ODHODLÁNÍ

Simona se na vedlejším sedadle zavrtěla. Chrupání ustalo už před chvilkou. Zapřela se nohama a povytáhla se ve tvrdé anatomické sedačce. Pokusila se narovnat záda.

„Kde jsme?“

„Kousek od Brna.“

„Strašně nepohodlné.“

„Zastavím dotankovat. Za pár kilometrů na Molce se protáhneš.“

Deset minut jedeme mlčky. Poslouchám hučení slicků. Odbočím na benzinku. Zastavím u tankovacího stojanu. Hlasem herce Krobota prohlásím: „Dávám ti pět minut.“ Překontroluji telefon. Položím ho zpět na středový tunel vozu. Kdo by mi teď volal.

„Jdeš?“ zeptám se.

„Dej mi chvilku,“ vyťukává nějaké číslo na svém mobilu. Přikládá přístroj k uchu.

Zaklapnu dveře. Obejdu EVO. To auto mě stále baví. Otevřu nádrž. Mlčky zasunu čerpací pistol do nádrže. Dám plnou. U tohoto auta nemá smysl troškařit. Ohnu se, překontroluji gumy. Ty zadní mají na mále. Za chvilku z nich polezou dráty.

Klapne pistol v nádrži. Zatáhnu víko. Simona stále vykecává. Jdu zaplatit. Koupím jí kafe. Mně stačí voda Evian.

Simona už několik minut sedí s telefonem přiloženým k uchu. Marně hledá nějaký podtext v Ronyho hlase. Po cestě měla čas přemýšlet. Rozležely se jí události posledních dní. Zatčení Webra. Jak velký může být ten průser? Nerada by padla dolů mezi socky. Rony zatím každý průšvih zvládl. Má dlouhé prsty. Na spoustu lidí něco nepěkného ví. Starej byl sběratel kompromitujících materiálů a Rony je má zamčené někde v trezoru.

„Zvládnu to. Neboj,“ znovu ji ujistil hlas na druhé straně telefonu. Čeká někde v kavárně. „Hele, už musím, už jde…“ V půlce slova telefon zmlkl.

Simonu to podráždilo. Z celého rozhovoru nedokázal určit nic, co by zmírnilo její obavy. Oknem do benzinky viděla Píta u kasy. Na středovém tunelu ožil displej telefonu. Naklonila se. V rychlosti si přečetla zprávu.

„Píte, jedu z práce. Viděl jsem tě v Krumlově, když jsem sebral Webra. Co ti je kamaráde? Generál Martin.“

Display pohasl. Simona se opřela o sedák. Ráda by si tu sms přečetla znovu. Opatrně se pokusila oživit telefon. Nic. Smůla, má to na otisk prstu.

Krumlov – sebral – Webr – generál Martin. To spojení jí vrtá hlavou. Zatřepe koleny. Musí se jít vyčůrat. Bezmyšlenkovitě sebere kabelku. Bundu nechá hozenou v autě. Po cestě k benzince se otřese zimou.

V hlavě jí tepe jen jedna jediná myšlenka. To psal Pítovi některý z těch policajtů, kteří tam sebrali starého Webra. Tak to je pecka. Dámské záchody nesmrdí. Jsou dokonale čisté. Jen si utře toaletní desku. Vzpřímeně usedne. Že by se Pít spustil s policajty? Napadne ji v sekundě, když uvolní čůrek moči.

Je mi lépe, ale musím se upravit, napadne Simonu, když za sebou zavře dveře kabinky. Podívá se na sebe v zrcadle. Upraví si make-up. Použije parfém. Tím získá zpět rovnováhu i sebejistotu. Usměje se na sebe čerstvě rudými rty. Dám si ráda kávičku. Je fajn nesázet jen na jednoho koně.

Rony pozorně naslouchá mladému muži v drahém obleku proti sobě. Už mu trne zátylek. Je soustředěný. Naprosto soustředěný. Vnímá nejen slova, ale i tón hlasu. Vnímá ten nesoulad mezi oblečením dokonalého gentlemana a vulgaritami nejhrubšího zrna, kterými prokládá celkem rozumné sdělení. Musí mlčet! Patrick nesnese odpor. Budeš jen poslouchat!

Naslouchá. Předpokládal tento vývoj! Čeká, až bude moci odpovědět. Vynechává parchanty, zmrdy, policajtské kurvy a děvky.

„Rony, ty a tvůj fotr jste ohrozili celý byznys. Obávám se, že už nejste použitelní! Jsi mimo hru, budu potřebovat své prachy! Neboj, nechci tě zničit. Můžeš mi to zaplatit postupně. Dal jsem ti prachy na to „wé-er-ko“ za jiné situace! Těch 6 míčů potřebuji zpět!“

„To měníš dohodu, Patricku.“

„Jsi teď pro mě – pro nás – hrozba!“

„Tvůj ksicht zná každý policajt z boje proti organizovanému zločinu. Jméno tvého fotra kdejaký bulvární pisálek! Pičo, co s tím chceš dělat?“

„To se uklidní, Patricku!“

„Tomu nemůžeš věřit ani ty, Rony!“

Nevěřil tomu. Jen doufal. Věděl, že to není strategie. Potřeboval získat čas. Nějak ubrzdit tu hroudu hoven, která na něho právě spadla.

„Nikdo už neposkytne službu na tvé doporučení. A nikdo nebude chtít svou firmu spojit s tvým týmem. A tím je v prdeli gró celého systému! To nám neslo prachy a následně tobě! Co se týče kontejnerů, tady už končíme!“

„To jsem přece zvládl,“ ohradil se klidným hlasem Rony, „nic nemají.“

„Jen tvého otce!“

„Nenechám se zavřít pro pár drobných!“ posměšně prohodil právník.

„Patricku, potřebuji čas, než to vyřeším. Bude to trvat půl roku!“

„Hovno Rony, do půl roku už můžeš být v krimu i se svým fotrem!“

„Dávám ti měsíc! Když to zvládneš, budeš mít moji ochranu. Pomohu ti v nejhorším, jsem přece právník.“

Rony věděl, že to je přesně naopak. Dokud bude mít Patrickovy peníze, může být relativně v klidu. Ten o ně nebude chtít přijít. Anebo ví něco, co Rony ne. Možná je opravdu všechno v hajzlu a skončí v krimu! V podpaží se mu potem utvořily kruhy na košili!

Patrick si ho posměšně prohlédl. Jeho opocených kruhů si všiml. Dívá se na něj chladným pohledem.

Je to svině, dravec, predátor, kurva. Honí se Ronymu hlavou!

Místo závodní kombinézy – drahý oblek. Venku na parkovišti nový model BMW řady M. Ten kluk umí vydělat prachy.

Rony se v něm snaží číst. Pokud cukne, co se bude dít? Jakou páku Patrick použije? Za kolik by mě policajtům prodal? I tato otázka patří na misky vah. Nic by z toho neměl, ujišťuje se. On mě zatím potřebuje udržet venku! Je hráč.

Ani on se neposere! Nechce se mu zbytečně vyhodit prachy do kanálu a jít do tepláků. Je ochoten nechat v chládku otce? Chvilku, pár měsíců ano. Na nezbytně nutnou dobu? Ne, o otce teď nejde. On sám má strach. On sám si teď potřebuje přikrýt záda. A ten kluk proti němu je velmi schopný a všeho schopný. Jenže Rony má jeho prachy. Najednou pocítil vnitřní klid. Prachy – to je základ. Patricku, ty šmejde, ty mě potřebuješ! Až teď se Rony opravdu uklidní. Ty prachy, co mu drží, to je jeho trumf! Policajty mu pěkně ve vlastním zájmu bude držet od těla. Na moři a v moci policajtů nebo u soudu je výsledek pouze v rukou Božích. Tento chlap mi jen může odborně zamést cestu.

„Dobrá,“ přeruší právníka. Podívá se mu do očí. Pár sekund sedí mlčky proti sobě. „Čím tedy začneme Patricku? Tím, že mě udržíš na svobodě? Tím, že se pokusíš fotra dostat ven? Ve vlastním zájmu, pokud chceš svou investici zpět, musím mít klid na obchod. Žádné policajty za prdelí.“

„Ten klid budeš mít,“ Patrick už mluvil velmi tiše. „Jen doufej, že tvůj otec nepromluví. Bude toho na něj dost, budou ho chtít vytěžit. Může dostat nabídku spolupracujícího obviněného. S tím, co na něj mají…“

„Nebude mluvit, pokud bude vědět, že na tom pracujeme!“ skočil mu Rony do věty.

„Dobře, takže zjistím, co vlastně policajti mají. Už je to pár měsíců, co byla razie. Dám žádost o vrácení zabavených věcí od pytlounů. Tím začnu. Ty musíš zůstat mimo dění. S nikým se nepotkávej. Postarej se o to, ať mi vrátíš prachy!“

„Tvého otce budu kontaktovat, budu u výslechů, zjistím co nejvíc o tom fízlovi, co ho zašil. Víš co mi vrtá hlavou? Proč si pro něho přijel do Krumlova osobně? Proč takový cirkus? To není úplně standardní postup.“

„To ti můžu říct. Ještě jsem byl ve špitále a otec za ním poslal nějaký kluky, kteří toho policajta trochu zmáčkli. A mimochodem, přes kamarády ze zlínského kopce na něj směřoval inspekci.“

Právník jen kývl. „To už mi dává smysl. Ty nemáš nic takového v plánu dělat?“

„Ne, po zlém to nepůjde,“ usrkl už druhé kafe Rony.

„Zeptat jsem se musel. Tvůj otec je stará škola, dnes je lepší nechat policajty ztratit zájem. Prostě nechat ten spis někde naspod šuplíku. Policajta povýšit, protože pak necítí křivdu. Má lepší funkci, o frčku víc, vyšší výplatu. Stará mu ho doma možná vykouří samou radostí. Samá pozitiva a hlavně je pak klid. Lépe se mu zapomíná. Oni nejsou nijak blbí. Vidí, že většinu šéfů si někdo vodí jako medvědy na řetězu. Taky znají pár příkladů lidí, kteří šli z uniformy rovnou do drahého obleku. Znají i ty zarputilé, kteří šli do tepláků, protože byli právě příliš nechápaví. Já ve vazbě prožil dva měsíce. A ubezpečuji tě, že i dobře zajištěný pobyt je pořád pobyt v krimu. A stojí to za hovno. Skončit tam jako policajt, to máš fůru problémů a nepříjemností navíc. Policajti jsou jen lidé. A každý má své slabiny. To je další směr, který prověřím.“ Opřel se pohodlně v křesle jistý si sám sebou. Jakoby pocítil nutkání ukázat předražené hodinky, povytáhnul si rukáv a kouknul na zlatý ciferník Rolexek. „Jednou bych na zápěstí chtěl mít hodinky Patek Philippe Sky Moon Tourbillon. Ty stojí skoro 30 mega. Tak se snaž. Poslední dobou miluji drahé věci, kamaráde. Je v zájmu nás obou, aby se to rychle uklidnilo. Třeba zase přijde čas byznysu, až budeme na nule.“

„K tomu je daleká cesta,“ řekl tiše Rony.

„Musím jít, Rony. Věnoval jsem ti čas. Dnes zdarma. Příště mi za právničinu budeš muset zaplatit zajímavé prachy, kamaráde. Je to únavný byznys!“

„Dost možná, Patricku. Zajisti mi klid a tím i sobě. Vydělával jsi na mně několik let. Co rally? Už tě neláká?“

„Mám moc práce. A potřebuji prachy.“

Ronyho až píchlo pod srdcem. Ten bastard nenažranej! Mlčky sleduje Patricka, který si zapisuje poznámky do telefonu.

„Možná se zase někde svezu s tvým autem. Za tvé peníze. Budu to brát jako dárek,“ obrátil opět pozornost na Ronyho. Ten neodpověděl.

Postavili se. Mlčky si podali ruce. Dívali se jeden druhému do očí. Drtili jeden druhému zápěstí.

„Zůstaň v Praze. Potkáme se zítra večer. Řeknu ti co a jak bude, Rony. Pozvu tě na slušnou večeři.“

Míjím Vyškov. Simona si se zavřenýma očima brouká vedle mě. V autě marně soupeří její parfém s pachem prázdných sáčků z „mekáče.“ Hranolky si nechala napotom. Snědla jenom wrap. Pořád se hlídá, holka. Místo koly chtěla snad ještě dražší čistou vodu.

Za jízdy jsem si přečetl zprávu od Martina. Generál, jak mu říkám s úšklebkem, to dotáhl u policajtů daleko. Brzy si bude moci dovolit nové auto a sociální jistoty, druhé dítě a pak jen další frčku, výsluhu a čekání na radostný důchod! Nevím, co mu mám odepsat na zprávu: „Píte, jedu z práce. Viděl jsem tě v Krumlově, když jsem sebral starého Webra. Co ti je kamaráde?“ Vadí mi Simonina přítomnost. Nemám klid k rozumné odpovědi. Tak to nechám napotom.

„Kam tě mám odvést, Simono?“

„Chtěla bych se podívat na statek na koně. Hodíš mě tam?“

„Ty tam máš auto?“

„Ne. Vezmeš mě pak do Zlína.“

„Vemu tě do Zlína pro auto. A pak pojedu domů. Nebude to lepší?“

„Píte, nebudu spát sama v Ronyho baráku. A můj byt na statku teď obývá trenér koní. Chtěla bych přespat u tebe.“

„Překvapení! Jak chceš. Musím koupit něco na večeři. Nemám tam vůbec nic.“

„Já jsem najezená. Mám tady ještě pár hranolků. Chceš?“ S hranou horlivostí mi podává, spáleným tukem páchnoucí papírový sáček.

„Ne, dík, jednou za den stačí.“

„Mě to jednou za den nestačí…“ Jen tak pohodí hlavou.

„Můžu tedy u tebe přespat?“

Jen kývnu. Posledních pár kilometrů se trápím. Už cítím záda. Potřebuji se hlavně narovnat. Vypadnout z tohoto auta. Mravenčí mi prsty na levé ruce. Hledám vhodnou polohu, jak se usadit v sedačce na ten zbytek cesty. Začínám být z té stísněné nehybnosti otrávený. Mezi lopatkami už mně ta záda doslova hoří.

Večer musím odepsat na několik mailů. Musím si připravit platby pro Bosse. Je neděle. Zítra musím do práce. Pojedu za pár hodin stejnou cestou v opačném směru. Jen z té představy jsem otrávený.

„Co Rony, kdy se vrací na Moravu?“ zeptám se po chvilce mlčení.

„Nevím. Dá mi vědět. Jediný pokyn byl: Neudělej mi doma bordel. Ten splním tím, že budu spát u tebe.“

Baví mě lehkost jejího myšlení. Je to ten typ holek, které si nelámou hlavu. Když jim dáš kreditku, chápou to tak, že je jejich úkolem dojít k nule na účtu v co nejkratším možném časovém úseku. Pokud je posadíš do auta a řekneš: Teď v něm budeš jezdit, stává se jejich součástí ještě dřív, než dosednou zadečkem na vyhřívaný kožený sedák. Zcela jistě vyrobený v Německu šikovným přistěhovalcem v kombinéze se znakem třícípé hvězdy. Nebo minimálně se čtyřmi kroužky. Jiný vůz na jejich radaru vůbec nefiguruje. Ty holky si můžeš dovolit jen pokud máš pevné nervy, ocelovou vůli a prachy. Příjem, který neohrozí jejich výdaje. Říkat jim „zlatokopky“ mi připadá malicherné a dehonestující jejich úsilí o roztáčení české ekonomiky. Utrácejí. A to přece ČNB chce a potřebuje. Přece nebudeš své peníze trapně střádat. Pokud jejich kůň, tedy ty, klopýtne, s lehkostí přesedlají. Je to pro ně jako přepnout program v televizi.

Nechápu, proč chce Simona spát u mě. Snad ji nenapadlo, že bych zrovna já mohl být dalším naplňovatelem jejího životního standardu. To by se docela sekla. Známe se sakra dlouho na to, aby s tím mohla byť jen kalkulovat.

„Hele, lásko, víš, že nejsem ten nejlepší kandidát na tvoje hýčkání?“

Podívá se na mě nechápavě!

„No, že nemám dost prachů, které bys mohla utrácet?“

„Ale Píte…,“ bláznivě se rozesměje. „Moc si o sobě myslíš, chlape. Nechce se mi být u Ronyho doma samotné. Stále se v noci probouzím a vidím ty policajtský zakuklence, kteří k nám vtrhli do ložnice, zrovna když jsem Ronyho rajtovala. Sotva znatelně mlaskne jazykem o horní ret.

Zachytím to letmé mlasknutí. To je coura. Napadne mě.

Možná si všimne mého zaváhání.

Zarazí se: „Tobě to vadí?“ Lehce pobavená jízlivost v hlase.

„Ne, vůbec ne,“ řeknu poněkud důrazněji.

Dál jedeme mlčky. Nějak jsem za poslední dobu zhrubl. Ještě před pár měsíci bych pěkné holce neřekl takto natvrdo: „Vím, že jsi v podstatě děvka. A já ti nebudu platit tvé výdaje!“

Stud by mi to nedovolil. Dnes je mi to jedno. Přišel jsem o spoustu peněz – no a co? Budu bojovat dál. Zase ty prachy vydělám. Je to jen otázka času a víry. Nebo víry a času. Ať plavu v sebevětších hovnech, já se z nich dostanu! Podstatné je poznání, že to nemělo vliv na mou hodnotu. Tu opravdu prachy neurčují. A lituji ty pitomce, co si to myslí. Jasný, čekají mě těžké chvíle. Jasný, bude to chvilku trvat. Ale dokázal jsem to jednou. Dokážu to zase. Stejně mi nic jiného nezbývá.

Pokud jsem opravdu v háji, myslím na tváře svých synů. Těm musím předat poselství odolného táty. Chlapa, který přes všechny pády vytrvale pracuje dál. Boj, to je mužský svět a oni jednou budou muži – chlapi.

Pokud chce Simona u mě dnes spát, nemám s tím problém. Minule byla aktivní a já zdrženlivý. Rony byl v nemocnici a já nemám povahu supa. Dnes je jiná situace. Bude-li chtít sex, fajn. Z přátelství za fajn prožitek.

Pokud by chtěla 1500 za číslo, vím, že to za to bude stát. Taky fajn. Takto striktní sex za peníze je vždycky nejlevnější a nejméně problematický. Nebere emoce, nezatěžuje hlavu. Je to jen sex, čistá životní potřeba.

Jsem na své nule. Ten pocit mě baví. Soustředěný a sám. Soustředěný jen na sebe! Dnes můžu cokoliv. Zítra sám sebe uznám zdravým. Nastavím si to tak v hlavě. Rozchodil jsem jiné problémy. Rozchodím i záda. Vydržím to a ono si to sedne. Časem.

Zpomalím na rozbité polní cestě. Blížíme se k celkem pěkně udržovaným objektům. Kolem několik ohrad pro koně. Ti se v klidu pasou opodál. Simona jako by celá zvláčněla, zpozorněla. Překlopila svou auru. Najednou jako by zmizela ta drsně jednoduchá děvka. Toto je její svět. Zaparkuji na vzorně uklizeném prostranství.

Pozdravil jsem její mámu a pár dalších lidí s mozolnatými dlaněmi. Pach stájí mi nic neříká. Zůstanu stát bokem dění opřen o auto. Vedle mě se pohodlně uvelebily dva přerostlé exempláře salašnického psa. Trochu mám náběh na alergii na prach, tak je ani nepodrbu na hlavách, kterými se o mě třou.

Simona s mámou po boku prochází podél nejdelší strany béžové budovy. Se sebejistotou v hlase rozdávala pokyny. Je zajímavé, jak na ni ta velká zvířata v boxech reagují. Hlavy daleko vytažené ve čtvercových průřezech boxů. S každým z těch koní se chvilku pozdržela. Doslova se s nimi mazlila. Pochopil jsem. Toto je její svět. Jako ten můj je v orámovaném autě. Oba se pro ten svůj svět dokážeme prodat. Či zaprodat!

Po víc než hodině se ke mně vrátila ve špinavých botách. Ani ten bílý komplet už zdaleka nebyl tak zářivě čistý. O to víc kontrastoval s jejím uvolněným pohledem. Nešlo si nevšimnout jiskry v jejích očích. Uvolnila se a uklidnila.

„Můžeme odjet. Dík, že jsi na mě počkal,“ řekla tiše. Půvabně si smetla kousek pavučiny z vlasů.

Otevřu jí dveře od auta. Čekám, až se usadí. Poděkuje s úsměvem. Autem se line vůně ženy, patina prachu, lehký pach koní. To vše dohromady. Vzrušující kombinace. Tady není o čem přemýšlet, pokud bude u mě spát. Opět si vzpomenu na úryvek básně pana Wericha: …kdo ženu má a nelíbá…

Za dvě hodiny ležím ve své posteli. Nahý jen pod dekou. Simona se sprchuje. Vzal jsem si ji hned po příchodu do bytu. Tak, jak byla. Umouněnou, vlasy jí páchly stájemi. Oblečení šlo dolů. Tvrdě jsem ji objal pažemi. Nedal jsem jí šanci ovládnout hru. Byla kořistí. Poddala se! Vžila se do role oběti. Byla špatnou holkou na špatném místě. S převahou jsem ovládl její tělo.

„Vlastně poprvé za dobu, co se známe, jsem s tebou nepoužil gumu.“ Zavolám na ni do sprchy.

Minutu na to zastaví vodu: „Neměla jsem moc na výběr,“ vykoukne s úsměvem z koupelny. „Pojď si dát rychlou sprchu. Jsem unavená. Potřebuji brzy spát!“

Ráno se probudím ještě za tmy. Ještě není ani 5 hodin. Probouzím se takto brzy vždycky, když mám strach z toho, co přijde. Vedle mě tiše oddychuje skoro nahá půvabná holka.

Právě takový píchají ne jedničkáři. V tom se řada lidí mýlí. Ty si berou do postele ti největší darebáčci, kteří ve škole byli maximálně na trojky. Strašně dlouho jsem dřel na to, abych se dostal tam, kde jsem. Od naprostých začátků v minikárách, kdy jsem cestou na závody vždycky poblil autobus, až sem, je to kus života.

Vyhraješ ještě někdy něco, Píte? Položím si otázku. Z odpovědi mám obavy. Vyhrát je o obrovském odhodlání, odvaze a koncentraci. Vsadit vše. A doufat, že to vyjde! Najdu to v sobě? Neporušil jsem svým odstoupením v Krumlově ten magickej kruh?

Odhodlání. Odvaha. Oddanost. Odměna.

Nebude pro mě jediným vítězstvím chodit rovně? Ať to bude jak chce, půjdu dopředu. Co mi taky jiného zbývá než zatnout zuby? Už proto bych chtěl, aby moje děti sportovaly. Dá jim to dar pro život: Nikdy nic nevzdávat. Jsem přesvědčený, že to je součást vzdělání. Najít chuť pracovat na sobě. Neschovávat se za soucit. Mít odhodlání stát riziku a životu tváří v tvář!

Ještě stále je venku tma. Ležím ve svém malém pronajatém bytě. Vlastně si nemám na co stěžovat. Svůj život si vždycky poseru po svém. Simona se převalí. Žduchne do mě zadečkem. Má jen jedno z mých triček. Vysoko shrnuté nad pasem. Nakouknu pod deku. To tajemství ženského klína nikdy nevyprchá. Opět Simonu přikryju. Nechám ji spát. Ráno vypadne.

Vezmu si do ruky telefon. Naklepu si úkoly na dnešní den. Jeden po druhém. Prim opět hrají peníze. Je to neustálá pohonná hmota tohoto sportu.

Nedávno jsem se potkal se Sumcem. Legendou mezi rallyovými veterány. Sedíc u čaje v jeho kanceláři vedle dílny s fotkami oranžového závodního BMW na stěnách. Poslouchal jsem toho velmi chytrého chlapa. Ukázal mi svůj zápisník startů a výdajů, až třicet let staré záznamy. Několikanásobný mistr republiky. Stále usměvavý moudrý chlap. Vyprávěl příhodu z Mistrovství Evropy. Z Yperu, kde se ho sportovní komisař ptal: „Co to je Podkopná Lhota?“ Oba závody Kopná i Yper se jely v tom roce ve stejný den. Jenže na Yperu byly dva vozy WRC, na Kopné snad desetinásobek.

Už si nepamatuji, co mu Sumec přesně odpověděl. Pamatuji si to, na čem se spolu shodli. Odhodlání kluků v Čechách je obdivuhodné. Jen díky jim je na co koukat, co obdivovat, co prožívat. Někteří z nich podporují i pořadatele, aby se závod vůbec jel. Je to čirá nesobecká láska k tomuto sportu.

Vzpomněl jsem si na svého policejního kamaráda Martina. Jak mu tady to vysvětlit, aby skutečně pochopil? Stačilo by, kdyby měl trochu více respektu, než začne měnit cizí životy. Životy nás, jezdců rally, jsou i tak o věčném napětí. Žijeme na hraně a milujeme to. Uzavřená společnost, v níž poznáme jeden druhého. Pokud se k nám přihlásí někdo nový, taky závodník, stačí pár vět a víš, jestli ten kluk proti tobě v tom závodním autě někdy seděl. Nebo jen jezdí po nocích autem s vykuchaným výfukem. Jestli si sedačku v závodním autě musel vydřít sám, nebo ji dostal darem od táty. Kolik toho musel obětovat, než si do závodního auta sednul.

Tento sport je mnohem víc o srdci než o penězích. Po pravdě, jedno bez druhého nefunguje. I v tom je pravdivost rally. Každá generace to má jinak. Má jiný materiál i podmínky. Jen jedna věc jde napříč generacemi. Rally je a bude souboj s přírodou, s okolnostmi. Jsi v tom se svým parťákem, týmem, vaším autem. Ten souboj musíš pokaždé brát smrtelně vážně.

Jen jedním si můžeš být jistý: Získáš jen málo. I za to tvrdě zaplatíš. A v tom je ta krása. Bez srdce to nejde.