7. 5. 2020 10:45 − 4294× − 3

Rok prvního mistra světa z Francie – 1. díl

Sébastienové Loeb s Ogierem získali spoustu prvenství, prvním mistrem světa z Francie se ale nestal ani jeden z nich.

Sezóna 1994 přivedla na soutěžní tratě nejprestižnějšího šampionátu na světě čtveřici továrních stájí. Zatímco slavná Lancia po dlouhých letech působení na světové úrovni už nebyla zastoupena, a to ani soukromým týmem Jolly Club jako v roce předešlém, zbylá čtyřka na startu nechyběla. V roli úřadujících mistrů se do Monte Carla, kde se odehrál tradiční úvodní podnik, vypravila kolínská stáj TTE. V ruce měla stáj zastupující japonskou značku Toyota nejen titul ve značkách, ale za volantem Celicy se znovu objevil úřadující, v tu chvíli už čtyřnásobný mistr světa Juha Kankkunen. V druhém voze jej doplnil Didier Auriol, obhájce monackého triumfu a třetí nejrychlejší jezdec roku 1993. V jednotlivých soutěžích pak Toyota nasazovala ještě další Celicy a za jejich volanty se posadili místní borci jako Ian Duncan v Keni nebo Andrea Aghini v Itálii. Sesadit z trůnu japonskou značku chtěl jiný výrobce automobilů z této asijské země, Subaru. Pro maximální útok se v modrožluté stáji vybavili hodně solidní jezdeckou sestavou. Colin McRae sice za sebou tehdy ještě neměl žádné závratné výsledky, ale na vítězství ve světové rally už přeci jen dosáhnul a rychlostí se rozhodně nikterak netajil. Zato Carlos Sainz měl být tím zkušenějším a rozvážnějším článkem jezdeckého dua. Po ročním trápení s nekonkurenceschopnou Lancií z Jolly Clubu, které zakončil až na osmé příčce konečného hodnocení, dostal dvojnásobný světový šampión do ruky moderní tovární techniku.

Zatímco Toyota a Kankkunen šli do sezóny jako úřadující mistři, u Fordu měli za sebou vicemistrovský rok. Druzí skončili ve značkách a Francois Delecour v sezóně, kdy vyhrál hned tři světové podniky najednou, vybojoval pozici vicemistra mezi jezdci. S Escortem RS Cosworth pak pokračoval i věhlasný Ital Miki Biasion. Před sezónou to ještě možná nikdo nevěděl, ale dnes už můžeme s jistotou prozradit, že to tehdy byla pro dvojnásobného světového šampióna poslední plná sezóna v mistrovství světa. Forda připravovaného belgickou stájí RAS Sport pak dostal do ruky začínající dravec Bruno Thiry. Čtvrtým hráčem v mistrovství světa 1994 byla stáj Mitsubishi, ovšem ta se bohužel oproti předešlému roku zúčastnila pouze pár vybraných soutěží a v konečném pořadí mezi značkami ani nebyla klasifikována. Přednost tehdy dostaly starty v šampionátu pro asijské výrobce prestižnějším, asijsko-pacifickém. Kenneth Eriksson tam ale i přes dvě vítězství na titul nedosáhnul. Druhý Lancer EVO I, později pak EVO II, na světových tratích vodil Armin Schwarz a nakonec to byl on, kdo se z tovární dvojice zasloužil o lepší výsledky.

Černý kůň Schwarz si vytáhnul černého Petra

Němec začal parádně už v Monaku, kde vyhrál obě úvodní zkoušky a na čele pořadí si vytvořil solidní půlminutový náskok. Poté ale bohužel doplatil na zlomyslnosti diváků, kteří si volné chvíle mezi průjezdy vozů rádi krátí házením sněhu na trať. Schwarze sněhová plotna hodně překvapila a poslala mimo trať. Na stejnou past bohužel doplatil i McRae. Kankkunen s prvním vozem na trati zase musel neposlušné diváky rozhánět. Nevyhnul se ani jednomu přetočení a úvodní den zakončil na třetím místě. Jeho týmový kolega Auriol však dopadnul na domácích tratích podstatně hůře, kvůli nehodě se nedočkal ani cíle prvního dne. Vedení se naopak ujal jeho krajan Delecour, kterému větší starosti než soupeři dělaly zažívací potíže jeho spolujezdce Daniela Grataloupa. Zda to spolujezdec vydrží až do cíle, to v tu chvíli nebylo úplně jisté. Kdo však nesložil zbraně a bojoval jako lev až do úplného závěru, byl Schwarz. V druhém dnu se sice musel popasovat s problémy se zavěšením a transmisemi, ovšem v závěrečném dnu opět předváděl neskutečnou rychlost. I přes obří ztrátu se ze dna výsledkové listiny Němci podařilo dostat až na sedmé místo. Podobně úspěšný byl i druhý smolař McRae, který to nakonec také dotáhnul do top ten. Parádně jel Thiry ve třetím Escortu a držel se na pátém místě za nevýrazným a na nedostatek výkonu si stěžujícím kolegou Biasionem. V poslední zkoušce ovšem o svou příčku přišel, když jej o vteřinu překonal Eriksson s Mitsubishi. Sainz začal spolupráci s britskou stájí Prodrive solidně a v cíli se z nejnižšího pódiového stupínku mohl oddávat oslavám. Kankkunen měl první den namále, ale pak už se soutěž odehrávala v jeho podání v mnohem klidnějším režimu. To rozhodně nelze říct o rychlosti, tu měl úřadující mistr světa pořádnou a zajistila mu druhou příčku. Grataloup nakonec nástrahy vlastního těla zvládnul a svého jezdce odnavigoval k vítězství. V poslední noční etapě sice posádce zatrnulo, když začaly zlobit brzdy, ale o triumf je to nepřipravilo.

Lídr mistrovství odstoupil před plnými tribunami

Francouz vítězstvím potvrdil svou pozici nejrychlejšího asfaltového jezdce té doby a tak mu vůbec nevadilo, že se první etapa následující soutěže v Portugalsku tehdy odehrávala na zpevněných cestách. Delecour se do portugalských asfaltů zakousnul s chutí a ty mu to opětovaly, když se s chutí zakously do jeho pneumatik. Nebýt defektů a dalších poškození gum, mohl být Francouzův náskok po prvním dnu přesvědčivější. Ale ono by to stejně bylo jedno. Ve středu ráno soutěž pokračovala a na úvod se jela divácká superspeciálka v Lousadě. Delecour se v paralelní rozjížďce postavil proti týmovému kolegovi Biasionovi. Před zaplněnými tribunami ovšem motor jeho Fordu řekl dost a smutný Francouz musel odstoupit. Mladý Belgičan Thiry v druhém dnu poškodil chladič a i motor jeho Escortu řekl dost. Biasion zůstal v boji proti Toyotám a Subaru osamocený, ale s Auriolem se o druhé místo rval srdnatě a nakonec souboj prohrál jen o deset vteřin. S konkurenceschopností na tom byl podstatně hůře Sainz, který se s Imprezou zatím teprve sžíval a rychlým Toyotám rozhodně nebyl hrozbou. Do cíle dojel jako čtvrtý. Jeho kolega McRae naopak rychlostí a typickým agresivním stylem nešetřil. Ale jen do té doby, než se mu zpoza kapoty v RZ 25 zakouřilo. Na šotolině se do vedení v kategorii dvoukolek dostal jistý Tommi Mäkinen za volantem Nissanu Sunny GTi. Problémy s převodovkou a přehříváním však vedly k tomu, že se japonský agregát v RZ 27 zastavil. Body za druhé místo mezi dvoukolkami si nakonec z Portugalska odvezl Pavel Sibera a za ním do cíle dojel Emil Triner s druhým Favoritem. Kankkunen úvodní asfaltovou etapu pojal v klidu sobě vlastním, moc dobře věděl, že se do toho bude moct opřít v dalších třech šotolinových etapách. To se také stalo a Fin se v Portugalsku radoval z vítězství a posunu do čela mistrovství.

Komentářů celkem: 3
7. 5. 2020 10:58
0 0
36 RS, to uz nikdy nebude smajlík
7. 5. 2020 12:37
0 0
Možná že ano. Šéf FIA nevylučuje návrat ke kořenům autosportu....
https://www.autoforum.cz/predstaveni/sef-fia-rika-ze-soucasna-situace-muze-rozvratit-cely-svet-motorsportu/
7. 5. 2020 14:02
0 0
trepa:
To je dost mizernej clanek, JT mluvi jen o tom, ze je to v riti a o nejakym New Dealu, coz vubec nevim, jak si mam predstavit. A vazne pochybuju, ze to vi on...
Navrat ke korenum si vymyslel autor a dava smysl jen v tom, ze zavodit se bude mozna uz jen na hobby urovni. O vyrobcema placenou masovou zabavu, jaka z puvodniho zavodeni vznikla mezi valkama a dostoupila vrcholu v 80's, zajem dlouhodobe upada a, jak je psano v clanku, tohle byla a jeste bude velka rana.

Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit (nahoře nad menu)!

reklama