Z motoristického dění však rozhodně nezmizel a podporuje v kariéře svého syna. „Mladému Dušanovi je sedmnáct. Jeho závodění má prioritu. Deset let jezdil motokáry, kde jednou vyhrál republikový šampionát a dvakrát Pohár. Nyní již jezdí okruhové automobilové závody,“ začíná naše povídání dvaačtyřicetiletý bývalý přední „dvoukolkář, který svůj poslední start absolvoval v roce 2011. A přidává další informace o synově závodění.

„Do okruhů přestoupil předloni v šestnácti letech. Konkrétně do Zóny Střední Evropy. Z věkových důvodů mohl jet maximálně třídu do 1600ccm. Upravili jsme tedy mého bývalého Fiata Punto S1600 pro okruhové podmínky, předělali podvozek a převodovku a za jeho volantem sbíral první automobilové zkušenosti. Pak jsme Fiata prodali.“

Proč?

„Chtěli jsme pořídit novější techniku. Nyní máme Hyundai i30n TCR. Je to už dvoulitr s turbem a patří do momentálně nejrozšířenější třídy na okruzích. My loni nestihli kvůli časovým a finančním důvodům úvodní zónový podnik v Maďarsku a vyrazili až na rakouský Red Bull Ring. Dušan nastoupil bez předchozího testu nové techniky. Každý závod má dvě bodované jízdy. Hned v té první byl Dušan z třetí pozice vyloučen. Zaujal totiž špatnou startovní pozici a následně si nevšiml signalizace, kdy měl být penalizován průjezdem boxovou uličkou. Od té doby nicméně sbírá jedno pódiové umístění za druhým.“

O formulích nebo soutěžích neuvažuje?

„Formulové závodění vyžaduje úplně jiné finanční možnosti. Na to česká ekonomika momentálně nemá. Rally by si Dušan rád zkusil. Spíše však jednorázově, takříkajíc z hecu, podobně jako Tomáš Kostka. Jeho prioritou každopádně zůstává automobilové okruhové závodění.“

A Tebe návrat neláká? Přece jen jsi skončil poměrně brzy, ve třiatřiceti letech.

„Neláká… To víš, že bych se svezl. Všechny finance však jdou do mladého. Nejblíže návratu jsem byl v roce 2013. Tehdy jsme u nás v Tlumačově chystali dva Volkswageny Polo R2. Projekt řídili tři lidé. Jedním z nich byl Maxim Novikov, otec u nás dobře známého Evgeniy Novikova. Doufali jsme, že se nám podaří auta mezinárodně homologovat a v rámci jejich testování a vývoje se svézt. Vše však ukončila krymská krize. Na Rusko byly uvaleny sankce a to projekt ukončilo. Pola si odvezli, předělali na okruhy a jezdili s nimi v Rusku Pohár R2. Další osud aut mi není znám.“

Pojďme do historie. Začal jsi hned v osmnácti.

„Jsem ze Zlínska, což je kraj rally zaslíbený. Navíc táta dlouhá léta závodil a to ještě vše umocnilo. Od nějakých deseti let jsem ho doprovázel po soutěžích a snažil se pomáhat. Samozřejmě v rámci věkových možností (smích). V šestnácti jsem si udělal okruhovou licenci. Byla domluvená má účast v poháru Škoda Pick-up. Nakonec to však neklaplo. Odjel jsem tedy až koncem sedmadevadesátého tři soutěže s tátovou kitovou Felicií. Tehdy ještě s „patnáctistovkou“. Ta však byla pro tehdejší třídu A6, do které spadaly i dvoulitry, nekonkurenceschopná. Osadili jsme jí tedy „čtrnáctistovkou“ a další dvě sezóny působili v početně obsazené třídě A5. Felicia byla jednoduché auto. Vzpomínám na ni moc rád, přestože jsem s ní zažil ve Vyškově 1999 největší havárii své kariéry.“

Následovalo pět let s nepřehlédnutelným a nepřeslechnutelným Seatem Ibiza Kit Car.

„Chtěli jsme dvoulitrového kita. „Třistašestka“ nebo Megane však byly finančně nedostupné. Na rozdíl od Seata. Ten náš byl původně fabrický a poté ho pořídil anglický dealer této značky pro jejich šampionát. Angličané se však neprojevili moc seriózně. Auto sice dodali pěkně nastříkané, ale to bylo asi vše. Celou první sezónu nám vždy odešlo něco, co dle jejich slov bylo zrepasované. Přes zimu jsme tedy Seata rozebrali a zrepasovali sami. Koncem roku 2004 byl prodán do Španělska. Tam chvíli jezdil, načež ho údajně koupil nějaký sběratel z Baleárských ostrovů.“

A Vy jste pořídili Fiat Punto S1600.

„To byla zpočátku obdobná písnička jako Seat. „Nachystané“ auto odpadávalo na nečekané závady. První rok byl opět trápením. Znovu nezbylo, než celé auto rozebrat a problematické díly zrepasovat nebo vyměnit. Pak Punto sloužilo dobře. Jen nebylo snadné ho uřídit. Neodpouštělo totiž chyby.“

Tvoje kariéra se uzavřela s nástupem Fabie R2.

„Vlasta Brůzl a jeho tým Impromat Motorsport provozovali kitové Fabie a měli za úkol připravit i škodováckou „er dvojku“. Oslovili nás, zdali bychom s tatíkem nepřipravovali motory. Auto vzniklo koncem roku 2009. Celou další sezónu jsme ho testovali včetně startu na rakouském Waldviertelu, kde jsme měli možnost jet coby předjezdci. V sezóně 2011 jsme jeli kompletní republikový dvoudenní šampionát. Zatímco dosud jsem si na všech autech hodně pracoval sám, tady stačilo přijít s helmou a soustředit se výhradně na závody. Ještě v roce 2016 jsme oslovili automobilku Škoda s projektem třetí generace Fabie R2. Ta měla vycházet z Pola R2, připraveného tři roky předtím u nás. Škodovka bohužel neměla zájem o vůz s atmosférickým motorem.“

Kterého rallyového úspěchu si ceníš nejvíce?

„(Přemýšlí). Asi sezón 2002 – 2004, kdy jsme se Seatem bojovali s enkovými „čtyřkolkami“ a jezdili těsně za vozy WRC. Mrzí mě naopak, že v tomto období jsme dvakrát na Barumce vedli „dvoukolky“, ale vždy nás zastavila technická závada. Ve druhém případě to byl chladič. Nepomohla ani spousta Kofoly nalité do spojky, abychom, byť již propadajíce se pořadím, dojeli do servisní zóny…“

Máš nějakou oblíbenou soutěž?

„Líbily se mi zahraniční podniky. Ty byly příjemným zpestřením. Třeba v devětadevadesátém INA Croatia, kde jsme startovali jako junioři. Nabízela hodně kluzký asfalt a klikaté, technické úseky. Ale i české soutěže mají své kouzlo. Moc se mi vždy líbil Český Krumlov a skvělá byla Bohemka, především její erzety na Liberecku.“

Co říkáš na úroveň současných českých soutěží?

„Předně mě mrzí, že se vytratily malé třídy. Ty odhalily mnoho talentů a spousta z nich zde nastartovala pozdější skvělou kariéru. Jasně, elitní kategorie R5 je finančně náročná. Jenže ani třídy R3 a R2, určené pro začínající jezdce, nejsou vůbec levnou záležitostí. Za našich časů byla pořád šance chystat si třeba Felicii sám anebo s pomocí kamarádů v garáži. Podrobně soutěže sledovat nestíhám. Každopádně třeba mladíci Erik Cais nebo Honza Talaš, pokud budou mít finanční podporu a zázemí, mohou pomýšlet vysoko.“

Tvůj otec Jaroslav je dlouholetým soutěžákem a našim předním motorářem. Jak se mu daří?

„Práce má pořád dost. Oba jsme denně na dílně a stavíme hlavy motorů. Teď také plánujeme zrepasovat a oživit starého Favorita. S ním by se táta mohl objevit na nějakých podnicích, ideálně typu Legend třeba i v Rakousku.“

Tvá kariéra je spjata výhradně s „dvoukolkami“. Svezení ve „čtyřkolce“ Tě neláká?

„(Přemýšlí). No… V roce 2002 jsem měl možnost řídit enkové Subaru. Oproti kitu mě to však moc neoslovilo. Možná WRC by mě bavilo, ale neměl jsem možnost ho řídit. Určitě je rychlejší, ale je otázkou, zdali se adrenalinem vyrovná ostré „dvoukolce“. Popravdě daleko více by mě lákalo svezení v kitové Xsaře. To je legendární auto a nezapomenutelné je, jak s ním Philippe Bugalski a Jesús Puras dokázali na asfaltech bojovat s „wéercéčky“. Obávám se však, že toto mé přání není příliš reálné. Těchto aut se asi moc nezachovalo a jejich majitelé je určitě střeží jako oko v hlavě.“