Carlos Sainz byl nedávno širokou veřejností v anketě promotéra mistrovství světa zvolen největší legendou mezi světovými jezdci. I když není držitelem největšího množství vyhraných světových podniků a oproti Francouzům Sébastienu Loebovi a Sébastienu Ogierovi a Finům Juhovi Kankkunenovi a Tommimu Mäkinenovi nemá ani tolik titulů, skupina jeho fanoušků je evidentně hodně početná. Charismatický Španěl se radoval z koruny světového krále dvakrát, v letech 1990 a 1992. V obou případech se mu to podařilo za volantem tovární Toyoty Celica. Po zisku druhého titulu Sainz spojil síly s kdysi slavnou značkou Lancia, ovšem projekt soukromého Jolly Clubu za vydatné pomoci jeho osobního sponzora Repsolu nebyl úspěšný. Zastaralý vůz konkurenci nestačil a dvojnásobný šampión se přesunul k Subaru, se kterým dva roky bojoval až do závěrečné soutěže o titul. Ani jednou neuspěl a stejně neúspěšný byl i další dva roky u Fordu. Toyota se mezitím vrátila do MS se zbrusu novou Corollou WRC a dříve úspěšné japonsko-španělské spojení u konkurence oprávněně vzbuzovalo veliké obavy. A skutečně Sainz hned v sezóně 1998 bojoval o svůj třetí titul. Do posledních metrů, a to doslova. Jeho vůz se zastavil pár set metrů před cílem úplně poslední rychlostní zkoušky šampionátu a o titul jej připravil. Tento srdceryvný okamžik, jeden z nejsmutnějších v historii MS, nejlépe vystihuje vztah Carlose Sainze a britské soutěže.

Ten nikdy, snad jedině kromě mistrovského roku 1992, nebyl idylický. Celkem sedmkrát přijížděl Sainz do Británie k závěrečnému klání s reálnou možností stát se mistrem světa. Uspěl ale pouze jedinkrát, právě v roce 1992. V šesti zbylých případech mu zablácená šotolinová soutěž přinesla smůlu. Hned první rok za volantem modré Imprezy Sainz prokázal své schopnosti a stal se hlavním rivalem pozdějšího mistra Didiera Auriola. Do Británie sice odcestoval s mankem jedenácti bodů, ale Auriolovy potíže hned v úvodu rally jeho šance pořádně pozvedly. Do vedení rally se dostal McRae s druhým Subaru a postupem času japonská značka opanovala obě vedoucí příčky. Juha Kankkunen chtěl pomoct svému týmovému kolegovi Auriolovi, ale rychlým Imprezám nestačil a chyboval. Do poslední etapy Sainz startoval z druhého místa, které mu za daných podmínek zaručovalo zisk titulu. Napřed se musel vyhýbat kládám, které mu do cesty hloupě nastražili místní diváci, a pak vjel v druhé ranní zkoušce trochu rychleji do pravé zatáčky a jeho Impreza skončila mimo trať. Déle než půl hodiny divákům trvalo vůz vrátit zpátky, ale posádka zbavena veškerých nadějí na třetí mistrovskou korunu pak odstoupila. Tehdy v roce 1994 se však britská rally nepostavila Sainzovi do cesty za jeho dalším titulem poprvé.

Tři roky předtím totiž Španěl mohl obhájit svůj první titul a do Británie přijížděl v roli favorita. Při zohlednění škrtání nejhoršího výsledku průběžnému pořadí vévodil s náskokem jednoho bodu na Kankkunena. Už na technických přejímkách ale pracovaly nervy, když se Sainz, potažmo celá stáj Toyoty dostala do potíží. Jejich vozy dlouho nemohly projít měřením hlučnosti, které je v Británii přísnější než v jiných zemích. Naštěstí se do startu vše podařilo vyřešit a Celicy se na startovní rampě přeci jen objevily. Úvodní etapa na diváckých zkouškách do duelu o titul nic závratného nepřinesla. Kankkunen ji sice vyhrál, ale Sainz za ním zaostal jen o 8 sekund. Druhý den se soutěž přesunula do Walesu a tam se Sainz nejprve posunul před svého finského rivala a následně i do čela celé rally. V něm se držel i na začátku třetího dne, který posádky zavedl na sever do Skotska a pak do Kielderského lesa. Úřadující mistr se držel v čele a na Kankkunena, který s ním nebyl schopný držet krok a stěžoval si na zavěšení, měl k dobru už půl minuty. Pak ale přišla druhá zkouška dne, RZ 23 a s ní první náznak nadcházejících velkých potíží. Toyota se začala přehřívat a lídr soutěže kvůli tomu ztratil půl minuty a spadnul na druhé místo. Důležité bylo udržet se před finským soupeřem, a to se Sainzovi povedlo. S přehříváním jeho Toyoty ale nebyl konec ani náhodou a po příjezdu k mechanikům po sedmadvacátém testu nastaly krušné chvilky. Času na to zjistit příčinu ztráty vody nebylo mnoho a nikomu z mechaniků se to nepodařilo. Sainz naštěstí i s porouchaným vozem mohl pokračovat, dostatečně se však nekoncentroval a ocitnul se na chvíli i mimo trať. Problémy s motorem přetrvávaly a teprve později se podařilo najít jejich hlavní příčinu. Těsnění pod hlavou. V tu dobu to už ale bylo trochu jedno, neboť Sainz odjížděl do závěrečné etapy jako třetí. Šest minut za svým hlavním rivalem a momentálně vedoucím Kankkunenem. Krátký poslední den v hrabství Yorkshire na čtyřech zkouškách žádný zvrat nepřinesl a Sainz po vyhrané RAC Rally v předešlém roce poprvé okusil její hořkou pachuť.

Za podobné výchozí situace vyrážel španělský pilot do Británie i v sezóně 1995. Po prvotních nezdarech se tehdejší ročník MS přeměnil v jasnou dominanci modrých. Stáj Subaru nakonec ovládla hodnocení značek a už před velkým finále měl Dave Richards jistotu jezdeckého titulu. Zbývalo vyřešit jedinou otázku, zda bude mistrem Sainz nebo McRae. Bodové konto měli oba naprosto stejné, rozhodnout se muselo v přímém souboji. Španěl nezačal nejlépe a potvrdil, že v zámeckých parcích úvodní krátké etapy se dá více ztratit než získat. V jednom z brodů poškodil chladič, ale měl štěstí a incident jej stál jen několik sekund. McRae situace využil ve svůj prospěch, ale druhý den ráno se dostal do daleko vážnějších potíží. Poškozené zavěšení Skota připravilo o více než minutu a čtvrt a rázem se z lovené zvěře stal lovcem. Tato pozice ovšem superrychlému mladíkovi vyhovovala, ostatně naplno jezdil v podstatě pořád. Ve třetí etapě svůj útok dotáhnul do konce a vrátil se zpátky do čela. Sainz trochu bojoval s technikou a rychlostně za skotským soupeřem zaostával. Ani poslední den ve Walesu se situace nezměnila a Španěl už v historických tabulkách s britskou rally prohrával ve fotbalové terminologii 1:3.

Sezóna 1998 nabídnula jednu z nejzajímavějších podívaných v historii. V natěšené atmosféře na rok následující, kdy se do hry měl znovu zapojit silný tovární tým Peugeotu a speciál nejvyšší kategorie měla představit i Škoda Motorsport, se do hry už tehdy zapojila pětice továrních stájí. Seat Sport sice podstatnou roli nesehrál, ale pohled na žluté Cordoby WRC v akci nebyl k zahození. Ze sezóny Španělé odešli s pouhým jedním čestným bodem. Žádnou soutěž tehdy nevyhrál ani Ford, ovšem jejich jednička Juha Kankkunen alespoň obsadila čtvrté místo v konečném pořadí. Úvod roku byl hodně zajímavý, každou z pěti prvních soutěží vyhrál jiný pilot. Tommi Mäkinen jednu z nich, Švédsko, také vyhrál, ale kromě toho třikrát vůbec nedojel do cíle. Jednička Mitsubishi si moc nepolepšila ani v dalších třech podnicích, vítězství v Argentině střídala dvojice dalších nedokončených soutěží. Mäkinen se pořádně rozjel až doma ve Finsku, kde vyhrál, a následně soupeře deklasoval i v Sanremu a Austrálii. Na start britské rally už cestoval jako lídr mistrovství s dvoubodovým náskokem na Sainze.

Network Q Rally of Great Britain začala opět typickým úvodním dnem na diváckých superspeciálkách. Mäkinen po čtvrtém testu uzavíral nejlepší desítku, zatímco jeho španělský soupeř byl druhý. Následně se posádky vydaly na úsek Millbrook odehrávající se na asfaltovém povrchu. V jednom místě vytyčovaly trať betonové bloky a bohužel zrovna v této pasáži byl na cestě vylitý olej, po kterém se Mäkinen sklouznul tak nešťastně, až o betonový zátaras urval pravé zadní kolo. Být prvním na trati nemusí být velkou nevýhodou jen na šotolině. Fin oba průjezdy úsekem obkroužil na třech kolech, ale následně musel své snažení vzdát. Sainz všechny nástrahy zrádné etapy přežil a na jejím konci mu patřilo s odstupem 3,6 sekundy druhé místo. Když soutěž zavítala na těžké velšské šotoliny, Španěl se propadnul na pátou příčku. K zisku titulu potřeboval dojet nejhůře na čtvrtém místě a právě na něm se také po konci druhé etapy nacházel, byť v nočním závěru dne šel ve velké rychlosti mimo trať a se štěstím nic netrefil. Na pátého Thiryho měl k dobru minutu, takže mohl být relativně v klidu. Už se však nemohl spolehnout na případnou pomoc svého týmového kolegy Auriola, kterého v závěru dne vyřadila porucha spojky.

Když se vyskytne technická porucha na jednom z továrních vozů, rozhodně to nevylučuje, že ten samý problém nemůže postihnout i druhý vůz. Na druhou stranu teď mohli u Toyoty věnovat přeživšímu vozu ještě větší péči. Poslední den začal pro Sainze dobře, když po ranní havárii Alistera McRae poskočil na třetí místo a od pátého, které by mu už k titulu nestačilo, jej dělilo dvě a půl minuty. Neděle se probudila ošklivým počasím a Sainz musel v dešti a mlze jen doufat, že se nedostane do nějakých potíží. Odpoledne už vysvitlo slunce a Španěl se pomalu začal těšit na to, že v krásných kulisách sluncem prosvíceného Walesu oslaví svůj třetí titul mistra světa. Ještě předtím se dostal do drobných problémů, kdy při malém incidentu přišel o zadní křídlo. Tři zkoušky před cílem spadla poslední přeživší tovární Corolla WRC na čtvrté místo, ale s dostatečným dvouminutovým náskokem na pátého. Závěrečný test jako tradičně posádky zavedl do parku zámku Margam. Sainzova Toyota už do zámeckého parku vjížděla v pomalém tempu a spod kapoty se valil dým. Pár set metrů před cílem zkoušky musela posádka vůz odstavit a drobný požár pod kapotou uhasit. Nahodit motor se už ale nepodařilo. Asi žádný moment boje o titul ještě nepřekonal svým šokujícím závěrem tuto událost. Ve světle vztahu Sainze a britské soutěže není divu, že se to stalo právě ve Walesu. Toyota navíc přišla o titul ve značkách, který pro tři diamanty vybojoval velšský vítěz Richard Burns. Mäkinen už byl tou dobou na cestě z hotelu na letiště, Španělova cesta za titulem se zdála být hotovou záležitostí. Ještě před odjezdem však dával rozhovor finské televizi a vtom mu zazvonil telefon. Třetí titul spadnul Finovi doslova do kapsy a místo cesty domů se tak musel ještě chvíli v Británii zdržet. Na druhou stranu je třeba připomenout, že na začátku všeho byl smolný moment se sklouznutím po olejové skvrně. A v něm byl Mäkinen nevinně.

Další dva roky si dal Sainz od dramatických závěrů sezóny pokoj, než do Británie vyrazil znovu pokusit se prolomit tamní prokletí. V sezóně 2001 Španěl žádnou světovou rally nevyhrál, ale na rozdíl od svých soupeřů celkem pravidelně sbíral body. Před závěrečným kláním v Británii se nacházel v situaci, která sice měla k ideálu daleko, ale šanci na třetí světovou korunu mu zachovávala. Za vedoucím jezdcem, kterým byl jeho týmový kolega od Fordu McRae, zaostával o devět bodů a tak bylo jasné, že k titulu vede cesta jedině přes vyhranou Network Q Rally of Great Britain. Mohl na něco takového Sainz na soutěži, kde měl předtím tak smolnou bilanci, vůbec pomýšlet? Pomýšlet jistě ano, ale realita po druhém testu nebyla nejpřívětivější. Sainzův Focus WRC do cíle dorazil na defektu a šestnáctý dosažený čas znamenal pád mimo top ten. Druhý tovární Ford s McRaem za volantem v té době vedl, ale už v RZ 4 tato kastle dosloužila. Divoký Skot ji po několika saltech ve velké rychlosti zdemoloval. Opakování roku 1995, kdy spolu v závěrečné rally o titul bojovali dva týmoví kolegové Sainz a McRae, ale bylo i dále reálné. Skot měl jako lídr bodování před závěrečnou soutěží stále teoretickou naději na titul. Španělský pilot musel ještě bojovat a jistě uvítal, že se v druhém testu ocitnul mimo hru třetí adept Mäkinen, když u svého Mitsubishi Lancer WRC vylomil kolo. Ještě před koncem páteční etapy se Sainz probojoval na páté místo. V mlze jedenácté zkoušky v půlce sobotní etapy ovšem došlo k definitivnímu rozuzlení. Focus WRC se startovním číslem 3 se ocitnul mimo trať a to bohužel v místě nevhodně stojících diváků. Jejich zranění se naštěstí neukázala jako vážná, ovšem cesta Sainze za titulem opět narazila na prokletí britské rally. O titul ve značkách tím také definitivně přišel Ford a naděje jim zbývala jediná. Doufání v technické problémy nebo jezdeckou chybu Richarda Burnse bylo marné, jezdecký titul v roce 2001 Angličan v Subaru přeci jen získal a nejsilnější stájí se stal Peugeot.

Nejlepší jezdec roku se spojil s nejlepším vozem, ale toto spojení v roce 2002 moc nefungovalo. Burns s 206 WRC nedokázal vyhrát žádnou soutěž ani o rok později, ale pravidelným bodováním se kvalifikoval až do závěrečného boje o titul. Bohužel kvůli svým zdravotním potížím, které jeho život o dva roky později předčasně ukončily, na start domácího podniku vůbec nenastoupil. Ve hře o titul tedy zůstala trojice jezdců a nejlepší pozici měla dvojka Citroënů. Sainz s Loebem šli do boje se stejným bodovým skóre a tehdejší Wales Rally GB byla zároveň poslední, které se španělský pilot účastnil jako aspirant na titul. Po pátém času v úvodní divácké superspeciálce v Cardiffu na El Matadora čekaly dobře známé zkoušky v krásných kulisách velšské přírody. Už na startu první ranní zkoušky si v pátek prožil pořádné drama. Všechna světla zhasla a Sainz měl svou Xsaru WRC poslat vstříc prvním kilometrům. Místo toho ale startovací proceduru zastavil a s vozem odcouval stranou. Technický problém se ukázal být spjatý s elektronikou kamer pro snímaní onboardů. Španělská posádka nakonec do zkoušky se zpožděním odstartovala a zajela pátý čas. Sainzovu koncentraci však tento incident silně poznamenal a v následující zkoušce skončila Xsara WRC mimo trať.

Sainzovo trápení na britských cestách nemohlo mít stylovější zakončení. Tolikrát tam cestoval jako vážný adept na titul, ale s úsměvem na rtech a mistrovskou korunou na hlavě domů cestoval jen jednou. Na kdyby se nehraje a tak už El Matador zůstane navěky dvojnásobným světovým šampiónem. Překoná jej v počtu titulů jeho syn, který má před sebou slibně se rozvíjející kariéru ve Formuli 1, kde je čerstvým přírůstkem slavné stáje Ferrari?