VESZPREM

Simona zřejmě opravdu usnula. Lehce chrápe. Jen málo lidí dokáže usnout v anatomické sedačce. Přehodím přes ní týmovou bundu. Jen doufám, že se neprobudí. Minu bez povšimnutí OMV, kde chtěla zastavit. Nechce se mi ji budit.

Jedu stále v rychlém pruhu, ale nic mi to není platné. Přede mnou se rozhodně ne víc než osmdesátkou šine maďarský kamion. Veszprem, čtu na zadním čtverci plachty. Řidič za volantem kamionu mě ignoruje. Jediné, co funguje, je trpělivost. Madaři jsou divný národ. A Maďarsko specifická země. Stát s obyvateli, kteří se v Evropě svou mentalitou ocitli snad fakt jen náhodou. Pokud Maďar nechce, nekoupíte si ani dálniční známku, neobjednáte si jídlo, nedostanete klíče od pokoje. Zavrtění hlavou, zamumlané nem tudom, velmi laxní pokrčení ramen, dále okázalý nanejvýš hrdý nezájem.

Veszprem. Když jsem tam jel naposled, bylo to s Bildou. Ten čas strašně letí. To byl můj kamarád ještě celý, uvědomím si smutně. Co to bylo za soutěž? Vzpomínám. Jo, IX. START Autó – Mikulás Rallye, počátkem prosince. Termínově mezi Pražským sprintem a Vánocemi. Příjemné rozloučení se sezónou. Atmosféra, kterou jen tak nezažiješ.

Domácí jezdci jedou neskutečnou palbu. Bez rozdílu jestli s WRC nebo obstarožním žigulem. Domácí fans jsou šílení. Je jim jedno, kdo kolem nich jede. Pokud držíš plný plyn a auto se smýká, případně letí vzduchem, jsi jejich člověk. Je ti potřeba skočit skoro pod kola nebo jen tak z čiré živočišné radosti hodit dělobuch před auto. S pálenkou ustupuje rozum. Tak přijde na řadu bůhvíkde ukradená vojenská dýmovnice, která hustým dýmem znemožní výhled. Jsme ve vojenském prostoru a nikomu to nevadí. Maďarské vlajky vlají. Auta jedou. Fans blázní od prvního do posledního projíždějícího auta. Čiré šílenství. Jede se rally a život Maďara je fajn.

Auto bylo nutné přestavět, podvozek stačilo půjčit. Roman mi ho vyladil. Nákladnější bylo jen koupit šotolinové gumy!

Přijet na závody a dostat tam na prdel se mi nechtělo. Najel jsem spoustu kilometrů po polních cestách kousek za Brodem! Sžívání s Bildou nebylo nijak složité, stačilo mu naposlouchat můj rozpis z onbordů, volně dostupných na netu. Po cestě bylo snadné vysvětlit si nuance a názvy. Dobrý spolujezdec si najde rychle symboly i svůj rytmus v psaní. Vysvětlit si a pochopit! Nic nepodcenit – je základní princip každé spolupráce v autě. Pokud jdeš do rizika, tak oba stejně odpovědně, oba s plným vědomím.

Dva kámoši, kteří ví, o čem rally je, si jedou zazávodit. Na to, že se s Bildou svezu, jsem se dlouho těšil. V Čechách to šlo jen těžko, měl své závazky k Emilovi.

Auto polepené jen jednou velkou reklamou. Neobvykle bílo-šedo-černou kombinací. Sehnat někoho, kdo obchoduje s Maďarskem, nebylo úplně jednoduché. Nakonec se to povedlo. Nějaké peníze přinesl autodopravce, který jezdí do Maďarska pro automobilky.

Malé překvapení nás čekalo ve startovce. Jeli jsme ve skupině L10 společně s WRC! Startujeme na pozvání pořadatele. Platí startovné, ubytování, nějaké diety. Je to jeho věc, kam nás zařadí. Možná proto nás posunul mezi fakt velké kluky i startovním číslem 4.

Cesta přes dvoje hranice proběhla bez problémů. Zimní staré D10 s hroty na autě dálnici přežily. Žádný policajt ani celník nás neflastroval. Bilda sypal jeden vtip za druhým, jeho smích mi explodoval ve sluchátkách. Museli jsme je použít, závodní pneumatiky dělaly ve vyšších rychlostech hrozný kravál. Po setmění bylo vidět, jak za jiskření opouštějí nastřelené hřebíky kola.

Kousek od Győru nás čekal tým. Kluci vyjeli dopoledne pár hodin před námi. Rychlé kafe na benzince, dál už jsme pokračovali společně. Naše zázemí pro dobu rally. „Domeček jako malovaný,“ řekl někdo do vysílačky. Měl pravdu. Dřevěná stavba se sedlovou střechou přímo na břehu Balatonu.

Pořadatel nám vybral malý rodinný hotýlek s dobře zásobenou vinotékou a výbornou kuchyní. Těšíme se na originál maďarská jídla ostrá jako čert. Po nich na báječnou žízeň. Maďarský personál si drží odstup. Jen mírná ochota vyhovět hostům s parkováním všech doprovodů uvnitř areálu na zámkové dlažbě. Všechno musel schválit sám majitel, a tak se pořád telefonovalo. Nekonečně běžel čas. Překladatelka – personál – majitel. A za minutu opačně: Majitel – personál – překladatelka. Proč tuto tichou poštu nešlo zkrátit, netuším.

Boss jako poslední překontroloval zamčení všech vozidel. Až poté šel do tepla a útulna restaurace. Přátelství s personálem se nám podařilo navázat až později večer. To už s komunikací pomohla notně vypitá vinotéka.

Jazyková bariéra pozvolna mizela. Domluva ohledně snídaně mezi vrchním a Bossem proběhla v lámané česko-maďarské němčině. Po večeři nás přišel pozdravit sám majitel hotelu. Ukázalo se, že mluví obstojně slovensky. Po 22. hodině zavřel restauraci, sundal sako a zpívaje nějaký peprný popěvek, vařil nám, českým klukům, pozdní noční perkelt – stylově v kotlíku zavěšeném v krbu na přímém ohni. To už naše oficiální momentálně nepotřebná paní překladatelka byla mimo dění. Spala plně oděná ve sprše wellnessu, společensky unavená. Nebylo pochyb, že se bude sedět do ranních hodin. Tým si to zasloužil. A pokud pořadatel platil bydlení, bylo na mě zaplatit útratu.

Já šel na pokoj brzy. Neměním své zvyky! Pořád jsem měl a mám respekt, pokoru k rally. Nedovolil bych si více než skleničku vína večer. Ráno mlžný opar. Vlezlá zima. Začínají nám seznamovací jízdy. Pořadatelé před startem RZ – usměvaví, přátelští. Snaží se komunikovat. Pokud je třeba i poradit. U každé odbočky šipka. Tripmaster ani nezapínáme.

Opět si připomínám, proč tak rád závodím mimo republiku. Je to právě pro ten klid. Bez nátlaku a nesmyslných pokut, jež jezdec platí a pořadatel strká do kapes. A samozřejmě bonusem jsou tratě, které u nás nenajdeš.

Vojenský prostor Vesprem, to je divoká příroda. Už na první pohled nelítostná, místy přerytá tanky a krátery. Jednotlivé keře, jednotlivé ostrůvky listnatých stromů a všude kolem zažloutlá tráva.

„Chybí už jen nějaký ten vlk, Bildo.“

„To spíše tank, Píte. Co by tady vlk dělal? Tady není co žrát a děsná kosa na tom větru.“

Rozbitá krajina, protkaná polními cestami, šotolina, bláto, hluboké koleje, horizonty, obrovské šutry! Kdy jsem něco podobného jel v Čechách? Možná na Bohemce 2000, kousky Kuřivod. Láďa Křeček na tu rozbíječku strašně nadával. Tenkrát jsem to nechápal, dnes ano. Taková RZ je nádherná. Jenže strašně náročná na materiál. Auto dostane zabrat. Bude celé potrhané. Provoz je v takových podmínkách strašně drahý. Už při seznamovacích jízdách jsme udělali dva defekty. Tím jsem spotřeboval obě rezervy! Doprovody mi dovezly další dvě obuté gumy. „Víc toho nebude, Píte. Mimo hřebíků, na kterých si přijel, a třech sad na závody už nic jiného nemáme.“

„Vydržíme s tím, co je,“ uklidním kluky než sednu zpět do teď už jednolitého posraně hnědého auta. Jak zimní sluníčko sílí, boříme se v tom bahně místy stále hlouběji. Na povrch vyoráváme větší a větší šutry.

„Překontrolujeme to a padáme odtud, Píte,“ zavelí Bilda, když jen taktak zavře dveře od auta před sprškou hlíny, který zvedl průjezd Joži Bereše s Petrem Starým.

Zařadím rychlost. Než se zaposlouchám do Bildova přednesu, občas tahám za volant jako za řídítka motokrosové motorky v marné snaze zrovna ten šutr netrefit naplno. Jsem udiven, co to auto vydrží a stále má všechna čtyři kola.

„Rány jako prase, Píte.“

„To se snažím těm šutrům vyhýbat, kámo!“

„Ser na to, nějak bude, Píte,“ ozve se mi v interkomu bezstarostný hlas.

Na krátkém přejezdu mezi rychlostními testy obejdu auto s úmyslem obhlédnout škody. Zbytečná snaha. Auto je jedna hrouda bahna. Třetí poslední průjezd. Podržím některé horizonty. Na jednom z nich letíme fakt daleko! Po dopadu na lyžinu nám ruplo i čelní sklo. Zatím jen dole podél. To ničemu nevadí. Mám pocit, že mi vypadly i plomby.

„Sem si málem ukousl jazyk, vole,“ zařve Bill.

Po projetí cílem chci opět obhlédnout možné škody. Patlat se po kotníky v bahně ve svých závodních ťapkách nebudu. Najdu kus kamenitého plácku na spojovačce. Kousek za RZ odstavím auto. Skoro si pod něj lehnu. Lyžina drží. Jen je pod ní zachycena mohutná větev. Holýma rukama ji odtud nedostanu. Buď vypadne, nebo ji uvolní kluci večer. Nic zásadního. Můžeme pokračovat.

Cílem bez ubrání projíždí jeden z domácích. Letí jako kameň. To je tréninkové tempo? Jako odpověď pošle mým směrem gejzír bahna. Jen taktak se stihnu otočit. To je magor! Už se blíží další. Tentokrát se schovám za auto.

Stačilo vidět tyto dvě posádky z nabitého startovního pole a zamrazilo mě. Opravdu jedou palbu a ty střepy jim to vydrží. Mám o čem přemýšlet. Na horizonty přijíždí zásadně naplno. A zatáčky jedou dveřmi napřed se sériovýma autama! Nemají orámovaný treningáč jako já! Motory ženou ve vysokých otáčkách. Bůh ví, jak ta auta řídí. Prostě to projedou. Co budou dělat zítra? Dostanu nařezáno?

„Ti nás zítra seřežou, Píte,“ konstatuje můj spolujezdec potahujíc z cigaretky.

„Uvidíme, kámo, pojď Bille, pokračujeme!“

Bilda zahodí vajgl do bahna. Ten jen tiše zasyčí. Dokončíme seznamovací jízdy. Máme hotovo a pro zbytek odpoledne volno. Při vjezdu do servisní zóny nám mladí pořadatelé, kluci v žlutých pláštěnkách, tréninkové auto opláchnou vapkou. Fajn služba.

V servisní zóně stojí česká a slovenská kolonie jako obvykle pohromadě. Jen kapka v moři 196 posádek. S číslem jedna je tady Kopejda. Top pilot v barvách Matadoru s prioritou B. Testuje nové šotolinové pneumatiky. Podle mě jeden z největších talentů u nás. Krátce si s klukama pohovoříme. Jen chvilku. Mají napilno, jedou ještě testovat.

S večerem se opět zvedá ledový vítr. Krátce se projedem se závodním Evem. Auto funguje. Reakce na pohyb volantu pocitově skvělá. Ještě odzkouším ALS. Po opláchnutí vapkou závoďák odevzdáme klukům pod stan.

Brzy se vracíme na hotel. Mám toho dost. Dám večeři, jen krátkou poradu a můžu jít na pokoj. Začíná padat mrznoucí déšť. Čeká nás 66 kilometrů v noci deštěm smočené šotoliny. Mám dvě sady a co se týče volby jen jednu šotolinovou směs. Tím pádem nemám starosti, jak obout. Mohu jít v klidu spát. Zítra vstáváme brzy.

U Balatonu je ráno obzvlášť vlhké a nevlídná teplota pod bodem mrazu. Nastartuji tréninkové auto. Než se nasnídáme, nechám ho zahřát. Topení dám naplno. Zmrzlé krůpěje deště na oknech se postupně roztečou a zmizí. Vlhká zima mi zalézá do kloubů. Radši chvilku poskakuji. To mě rozehřeje.

Servisní zóna je celá zahalená v oparu. Proplétáme se barevnými stany a lidmi v montérkách dobrých deset minut než najdeme ty své. Horký čaj hned po zaparkování nám zabrání remcat nad nehostinností tohoto místa. Naději nám dávají zatím skromné paprsky, které se prodírají tím mlžným mlékem. Slibují nádherný den…

Za hodinu nás už všechny ohřívá slunce. Je čas vyrazit na trať. Bilda klepe do hodinek. Před startem první rychlostní zkoušky projdeme neobvyklou zdravotní prohlídkou. Těsně před časovkou stojí lékař, který se nás slovensko-anglicky zeptá, jestli jsme v pořádku. Když potvrdíme, že ano, dá nám podepsat prohlášení. Sestřička přidá štempl na zápěstí.

„Označili si nás jako selátko, Píte,“ glosuje Bill. To už slyším ve sluchátkách přilby. Bill má na té své kresbu rozesmátého zubatého slunce. Čekají nás dva průjezdy třemi testy. Jeden z nich vede kolem servisní zóny. Rychlá šotolina s malými kousky asfaltu. Mechanici si mohou užít závody. Jeviště je připraveno.

Startujeme za Jožou s Ignisem v barvách Stylexu.

„Od začátku naplno a pak zrychlíme, Píte,“ pošle Bilda starý bonmot do interkomu. Snažím se držet ve vyjetých kolejích. Co nejrychleji řadit. Stále, pokud je to možné, plný plyn. Prohrabáváme se vrchní vrstvou bahna. Zatáčky letíme ve smyku, horizonty – desítky metrů vzduchem bez kontaktu s vozovkou. Pokud letíme, podvozek alespoň na pár sekund přestane schytávat těžké rány. Naše auto už dávno nemá svou původní barvu. Mám pevně sevřené zuby. Dostáváme ránu za ránou.

Po průjezdu kaluží – spíše malým brodem – nám voda teče dovnitř profuky. Na sekundu se vevnitř zhasne než stěrače rozetřou hnědožluté bahno po okně a voda z ostřiků neomyje průzor. Tisíce naprosto bláznivých Maďarů běsní kolem trati. Jede se naplno špalírem často i v tom chladu do půl těla svlečených chlapů.

„Píííčo, zlatá devadesátá jsou zpět,“ zařval Bilda do interkomu.

Když jsme napálili horizont, dav se před námi rozestupoval s obrovským jásotem pár metrů před autem! Jako hejno vrabců. Spousty bahna, které trhaly a následně házely kola závodního auta jim nijak nevadily. Obrovská masa lidí a maďarské vlajky, kam se podíváš! Šílené peklo. Ideální stopa zatáčky byla v druhém průjezdu vymetená. Těch dvě stě aut vytvářelo hluboké už jako mlat tvrdé koleje na rovinkách a vysoké mantinely v rychlých zatáčkách. Všechno to bylo daleko rychlejší. Skoky delší. Rány, které auto dostávalo, strašné. Kašleme na to. Auto se stejně po sezóně komplet rozebere.

Závěrečný úsek u servisní zóny byl na asfaltu jen v prvním průjezdu. V tom druhém asfalt zmizel pod vrstvou bahna, které klouzalo jako led. Pořád bokem. Brzdy byly naprosto zbytečné. Prostě stačilo auto nasměrovat a vyslat. Jel jsem to, co jsem se naučil na šotolinách. Nijak agresivně. Nechal jsem se vést vymetenou stopou. Nic jsem nevymýšlel. Jen to auto řídil co nejvíc plynem tudy, kudy ostatní. Bylo to bezpečné. Snížilo se i riziko defektu.

Organizace byla perfektní. Před vjezdem do servisu pořadatelská služba auta ovapovala! Pod stanem se podával čaj s nějakou sušenkou. K mání byl i banán. Mnohonárodnostní mraveniště různě barevných kombinéz. Pokud něco tuto partu charakterizovalo, tak uvolněné přátelství. Je po sezóně. Užíváme si jen jízdu. Řízení závodních aut – to milujeme.

Průběžné výsledky nebyly. To nikomu nevadilo. Srovnal jsem si čas s Kopejdou. Byl rychlejší. S tím se dalo počítat, ale zase né o tolik, abych si s tím musel lámat hlavu. V cíli osmé místo. Pro mě příjemné překvapení.

Potřásání rukou. Žádné uzavřené parkoviště. Auto můžeme naložit. Na vyhlášení nezůstaneme. Za 8. místo se poháry nedostávají. Počkám, až kluci naloží auto, sbalí stany. Loučím se s týmem spokojený. Byl to bláznivý den. Fajn vzpomínky. Ty mi nikdo nevezme. Zůstanou a mohu s nimi žít. Mám lepší náladu.

Dík posílám maďarskému truckerovi, který je i se svým kamionem někde daleko za námi. Spěchám k Brnu kolem Meziříčí. Minu odbočku na Třebíč. Vzpomenu si na Mirka s Pavlou. Tady došlo k té tragédii. I to patří k rally. Nic s tím nenaděláš. Bohužel. Pustím si rádio. To dělám málokdy.