, vůle, odhodlání. Tři zásadní ingredience, abys mohl vůbec přemýšlet o usednutí do závodního auta! Výchozí pozice lůzra, kterou jsem si prošel, není tak špatná. Je to ta nejlepší možná! Níž spadnout to nelze. O to víc vnímáš každý krůček dopředu. Je to zdánlivě nekonečný počet schůdků, který musíš vystoupat, než se cítíš alespoň rovnocenný. Jsi v tom sám. Nikdo kromě tebe ti nepomůže! Pěstuješ si svou psychickou odolnost. To je ten dar, který si odneseš – nezlomnost. Ve všem, co jsem kdy v životě dělal, jsem si tím prošel. Byl jsem nula. Lůzr, co se rozhodl uspět.

Často jsem ve své bezradnosti v duchu vyčítal otci, že mě nepodpořil. Že si všechno musím vybojovat sám. Každou korunu si musím sehnat. I setinku zrychlení si musím sám vydřít! Záviděl jsem jakoukoliv pomoc klukům, kteří mě poráželi. Mnohdy na pokraji zoufalství, bez peněz a bez naděje jsem cítil potřebu opory otce, který mě třeba jen slovem podpoří, abych se z toho tlaku nezesral. Tenkrát jsem se zatvrdil. Dlouho to ve mně zůstávalo. Dnes už míň.

Stále v duchu závidím synům závodníků, kteří mají tátu vedle sebe v servisní zóně! Čas letí. Roky makám pod tlakem. Posunuji se jen po malých krůčcích. Něco už jsem zvládl. Vybudoval jsem tým. Vlastně jsem přišel do toho po Gargecovi. Mám titul mistra republiky. Za ten si nic nekoupím. Pár desítek pohárů na skříni. Postupně je rozdávám. Taky jsem rozdal pár podpisů – dětem, další generaci rallyových bláznů.

Mohlo toho být víc…? Nevím, každopádně jsem měl a mám v životě obrovskou kliku. Toto zjištění mě najednou uklidnilo.

S Ronym jsem se potkal už velmi dávno v Hondě Civic. Porážel on mě. Někdy já jeho. Dopředu postupoval ale mnohem rychleji než já. Pokud se sám dostaneš na úroveň, kdy umíš napsat rozpis a dokážeš udržet na silnici auto, potřebuješ jen další peníze, zázemí a rádce, který tě dokáže přibrzdit, pokud je třeba, anebo zrychlit, když to jde.

Peníze jsou základ: K tomu potřebuješ kontakty. Bez kontaktů peníze neseženeš. Rony byl „dědic“ starého Webra. Šikovný a rychlý, penězi dokonale vybavený. Tam, kde on finančně letěl na plnou pět, já se ploužil s trochou peněz maximálně na trojku.

Zázemí: Tady nebylo co řešit. Starý Webr Ronymu předal všechno na zlatém podnosu. Ušetřil mu spoustu peněz za školné, za rány, chyby. Hlavně ty peníze za blbá rozhodnutí. Ušetřil mu spoustu času…

Rádce: Toho já našel v Dědkovi. Po dlouhé řadě různě omlácených spolujezdců, které jsem občas poslal domů sanitkou, si vedle mě sedl a řekl mi: „Tak takhle ne, mladej!“

Stejně mu jde se mnou často o krk, uznávám. Přesto se mnou do toho auta pořád sedá. Věří mi. Jen ta myšlenka mě potěší. Jinak jsem na cestě dost sám. Stále stejně odhodlaný – nikdy, nikdy, nikdy, to nevzdat!

Žádná moje krize ani žádná havárie nebyla nikdy důvodem s rally skončit. Byl to jen další krok dopředu. S pocitem, že mi nic jiného nezbývá. Já prostě nemám a nikdy jsem neměl krytá záda. To jsem léta Ronymu záviděl. Právě ta krytá záda – zkušeností jeho otce. Za to bych dal opravdu hodně. Kdysi všechno. Dnes bych to chtěl už jenom zažít.

Na chodbě hluk. Cinkání talířů. Přes zavřené dveře cítím vůni. Neodhadnu, co to může být. Snad UHO – univerzální hnědá omáčka. I kdyby. Dostávám strašný hlad!

Rony odložil kelímek se slzou šampusu, Achim dojel druhý mezi produkčními vozy. Výsledek lepší, než mohl očekávat. Poplácá Maru po zádech. Bez toho dobráckého kluka by to zvládal opravdu jen velmi těžko.

Poslední dobou prožil – zatčení, JIP-ku, několik výslechů, návrat k týmu. Včera zatčení otce. Dnes mají auto v cíli. Úspěch. Šampus! Jen dnes se slaví! To veselí, úsměvy a plácání po zádech, je pouze mezihra.

Čekají ho těžkosti. Těch potíží v poslední době bylo moc. Ztrácí důvěru těch pro Ronyho podstatných lidí! Už včera mu to bylo zatím tiše naznačeno. Nespokojenost. Vypadne z řetězce. Nebude podporován. Tím pádem ani chráněn. To je zlé.

Každý den je i tak pod obrovským nekonečným tlakem. Jen právě Markovi může věřit! Najednou ten kluk stojí před ním. „Už jeď, Rony. My to sbalíme. Než nám vydají auta, budeš ve Zlíně.“ Markovy modré oči za sklíčky luxusních brýlí se povzbudivě usmějí.

Za normálního stavu už by asi seděl v autě. Rony jen mávne rukou: „Zůstanu tady.“ Potřebuje si pohlídat svůj tým. Obává se dalšího rozkladu a nabídek mechanikům. Lan od konkurenčních part.

Je po závodech. V době čekání na vydání aut z uzavřeného parkoviště se jednotlivé party mechaniků setkávají. Posedávají v hloučcích. Právě tady se hází pracovní lasa. Šikovných mechaniků je pořád strašně málo. Jsou zlato tohoto sportu. Bez těch kluků to nejde.

Rony svou přítomností eliminuje riziko. Snad bude míň i komentářů a urážek otce. Musí zabránit rozpadu týmu. Kluci mlčí. Plní si své úkoly. Atmosféra ale není nijak uvolněná. Pokud přijde blíž, mechanici ztlumí hlasy v rozhovoru. Jsou nervózní!

Životně důležitá je právě loajalita Marka. Ten má mezi mechaniky autoritu. Co řekne, to budou kluci akceptovat. Marou vedení kluci pracují rutinně a efektivně, naprosto profesionálně. Dnes nezvykle mlčky, bez vtípků a hecování. Budeme muset zvednout mzdy. To už nespraví 1000 Kč odměny na dlaň mimo řádnou výplatu.

Přes Achimův úspěch je nálada blízko bodu mrazu. Už pár let se nestalo, aby si policajti pro někoho přišli přímo na závody. Kurvy policajtský! Věděli, co způsobí! To byla rána pod pás!

Zvedl ze země lepící pásku. Odhodil ji společně s plastovým kelímkem do pytle na odpadky. Sedl si zpět na sloupec pneumatik, jeho oblíbené místo v koutě. Pneumatiky budou dávat do doprovodného auta jako poslední. Nikomu nepřekáží a všechno může vidět. Musí se koncentrovat. Toto je opravdu jen zdánlivý klid. Každou sekundu očekává, že zazvoní telefon.

Telefon je teď jeho spojení se světem mimo servisní zónu. Rád by měl jistotu, že není definitivně škrtnut. Že není v klatbě! Tak tomu říkají. Nikdo by s ním nesměl spolupracovat. To je pravidlo, které nikdo neporuší. Nepsaný zákon. Nikdo se ho neodváží porušit. Potřebuje podstatné lidi potkat osobně. Potřebuje je přesvědčit o tom, že problém s otcem zvládne. Potřebuje zůstat v bezpečném řetězci spolupráce. Potřebuje už být v Praze. Jen s bezpečnými kontakty a balíkem peněz v ruce to může zvládnout!

Co zatím ví?

Jen to, co mu řekl jeden z policajtů.

S otcem to nevypadá dobře. Je zatím v cele předběžného zadržení. Bude tam 48 hodin. Mají na něho výpověď nějaké alkoholičky. Pokud by měli jen nějaké kecy, nelámal by si s tím hlavu. Tu trosku by smetl!

Průser jsou uši. Tak se říká v hantýrce odposlechu! Z toho jde strach! Už zaslechl ten bonmot: Rony brousí EVO sedmičku na trati a jeho otec sedmičku Evu v posteli!

Odplivne si!

To je zlé. Hodně zlé. To se bude jen těžko zametat pod stůl! S tím si nikdo nebude chtít špinit ruce! To nejsou nezdaněné prachy, které v podstatě nikomu nevadí! Bankovky jsou banalita, holčičky hnus!

Primárním důvodem obchodní spolupráce je Ronyho schopnost prosadit zájmy partnerů. Životně důležitá je možnost dostat se ke správným lidem. Vlivným a dosti bohatým.

Dokáže diskrétně vyřešit jejich problémy a oni následně ty jeho. Nikdy se s nimi nemusí setkat. Vědí o sobě. I vlivní mají své trable a lze jim pomoci.

Stačí nevhodně osahávat sekretářku a aféra je na světě. To jsou ty malinké lidské chybky, kterých se ti nahoře nejvíce obávají. Stačí párkrát zajít za teď už ex-sekretářkou a hledat řešení. Většinou jde jen o to, aby to – Za kolik? – bylo přijatelné. A mezitím vznikne prostor na odměnu pro něho. Stačí propojit zájem dvou stran. A otevřít státní kasu.

Teď má nechutný problém jeho otec a Rony může ztratit pověst diskrétního vyjednavače. Ztratí i vliv a příjem.

Bez ochrany podstatných lidí to nemůže dlouhodobě zvládnout. Důvěra je v oblasti prosazování zájmů zásadní. Každý podnikatel je vydírán úředníky. Jednou nohou je v hledáčku celníků, hospodářské kriminálky – pytlounů.

O spoustě lidí toho hodně ví. Možná mu budou ještě chvilku platit. Strach, ten je udrží nějaký čas uzdě. Už jeho otec pečlivě sbíral informace na každého člověka, s kterým obchodoval. Tento zvyk Rony zdědil. Přijde čas jim to připomenout. To je jeho zbraň. Nedovolí jim odejít s penězi někam jinam. Dobré účty dělají dobré přátele. Zoufalý člověk dělá zoufalé věci! Čekají ho těžké časy! No co, i pád na držku je krokem vpřed! Nikdy nevíš, co tě posune dopředu. Rony, ty to prostě nezabalíš tak, jak by to udělalo devět z deseti lidí. Zase to ustojíš! Popojde dopředu. Vítr sem teď přinesl černě zamaštěný chuchvalec papírových utěrek. Bez rozpaků ho zvedl ze země a putoval

opět do velkého černého pytle na odpadky. Každý tým je vozí sebou a je ctí nechat po sobě vzorně uklizené servisní místo. Pokud bude třeba, klidně do toho černého pytle někoho pošlu, rozhodl se!

Zpět na balík z pneumatik už se nevrátil. Uvolnil pracovní prostor mechanikům. Spustili zadní plošinu doprovodu. Rutinně nakládají velké chromované tyče. Budou bezpečně držet vysoké komíny pneumatik v určeném prostoru.

Už aby si sám mohl sednout do závodního auta. Odplivl si.

Na Bohemce nebo Barum rally by se rád svezl pěkným autem. Příští rok by musel sednout do produkčního auta. Vozy WRC na start Evropského podniku prý nebudou smět. Pokud je to pravda, zlatý věk rally evidentně končí.

Nikoho z těch papalášů nezajímá, kolik ho ta cesta do WRC stála peněz. I tahle myšlenka ho zraní. Je to jeho život. A teď mu berou jeho vrchol. Stojí tady jako kokot. Pojede cokoliv a s čímkoliv, rally je jeho život!

Za bydlíkem a několika doprovodnými auty uslyšel hovor, Jean-Pier, jeden z naturalizovaných Italů. Ten přízvuk je nezaměnitelný. Vyrazí tím směrem.

„Dobří holubi se vracejí,“ vítá Rony klidný hlasem Simonu.

Políbí ji: „Nevíš, vrací se i jiná drůbež…?“

„Dneska ti je odpuštěno, mazlíku,“ odpověděla mu. „Chápu, že jsi malinko nevrlý, taťka tě asi nepotěšil.“ Vede jedna nula! Výsměšně se mu podívá do očí a mrkne na něj: „Tak co, dáme další kolo?“

Rony se ovládl, radši bude mlčet. Nemá smysl se s ní hádat. Zná průběh hádek. Simona je tvrdý bezohledný soupeř. Obvykle je jí jedno, jak hádka dopadne. Klidně riskuje i pár facek. Jde přes hranu často a s chutí. Pokud by se s ní hádal teď, nic by tím nezískal. Jen by marnil čas. Ta holka si poradí. Buď bude spát u Ronyho nebo jinde. Je jí to fuk. Nebo fuck, jak to říká ona sama…

„Nevyrazíme na Zlín, Rony?“ zeptá se naprosto nenuceně.

„Později. A pojedeme přes Prahu.“

„Fajn, je mi to jedno. Dám si shopping, jo, lásko,“ pokrčí rameny a políbí ho na čelo jako zlobivého kluka, který se právě polepšil. Vytáhne tenkou Davidovku, sevře ji mezi ukazováčkem a prsteníčkem: „Zapálíte mi někdo?“

„Ale jo,“ řekne smířlivě Rony. Simona už je zase v klidu. To mu za pár tisíc korun na hadříky stojí. Večer mu udělá módní přehlídku a pak skončí v posteli. Simonin přístup k sexu je přinejmenším nekomplikovaný.

„Budeme tady ještě minimálně dvě hodiny. Půjdeme se najíst s týmem.“

Jen pohodila hlavou.

Společné jídlo dodá týmu další klid. „Chlapi, jdeme na dlabanec. Navrhuji Štílec. Tak pohněte, ať se tam chytneme.“ Za dvě minuty už jeho kolona doprovodných vozidel spořádaně opouští servisní zónu.

Komentářů celkem: 4
18. 3. 2020 20:03
0 0
Vzhledem tomu že kniha má 21 kapitol,bude to čtení na delší dobusmajlík
21. 3. 2020 17:26
0 0
Děkuji smajlík
23. 3. 2020 18:45
Upraveno 18:45
0 0
Tohle mi fakt udělalo radost. Mám doma obě předchozí knihy. Jednička byla dle mého pecka, ale u dvojky jsem trochu znejistěl, jestli chci číst další díl. Pak chvíli nebyly a teď konečně mohu vyhodnotit. Případně ji koupím do knihovny, když se bude líbit. Díky moc! (zrovna jsem chtěl pohledat jednu klasiku z povinné četby, co už...)
23. 3. 2020 22:40
0 0
Červ - dík, myšlenkou bylo pobavit Vás kluci a holky, věřím, že se přidají časem i další autoři. Auta na RZ to nenahradí, jasný , jenže každý fajn okamžik je v životě dobrý!smajlík Petr

Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit (nahoře nad menu)!

reklama