Po vynikajících výkonech v tehdy početně obsazených třídách N1 a A5 přestoupil do silných čtyřkolek. Pilotoval Octavii WRC a Lancery. Jeho kariéru ukončila těžká nehoda na Barum Rally roku 2008. „Návrat už neplánuji a věnuji se jiným koníčkům a podnikání. Daří se mi celkem dobře. Naše firma se věnuje tepelným čerpadlům a momentálně máme už pětasedmdesát zaměstnanců. V této oblasti patříme mezi tři největší firmy v České republice. K této činnosti jsem se dostal hned po škole v roce 2006. Táta marně sháněl tepelné čerpadlo na barák a my zjistili, že tohle na trhu chybí. Začali jsme je zpočátku vyvíjet na kolenou. Výsledkem bylo v roce 2016 třetí místo v celostátní soutěži Hospodářských novin „firma roku 2016“, které se zúčastnilo 7500 českých firem a roční obrat kolem dvouset miliónů,“ netají se spokojeností plzeňský pilot. A já se ptám, proč ho návrat za volant soutěžního vozu neláká.

„Doba se úplně změnila. Navíc po devíti letech mého závodění už vím, co všechno to obnáší. Není to jen sednout do auta a svézt se. Proto jsem v roce 2008 skončil. Měl jsem rozjetou firmu, nemohl se rally věnovat naplno a vše vyvrcholilo těžkou havárii na Barumce. To jen napomohlo mému stažení z aktivního dění.“

Mohl bys svoji kariéru zpětně zhodnotit?

„Krásných vzpomínek je mnoho. Vážím si možnosti dvakrát startovat s Octavií WRC. Ovládat takový monumentální stroj a vyzkoušet si ho řídit na vlastní kůži bylo úžasné, přestože těch kilometrů jsme tolik nenajeli. Na sněžných Okříškách nás zastavila porucha převodovky, načaté asi předchozí nehodou Emila Trinera na Šumavě. Právě Emil totiž měl jet s autem velký mistrák a my s Mončou sprinty. Pelhřimov byl zase předčasně ukončen po úmrtí Tomáše Vojtěcha. My byli klasifikováni jako čtvrtí. Moc rád vzpomínám také na Fabia Cup. Jeho součástí byly všechny dvoudenní podniky a početné pole se honilo s totožnými, pohárovými auty. Spousta odjetých kilometrů mi dala hodně zážitků a zkušeností. Pravda, po dvou letech už se to trošku zajídalo, jak to bylo pořád stejné (smích). Opomenout samozřejmě nemohu Suzuku. Tu jsme s tátou vyvinuli v garáži a vyžadovala minimální péči. Vesměs jí stačilo po závodech vždy jen omýt. A pokud jsme soutěž s Mončou dojeli, tak jsme třídu A5 vyhráli.“

Udělal bys během tvé kariéry něco jinak?

„(Chvilku přemýšlí). To se těžko hodnotí po tak dlouhé době. Každopádně pokud bych se měl vrátit, věnoval bych se tomu mnohem pečlivěji a neměl to jen jako koníček. Pokud chceš být dobrý, stojí to spoustu času a bez tréninku to nejde. My sedli do auta, odjeli závod a v pondělí šli do školy nebo práce. Žádná příprava se nekonala.“

Sleduješ pořád soutěže?

„Samozřejmě. Přijdou mi však úplně jiné než před těmi patnácti lety. Zájem jezdců a obsazenost jsou dnes mnohem menší, především v menších třídách. V našich dobách byly nabité všechny kategorie a všude bojovalo okolo dvaceti posádek. To nabízelo velkou konkurenci a zábavu. Dnes mnohdy dojedou ve třídě dvě auta, a kdo chce sbírat věnce, ani nemusí chvátat. Špatná nebyla ani doba, kdy skončila WRC. Špička se přesunula do enek a rychlých dvoukolek a souboje také byly parádní.“

Vím, že jsi, coby divák, pravidelným účastníkem Deutschland Rallye.

„Ani nevím, kolikrát jsem tam byl. Velkým zážitkem byl také předloňský výlet do Finska. Tam mě moc zaujal Kalle Rovanperä. S tovární Škodovkou předváděl neskutečné věci, přestože mu tehdy bylo teprve sedmnáct let. Podle mě je to obrovský talent a ještě o něm hodně uslyšíme.“

Tvými spolujezdci byli především manželka Monika a Tomáš Heidenreich. Jak se jim daří?

„Dobře. Teď tady se mnou sedí v kanceláři. Monča pořád pracuje v plzeňském Prazdroji a vyrábí ti pivo (smích). Tomáš nám pomáhá ve firmě. Jsme tedy denně v kontaktu.“

Jaké jsou tvé současné koníčky?

„Sbírám staré autobusy a trolejbusy. Máme velkou halu, a jakmile něco seženeme, dáme to tam. Když přijde chuť, začneme techniku restaurovat. Klenotů máme spoustu. Momentálně dáváme do kupy starou Karosu ŠD11. Trolejbusem také občas jezdím a vozím po Plzni lidi (smích). Samozřejmě rád sportuji. Chodím běhat, jezdím na kole, hraji beachvolejbal a přes léto se občas zúčastním amatérských triatlonů.“

Takže závodnickou kombinézu jsi definitivně pověsil na hřebík?

„Nikdy neříkej nikdy. Suzuka, kterou máme od jednadevadesátého roku, prošla repasí. Před čtrnácti dny nám pomohl nastavit podvozek Venca Pech, takže je v plné formě. Spíše se s ní někde ale ukáže táta.“