Vlastimil Resl - eWRC.cz
9. 5. 2020 11:33 − 4172× − 1

Zbyněk Soběhart – dvakrát ve stejné řece

Přísloví „nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“ neplatí pro Zbyňka Soběharta.

Ten totiž během roku 2004 začínal s Bohumírem Svobodou mladším, aby se k němu v posledních letech vrátil. „Začátek sezóny 2011 jsem odjel dvě soutěže s Honzou Šlehoferem a rallyovou kariéru považoval za uzavřenou. Prioritu dostala rodina a stavba domu. Ten jsme stavěli svépomocí s tátou, tchánem a jedním zedníkem. Soutěže jsem nenavštěvoval ani jako divák. Bylo nepředstavitelné pouze koukat a nebýt přítomen aktivně. Když jsem se roku 2013 rozvedl, stesk pro rally ještě zesílil,“ svěřuje se upřímně zkušený západočeský spolujezdec. A vysvětluje zrod svého návratu.

„Začátkem prázdnin roku 2013 mi zatelefonoval Míra Svoboda mladší. Dlouholetý kamarád, se kterým jsem kdysi dávno začínal. Znali jsme se už od dětství ze základní školy. Naše přátelství utužil společný pobyt na letním prázdninovém táboře v Polsku. Míra tam tehdy koupil integrální motocyklovou helmu, která byla v tehdejším Československu prakticky nesehnatelná. Jednou při večerním posedávání mi sdělil svůj plán postavit v budoucnu rallyové auto. A já odpověděl, pokud tomu tak bude, pojedu s ním jako spolujezdec. V roce 2004 se naše sny opravdu splnily a se Škodou 1000 MB jsme absolvovali dvě soutěže.“

Hned další rok jsi však přestoupil k Janu Šlehoferovi. Tím se zrodila dlouhá a velmi úspěšná spolupráce.

„No (přemýšlí). Popravdě jsem Mírovi trochu utekl. Splnil mi sen usednout do závodního auta. Přestože jsem byl v historickém autě spokojený, stále jsem pošilhával po těch soudobých. Pak mě oslovil s nabídkou dělat spolujezdce můj kamarád Vláďa Šlehofer. Jeho mladší bratr Honza jezdil léta úspěšně motokáry a on ho chtěl posunout dále. Zvažovali okruhy a soutěže. Ty tenkrát, především díky zlaté éře vozů WRC, zažívaly v Čechách obrovský boom. To rozhodlo.“

V roce 2005 z toho byly čtyři starty ve sprinterském šampionátu.

„Původním plánem byly dvě rally pro zjištění, zdali to pro Honzu bude správný směr. Zvažovaný ČMPR jsme zavrhli a nastoupili rovnou do sprintů. Na Blovice Honza domluvil Hondu Civic VTi od Antonína Tlusťáka, kterého znal z motokár. Před startem jsme hodiny a hodiny jezdili po Domažlicku a pilovali rozpis. Já měl nějaké, byť malé, zkušenosti a říkal mu, ať si diktuje, vždy jen to co vidí. Honza byl velmi schopný a chápavý. Náš první start sice ukončila technická závada, ale byli jsme „lapeni“. Jet soudobé auto bylo jako z říše snů. Tonda nám navíc nabídl, coby kompenzaci za blovické odstoupení, start v Pačejově. Zde už jsme vybojovali ve třídě N2 bronz. Tehdy jsme pro závodění dělali maximum. Finance, abychom mohli startovat na Labské, jsme třeba získali řezáním starého železa flexou na myčkách Šlehoferových. To jsme následně odvezli do sběru a za těch čtyřiadvacet tisíc vyrazili závodit na Východ Čech.“

Působení s Hondou vyvrcholilo sprinterským titulem ve třídě N2 roku 2006 a v další sezóně vyhranou Bohemii v této kategorii. Památný souboj s posádkou Václav Dunovský – Jiří Stross jste tenkrát vyhráli o pouhé 2, 5 vteřiny. Jak na to vzpomínáš?

„To byla paráda. Na souboje s Vaškem Dunovským a celou tehdejší elitou třídy N2 stále vzpomínám. Právě tato výhra byla jednou z nejtěsnějších, které jsme spolu svedli. Po první etapě vedli Vašek s Jirkou o osmnáct vteřin. My druhý den začali postupně stahovat. Rozhodl až závěrečný čtyřicetikilometrový Návarov. Během něj se rozpršelo. Dle slov kamarádů, stopujících mezičasy, jsme byli ještě v polovině erzety druzí. V cíli stál Vaškův otec Pepa a jako první nám gratuloval a sdělil, že jsme těsně vyhráli. Více než tohoto vítězství si však cením, že přes velkou rivalitu na trati mezi námi panovalo a stále přetrvává velké kamarádství.“

Tou dobou už zároveň začínala Vaše spolupráce s týmem ROTO Plzeň. Ta nakonec trvala pět let.

„Byla to životní šance posunout se z Hond do absolutní špičky. Honza totiž měl ohromný talent, ale nikdy nedisponoval takovými finančními možnostmi, aby mohl pomýšlet na vrcholnou techniku. Nebýt tehdy nabídky pana Svobody, naše kariéra dost možná předčasně skončila. Místo toho jsme seděli ve špičkových autech. Fiat Punto S1600 je mojí srdcovou záležitostí. Vyžaduje jízdu na samotném limitu. To Honza dokázal a já na „horkém“ sedadle zažíval opravdový adrenalin. Úžasné bylo i Subaru Impreza STi N14. Pan Svoboda, jako jeden z mála v Čechách, poskytoval šanci mladým, nadějným posádkám, které si vyhlédl. Za oddanost oné posádce však vyžadoval kvalitní výsledky. Člověk jeho typu na současné rallyové scéně chybí. Nebo o něm alespoň nevím.“

V týmu ROTO Plzeň jsi na Příbrami dvakrát navigoval také Jiřího Skoupila.

„Poprvé to bylo v roce 2007. Najednou mi zazvonil telefon a na display neznámé číslo: „Ahoj, Zbyňo. Tady Jura Skoupil!“, představil se. Prý nemá na Příbram spolujezdce, a jestli bych nezaskočil. Popravdě, tehdy jsem nevěděl, o koho jde. Jelikož do té doby jsem navigoval pouze Míru a Honzu, přiznávám počáteční obavy. Jirka mě však přemluvil a spolupráce byla vynikající. Jirka na mě udělal skvělý dojem a tímto startem se zrodilo naše velké kamarádství. Byl to ohromný motoristický nadšenec a srdcař. Nejen rallyový, ale všeobecně. Málokdo ví, že kromě soutěží jezdil amatérský rallycross, s vozem BMW okruhové mistrovství a tradičně také legendární závod do vrchu Ecce Homo ve Šternberku s Puntem týmu ROTO Plzeň.“

Druhý a poslední společný start se uskutečnil roku 2010 opět v Příbrami. Půl roku poté Jiří zahynul při Rallye Šumava.

„Tehdy Jirka bojoval o titul mezi dvoukolkami s Jirkou Vlčkem a oslovil mě podruhé. Po odstoupení Jirky Vlčka hned v úvodu soutěže nám stačilo pouze dojet do cíle. Na krásné erzetě Vystrkov, kopírující přehradu Orlík, nás bohužel zradil alternátor. Jirku to moc mrzelo. Vysněný titul měl na dosah. Osobně jsem mu ho moc přál. Nikdy by mě nenapadlo, že už ho neuvidím…“

Přestali jste komunikovat?

„Kdepak. Jen už jsme se nesetkali osobně, ale samozřejmě telefonáty probíhaly. Jirka sice odcházel z týmu ROTO Plzeň, přesto mi nabízel stálou spolupráci na nadcházející sezónu. Já však, z rodinných a časových důvodů, nemohl startovat kompletní seriály se dvěma jezdci. Na osudné Šumavě jsme s Honzou nestartovali vzhledem k přípravě nového vozu Subaru. Chtěl jsem se za Jirkou zastavit na pokec v servisní zóně po první sekci. Tam už bohužel nepřijel…“

V týmu ROTO Plzeň jsi jistě zažil také bývalého škodováckého továrního pilota Jindřicha Štolfu.

„Jindra mě i Honzu ohromně obohatil a předal nám spoustu cenných rad a zkušeností. Hodně víkendů, když se zrovna nezávodilo, jsme trávili u něj. Věnoval nám mnoho času a pracoval s námi na rozpisu. Děkuji mu za to, moc si ho vážím a tímto ho zdravím. Na Pražském Rallysprintu 2009 dokonce nebyl daleko společný start. ROTO Plzeň původně plánovalo nasadit posádky Šlehofer – Mourková a Štolfa – Soběhart. Těsně před závody však došlo ke změně. S Honzou jel budoucí potencionální partner pan Sluka a vedle Jindry usedla Renata.“

Jaké jsou Vaše vzájemné vztahy s Janem Šlehoferem nyní?

„Zůstáváme velkými kamarády. Minimálně jednou týdně si telefonujeme. I po letech je mezi námi pořád zvláštní chemie. Myslím, že tomu tak bude už napořád. Mrzí mě jen, že Honza není nadále aktivním jezdcem. Rozhodně by i dnes patřil mezi nejužší špičku. Rád mám i jeho manželku Martinu. Ta se poslední dobou jeví snad jako ještě lepší fotografka než navigátorka (smích). Nafotila mě a po retuši mých vrásek jsem na jejích fotkách omládl (smích).“

Zažil jsi hodně rychlá auta. Nepřijde Ti nyní svezení v „tisícovce“ nudné?

„(Přemýšlí). Je to diametrální rozdíl. Bez debat. Rychlá auta nabízí obrovský adrenalin. Rozhodně však není důvod historická auta nějak sportovně zatracovat. Jsou odlišná, méně akcelerují, ale zase se různě vlní a hůře brzdí. I zde dochází k momentům, kdy spolujezdec zvedá oči (smích).“

Během tvé kariéry jsi absolvoval více než šedesát soutěží. Jakého výsledku si ceníš nejvíce?

„Ty bláho. Tak jo (váhá). Když se nad tím zpětně zamýšlím, nelze vypíchnout jeden výsledek. Popravdě, mnohdy více potěšilo druhé nebo třetí místo v té které kategorii, když bylo těžce vybojované, než bezproblémové vítězství.“

Na který moment bys raději zapomněl?

„Každý spolujezdec asi spáchal nějaký omyl…“

Asi vím…

„Jasně. Rakousko. Pro sezónu 2008 nám tým ROTO Plzeň naplánoval účast v kompletním domácím dvoudenním šampionátu. Začínalo se lednovým Jännerem. My dojížděli z ubytování na české půdě. Až při vyzvednutí soutěžního auta z uzavřeného parkoviště ve Freistadtu mi došlo, že nemám časové kontrole co předložit. Jízdní výkaz zůstal na hotelu a pro naši posádku to znamenalo konečnou už před startem… Má chyba mě mrzela více kvůli Honzovi než mě samotnému. Obával jsem se, že jsem mu ukončil slibně rozjetou kariéru. Celou cestu domů jsem seděl na zadním sedadle jako oukropeček a obával se věcí příštích. Pan Svoboda se však tenkrát zachoval skvěle k nám oběma. Dal nám další šanci a druhé místo ve třídě A6 na následující Valašce všem zvedlo náladu. Od té doby jsem každopádně nedal jízdní výkaz nikdy z ruky (smích).“

Co říkáš na současnou rally u nás a ve světě?

„U nás sleduji a strašně fandím Péťovi Semerádovi a Erikovi Caisovi. Ti mají velkou budoucnost. Také ve světě je patrný nástup mladé generace. Borci jako Ott Tänak, Elfyn Evans nebo Kalle Rovanperä jsou ohromně rychlí a nadějní. Až mám trošku obavy o Thierry Neuvilla, aby nebyl věčným korunním princem tohoto sportu podobně, jako byli v době Sebastienů Mikko Hirvonen a Jari-Matti Latvala. Skvělé každopádně je, že poslední sezóny se o titulu rozhoduje až do samotného závěru.“

Závěrem Ti položím dvě otázky, nesouvisející s rally. Čemu se věnuješ kromě závodů? Kde pracuješ a jaké jsou tvé další koníčky?

„Od osmadevadesátého pracuji pro společnost ČEZ. Mojí parketou je řešení neoprávněných odběrů elektřiny a věcí s tím spojených. Ať už co se týče vlastního řešení na místě, trestních oznámení, chození k soudu atd. Volný čas věnuji především synům. Oba sportují a jejich tréninkům a zápasům obětuji veškeré volno. Čtrnáctiletý Tadeáš navštěvuje v Plzni Akademii Českomoravského fotbalového svazu a na postu pravého záložníka hraje za mládež plzeňské Viktorie. Desetiletý Matyáš je pravým obráncem týmu TJ Jiskra Domažlice.“

Vyrostl jsi v Koutě na Šumavě, známým svým pivovarem. Jak Ti chutná Koutské pivo a zlatavý mok všeobecně?

„(Smích). Koutská dvanáctka je pivo, se kterým jak rychle začneš, tak rychle končíš (smích). Je opravdu silné. Mě osobně nejvíce chutná Plzeň. Nepohrdnu ani moravským vínem, především bílým. Zde se mi vybavují vzpomínky na Hustopeče. Během tamní soutěže jsme byli ubytováni ve vinných sklípcích a samozřejmě proběhly ochutnávky. Vedle mě byli přítomni Honza Šlehofer, Jirka Skoupil a Tomáš Singer. Moc vydařené akce (smích).“

Komentářů celkem: 1
10. 5. 2020 23:04
1 0
Dvojice S+Š mi neskutečně chybí. A nebavím se o Divadle Semafor.

Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit (nahoře nad menu)!

reklama