Celosvětová pandemie koronaviru to však dosud neumožnila. „Jinak mě tato situace nijak neomezila. Jsem majitelem autoservisu a práce máme pořád dost. Spíše než mé závodění však upřednostňuji to synovo. Šestiletý Matyáš měl letos jet svoji druhou motokárovou sezónu v kategorii Školní 50. Na okruh do Chebu to máme dvanáct kilometrů. Jde tedy o naše přechodné bydliště (smích). Já už mám přece jen svůj věk. Pokud opět usednu na spolujezdecké sedadlo, pak pouze pokud zavolá některý ze čtyř konkrétních pilotů,“ konstatuje odhodlaně Západočech. Okamžitě se tak nabízí otázka, které jezdce má na mysli.

„Prvním je rozhodně Jiří Pertlíček senior. V jeho plzeňské autodílně jsem začínal jako šestnáctiletý kluk ještě před revolucí. Učil jsem se automechanikem, a zatímco většina spolužáků ve volných chvílích chodila na pivo nebo za holkami, já trávil čas zde. Tady jsem také poprvé přičichl k soutěžím. Jirka tehdy ještě jezdil se Škodou 130 L. Když mi bylo osmnáct let a dva měsíce, půjčil mi jí a já v devadesátém prožil na Rallye Otava svoji jezdeckou premiéru. Po odjetí dvou sezón následovalo povolání na vojnu. Na letišti Plzeň – Líně jsem odkroutil sedm měsíců a jednadvacet dní, načež mě pustili do civilu. Pak však přišla velká bouračka v civilním provozu. Od té doby se mi za volant moc nechtělo. Usedl jsem tedy jako spolujezdec vedle Jirky. To už provozoval Mazdu 323 a ve čtyřiadevadesátém z toho byl republikový titul ve třídě N4. Jirka byl mým rallyovým učitelem a podporoval mě. Pertlíčkovi jsou dosud jako moje rodina. Ostatně Jirka senior mi byl na svatbě za svědka a já zase svědčil na svatbě Jirkovi juniorovi.“

Právě mladší Jirka Pertlíček byl „Tvým“ druhým pilotem.

„Ještě předtím jsem v pětadevadesátém třikrát usedl za volant Mazdy jako jezdec a zároveň pokračoval coby spolujezdec Jirky staršího. Jeho syn debutoval v Pačejově roku 2000 nejdříve s Jardou Pelcem. Druhý závod, Rally Città di Bassano, jsem s ním jel já. Následně se nás vedle něj střídalo několik. V sezóně 2004 byl naší prioritou Mitropa Cup. Na italské Rally Alpi Orientali se mi však udělalo špatně a znamenalo to odstoupení. Od dalšího závodu mě nahradil Radim Orava a já se přesunul do role mechanika. Další mé starty s Jirkou už byly pouze jednorázové.“

Následovala spolupráce s Václavem Kopáčkem.

„V roce 2008 přišel kamarád, že jeho známý jezdí amatérské závody s Wartburgem. Jmenuje se Václav Kopáček a chtěl by zkusit Sprintrally. Odkázal jsem ho na Jirku Pertlíčka, od něhož si půjčil Suzuki Ignis. Ze všeho nějak vyplynulo, abych se posadil vedle. Premiéra proběhla na Lužických horách. Když Venda během seznamovaček někde ubíral, což nemívá moc ve zvyku, říkal jsem, ať zde při soutěži drží. Vždyť pojedeme závodním autem (smích). Rychle se z nás stali velcí přátelé. Velmi si cením sprinterského titulu ve třídě 7, kterého jsme dosáhli s Fabií. Spolupracujeme dosud, a pokud jeho závody nekolidují s těmi mými, jezdím mu jako špión. Ačkoliv všichni tři další zmiňovaní jezdci mají kvalitu a rychlost, Venda je ještě úplně jinde. Má talent od Boha a závodění v krvi.“

Kvartet uzavírá Martin Hudec.

„Naše spolupráce trvá. Martin staví do historiků BMW, ovšem veškeré plány nyní dočasně zhatila pandemie koronaviru. Právě s Martinem jsem zažil roku 2014 životní sezónu a získali titul evropských vicemistrů v kategorii Produkčních vozů. Především zážitkově to byla fantazie. Atmosféra evropských soutěží, měnící se podmínky na trati i v krajině, to bych přál zažít každému milovníkovi rally. Co se týče prostředí, bezkonkurenční jsou Azory. Úžasný ostrov. Nejpříjemnější lidé zase byli v Litvě a Lotyšku. Vstřícní, pohodoví, neskutečně zapálení pro vše, co se tam koná.“

Udělal bys během Tvé dlouholeté kariéry něco jinak?

„Nic mě nenapadá. Snažím se vždy koukat dopředu. Každá chyba člověka posune. Sice to už zpětně nezmění, ale může se ponaučit pro příště.“

Můžeš porovnat vývoj rally během těch let?

„Především ubylo opravdové kamarádství. Vše přešlo do fáze byznysu. To je ovšem asi celospolečenský problém. Pokud bych měl zmínit úroveň, každá doba měla a má své hvězdy a elitní týmy. Stejně jako dnes koukáme na příjezd Kopejdy s továrním zázemí Škoda Motorsport, tehdy jsme podobně sledovali špičkovou techniku a zázemí JZD Slušovice s Blahnou a Pavlíkem.“

Úvodem našeho povídání jsi zmínil motokárové závody Tvého syna Matyáše. Co od jeho kariéry očekáváš?

„Popravdě zatím nic konkrétního. Podporuji ho v činnostech, které ho baví. Všestrannost a všeobecný rozhled jsou důležité. Takže kromě motokár jezdíme na kole, plaveme a děláme mnoho dalších činností. Matyáš například hrozně rád zpívá. Rád a pořád. Takže jsme ho dali do hudebního kroužku. Kája Gott z něj ale asi nebude (smích). Nikdy bych nečekal, že moje dítě bude zpívat. Osobně totiž hudební nadání nemám. Maximálně poznám, že Martin Hudec už vůbec ne (smích).“

Vím, že motokárovým závodům se věnuješ i Ty.

„Pokud zrovna nejsem v rallyovém autě, je lepší sedět v motokáře než doma. Rozhodně to ale nemůže nahradit soutěže. Jasně, adrenalin tam je a také závodíš. Soutěže jsou však zážitkově úplně jinde. Na druhou stránku také finančně. Za dvě rallyové pneumatiky odjedu s motokárou celý víkend. Začíná se v pátek tréninky, další tréninky, kvalifikace a první závodní jízda následují během soboty a celý program vrcholí nedělním warm-upem a dvěma finálovými jízdami. Republikový seriál nabízí tratě v Chebu, Vysokém Mýtě, Písku, Třinci a Německu. Ačkoliv Cheb je pro mě domácí, nejvíce se mi líbí Třinec. Je obdivuhodné, jak tam na relativně malém prostoru dokázali namotat pěknou a technickou trať. Mě se loni podařilo vyhrát Pohár Autoklubu České republiky, což také řadím mezi své závodnické úspěchy.“

Závěrem se zeptám, jestli máš ještě nějaký nesplněný rallyový sen?

„Mým jediným snem je znovu absolvovat rally na Azorských ostrovech.“