Petr Poulík - eWRC.cz
7. 4. 2020 09:57 − 1608× − 0

Rally is life – 5. kapitola

Soutěže jsou zrušeny, spousta z Vás neví, jak trávit čas. Co třeba knihou z rally prostředí?
NA MORAVU

Martin za sebou zavřel dveře jednopokojového bytu v pražské Michli. Podíval se na hodinky. Za 60 minut má pravidelnou pondělní poradu. Ta holka ho stála 1500. Bylo jí kolem dvaceti. Uvolnil se. Užil si na pár minut sexu bez závazků. Pak rychlá sprcha. Teď je mu z toho divně. Zná ten pocit. Bude trvat jen chvíli. Stačí nemyslet na ženu s dcerou. Stačilo by, kdyby jeho žena více vnímala, jak mizerný svět je venku „na ulicích.“ Jak prázdný je život elitního policajta. Potřebuje si zašukat a doma mít klid. Pokud to nemá doma, vezme si to venku. Utratí peníze, které by jinak věnoval své rodině. Právě z toho je rozladěný.

Rychle vběhne do vagónu metra. Co nejrychleji se přesunout do centrály. V pondělí dopoledne nemá smysl jezdit po Praze autem. Sedne do zadní části vagónu. Dneska bude pokračovat se starým Webrem. Utíká jim čas, kdy ho mohou zmáčknout. Vůbec nepochybuje, že se ho brzy pokusí dostat ven nějaký slizký drahý právník.

Pít se mu zatím neozval. Rád by věděl, jaký ohlas v komunitě měl zátah v Krumlově. Potřeboval by informace. Pochopit slabinu těch lidí. Ještě pořád se nevzdal myšlenky na to, že dostane celou organizovanou skupinu. Nestačí mu, že mladej dostane podmínku za maření úředního výkonu, za pokus o útěk.

Chce je poslat je do tepláků. Znaky bude jedna cesta. On zvolí druhou. Soukromé prachy se hůř kontrolují než státní. Pohlídá si dotace, které jdou od státu. Vyšetřování bude vedené úplně zvlášť. A zcela zvlášť se taky budou sdělovat případná obvinění. Pohlídá si peníze, které směřují k firmám kolem motosportu.

Vybíhá schody z metra. Už je na signálu. Koukne na telefon – za třicet minut. Od starého měl jen tichý souhlas. Podrobnosti budou probírat mezi čtyřma očima. Za dalších deset minut otevírá dveře do své kanceláře. Prostorná místnost se stohy papírů. Všude po skříních a nástěnka pokyny a úkoly jednotlivých týmů, spousty telefonních čísel. Nic není aktuální. Je to vlastně jen součást koloritu. Nikdy by podstatné věci nenechal takto na očích.

Zrovna si chtěl zajít pro kafe, když do místnosti bez klepání vstoupil asi padesátiletý chlap. Přinesl dva kelímky kávy.

„Dobrý den,“ pozdravil Martin šéfa.

„Ahoj. Tak povídej. Podej hlášení.“ Místnost prostoupí vůně kávy. Usadí se ke stolu. „Máme pět minut do porady, tak to neprodlužuj.“

„Webra máme pod zámkem. Zatím nic nepoložil. Budeme pokračovat ve výslechu.“

„Státní zástupce nám teď dává volnou ruku. Schválí vazbu. To je ta dobrá zpráva. A teď moje rada: Martine, koukej ho dodělat. Prcačkáři jsou úplně mimo náš úsek. V tomhle Webra zlom. Uzavři dohodu. Prostě to dokonči, nebo se ho zbav! Myslel jsem na to celý víkend. Zaměř se na ty dotace a toky peněz. Informuj mě o každém kroku. To může sahat hodně nahoru.“

Martin vycítil něco mezi řádky. Podtext ve sdělení svého nadřízeného. Uzavři dohodu, nebo se ho zbav! Kurva, snad nechce, abych ho pustil! Nesnáší tento alibismus u svých nadřízených. Je policajt z přesvědčení. Nechce jen čekat na výsluhu. Na to čarovné slovo, rovnající se šťastnému stáří. Kdy ti každý měsíc zaplatí stát pár tisíc korun jako odměnu za službu u policie.

Nesnáším tuto firmu, kde každý kope za sebe. A každý na každého sbírá materiály. Je mu jasné, že i na něj má jeho šéf složku. Pro všechny případy?

Starší z obou mužů se podíval na hodinky. „Minuta do porady. Vyrazíme.“ Sebral kelímky ze stolu a hodil je do koše na odpadky. Zamračil se. Všiml si, že koš je plný popsaných stránek. Překonal profesionální zvědavost a touhu po nich sáhnout! Podíval se na svého podřízeného. „To radši protáhni skartovačkou! Může z toho být pěkný průser! Buď proboha opatrnější.“ On sám by takto papíry nikdy do koše na odpadky nedal.

Martin se zvedl ze židle. Ta tam byla euforie z báječného ranního sexu! Teď byl za blbce! Cítil se, jako by měl na sobě deku. Nervozita nadřízeného se přenesla i na něj. Stěží potlačil výbuch hněvu. Jen se sarkasmem procedil mezi zuby: „Pomáhat a chránit,“ taková blbost! Má v ruce něco hmatatelného. Přesto se obává více on než ten drban v krimu. Je to pořád stejné. Větší bere. Udělej, co chceš. Pokud máš dost peněz a dost rozumu, ustojíš to. Možná prožiješ pár dní v odpočinkovém režimu cépézetky. Možná ti média položí pár nepříjemných dotazů. Ale na ty nejsi povinen odpovědět! Pak stačí jen mít ochránce. Vymyslet lehce uvěřitelnou teorii s triviálními prvky. Bagatelizovat vyšetřování. A jsi z toho venku! Možná dojde k soudu. Možná padne rozsudek. Podmínka, peněžitý trest maximálně!

Kolik mých kolegů „pytlounů“ z hospodářské bylo převeleno jinam. Kolik týmů finanční policie bylo rozprášeno! Je to náhoda? Těžko. Vůbec nepochybuje, že na objednávku! Kolik volených pánů v drahých oblecích tahá za nitky a vodí si lidi z policejního prezidia jako pimprlata. Provinile vytáhne stránky z koše na odpadky a nechá zavrčet rotor skartovačky. Na poradu se loudá. Jen letmo pozdraví kolegy. Jako by mu chladná ruka svírala žaludek!

U krále Jiřího na Vinohradech proti sobě sedí dva podle chování velmi sebejistí muži. Advokát a proti němu jeho klient. Tak to vypadalo zdálky. Zblízka už bylo slyšet přátelský rozhovor. Srnčí paštika s brusinkami a čerstvá bagetka postupně mizí z jejich talířů. Mlčky vychutnávají dílko místní vyhlášené kuchyně. Rony přišel nepatrně později. Patrick, jeho spolustolovník, již předkrm objednal. Než si stihli cokoliv říct, již jim úslužný číšník servíroval.

„Rony, u jídla se nemluví“, prohodil Patrick, když se mu zdálo, že ucho pingla s napětím sleduje niť jejich hovoru. Konečně číšník poodešel. Tato část restaurace byla prázdná. „Tady v rohu není ani signál. Nebudeme nikým rušeni,“ konstatoval právník.

Rony už to nevydržel: „Tak co jsi zjistil, Patricku?“

Právník se pohodlně opřel. Lehce ve skleničce protočil staré francouzské rudé víno. „Začni tím, co jsi udělal pro návrat mé investice?“

Rony chvíli mlčel. Pak se na Patricka podíval: „A co jsi čekal, že bych podnikl?“

Ten jen pokývl: „S těma prachama to myslím vážně, Rony. Dávám ti měsíc! … Tvůj otec nespolupracuje. Už jsem mu poslal pokyn, ať mlčí a nenechá se vyprovokovat. Jeho zatčení bylo nestandardní. Ten policajt, co ho zatkl, normálně takové věci nedělá. Není to šlapka z ulice. Nevím, co ho to popadlo. Zjišťuji, jestli si to někdo neobjednal. Ani jeden z nás netušíme, kolik lidí tvůj otec sere. To je ta zásadní otázka, proč by se elitní policajt zahazoval takovou blbostí! Budeme postupovat v několika krocích:

Zaprvé: Zjistím o něm maximum.

Zadruhé: Už mám kontakt na jeho nadřízeného. I ten má nadřízeného. A ten je mi zavázán.

Zatřetí: Pokud bude dotyčný povýšen a převelen, případ padne na jiný stůl. Tedy hluboko do jiného šuplíku.

Začtvrté: Pak už jen čas a prach zametou stopy.“

Rony se zájmem poslouchal. V hlavě už měl zapnutou kalkulačku: „Kolik to bude stát? A chceš říct, že prach padne na všechny vyšetřované z případu Znaky?“ Málem vyhrkl: Tak to můžeme pokračovat – a nic ti vracet nemusím! Naštěstí se udržel! „Všechno je jen o motivaci, je to tak, Patricku?“

„Včas se to dozvíš. Zatím mi slož na účet zhruba půl mega. A půl mega budu potřebovat cash. To je první splátka!“

„Patricku, to je dost peněz!“

„Jsou to moje prachy, Rony. Chceš jít do tepláků? Tedy chceš jít do tepláků za svým fotrem?“

„To pak ty prachy asi neuvidíš, lásko,“ podíval se právníkovi drze do očí. „Mohou mi zabavit majetek a tedy i tvůj vklad. Radši se postarej, aby na mě nemohli!“

„Jsi naprostý zmrd, Rony! Drzý zmrd!“

„U jídla se nemluví, Patricku!“ Odpověděl mile. Všiml si příchodu obsluhy. Číšník úslužně položil talíře. Dolil víno. A stejně úslužně poodstoupil bokem, kde zůstal stát.

Patrick si prstem přikryl ústa. „U jídla se nemluví. Souhlasím.“ Zase se snažil udržet situaci pod kontrolou! S chutí se zakrojil do krvavého jen z vrchu spáleného kusu masa.

Rony uchopil příbor. Nemá hlad. Ještě stále má sevřený žaludek. Nůž mu vyklouzl z prstů. Nečekaně si uvědomil, že má zpocené ruce. Odložil příbor. Otřel si ruce nenápadně o šev kalhot. Nikdy si neuvědomil, jak těžké může být koncentrovat se na takovou banalitu, jako je uchopení příboru a uřezání sousta flákoty! Nechce se zmiňovat, kolik napětí prožil v posledních dnech. Nejistě vzal do ruky ostrý zubatý nůž a vidličku. Všiml si Patrickova pohledu.

„Netrefil jsem se ti do vkusu, Rony? Máš rád méně propečený?“ Ulomil si kousek bílého chleba a lačně jím otřel krvavou šťávu z masa na talíři.

„Skvělé maso,“ prohodil, sotva dvakrát skousnul. Potřeboval od sebe odpoutat pozornost. Vůbec nepochybuje, že Patrick právě teď odhaduje, co se v něm odehrává. Kolik toho vydrží. Kolik z Ronyho vytáhne peněz. Zvažuje míru rizika.

Patrick pochopil, že ty prachy jsou pro Ronyho záruka svobody. Celá tato večeře je určená pouze k tomu, aby odhadli své možnosti! Rony je stále v systému, o tom rozhodl někdo výše postavený.

Bude lepší Patricka ujistit, že je mu za to vděčný. Půjčené peníze ale bude vracet hodně dlouho a po částech. To je jen jejich soukromá věc! Do toho nikdo z „podstatných lidí zasahovat nebude!“

„Obhájil jsem tě u vedení. Jsi stále s námi,“ řekl tiše. Bál se uší, i když tady je riziko minimální.

Jako by se Ronymu tímto ujištěním vrátila pevná půda pod nohy. Odložil příbor. Natáhl se po pečivu. Zcela vědomě vzal do ruky Patrickem již načnutý kousek a ulomil z něj část pro sebe. Bavil se Patrickovou nevolí, s kterou sledoval jeho počínání! Pečlivě vytřel svůj talíř. Na kraji nechal jen kousek více šlachovitého masa. „Lahodné,“ konstatoval. Když si vložil chléb do úst, způsobně si je utřel ubrouskem. Při tom pohybu si vzpomněl na svou mámu. Učila ho chování u stolu. Odložil příbor, nůž a vidličku vedle sebe do polohy dokončeno. „Patricku, podělíme se o chléb vezdejší a neuveďme se v pokušení jeden s druhým vyjebat!“ Upravil citát z bible.

Venku pomalinku začínal nový den. Napil jsem se kojenecké vody z petky, kterou jsem si nechal u postele. Po vyčůrání jsem se mohl ještě chvilku vrátit do postele.

Mám si vzít book, nebo tu holku, co tady spí? Zvolím práci. Book za tichého vrnění naskočí. Rozzáří se mu obrazovka – 74 mailů. Otevírám jeden po druhém. Něco mažu. Na něco odpovím. Rutinně snižuji počet nepřečtených v poště.

Mail číslo 21 je od mého zaměstnavatele. Nepříjemná zpráva. Pobočka v Brně končí. V revitalizaci nevěří. Náklady na plochu převyšují zisky. Je krize a spoustu dalších … ble, ble, ble!

Jsem ve zkušební lhůtě. Končím hned! Děkují mi za služby. Rychlé, stručné, jasné. Najednou mám dnes spoustu času. Je to rána. A přitom je nepotřebuji. Stali se jen nakrátko součástí mého života a já jejich zaměstnancem. Už chápu, co znamená dostat výpověď! Já ji dostal poprvé! Výpověď. Už jen to slovo mi dává pocit nejistoty a prázdna v nejbližší budoucnosti. Když se tomu poddám, sevře mě to! Je to blbost. Mám svůj byznys. Byl to pokus, který nevyšel. Ten job pro mě není životně důležitý. Nic to neohrozí. Přežiju! Odpovím jen jednou větou: „Beru na vědomí, dík za šanci!“

Než větu odešlu, doplním: „Ojetiny mě baví. Možná bude jiná forma spolupráce!“ Podpis a odešlu.

Projdu jeden po druhém zbytek mailů. Je osm. Měním v hlavě plány na dnešní den i tento rok. Rally bude i nadále mou prioritou. Dám se dohromady. Poskládám další peníze. Vrátím se za volant. Vzdal jsem Krumlov – to byla jen chvilková slabost! O mou chlupatou nohu se pod dekou otře Simonina noha jemně depilovaná. „Ty nespíš, Píte?“

„Ne.“

„Už musíš do Brna?“

„Ne!“

„Ty nejdeš na bazar?“

„Ne!“

„Pojď ještě spát,“ se zavřenýma očima odkryje vysoko roh deky, z pod které vykoukne nahé ženské tělo!

Odložím book. Opravdu není až tolik kam spěchat. Normálně sex po ránu nevyhledávám. Mám hustou krev. Odůvodňuji si to. Pravý důvod je v tom, že se nerad zdržuji po probuzení v posteli. Čeká mě práce. Dnes jsem nezaměstnaný. S tímto pocitem si přitáhnu ještě spící dívku k sobě. Nepochybuji o tom, že v ní probudím chuť na sex. Tiše se posunu tváří k jejímu klínu. Za několik minut už slyším tiché vzdechy. Pomalinku se v ní stupňuje vzrušení. Tady nebude potřeba lubrikační gel v žádném případě.

S hlubokým vzdechem se rozechvěje. Pak znovu i znovu. Jsem spokojen. Pokud to lze, žena má přednost! Pocítím lehké potažení za paži. Opustím její klín. Teď je řada na mě. Líbám ji.

„Píte, dneska Rony přijede. Bude to chtít. Poznal by, že jsem s někým šukala.“

Co je mi po něm, napadne mě. Po paměti se snažím do Simony vstoupit.

„Ne, neblbni,“ uhne. … „Netvař se tak zklamaně, Píte. Mám to ráda i do zadečku!“

V devět hodin už stojím oblečený ve dveřích svého bytu. „Jedu, jen zabouchni, tady není co ukrást.“

Ze sprchy mezi proudy vody zazní: „Udělám si ještě kafe a vypadnu.“

„Ok, nezapal to tady, Simono.“

Pak už si jen s heknutím po píchnutí v zádech obuji tenisky a nechám zaklapnout zámek dveří. Pojedu za Bossem. Vrátí se mi pocit dezertéra. Nejistota, jestli nemám ještě pár dní hrát roli maroda. Uvěří mi, že jsem opravdu nemohl před několika dny v pátek v Krumlově pokračovat, když se u něj hned v pondělí objevím na dílně?

Utíkat nemůžu ani nechci. Musím za Bossem. Hodím obavy za hlavu.

Simona se mezi tím přehrabuje ve své cestovní tašce. Čisté spodní prádlo hledá marně. Kalhotky měla na každý den přesně rozpočítané. Dneska se měla probudit u Ronyho v domě. Tam jich má bezpečnou zásobu.

Zavrní jí telefon, stejně naléhavě začne hrát i jeden z diskotékových hitů. Zvedne ho z hrany postele. Posune palec přes displej doleva. „Ano, lásko? Je to telepatie. Zrovna jsem na tebe myslela, Rony. Jaké by to bylo už být s tebou doma.“

„Ne, nespala jsem tam. V tom domě se bojím.“

„Byla jsem na statku,“ lhala s vědomím, že Rony tam skoro nikdy nejezdí. Má lehkou alergii na srst zvířat. A ze všudypřítomného prachu koňských stájí se může ukýchat.

„Co ten srabík bolestínek?“

„Nic, odvezl mě do Zlína. A asi šel plakat do svého holobytu! … Rony, on není ty.“ Ten výslech jí byl nepříjemný. Přímo cítila, jak čte v jejím hlase. Nesnáší to. Nenávidí to! „Jo, Rony, mám pro tebe zprávičku!“

„Ano? Zajímavou?“

„Možná,“ řekla koketně. „Podle toho, co mi dovezeš, lásko?“ Uklidnila se, je opět v poloze, kde si je jistá.

„Povídej, a já to ocením.“

Nadechla se: „Rony, Pít zná toho policajta, co zabásl tvého otce. Jsou kamarádi. Jsem si tím jistá!“ Na druhé straně telefonu ticho. „Slyšíš? Pít je kamarád toho policajta, co ti zabásl otce!“

„Slyšel jsem, Simonko. Jak to víš?“ najednou má ztlumený, klidný hlas. Zná ho. V tuto chvíli je do nejvyšší míry soustředěný. Umí si představit, jak mu ztvrdly rysy v obličeji. I na dálku cítí, jak je chladný a koncentrovaný. „Jak to víš, že jsou kamarádi? Jak víš, že se znají?“ Velmi přesně artikuloval otázku.

„V Brně jsme tankovali a přišla mu od něj sms. Přečetla jsem si ji.“

„Máš to telefonní číslo?“ zeptal se nesmírně klidně. Až jí přejel mráz po zádech.

„Ne, Rony, to jsem nestihla…“

Rony nespokojeně mlaskne. „Asi si budu muset s Pítem promluvit. Pa. Uvidíme se večer!“

Simona odloží telefon. Pohodlně se opře o pelest. Jemně poklepává prsty po obalu telefonu. No, tak to by jsme měli.

Sešlápnu plyn. Na výjezdu do kopce minu zimní stadion. Za chvilku mám za sebou i ceduli označující Zlín. Známá cesta. Zařadím pětku a přepnu v sobě na autopilota. Musím sám sobě nastavit plán návratu. Rally’s back.

Nemá smysl vyrazit na Bohemku a Barumku, dva vrcholy českého mistráku, nejdražší a nejdelší! Pokud nebudu fit, čas jde proti mně. Musím začít okamžitě. Vlastně je dobře, že mě vyhodili poprvé v životě z práce. Nemám časové omezení. Vše je tak, jak má být.

Zavolám „sadistovi.“ Trenérovi a masérovi v jednom. Dělá reponace páteře. Pokud jsem se někde zasekl, vždycky mi dokázal pomoci. Vždycky mi taky sdělil, co všechno bych potřeboval posílit. Což jsem vyslechl. A cítíc se ve formě pochopitelně stejně lehce ignoroval. Nebere mi telefon. „Zavolej, pls.“ Pošlu sms.

Přehoupnu se z Bohuslavic do kopce směr Brod. Tady v těchto místech je slabý signál. Hodím telefon na sedačku vedle sebe. Asi ve 14 hodin minu odbočku na start rychlostní zkoušky Pindula. Rozdrnčí se mi telefon. Sadista.

„Ahoj, kamaráde?“

„Ahoj, hoří?“

„Ne. Potřebuji tvou pomoc.“

„Nemám čas.“

„Já zase chuť doprošovat se.“

„Tak povídej.“

Ve zkratce mu vylíčím problémy se zády. Taktně zamlčím pobyt na Homolce. Nechci, aby se lekl. Moc lidí, kteří by do toho se mnou šli, neznám. „Potřebuji někoho s bičem, který mě může dát do kupy. Nic než zatnout zuby mi nepomůže. Mám na to skoro dva měsíce. A to je dost času.“ Uzavřu svůj monolog.

„Běž k doktorovi,“ odpoví mi.

„Neblbni…“

Chvilku mlčí. „Fajn. Dneska začneme. Podívám se na tebe. Zkusíme to obalit hmotou. Hele, základ: Buď v teple. Nenech to prochladnout. Sežeň si bederní pás. Večer u mě. Sežeň si dost aspirinu. Budeš to brát na noc. Ať ti svaly vždycky povolí. Všechno na tvé riziko, Píte.“

„Dík. Večer je v kolik?“

„V 18:00 končí poslední klient na masáži. V 18:15 u mě v posilovně.“

„Klapne to, dík.“

Je mi jasný, že Bart by se asi trochu zlobil. Možná trochu víc. Je to doktor a experimenty tohoto ražení by určitě neschválil. Je to můj způsob. Dělat věci po svém. Buď to dopadne, a jestli ne, no tak to budu v prdeli.

To už sjíždím kolem hvězdárny směr Brod. Dezertér se vrací. Stáhne se mi žaludek. Utekl jsem z boje. A teď jedu do dílen říct: Fajn, nic se neděje. Budoucnost bude světlá. Jistota a perspektivy. Uběhly dva dny. Jsem fit, jedeme dál. Tak tomu neuvěří vůbec nikdo. Nakonec zvolím méně bombastický vstup do dílen. Pozdravím skromně: „Ahoj, kluci.“ A přijmu od Bosse pozvání na kafe. Sedíc v Bossově kanclu si uvědomím, že je mi fajn. To je vlastně moje jediné zázemí. Jiné nemám. Další důvod setrvat ve hře. Dezertoval jsem, ale vrátil jsem se.

„Myslel jsem, že jsi na Homolce, Píte,“ řekne Boss podávajíc mi kafe.

„Byl jsem, ale to není nic pro mě.“

„Pojedeš ještě něco?“

„Pojedu. Dojedu sezónu. Jednou se to nepovedlo. To je pryč. Pokračuji dál. Dám se do pořádku. Vím, co s tím. Vykašlal jsem se na bazar. Budu jen makat na sobě a na penězích.“ Vím, že lžu. Nejsem na to hrdý. Jenže teď bojuji o holý život. Protože důvěra těch kluků je můj život. Rodiče, rodina, manželka, děti, Niki, všechno je v prdeli. Pokud mám pár blízkých lidí, je to tady ta parta. Nejsem naivní. Pokud bych přestal závodit, rychle by přišel někdo jiný. Takto kvalitní, zkušený a funkční tým je horké zboží.

„Potřebuji ještě víc jistoty, Bossi. Před Bohemkou odjedeme něco venku.“

„Dobrá, pneumatiky a benzín máme. Něco, co není daleko. Pojede se to dva dny, ať máš stejnou zátěž. Co takhle Matador Tatry Púchov?“ Souhlasím. Jsou to prachy navíc, které musím obětovat. Pokusím se něco vyjednat s pořadatelem. Bydlení, startovné, to by mohlo být zadarmo, pokud začneme jednat včas. Pořád mě baví být pod tlakem, pryč je ta poraženost z Homolky.

S prodejem týmu mu zatím nebudu motat hlavu. Nejsem si jistý reakcí. V Brodě zůstanu celé dopoledne. Babča už je po ráně v Pelhřimově skoro přeskládaná do nové karosérie. O víkendu přijedu, budeme testovat. Musím s ní najet kilometry slušným tempem. Kde, to se uvidí podle počasí. Potřebujeme vědět, že auto funguje a může se bez obav půjčit zákazníkům. Leží v tom spousty peněz, které tak nutně potřebuji.

„Fajn, do auta se těším. Zvládnu to, Bossi. V sobotu dopoledne přijedu.“ Až teď si uvědomím, co jsem slíbil. Těch pár dní mi na rekonvalescenci určitě stačit nebude. Ze dvou měsíců je pět dní do testu a měsíc do Tater. Ale co. Tvrdá doba jednou skončí, ale tvrdej chlap zůstane. Co na to taky můžu říct než takový otřískaný citát. Pak zatnout zuby a makat. Nějak to zvládnu.

Martin míří na Moravu. Nesnáší D1 jako miliony lidí v této zemi. Chtěl jet vlakem. Nakonec musel vzít služební auto. Jede přednášet mladším kolegům. Školit je o způsobech ekonomické kriminality. Šéf ho potřeboval dostat mimo Prahu.

Přehrával si v hlavě poslední výslech Webra. Měl toho starého hajzla dost. „Ty zkurvený drbane,“ bezmocně řval. Pak mu jednu vypálil spodním hákem levačkou. Pak druhou. To už mu na té ruce pevně visel kolega. Nasranost si donesl už z domu. Ruply mu nervy. Už toho bylo moc! Další ránu mu už nedal. Jen ho bezmocně nechal odvést! Kolega mu předal zapálenou cigaretu. Po letech si potáhl. Měl štěstí. On a asi i Webr.

Martina by řešil GIBS. Šéfovi radši přiznal, co se stalo. Odměnou mu je toto vyhnanství mimo Prahu. Utíká jim čas! Ze dne na den šel z přímého výkonu. Ne rozkazem, ale jako největší odborník povýšením.

Někdo do toho sáhl. Tím si je jistý. Jeho nový úkol – výchova nastupující generace. Vždyť to je směšné. Rozčílí se najednou. Co jim má říct? „Vítám vás, pánové, to, co vám řeknu je čistá teorie. Nejlépe je nedělat nic. Nebo jen to, co vám dá za úkol někdo z těch šašků v oblecích. Jinak si budete komplikovat život. Stejně rychle, jak jsme vás k policii vzali, můžeme vás i vykopnout.“

Má chuť si zapálit cigaretu. Najít si holku na noc. Nebo se jen pořádně vylít. V Holešově bude tři dny. Je nejistý, do čeho se v práci vrátí. Má o čem přemýšlet.

Flákat se nebude. Potká se s kolegou z finančáku. Radima zná ze školení. Pohodlný úředník s velkou ambicí a jen malou touhou něco udělat pro její naplnění. Při kontrolách zarputile přesný, pozorný. Jakoby předobraz zavilého, obtloustlého státního úředníka v padnoucím, leč pomačkaném obleku! To on Martina upozornil na nadměrné odpočty DPH a vzájemné propojení firem. Byl líný se tím zabývat do hloubky, tak to poslal dál!

Martin má v plánu přes něj pokračovat směrem k omezení Webrových aktivit. Zastavit mu finanční toky. Sebrat mu peníze. K tomu je finančák ideální nástroj. Potká se i s celníky. Najde lidi, kteří s ním dělali kauzu Znaky. Možná budou vědět něco nového. Pokud bude čas, potká se s Pítem. Doufá, že se doví něco z prostředí rally. Potřebuje zjistit, co dělá mladej Webr.

Vlastně je rád, že mohl služebně z Prahy. Jede do epicentra vyšetřování. Uvědomil si to šéf, když ho sem posílal. Protiúder pečlivě připravil. Finanční úřad může „vypálit zajišťovák“ na veškerý majetek Ronyho i starého Webra. Dostane je pod tlak! Pak se bude lámat chleba. To je Martinův obor. Tady nechybuje! Nejlepší na tom bude, že oficiálně to bude čistě akce úředníků. On bude stát zcela mimo. Znalost práce finančních úřadů je Martinova výhoda!

Rony se pomalu sune kolonou po D1. Již víc než dvacet minut se blíží k místu, které blokuje nehoda. Musel zůstal v Praze o den déle než plánoval. Ale stálo to za to! Ten policajt, co otce zašil, už je skoro mimo hru! Patrick tahá za nitky. Musí. Nutí ho k tomu ty prachy, co investoval do týmu. A taky nevyřčený strach. Pokud se zle povede Ronymu, povede se zle i Patrickovi! Přímá úměra, ani jeden není na vrcholu tohoto „potravního řetězce“. Je tam někdo větší, který nemá rád problémy. A mohl by se hodně naštvat, kdyby to ti níže postavení nezvládli.

Policajti jsou primitivní pičusové. Ti ve vysokých funkcích – ještě k tomu věčně hladoví pičusové. Nenávidí tento systém, tento stát! Vždycky bral jen drobky. Pár set tisíc, milion. Někdy víc. Stejně pořád málo! Pocítil hlubokou závist! Nikdy se osobně nedostal tak vysoko, aby dokázal těžit prachy přímo z rozpočtu tak, jak to dokáže Patrick.

Firma vyhraje výběrové řízení. Dostane zakázku. Patrick nebo někdo z jeho kanceláře vytvoří smlouvu. Vytvoří se marketingový plán a PR aktivity. Za to dostane bohatě zaplaceno. Legenda je na světě. Část peněz se odevzdá šéfovi strany nebo někomu jinému, kdo je právě u koryta.

Oni tiše bohatnou. Nikomu to nevadí. Blbej občan to nepozná! Jednou za čtyři roky tomu systému dá to pitomé stádo ve volbách legitimitu! Patrick patří k vyvoleným. Na vrchol ho vynesla spolehlivost. Schopnost vydělat jim prachy a řešit problémy bez rozruchu! V krizi držet hubu! Nepromluvil ani na fízlárně. Mlčel znající jména účtů a bank v Lichtenštejnsku. V základech se otřásala vláda.

Policajti i novináři se mohli zbláznit, aby se něco dozvěděli. Vydržel, mlčel. Obětoval s chladnou hlavou kamaráda! Osvědčil se. Odtud pramení jeho momentální moc.

Rony minul nehodu. Starý focus s mladší octávkou. Policajti a pár lidí ve vestách kolem. Motor audi zabere. Zatlačí Ronyho do sedáku. Je fajn cítit se po čase nedotknutelný. Mít mocné spojence, kteří dokáží změnit systém! Nebýt ovcí, kterou může stát poslat na jatka! Možná je to jen iluze. Se státním aparátem je to nekonečný boj. Nerovný boj! Usrkne studené kafe z Benziny kousek za Prahou.

Jak naložit s informací od Simony. Pít je kamarád policajta, co mu zatkl otce. Že by Pít spolupracoval s policajtama? Ne, to mu připadá absurdní. Zná dokonale systém a pokud by to opravdu položil, seděl by Rony v base i s Marou. Ne, to je blbost!

Může Simoně vůbec věřit? Proč by si to vymyslela? Šuká Simona s Pítem? Napadne ho ve stejné sekundě. Nedělá si iluzi, že by to nebylo možné. Je to přece bývalá šlapka. Pokud ano, proč by Píta takto naprášila?

Přemýšlí, jestli měl Pít nějaký zádrhel s policajtama. Spolupracující obviněný, to by mu jediné dávalo smysl. Jenže Píta zřejmě policajti nikdy nesebrali. Tak jak by se k němu dostali? Celé to je nějaký nesmysl. Snaží se v hlavě uspořádat ten informační zmatek. Každopádně na to upozorním Patricka. Pokud tato vazba existuje, je možné ji využít jako přímé spojení. Bez rozpaků poslat přímý vzkaz. Opět usrkne studeného kafe. Je hnusné. Nic jiného na pití v autě nemá.

Než pojede domů, zastaví se za Marou na dílně. Povzbudit kluky a zvednout jim morálku. Pořád se děsí toho, že mu zazvoní telefon a Mara mu oznámí, že některý z mechaniků končí! Díky „švarc-systému“ sice šetří na odvodech. Ale rizikem je, že mu ze dne na den může zůstat jen poloprázdná dílna. Jeho mechanici mohou ještě v den oznámení odchodu v jiných týmech šroubovat na jiných závodních autech. Možná by to bylo to nejlepší. Nechat odejít lidi, prodat auta, zavřít krám, prachy, co dluží, vrátit. Nebo si za ně pronajmout auto. Odjet sezónu v klidu bez cirkusu a starostí kolem. Jenže co by bylo pak, chlap bez peněz je hovno!

Komentářů celkem: 0

Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit (nahoře nad menu)!

reklama