REVERS

Ráno v nemocnici. Stejné jako každé jiné. Je mi líp. Jsem vyspaný, odpočinutý, odpojený od kapačky. Jen tak ležím. Neděle. Kolem poledne se tady staví Bart. Už jsem mu poslal sms: „Podepíšu revers. Vyrazím nejpozději zítra ráno domů tak, abych byl včas v Brně na place. Mám to po cestě mezi Prahou a Zlínem.“

Přišla jen krátká odpověď: „Ok, tvoje věc.“ Pak ještě jedna sms: „Naučím tě nějaké cviky, budeš je cvičit denně.“

Dát se dohromady, makat na návratu, dřít. O tom nemusím přemýšlet, to mi přijde samozřejmé.

Co s týmem? Od Barumky je to se mnou jak na horské dráze. Drobný vzestup a ostrý pád, pořád více dolů. Vždycky nová naděje. Pak znovu rovnou na hubu.

Nesmíš to vzdát. Pořád stejná písnička celé ty roky.

V úterý nejpozději musím za Bossem. Zase získat důvěru. Ta nejistota mě ničí. Budou potřeba další peníze na provoz. Zase stejná písnička: Prachy, prachy, prachy. Čím víc, tím líp.

Peníze samy o sobě nic nevyřeší. Ale jsou palivem, které celý chod týmu posunuje vpřed. S tím chodím spát i vstávám. Chce se mi ještě vůbec? Baví mě ten tlak mezi krátkými intervaly úlevy? Kde pořád beru tu motivaci? Kam můžu posunout sám sebe a tým?

Najednou mám čas přemýšlet nad věcmi, které jsem léta prostě dělal. Tento sport mi dal úspěch, slávu, jinak nezískatelnou zkušenost, vytrvalost a tvrdost. A stál mě spoustu sil a rodinu. Někdo by přidal zdraví, ale to už bych si opravdu připadal jako důchodce.

Stálo to za to? Jo, jasně, stálo. Jenže není kam se posunout. Pokud bych fakt zůstal na vozíku, peníze z úrazové pojistky na trvalé následky mi vydrží jen pár měsíců. Pak budou prachy pryč.

Mám dva syny. Co by si počali s fotrem mrzákem? Einstein řekl, že šílenství je znovu a znovu dělat stejné věci a čekat jiné výsledky. Jsem šílený? Zase se mi to vrací jako zvratky. Seženu peníze, prozávodím – proinvestuji je a sháním znovu. Pořád chudý jak kostelní myš. Dělám to pořád dokola. Výsledek 0. Pokud nepočítám ty plechové kalíšky a pár vět s fotkou.

Ten kolotoč – peníze mám-nemám – musím překlopit na mám a mám rezervu.

Možná to bylo poslední varování. Čeho? Osudu, boha, karmy? Na to nevěřím, jsem pragmatik, věřím jen v sebe!

Je na čase změnit pravidla hry. Zamyslet se a zajistit se. Prodat zdroj nákladů a pohlídat si příjmy. Eliminovat riziko vícenákladů. Vypadnout z té ruské rulety, kdy je jen otázkou času, než revolver neklapne naprázdno.

Nechat ty náklady na starosti někomu jinému. Prodám to a budu si auto půjčovat. Bossovi, tomu musím dát možnost první nabídky. Ano, to je ono, nechám mu celý ten cirkus: auta, stany, doprovody, vybavení. Pokud si auto budu chtít půjčit, zaplatím dohodnutou cenu. Auto dojede do cíle, řeknu dík a zase někdy! Auto lehne, fajn posralo se vám to. Dík a zase příště. Praštím s tím. Fajn toto je spoluúčast, a opět dík a zase příště! Nechci být rukojmím rally. Musím omezit své riziko!

Já jsem se nemignul jen do hlavy, ale i do prdele. Zřejmě to stačilo. Nebo to byl tlak na míchu?! Pomalu se v duchu smiřuji s tím, že možná končí jedna etapa mého života neslavně, v nemocnici, bez potlesku. Je potřeba začít znovu a jinde. Dodržet kontrakty, nové podepsat, využít každou obchodovatelnou plochu na autě.

Najít si jiné než vypůjčené bydlení. Nějaký domov. Mám dva kluky u jejich mámy a nemám je kam vzít. Mám úplně holou zadnici! Lehce si spočítám, že prodej celého mého týmu pokryje mé dluhy jen s drobnou rezervou. Zůstane mi pár desítek tisíc. Když to půjde dobře, tak o něco málo víc než jedno sto tisíc. Dost málo peněz za deset let práce.

Rony má za sebou nepříjemné nedělní dopoledne. Bolí ho nedávno zraněná noha. Má zatuhlý krk. Kolem hučí Europark, nákupní středisko ve Štěrboholích. Sedí mimo hlavní dění, bokem usazen v jednom z boxu kavárny u pojízdných schodů.

Za hradbou zeleně je McDonald‘s. Ten smrad už dýchá několik hodin. Sám si připadá načichlý. Vytáčí ho šťastné rodinky s vřískajícími dětmi, které rozbalí happymeal a pak se cpou hranolky.

Štve ho úplně všechno.

U tohoto stolu proti němu střídavě sedělo několik lidí. Jeden po druhém přišli a zase stejně tiše odešli. Jen po nich zůstala další čárka v kolonce káva na lístku útraty. Teď jich je tam jedenáct. Čtyři vypil on sám.

Dopoledne na hovno, doufal v jejich pomoc. Ne zadarmo, za bankovky, kterých nenabídl málo! Marně, většina jen vyslovila neurčitý příslib. Jen dva ho na férovku poslali rovnou do oněch míst.

Teď má chuť řvát a něco rozmlátit. Nikdo pro jeho otce nehne ani prstem. Nepomáhají ani hrozby, ani peníze, což je to nejpodivnější. Nikdo si nechce špinit ruce. Co hůř, dostal i první sms, že bude ukončena reklamní smlouva. Důvod – špatné jméno!

Majitel té firmy, samolibý pokrytecký parchant! Rony mu ve vzteku napíše: „Tak jděte do prdele.“ Ne, to by měl moc snadné. Smaže text. A napíše: „Navrhuji setkání, probereme všechny aspekty předčasného ukončení, to je daleká cesta.“ To odešle.

Hlavu má jak střep. Použije kousek ledu, který se pomalu rozpouští ve skleničce. Toho ledu bylo k ochlazení vody příliš, k ochlazení čela je ho málo.

Odpoledne se musí potkat s jedním z těch poradců „podstatných lidí.“ Nebude to jednoduché, chtěl mít něco v ruce. Hluk Europarku už mu leze krkem. Zaplatí. V soukromí svého auta chvilku uvažuje, než se dá do pohybu směr Pankrác hotel Ilf. Tam se má potkat se Simonou.

Bezmyšlenkovitě se posouvá ke křižovatce ve Štěrboholích. Červená. Rony v poslední chvíli dupl na brzdu.

„Debile,“ osloví sám sebe. „Je čas, musíš potvrdit schůzku.“ S povzdechem bere do ruky mobil. Za ním auto zatroubí.

Sakra, už tam je zelená. Po očku kouká na displej telefonu. Musí hledat krajní řešení. Našel v seznamu telefonu jméno Patrick. Pokud se ocitne mimo řetěz, právě tomuto chlapovi bude po setkání dlužit prachy.

Nemůže ho nasrat, tomu by se chtěl vyhnout.

Patrick, advokát, z rodiny porevolučních zbohatlíků, syn prominentní disidentky, závodník, lobbista a nebetyčný parchant. Jednou šlápl vedle, to byl ještě tajemník předsedy tehdejší vlády. Vláda padla a on se ocitl v nemilosti. Za svou chybu nechal hnít roky v krimu svého spolujezdce. Od té doby osobně nic neřídí. Jen sjednává kontakty a kasíruje. Vizáží hodný modrooký kluk. Nic není tak vzdálené realitě. Patrickovi patří větší část jejich kontejnerového hospodářství. Má podíl na každé transakci.

S povzdechem přiloží telefon k uchu a počká, až uslyší vyzvánění. Jen pár tónů a telefon ztichl. Patrick mu to típl.

Rony ucítil nejistotu. Pokud ode mě dal už teď ruce pryč, je to beznadějné. Za sekundu mu přišla sms: „Zavolám později během hoďky. Počítej s tím, že tě chci vidět.“

„Ok,“ pošle Rony odpověď. Pár minut na to zaparkuje na parkovišti před budovou spořitelny. V poklidu přejde oba jízdní pruhy k hotelu Ilf. Podívá se na hodinky. Do celé zbývá ještě dvacet minut. Simona tady ještě není. Dám si páté kafe, nezbývá než počkat.

Usadí se v rohu poloprázdné restaurace.

Před hotelem zastavil taxík. Simona s několika různě pomalovanými igelitkami vpluje do hotelové restaurace. Rony odloží Blesk. Noviny uchycené ve starém dřevěném rámu se jen nemotorně vejdou na stolek vedle šálku kávy.

„Jak si dopadl, lásko,“ pronese Simona bez hlubšího zájmu místo pozdravu. Odloží tašky na více méně rudý koberec.

„Na hovno, lásko,“ odpoví s ironickým akcentem v hlasu.

Simonu to buď nezaujalo, nebo to jen přešla. Začala si listovat v novinách.

„Otec zůstane ještě nějaký čas v lochu, tady to píšou,“ prohodila, oči upřené na bulvár.

„Nečti ten hnůj!“

Simona se rozesmála.

„Co je na tom k smíchu?“

„Že takového gaunera dostanou na holčičky. Všichni to o něm léta ví. I mě honil kolem Erka. To mi mohlo být tak 13–14 roků. Chtěl mě odvést do školy. Tvoje máma mě nemohla ani cítit.“

Rony se na ni podíval: „Nevím, kdo to je všichni, Simono! Víš co, nebudeme se o tom už bavit, jo?“ Pro sebe dodá: „Ono většinou dostanou chlapa na maličkost.“ Zamrazí ho, kolik maličkostí asi opomenul on.

„Jdu se vyčurat zlatíčko, nejdeš se mnou?“ prohrábne mu Simona vlasy. „Občas je i rychlovka v kabince záchodku vzrušující, ne?“ Rony jen zavrtí hlavou.

Políbí ho na čelo: „Trošku trucuješ viď? Tak na mě chviličku počkej.“

Chová se ke mně jako k debilovi.

Očima sleduje, jak ladně odchází směr „dámy.“ Pozorný pingl jí kouká na zadek. Jejich pohledy se střetnou. Číšník sklopí zrak. S lehkým klepnutím se zavřou dveře od toalety.

Potřebuji klid, potřebuji klid na přemýšlení. Rony se zapře o opěradlo židle. Jeho tlaku odpoví drobné varovné zapraskání dřeva. Letmo se podívá na telefon. Patrick nevolá.

Simona se za pár minut vrací nově navoněná, dokonale upravená. „Pojedeme už do Zlína?“

„Ne, ještě ne, Simono. Čekám ještě jeden hovor a předpokládám schůzku…“

„A zítra pojedeme? Já už potřebuji zpět. Máme ve stájích najatého trenéra.“

Jako by to nevěděl, vždyť toho chlapa pro její koně zaplatil.

„Ty ještě budeš pracovat?“

Rony jen kývne.

„Hodíš mě na Homolku, stavím se za Pítem.“

„On je na Homolce?“

„Jo, říkal, že tam jede. A byl nějaký špatný. Říkal, že si tam jde lehnout. Zavolám mu a domluvím se s ním.“

Zpozorněl, sám je zvědavý, co Píta složilo. Pít je dost tvrdý parchant. Za tím musí být něco víc. Napadá ho spoustu otázek: Co mu je? Kde leží? Pokud je na psychině, ledacos by to vysvětlovalo!

„Hele, kam se zašil?“ vysloví nahlas.

„To nevím.“

„Tak si to zjisti. Hodím tě tam!“

Simona poslušně vyťuká sms: „Ahoj, přijedu za tebou na Homolku. Kde tě najdu?“

Jen chvilku trvá, než přijde odpověď: „Podepsal jsem revers, za chvilku z Homolky vypadnu.“

„Svezu se s Pítem domů. Ano, lásko?“ podívá se tázavě na Ronyho.

„Nějaká změna Simono? On už není na Homolce?“

„Ne. Píše, že podepsal revers.“

„Tak to moc dlouho nesimuloval.“ Pak jen mávne rukou, „jak chceš. Zjisti mi, co za tím je!“

„Dobrá. Dáš mi nějaký peníze, ať nemusím žít jako socka, než se vrátíš?“

„Máš moji kartu, lásko!“

„Ne všude se dá platit kartou…“

Rony vytáhne pár tisícikorun, které ona beze slova uloží do kabelky. Tak to má ráda.

„Vyzvedneš mě na Pankráci, Hotel Ilf, Píte?“ zručně naťuká dvěma pečlivě nalakovanými palci odpověď.

„Jasně,“ přijde krátká odpověď.

Za minutu na to Rony zaplatí účet. „Mám ještě práci. Omluv mě. Jo a vyřiď mu, že v Krumlově to přehnal. Ale pro tentokrát to beru. Je v prdeli, tak chápu jeho špatnou náladu.“

Pak dodá: „Ale naposled! – Jo, a až dorazíš do Zlína, neudělej mi v domě bordel, pa!“ V tu chvíli se mu v ruce rozezvučí telefon. Patrick!

Martin projíždí poloprázdnou Prahou. Je neděle. Měl by být se svou ženou a dcerou. Víkend. Kdo napsal, že to je doba určená k odpočinku? Unaveně zívne. Přijede domů a půjde si lehnout. Doufám, že moje žena nebude chtít na procházku. Romantika, večer sex. Poleká se prázdného bezradného pocitu. Ani si nevzpomene, kdy s ní spal naposled. Má ji rád. Má rád svou rodinu. Kdysi s ní spal. To nadšení už je pryč. Sex bylo to jediné, co jim ještě nedávno doopravdy klapalo.

Povýšil. Má hodně práce. Čím míň má času, tím víc s ním jeho žena začala před sexem řešit protivné rodinné věci. On chtěl souložit a ona chtěla vědět, kdy vymaluje koupelnu, nebo kdy zavolá někoho, kdo opraví kapající kohoutky. Chvilku to vydržel. Přece jenom má svou ženu rád. Teď už si to řeší jinak. Internet – dohoda – setkání – mladá holka dostane tisíc korun. A on má sex bez keců. Oba jsou spokojeni. Hrdý na to není. Pořád je to ale lepší než nějaká bokovka. Emoce, city, levobočci, průsery. Unaveně zívne.

Preventivně napsal své ženě sms: „Jedu domů. Nemám dost energie se hádat. Prosím, dnes ne. Těším se na vás, táta.“

Jen si povzdechne. Mrzí ho napjaté vztahy s ženou. Jenže co může dělat? Je policajt, specialista na daňovou kriminalitu a organizovaný zločin, to není normální státní úředník.

Často před zátahem vstává o půl čtvrté ráno. Celý den je nekontaktní. Manžel na baterky, jak tvrdí jeho žena. Co s tím nadělá… Unaveně zastaví své auto na červené. Další zdržení.

Je mrtvej, unavenej, strhanej. Má za sebou dva dny výslechů starého Webra. Hrabe se v hovnech bez výsledku! Čekal, že v cepezetce vyměkne. Dal mu nabídku na spolupráci. U daňových věcí to znamená vyšetřování na svobodě a jistou podmínku. On na to nekývl, parchant starej. Došlo mu, že on by na svobodu nešel a podmínku by taky neměl jistou. Teď se čeká na rozhodnutí soudce o udělení vazby. Byla to šance Webra rozpovídat. Střídal se na něm s kolegou, poctivě, bez odpočinku. Jen pauzy na nezbytně nutnou dobu, aby se jim tam nepochcal a neposral… Tvrdá židle. Voda k pití. Šero kanceláře. Řev, výhružky. Občas nějaký ten zatím jen naznačený úder. Výsledek: nula. Do nekonečna mu přehrával pásku s odposlechem: nula. Nic. Ten starej parchant se ani nezhroutil, ani nepromluvil. Vykreslil mu kriminál, kdy ti s vytetovanou slzou pod okem, znamením vrahů, si z něj udělají otroka.

„Vytetují ti klidně na ksicht penis, ty prasáku. Do smrti ti ho nikdo nesmaže. Podají si tě, nebojíš se toho!?“

Starej Webr ani nezvedl oči. Jen seděl a tupě čuměl. Hlavu nahoru a před sebe. Prostý vzdor!

Martin ztrácel nervy. Až to ukončí, nechá ho odvézt. Doufá, že změkne. Na to je čas v cepezetce určený.

Jeho kolega mu mezi nervózními tahy cigarety řekl: „Ten starej drban je jako Vinnetou. Mlčí a zírá.“

Možná chtěl být vtipný. Nepovedlo se!

„Snad mu pár nocí v krimu rozváže jazyk,“ prohodil Martin. Právě v tu chvíli mu došla trpělivost. Zavolal službu: „Odveďte ho do cely.“ Měl právě jen tolik sil, aby zvedl svůj bágl z psacího stolu.

Otočil se na kolegu: „Bež taky domů, zítra budeme pokračovat.“

Je to sotva dvacet minut. Možná to byla chyba. Možná měl ještě pokračovat. Možná by ho zlomil. Stále stojí na červené. Zdá se mu ta necelá minuta strašlivě dlouhá. Otevřeným okénkem auta lačně nasál čerstvý vzduch.

Webr nepromluví. Bude sedět, držet hubu a doufat, že ho někdo vytáhne ven. Je to houževnatý chlap, pamatuje si texty hlášení a sebraných informací. Nemá co ztratit. Proti nám stojí čas.

Mladej Ronald Webr už jistě zkouší tahat za nitky. Někoho se mu naverbovat podaří. Nedělám si iluze. Peníze jsou mocným argumentem. Martin se znechuceně podívá do zpětného zrcátka. Bude si muset zase začít dávat bacha. Brzy bude na odstřel, pokud si nedá dostatečně pozor.

Vjíždí do ulice, ve které už několik let bydlí. Dokonce našel parkovací místo. Nedaleko odtud ho nedávno složili nějací drbani k zemi. Ještě nepůjdu domů. Stavím se na kafe. Kavárna na rohu už otevřela. Vystoupí z auta. Opatrně jde po lejny posetém pražském chodníku. Každý den mu toto místo připomene, jak nebezpečný ten starý chlap je!

Vzpomene na Píta. Pošle mu sms. Odstoupil z rally ze zdravotních důvodů, bylo to v rádiu. Potřebuje mluvit s někým z toho prostředí. Pít, jeho kamarád z dětství, by byl nejvhodnější. Jenže poslední dobou je to mezi nimi napjaté.

Ve staré kavárně je prázdno. Starý barman leští sklenice. Pozdraví se, Martin sem chodí už několik let. Má rád to prostředí, dvojité křídlové dveře oddělí hluk z ulice. Rozvrzané barové židle, bar vykládaný dřevem. Všechno má na sobě patinu let! Objednal si kávu a Mattonku. Chystá se napsat zprávu kamarádovi. Najednou neví, co napsat. Tak moc se mu nechce přemýšlet.

„Píte, jedu z práce. Viděl jsem tě v Krumlově. Co ti je kamaráde?“ odešle sms s úlevou, že může přestat přemýšlet. Schová telefon do kapsy. Na ex vypije minerálku, na dva srky kafe!

Zaplatí. Je čas vydat se domů. Rozhlédne se. Od dveří kavárny pár opatrných kroků mezi podpisy psích miláčků. Pak zmáčkne kliku omšelých těžkých domovních dveří.

Simona už stála na schodech k hotelu Ilf. Vzhledem zcela nepřehlédnutelná. Černé delší vlasy, štíhlá, prsatá. Stále ještě mladá žena v bílém tričku, bundičce a stejně bílé sukni na nápadně vysokých podpatcích.

Holka se evidentně udržuje. Napadlo mě, když jsem zastavil u obrubníku těsně před hotelem na místě pro taxíky.

Drncání tréninkového auta mi zatím nijak neublížilo, a tak relativně ladně dokážu vystoupit z anatomické sedačky navzdory nutnosti vyhnout se hlavou lehkému ochrannému rámu.

„Jo, ty jsi tady tímto,“ řekne místo pozdravu poměrně zklamaně.

„Ano, Mitsubishi EVO VII k tvým službám.“

„Strašný kostitřas,“ ušklíbne se.

„Můžeš jet vlakem, Simono,“ řeknu, než ji políbím na obě tváře. „Taky tě rád vidím.“

„Smrdíš špitálem, Píte.“

„Znovu opakuji, vlak ti dá veškeré pohodlí, pokud ti nevyhovuji.“ Položím její kufřík opět na zem.

„Ne, to je dobrý. To přežiju. Ronyho Audi RS, to je jiná kára,“ prohodí, když si sundává boty s podpatkem a ladně klesá zadečkem do sedáku auta. S odporem hodí šestibodové pásy bokem. „Vázat se nebudu,“ položí bosé nohy na palubní desku.

„Fajn, udělej si pohodlí,“ zavřu dveře jako opravdový liftboy. Vezu jen jednu rezervu, tak její zavazadlo hodím do kufru Mitsubishi. Ta holka mě baví svou arogancí. Žádný respekt, žádná vděčnost. Chlapa považuje automaticky za sluhu pověřeného plnit její rozmary. Pomalu se rozjedu k nájezdu dálnice směr Brno. Tvrdý podvozek poskakuje po nerovné silnici.

Dám blinkr vlevo. Usadím se v rychlém pruhu. Tachometr nechám viset na 175 kilometrech za hodinu. Vím, že budu muset v Brně zase tankovat. To auto vysokooktanový benzín doslova chlastá. Nevadí. Podstatné je, že ten český tankodrom přeletím. Budu to mít dřív za sebou. Simona si datluje sms. Při každé větší nerovnosti se jí zhoupnou ňadra. Lehce hekne a vyčítavě na mě upře oči. Asi se jí plaší silikon. Protáhne se. Odloží telefon. „Nic moc pohodlí, Píte. Zastavíš mi na osmdesátém km? Dám si na OMV kafe, jsem unavená. Proč jsi nedojel Krumlov? Co ti je?“

„Nějak se mi hnuly obratle. Nedával jsem to.“

„Máš poslední dobou pech, Píte.“

„Ne, proč?“

„Loni ti shořelo auto. Žiješ v jednopokojovém bytě. Spíš v té díře sám. A teď ani nedokončíš. Jsi bez peněz. Taková nemocná závodnická socka. To už je smůla, broučku,“ zvolí škádlivý tón!

Nijak mě její hodnocení neuráží. „Koukej na to jinak. Na Barumce jsem mohl zařvat a žiju. Po Pelhřimovu jsem nemusel chodit a chodím. Z toho kutlochu se vyhrabu. A prachy – to chce jen čas.“

„Vídáš své děti?“ změní zcela téma na jiné podle ní pro mě stejně trýznivé.

„Jo, jednou za čtrnáct dní.“

„Co tvoje bývalá?“

„Komunikujeme. Ale přátelé asi nebudeme.“

„Oškubala tě?“

„Zatím ne. Zkoušet to bude určitě.“

„Co Niki?“

„Ty ji znáš?“

„Holky kolem rally se znají, Píte.“

„Jo, chápu. Toi toi-ek v servisní zóně není tak moc.“

„Nebuď hulvát, Píte. Tak co Niki?“

„Asi nic. Nevím. Dobrý sex, jinak nic.“

„V tom jsi stejný s Ronym!“

Volím mlčení jako odpověď. Ale nedá mi to: „Proč?“

„Proč jste tak stejní? Jsi egoista jako on! Dokonce, a to je obzvlášť úsměvné, jste oba stejně v prdeli. Ty jsi chabrus na záda a on chodí o berlích. Stojí ti pero, nebo jsi dole hluchej?“

Doufám, že si na dalším dálničním skoku ukousne jazyk. Mlčím. Znám ji. Ukazuje drápky. Provokuje? „Chceš jít na stopa?“¨

„Nebuď urážlivej chlapec,“ hladí mě výsměšně rukou ve vlasech. „Ale vy se z toho dostanete,“ dodá najednou úplně klidně. V hlase ani stopa po nějakém zlehčení. „To máte společné. Vy se z toho dostanete oba.“

„Moc myšlenek, kotě. Nechceš chvilku mlčet?“

Nehne ani brvou a tiše pokračuje: „Rony se loni po Barumce se svým otcem sázel, jestli to dáš. Tvrdil, že ano, že pojedeš dál! Starej Webr tě opravdu nemá rád, Píte! Hned po Barumce tě zkoušel podseknout u tvých obchodních partnerů. Chceš vědět, kde byl?“

„Ne! Ani ne! Nic s tím nenadělám.“ Boj o peníze je další tajemství rally, které si musíš osvojit! Webr ty firmy rabuje. Vždycky se snaží na majitele něco mít. Já hledám, kde je nechat vydělat prachy vzájemnou spoluprací. To je jiný přístup. Včas jsem je varoval, proto neměl šanci. „Proč mi chceš vykecat věci kolem Webra?“

„A proč ne? Jak jsi řekl, stejně s tím nic nenaděláš,“ zvolí posměšný tón. Následně do uší usadí sluchátka a zavře oči. Mám klid. Řídím, sleduji silnici a dlouhé, jen lehce opálené nohy mé spolujezdkyně.

Jak dlouho ji znám? Šest, sedm let. Poznal jsem ji jako holku na privátu, bylo jí 22. Náhodné setkání ve Flipu. Hodně po půlnoci taxík, sex? „Proč ne, ale zaplatíš mi litr,“ řekla to bez začervenání. Fajn fér pravidla.

Byl to její vedlejšák. Dělala vysokou. Za ty „vymazlené“ prachy si mohla dovolit ustájit na ranči u Bolka dva koně. Drahý koníček, který jí matka odmítla financovat. Řekla sotva dospělé Simoně: „Na to si sežeň peníze, jak chceš.“ V ten den večer měla na stole prvních šest tisíc od chlapů! Tuto historku mi alespoň vyprávěla věcně a bez emocí. Kupodivu s daleko větším zápalem mi vyprávěla, kolik stojí krmivo pro koně a kolik stojí balík sena. Dodnes si pamatuje tu cenu: 60 eur. Připadalo mi nesmyslné dát tolik peněz za trochu seschlé trávy. Ještě zoufalejší mi připadalo ty prachy vydělávat takto vlastním tělem.

Nebo je to vlastně obdivuhodné? Není to stejně obdivuhodné a zoufalé jako jeho shánění peněz na rally? Stejné sebeobětování!

Její jezdecké schopnosti: za jedna! Vydržela souložit celou noc. Jedna z lepších holek na zlínských privátech. Párkrát se s ní ještě setkal.

Zaplatil. Zašukal. Odešel. Časem změnila telefonní číslo i pronajatý byt. V tom bytu jsem jednou byl. Vévodil mu velký kříž s pouty. Začala dělat BSMD. Tenkrát to letělo. Šla s dobou:

„Co to do prdele je?“

„Kříž. Chceš tam připoutat?“

„Zatím ne, nic mi to neříká…“

„Mám stále plno. Víš, kolik je úchylů, kteří se nechají zmlátit?“ Vzala do ruky jezdecký bičík. „Je to lepší než šoustat. Už jsem si nechala jen tebe a další dva stálé zákazníky. Zbytek jenom mlátím.“

V tom bytě vydržela jenom pár měsíců, pak už jsem ztratil kontakt. Asi usoudila, že už bude za prachy chlapy jenom řezat.

Po nějaké době jsem ji potkal na rally po boku Ronyho. K minulosti už se nevraceli. Tenkrát to byla drzá holka. Dnes je to dospělá ženská. Vypracovala se.

Její svět se jen malinko otřásl v den, kdy Ronyho sebrali policajti. Vzala to se sobě vlastním postojem. Neobvykle tvrdě. Nebyla to její věc. Odmítla uklidit bordel po domovní prohlídce. Prostě jen vypadla. Zabouchla dveře Ronyho domu. Sedla do své Q7 a odfrčela pryč. Její král dostal šach. Ona, dáma, hraje dál svou hru. V té době jednu noc přespala v mé pronajaté garsonce. Orálkem si zkušeně zajistila službičku, kterou jsem ji ráno rád poskytl. Profesionální milenka. Ví, jak to chodí, má svou krásu, své tělo, své schopnosti. A to jediné, na čem jí opravdu záleží. Místo, kde je šťastná. Statek s dvaceti koňmi, o které se stará – většinou lidem z vyšší společnosti.

Nevím, jak to dělá. Dokázala tu stáj udržet v chodu i v době největší krize! Nevěřím tomu, že se to zaplatí z pronájmu stájí. Jsem přesvědčen, že v tom mizí Ronyho prachy. Ta holka je stejná jako my. Stejně tvrdá, stejně bezohledná, stejně posedlá plněním svých snů.

„Jsi stejná jako my, víš to Simono?“ Lehce do ni žduchnu, vyndá si sluchátka. „Jsi stejná jako Rony, já a spoustu jiných. Nejsi o nic lepší! Hraješ si na dámu, ale jdeš s každým, kdo zaplatí, kdo ti pomůže ještě chvilku sedět v tom zatraceném sedle.“

V očích se jí zalesknou slzy. Podívá se na mě vzdorovitě! Mlčky kývne. Otočí hlavu, opět si dá sluchátka do uší. Jako bych tím přestal být na jejím radaru. Pečlivě nalakovaným palcem své nožky kýve na palubce zřejmě do rytmu muziky. Utřela si jemně víčka rohem kapesníku. Neřekla ani slovo. Zavřela oči. Po chvilce jen pravidelně dýchá.

Koukám na její prsa, kterým dává kodrcavá dálnice zvláštní masáž. Sukně jí po hladkých nohách sklouzla opět o kousek níž. Abych si mohl i nadále dovolit takový holky, musím se udržet i já na koni.

Vzpomenu si na známou hlášku: Ty šukají jedničkáři. Ale vůbec ne. Odpověděl bych. Takové šukají ti, co na to mají. A ti většinou už ve škole byli pěkní parchanti.

Není nic vzdálenějšího než škola a praxe. Stejně tak spolu nemají nic společného úspěch v rally a růst tvého bankovního účtu. Rozesměji se. Není nic blbějšího, než si myslet, že na tomto sportu jako jezdec zbohatneš. Jedeš to jen pro čest a slávu. Cubertain by z nás mohl mít radost!

Rally mě stále fascinuje. Neumím si představit, že bych už nikdy nezažil ten opojný pocit sednout si do úzké tvrdé závodní sedačky ohraničené rámem. Sešlápnout plný plyn. Uslyšet ve sluchátkách: „Horizont full“!

To je můj svět. Nic krásnějšího není. To, že prodám auta, na tom nic nezmění. Snížím tím jen své osobní riziko. Už to nebudu celé platit. Neponesu náklady na vývoj. Když se něco nepovede, nezaplatím to. Už to nebudu mít celé na triku. To je jen jeden pohled. Další zásadní věc: Zajistím týmu program a klukům práci. Nebudou závislí na mě a na mé kondici. Boss bude vlastnit auta a materiál. Všechno, co potřebuje k provozování týmu. Já si jeho služby rád pronajmu a zaplatím. Budu pro něj pracovat a testovat jako dnes. Přesvědčuji sám sebe!

S rallyovým autem je to jako s tou holkou tady vedle mě. Je nádherná iluze mít ho jen pro sebe. Říct si: Je to moje! Jenže levnější je půjčit si to. Užít si naplno a pak to vrátit. Ať se o provozní náklady podělí i někdo jiný! Mně to dá svobodu užít si na tom všem jen to nejlepší.

Toša už dlouho závodí jen mimo republiku a to mě láká. Užít si šotolinu. Jezdit a závodit tam, kde sám chci, a ne tam, kde mi někdo určí! V Česku mám jen jeden cíl. Dojet Barum rally. Závod, kde jsem loni málem zařval. Projet tam cílem. Tím si to s touto rally vyřídit. Až to dokážu, udělám ten krok s prodejem týmu Bossovi. Jako často v mém životě půjdu krok za krokem. Nová strategie mi dodala novou energii! Dobrý důvod překonat trápení poraněných zad, mám před sebou hmatatelný cíl, Barumka!

Rony zůstal sám v Praze. Povaluje se na pokoji číslo 317. Jen tiše puštěná televize na stěně mu dělá společnost. Zatažené těžké závěsy pokoje zatemnily místnost. Ve dne dosti zbytečně. V noci proti nonstop zářícím neonům. Omezily taky hluk velkoměsta za oknem. Jen v matném svitu televize se odráží dokonalost černobílé kombinace pokojového vybavení.

Leží na čistě povlečené posteli tak, jak byl. Oblečený, připravený opět vyrazit do ulic. Nohy trčí obuty v teniskách jen pár centimetrů za bílý čtverec postele. Není to pohodlné. Svaly v zraněné noze ho táhnou. Necítí se pohodlně. S povzdechnutím si pohybem nohou tenisky vyzuje. Padnou na vysoký zatím nesešlapaný koberec. Nohu pokrčí. Ve snaze prokrvit ji s ní několikrát zahýbe dopředu a dozadu. Nepřipustí si, že by ho poranění nějak omezovalo v návratu do sedačky závodního auta. Dopoledne si dal zabrat. Po rozloučení se Simonou, nechal auto u hotelu. Po Praze se přemísťoval metrem, pak pěšky. Potřebuje chodit, dostat se do formy.

Před chvilkou dostal informaci od jednoho fízla. Otec je v pořádku. S nikým nekomunikuje. Že by ho dostal ven, o tom ani neuvažuje. To zatím nehrozí. Je to osobní záležitost jednoho policajta z ekonomického odboru. K policajtovi se nedostane. A peníze v jeho případě nezafungují. Je to ten samej parchant, co mu vybílil dům.

To je jen půlka problému. Jeho vlastní spis je stále živý. Zítra se dozví, jestli to lze hodit ze stolu, nebo alespoň přesunout na úplný spodek v hromadě. Tam, kde se nikdo nikdy nepodívá. Pokud nikdo nebude mít osobní zájem věc dotáhnout do konce, bude z toho Rony venku. Ten pokus o útěk je prkotina. Tak na několikaměsíční podmínku. Té se asi nevyhne, ale vzhledem k tomu, co hrozilo, je to banalita.

Později odpoledne se v centru setká s Patrickem. Ještě má dvě hodiny čas. Než půjde na setkání, musí najít nějaké společné pozitivní body. I tak chladný člověk má své slabiny! To, že mu Rony vydělal spoustu peněz, nehraje pro toho chlapa roli. Musí mu připomenout jejich přátelství, to snad zabere.

Patrick, tak jako spousty jiných, ukojil v rally svou touhu po adrenalinu. Jezdil překvapivě rychle. S Kitem ve svém vlastním týmu. Úplně tomu propadl. Vrazil do závodění spoustu peněz. Pak padla vláda, prasklo pár průserů a Patrick si šel sednout do vyšetřovací vazby. Později po návratu z krimu Kit prodal. Koupil si EVO VIII. Dal ho Ronymu na starost. Byl to platící zákazník. Držel si odstup. Osobně se nijak blíže neznali. Až do dne, kdy Patrick nešťastnou náhodou poranil při havárii několik pořadatelů na malé pohárové rally. Naprosto zbytečný průšvih zaviněný podceněním zásadního pravidla tohoto sportu: Není malé soutěže. Vždy tomu musíš dát sto procent. Pokud to nepochopíš, riskuješ svůj nebo něčí život.

V tomto případě šlo o nešťastnou souhru náhod. Horizont nakopával, drobná chyba v nájezdu, nárazový boční vítr, pořadatelé stojící na nesmyslném místě. Auto tak jako ve spoustě jiných případů vypadlo mimo silnici. Jenže tentokrát nešťastně do místních pořadatelů. Prostě banální chybka. S katastrofálními následky! Nova měla o čem vysílat ve zprávách. Stejně smutná byla i krvavá „opera“ v bulváru.

Média se mohla pominout, sotva jim došlo, kdo seděl za volantem. O to víc, že se Patrick jen před časem vrátil z policejní vazby, ve které strávil skoro pět měsíců. Obličej mediálně známý, jeden z obviněných v kauze kont vládnoucí strany.

To by si mohl vzpomenout, že ho Rony vzal k sobě domů. Pomohl mu zvládnout prožitý šok. Vypili spolu kapku whisky… Popravdě – dva dny jen tak chlastali.

Přechodná slabost přešla. Prožité mělo jen krátkodobou roli. Měli společný zájem. Oba chtěli peníze. To je spojovalo. Patrick věděl, jak vydělat další peníze. Že to bylo malinko na úkor státu – no a co! Řekl tenkrát větu: „Prachy leží na zemi. Zvedneme je?“ A nebyly to jen opilecké řeči: imaginární vývoz do zahraničí, vratky DPH. Rony to organizoval. Jeho otec podepisoval. A Patrick to přikryl svým vlivem. Pokud bylo potřeba, zatahal za nitky. A za balík peněz dokázal prosadit, vylobbovat nemožné! Od státních zakázek až po změnu územních plánů.

Rony nepochyboval o možnostech muže, s kterým se potká. Musí ho udržet na své straně. S jeho kontakty se postará primárně o sebe. Jestli se jim podaří dostat z průseru i otce, to ukáže čas.

Nervózně se podíval na hodinky. Čekání je nekonečné. Na tlak a napětí si zvykl.

Pípla mu sms od mámy: „Jak se máš synu, nechceš mi zavolat?“ Mámy mají šestý smysl, když se jejich potomci trápí. Nechal to bez odezvy. Komu vlastně může zavolat? Mámu děsit nechce. Poznala by z hlasu jeho neklid a pokud už se nějak dozvěděla o otci, musel by Rony odpovídat na její otázky. Na to se fakt necítí. Rád by zavolal týmu. Ani neví, jak dojeli zpět. Marek se mu neozval. Má toho sám dost. Potřebuje si odpočinout. Nechá toho kluka na pokoji. Další, komu by mohl zavolat, je Simona. Ta holka je jako zeď. Každá slabost se od ní odrazí a vrátí se Ronymu s výsměškem. Navíc teď sedí v autě s Pítem. Nepřichází v úvahu projevit slabost.

Jejich soužití se Simonou je založené čistě na vzájemné potřebě. Nějak si zbyli! Ne jen fyzické, ale i životní nezbytnosti. Nahrazuje jim to oběma vztah, možná i rodinu. Spojenci ve velkém baráku, který je pro jednoho nesmyslný a pro dva dost velký na to, aby po hádce každý nalezl svůj kout.

Ne, nikomu volat nebude. Koukne na televizi, dá si sprchu a pokusí se chvilku zdřímnout. Cítí se unavený. Nejradši by si dal panáka na klidnější usínání.

Vlastně mu vrtá hlavou dost zásadní obava. Neprodá ho jeho otec? Jak dlouho dokáže odolávat nátlaku policajtů? A co bude nucen obětovat proto, aby se z toho maléru dostal? Vlastně to všechno začalo razií kolem daňových úniků. To je primární záležitost! Co když dostane jeho otec nabídku: informace za svobodu. Dokáže odolat, nebo se stane spolupracujícím obviněným? Jedna stránka je, co jim může napovídat. Druhá, co může dokázat! Naštěstí nezná celý systém. Už je příliš dlouho pouze bílým koněm. Zná jen některá jména.

I tak přejel Ronymu mráz po zádech. Promluví o lidech v pozadí? To je pro něj i Patricka největší riziko.