Vlastimil Resl - eWRC.cz
28. 5. 2020 15:04 − 3095× − 0

Jan Vonka: „Za vše může Steve McQueen!“

Rodák ze Slaného Jan Vonka propadl rychlým automobilům krátce poté, co se s rodiči přestěhoval do Modřic na Brněnsku.

„Auta se mi líbila od malinka. Zlomovým okamžikem byl film Le Mans se Stevem McQueenem. Brával mě na něj děda a chodili jsme na tento kultovní snímek denně celý týden, kdy byl promítán. I poté jsem ho viděl snad ještě miliónkrát. Mám ho nastudovaný dokonale. Už tehdy mi bylo jasné, že chci být automobilovým závodníkem,“ začíná naše povídání muž, který si od té doby šel za svým snem.

„Taťka si kupoval Svět motorů a já Motoristickou současnost. Nejvíce jsem se těšil na přílohy Grand Prix. Ty vycházely dvakrát ročně, byly nedostatkovým zbožím a já si vždy hlídal, abych je neprošvihl ve stánku PNS koupit. Děda měl starý traktor značky Deutsch. V něm jsem najížděl své první kilometry a hrál si na závodníka. Abych mohl být závodníkem, musel jsem přeci mít i přilbu. Toužil jsem po helmě a otravoval dědu tak dlouho, dokud neolaminoval balón, vznikla taková koule, do které děda vyřízl otvor, abych viděl a uřízl dno, aby se dala nasadit na hlavu. Vnitřek byl bílý, jinak šlo o světle modrou „helmu“ s červenou spodní linkou. Moje první integrální přilba byla na světě. Když mi bylo nějakých patnáct, šestnáct let, pořídil jsem si za peníze z brigád Fiata 770 Jagst. Táta mi ho vždy odvezl za Modřice a zde jsem ho proháněl po polních cestách a v zimě po okolních zamrzlých vodních nádržích. To bývala největší sranda. Předtím ovšem jsem se na něm za dozoru a pomoci taťky naučil vše. Rozebrat, opravit, vyvařit, lakovat a při tvorbě přemýšlet a improvizovat, jelikož na díly Bony do Tuzexu nebylo. Originální díly tudíž nešlo koupit a vše se muselo nějak vyimprovizovat. Do toho mě bavily závody na kole, fotbal, hokej a vesnický motokros s kamarády. Taťka však tvrdil, ať nesedím zadkem na deseti židlích, a dělám jednu věc pořádně. Vyhrály automobilové závody (smích).“

Jak složité bylo stát se automobilovým závodníkem?

„Pomohl mi taťka. Přes známé zjistil, že v Brně funguje ARC, kde bylo možné získat licenci. To mi bylo nějakých osmnáct. Pořídil jsem za peníze z brigád starou Škodu 110 L a do ní sehnal zadní ochranný oblouk a trošku hlučnější výfuk. Tenkrát se žádné anatomické sedačky a čtyřbodové pásy nepoužívaly a já tak vlastně měl „závoďáka“. V třiaosmdesátém jsem zažádal o licenci a téhož roku debutoval.“

Vzpomínáš si ještě na Tvůj debut?

„Bylo to v Jičíně na Poháru únorového vítězství. Celkem velký podnik. Jelo se stylem družstev a každý kraj nominoval nějakých deset posádek. Z toho jihomoravského někdo asi vypadl a my s kamarádem Petrem Poláčkem otravovali na ARC tak dlouho, dokud nám nedali šanci. Na skládce v Bratčicích, kam byly vyhazovány špatné protektory, jsme „takzvaně“ nějaké „nakoupili“ a vyrazili. V únoru bylo ještě dost sněhu, takže podmínky nebyly snadné. Obzvláště pro úplné nováčky. Tehdy se ještě startovní čísla neudělovala podle kvality a my tudíž dostali devítku.“

Jak jste si vedli?

„Ocitli jsme se mezi ikonami. Před námi startoval Jan Trajbold, za námi domácí hvězda Tomáš Hank, pozdější vítěz soutěže. Ten nás také v půli jednotlivých erzet dojížděl. Mé jediné zkušenosti byly ze „školy smyků“ na brněnském parkovišti. Také „stodesítka“, na ne zcela zimních pneumatikách, rychlostně nestíhala. Snažili jsme se vždy pustit Hankovu Škodu 130 RS před sebe a minimálně ho zdržet. On za námi po pár erzetách přišel s tím, že nám ještě asi nezaschnul inkoust na řidičáku, natož licenci. Nabídl nám, že na několika dalších rychlostkách nám po předjetí chvilku zpomalí a předvede nám, jakou jet stopu a jak si auto správně rozhodit. Stal se tím našim prvním učitelem. Soutěže tehdy bývaly pro mě velkým dobrodružstvím. Doprovod jsme neměli. Na rally jsme jeli závoďákem po ose. Soutěž byla dlouhá a benzinová pumpa, kterou jsme měli určenou pro doplnění paliva, sice měla být otevřená, ale nebyla. My se tak museli vracet pro naše uskladněné kanystry nějakých dvacet kilometrů z tratě až do Jičína. Dnes věci naprosto nepředstavitelné (smích).“

Ani to Vás od rally neodradilo.

„S Petrem Poláčkem jsme ještě pár soutěží odjeli. Ať už s mojí Škodovkou nebo jeho Wartburgem 353, za jehož volantem jsme se v sedmaosmdesátém na Vysočině střídali. Já pak předčasně ukončil studia na Vysoké škole. Došlo mi, že by mi to zabralo několik let a větší prioritou než inženýrský diplom pro mě bylo shánět finance na závody. Pak jsem se přihlásil na vojnu.“

Hlásit se dobrovolně na vojnu asi nebylo úplně obvyklé?

„Však jsem tím také důstojníky docela vyděsil (smích). Většina mladých se totiž naopak snažila získat modrou knížku a vyhnout se vojně. Na to já však neměl páky a raději tedy narukoval, ať si to rychle odbudu. Hned u odvodu jsem řekl, že nechci sedět v kasárnách. Přidělili mě tedy do průzkumné roty. Byl jsem takovou československou obdobou Forresta Gumpa (smích). Působil jsem v západočeském Stříbře a procházek si užil hodně. Někdy jsme spali pod „širákem“ v zimě mínus dvacet stupňů i větší. Naučí Tě to být s kamarády na jedné lodi. Navíc se pořád makalo na fyzičce a běhalo. Prostě tvrdý výcvik. Dnes někdo řekne, že vojna je na hovno. Myslím si opak. Chlapce to převtělí v muže. Dodnes z toho těžím.“

Po skončení základní vojenské služby ses ještě krátce objevil v rally.

„Domluvil jsem se s jedním kamarádem, který soutěže jezdil, že mu budu dělat spolujezdce. No a vždycky když před závodem auto zkoušel, pokazil se motor. Několik závodů nám tak odpadlo a mně došla koncem sezóny trpělivost. Auto bez motoru jsem si od něj půjčil a ze své krásně repasované 110 L jsem do jeho 120 LS namontoval svůj sériový motor. Musel jsem si půjčit ještě od dalšího kamaráda dvoukomorový karburátor, aby nikdo nepoznal, že náš motor není 120, ale jenom 110. Touha závodit byla však velká a nějakých pár chybějících kubických centimetrů a sériovost motoru v tu chvíli nebyly pro mě žádnou překážkou. Po ose jsem vyrazil na Valašku. Hned při tréninku přišla krizovka. Kvůli absenci ližiny jsme nabrali šutry. Ty nám rozbily brzdové trubičky a během sjezdu z kopce po úzkém jsem při sešlápnutí pedálu zjistil, že krok brzdového pedálu je nějaký dlouhý. Znalý přečtením knihy Horký volant od Dalibora Janka, že v takovém případě musím brzdový pedál našlapat, a poučen Tomem Hankem, jak auto rozkývnout, bych předvedl krásný průjezd smykem zatáčkou. Ale…“

Co se stalo?

„Když jsme letěli dveřmi napřed, vynořila se proti nám civilní Škodovka. Já už nebyl schopen auto vrátit do směru a musel jsem ho nechat v hodinách přetočit. Proti nám jedoucí Škodovku jsme minuli zadkem napřed. To by nebyl až takový problém, kdybychom potom blatníkem nezavadili o střechu kadibudky, nacházející se pod úrovní silnice. To nás poslalo na jakýsi taras, kde měli „domorodci“ vysázené okurky. Ty jsme pochopitelně vybagrovali. Byla otázka, zdali nespadneme dolů do zahrady, jelikož jsme zůstali viset na tarasu, pod kterým byla asi půldruhého metru hluboká díra. Naštěstí záhy přijela další trénující posádka, podepřela nás kládami, abychom nespadli na střechu a pomohla nám na silnici. Kadibudka nicméně odpochodovala o nějaké dva metry asi tak, jako sochy Maoi na Velikonočním ostrově v Polynésii (smích). Ty podobným pohybem rozchodil asi dle nás později Pavel Pavel. Poškození auta naštěstí nebylo veliké. Ve Vsetíně byly k mání veškeré potřebné náhradní díly a my mohli druhý den závodit.“

To však byla labutí píseň první části Tvoji rallyové kariéry.

„Jezdil jsem pod AMK Šlapanice a tam tehdy jeden borec dokázal, díky účasti na soudružských akcích, pořídit formuli Škoda. Jezdil s ní okruhy. Bylo mi nabídnuto jezdit s tímto speciálem vrchy. Dařilo se mi a vyjezdil jsem si během první sezóny okruhovou licenci. Výsledek mohl být ještě lepší, ale formuli kolega na okruhu rozbil a já nemohl celou sezónu kompletně dokončit. Ale i tak jsem byl spokojen. Cíl získat okruhovou licenci se totiž podařilo splnit. Tou dobou jsem se zamiloval do sportovního prototypu MTX 2-03, připomínající mi Porsche 917. Koupil jsem jej a jezdil s ním vrchy.“


Záskalí 1993

To předznamenalo přestup na vrchy a okruhy.

„Ano, dlouho jsem jezdil závody do vrchu s tímto sportovním prototypem. Závodil jsem jenom v Československu. Známosti na starty v zahraničí a ani peníze jsem neměl. Až po revoluci to bylo možné a pro mě znamenal zisk mistrovského titulu reprezentační dres pro závodění v mistrovství Evropy do vrchu. Založil jsem tým Vonka Racing, fungující dodnes, a pořídil dva vozy BMW M3. Abych si vydělal na vlastní závodění, pronajímal jsem je. Byl jsem první v České republice, kdo začal půjčovat závodní auta. Zpočátku jsme jezdili kopce. Stále více mi však vadilo, že auta silnější dvou litrů neměla vypsánu kategorii v českém okruhovém republikovém šampionátu. Okruhy mě lákaly. Po jednáních s Autoklubem se to podařilo změnit. Byl jsem vlastně průkopníkem. Jezdil jsem s BMW M3 okruhy a vrchy. Nicméně moje touha jít dál byla silná a tak jsem chtěl BMW M3 GT. Zahájil jsem jednání o koupi tohoto vozu, ale nákup zhatila špatná zkušenost německé firmy, stavějící tato auta, s jedním českým závodníkem. Odmítli prodat auto na Východ a já tedy jako náhradu pořídil originální závodní Porsche 996 GT3R.“

Premiéra s ním však úplně nevyšla.

„To bylo v Brně na Epilogu. Auto jsme dovezli ve středu a už v pátek probíhaly přejímky na tuto šestihodinovku . Za volantem jsme se střídali s Jirkou Mičánkem a ani jeden z nás neměl s tímto vozem žádné zkušenosti. Když se spustil klasický podzimní déšť a nové vzduchové utahováky centrálních matic kol přestaly fungovat, nebyla šance vyměnit slicky za mokré pneumatiky. Já musel, za stále sílícího deště, pokračoval. Chvíli před koncem závodu z toho byl výlet mimo trať a poškozený nárazník včetně chladiče a tudíž odpadnutí z pěkně rozjetého závodu. U BMW jsem již dovedl odhadnout tempo podle kapek, ale jak je Porsche zakulacené a rychlejší, „vyžral“ jsem aquaplaning. Tím vystoupení skončilo.“

Poté jsi však dosáhl mnoha úspěchů.

„Z finančních důvodů jsem jel ještě dva roky s Porsche český okruhový mistrák a v evropském šampionátu kopce. Republika na okruzích byla pěkně obsazená a ve třídě nás jezdilo okolo patnácti. Na českých kopcích jsem sehnal a přesvědčil hromadu jezdců a pro svoje Porsche a již zapomenutá auta v garážích vyběhal třídu E1. Označovanou jako volná formule plechových aut. Dnes je tato třída nejpočetněji zastoupena nejen v celém českém šampionátu, ale i Evropě. Úspěchů bylo hodně doma i v zahraničí. Zkusil jsem i závod FIA GT v Brně. Vytrvalostní závody se mi vždy líbily a byla to pro mě opět výzva. Nerad přešlapuji na jednom místě, a pokud dosáhnu předem určeného cíle, jdu za další výzvou. Tou byly světové vytrvalostní závody FIA GT vozů. Několik sezón jsem v tomto šampionátu startoval a i několikrát stál na stupních vítězů.“

To už byl velký „svět“, ne?

„Mohl jsem se ve svém voze střídat a porovnávat se spoustou špičkových světových závodníků (Mauro Casadei, Antonio de Castro, Miro Koňopka, Armand Fumal…). Nejlepším z nich byl asi Francouz Nicolas Armindo, který se dokonce stal šampionem Porsche Super Cupu, jezdícího se jako předzávod před F1. Nejlepšího umístění jsem ve FIA GT vytrvalostních závodech dosáhl v roce 2005. Tehdy jsem mezi jezdci obsadil sedmé místo z téměř dvouset účastníků a můj tým skončil čtvrtý mezi třiceti týmy, které se seriálu zúčastnily. Hodně se na tom pěkném výsledku podepsalo moje krédo: „Nikdy se nevzdávám“. Pokud to šlo, vždy jsme se jako tým snažili techniku zprovoznit a pokračovat. Tam, kde soupeři již boj vzdali, my stále bojovali. Za každou cenu jsme vždy auto dostali do cíle a i malý počet bodů byl na konci sezóny hodně důležitý, jelikož se všechny body započítávaly. Ještě před koncem sezóny jsme drželi třetí příčku, ale konkurenční tým pořídil nový model Porsche GT3RSR a my pozici neudrželi. Přesto je to výsledek, o kterém se mi nikdy nezdálo a podařilo se jej získat v porovnání se soupeři přes téměř směšný rozpočet.“

Splnil sis tím své okruhové sny?

„Ano. Všechny. Včetně jednoho startu a získání několika bodů ve světovém šampionátu cestovních vozů WTCC s BMW 320I. Účastnil jsem se předkvalifikace na 24 hodin Le Mans s Porsche 962K8, ze které se mi a týmu, ve kterém jsem startoval, postoupit nepodařilo. Se svým týmem a Porsche 996 GT3RS jsem absolvoval jako jediný český tým v historii dvanáctihodinový závod v americkém Sebringu. Okruhovým vrcholem pak byla pro mě nabídka startovat ve výroční padesáté čtyřiadvacetihodinovce v americké Daytoně s Porsche 997GT3 GRAND-AM. Tento závod mě úplně nadchnul. Tempo v klopených zatáčkách, stále okolo 300km/hod a neskutečný přetlak konkurentů okolo, je nezapomenutelný pocit. Na další rok jsem připravil Porsche Cayman N-GT pro čtyřiadvacetihodinovku v Daytoně. Změna předpisů tohoto závodu pro další rok můj projekt pro Daytonu zastavila.. Jsem šťastný, že jsem se svezl na mnoha známých okruhových a kopcových tratích. Mohl jsem závodit se spoustou známých a rychlých jezdců…“

Pak přišel návrat k soutěžím.

„Jednou mi volala moje teta z jižních Čech, že se u nich u baráku jedou nějaké závody a jestli tam náhodou nejsem. Našel jsem si, že se tam jede Radouňská rally a s BMW M3 tam startuje nějaký Polák. Přál jsem si vždy vyzkoušet soutěže s nějakou silnou zadokolkou a tou určitě na začátek BMW M3 je. První rok v rally jsem jezdil ještě s okruhovým podvozkem a další rok už M3 měla ten správný podvozek. Několik sezón jsem vyhrál ve Volném poháru, Rallye Cupu a Českomoravském poháru a patřil tak k nejrychlejším s jednou poháněnou nápravou. Získal jsem hromadu zkušeností a začal pošilhávat po rallyovém Porsche GT3. Velmi mě totiž zaujal start Francoise Delecoura s touto technikou na Monte Carlu.“

Také tento sen sis splnil…

„Sháněl jsem informace o tomto autě. To se naštěstí zalíbilo i Vencovi Pechovi a jeho tým byl malinko rychlejší (smích). Já také nicméně dovezl auto z Anglie, týden na něm makal prakticky nonstop, abych stíhal Valašku a povedlo se. Hned na druhé vložce nám však praskla poloosa. Možná to bylo dobře. Po tolika probdělých dnech a nocích přestavbou auta z okruhového na rallyové by výkon stejně asi za moc nestál… Od té doby jsou mojí prioritou domácí soutěže s Porsche.“

Máš ještě nějaký závodnický cíl?

„Moc rád bych řídil nové Porsche GT1 nebo staré Porsche 917. Pokud by mi to umožnily finanční možnosti, rád bych absolvoval Rallye Monte Carlo nebo ještě jednou čtyřiadvacetihodinovku v Daytoně.“

Le Mans už ne?

„Teď nevím. Momentálně mě více lákají americké způsoby okruhového závodění. K těm mám nyní větší vztah.“

Komentářů celkem: 0

Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit (nahoře nad menu)!

reklama