Zatímco čeští obyvatelé vstupovali do roku 1990 osvobozeni od politické dominance, fanoušci světového šampionátu v rally doufali v osvobození šampionátu od dominance jedné značky. Italská Lancia šampionátu dominovala v předešlých třech letech. Letech, kdy se po zrušení skupiny B mistrovství nadechovalo do nové éry věnované v první řadě speciálům skupiny A. Italové se ale postarali o to, že se během těchto let moc velká dramata v boji o titul neudála. Kromě značkových titulů putovaly do Itálie i dva jezdecké tituly. Zasloužil se o to v letech 88 a 89 Miki Biasion, který za volantem Delty Integrale každý rok vyhrál pět světových podniků. Bez zajímavosti jistě není ani fakt, že v prvním mistrovském roce odstartoval do sedmi soutěží a kromě pěti vítězství bodoval ještě druhým místem a nedokončil pouze na Monte Carlu vinou technických problémů. O rok později Biasionovi stačilo startovat šestkrát a k pěti vítězstvím přidal ještě šest bodů za šesté místo ve Finsku. Lancia svou dominanci potvrzovala pravidelně a v každé z těchto dvou skvělých sezón její jezdci opanovali kompletní pódium ve čtyřech soutěžích.

Nejblíže se k jezdcům Lancie dokázal v konečném hodnocení roku 89 dostat Juha Kankkunen pilotující tovární Toyotu Celica GT-4. Lancia nic nepodcenila ani po straně výběru jezdců a Finovy služby si pro rok 90 pojistila. Z jezdecké sestavy, ve které se vedle Kankkunena a úřadujícího mistra Biasiona objevil ještě Didier Auriol, šel doslova strach. Největším vyzývatelem italské stáje měla být znovu Toyota, ovšem oslabená odchodem finského jezdce. Na druhou stranu zůstal japonské značce věrný Carlos Sainz a o připsání bodů se staral ještě Švéd Mikael Ericsson nebo Němec Armin Schwarz. Do hry se zapojily i další značky a hlavní roli tu sehrál nástup Japonců. Mitsubishi, Subaru ani Mazda však nestartovaly pravidelně a pro Lancii s Toyotou neznamenaly výraznější hrozbu. Pro pestrost startovního pole vybraných podniků ale jejich účast hrála důležitou roli. Skupina A se rozjížděla, inženýři vymýšleli nová vylepšení svých speciálů a činila se i FIA. Ta pro sezónu 1990 zavedla povinné instalování restriktorů. Některé stáje k nim přistoupily skutečně originálním způsobem a do šampionátu to vneslo hodně zlé krve. Nejdál ve svém snažení došla Toyota, ale to se stalo až o pět let později.

Restriktory poprvé v akci

O první rozruch kolem nových technických regulí se však postaral její úhlavní nepřítel Lancia. Do závěrečné noční etapy úvodní Rallye Monte Carlo vstupoval jako lídr Auriol, ale hned na první zkoušce jej Sainz s Toyotou dokázal přeskočit a po třech testech etapy byl jejich rozdíl nulový. V půlce etapy během servisování vedoucí Delty italští mechanici vyměnili celé její turbo. To na jednu stranu neodporovalo pravidlům, na druhou stranu to vyvolávalo podezření, zda byla obě turba opravdu identická. Auriol pak sletěl z hor zpátky do Monte Carla jako nejrychlejší ze všech a prohrál pouze jednu jedinou vložku. Sainz skončil druhý, ale žádný protest neuspěl a mistrovská Lancia tak do nové sezóny vstoupila jako správný šampión. Koneckonců svůj podíl viny na celém incidentu nesli samotní techničtí komisaři. V roce 1990 se ještě jezdila hvězdicová jízda z několika evropských měst. Italské Lancie startovali ze Sestriéres a tamní komisaři na rozdíl od těch z ostatních měst turba s restriktorem neplombovali, jen označovali sprejovou barvou. Výsledky se po skončení rally neměnily a Auriola se Sainzem na pódiu doplnil ještě Biasion s druhou Deltou.

Toyota v nesnázích

Monte Carlo se tehdy odjelo v převážné většině na asfaltu, chvíle Toyoty měla přijít hlavně na soutěžích s nezpevněným povrchem. Nedostatek sněhu netrápil jen monacký podnik, daleko vážnějším způsobem se teplá zima podepsala na následující Swedish Rally, která musela být zrušena. Jezdci Toyoty si na klouzání museli ještě chvíli počkat, když i následující rally v Portugalsku začínala na asfaltu a Sainz se pořadím postupně propracovával vzhůru. Jeho snažení bohužel v závěru zhatila porucha diferenciálu. Ve skvělé formě se portugalským fanouškům předváděl Armin Schwarz s další tovární Celicou a podmanil si první den. Ani rychlý Němec ale cíl neviděl, havaroval. Stejně dopadnul i další z lídrů první etapy Ari Vatanen. Fin seděl v Mitsubishi Galant VR-4, které mělo pořádnou nadváhu. I přesto se s ním dokázal na asfaltových zkouškách probít do čela. Tempo nasadil pořádné a na RZ 17 na něj také doplatil. Bohužel výsledek neudělal ani jeho týmový kolega Kenneth Eriksson, když se jeho Galant ve třetí etapě zastavil s porouchanými transmisemi. Mazdy oproti oběma japonským rivalům rychlostí zrovna nevynikaly. Paradoxně se však právě Hannu Mikkola s 323 4WD stal nejrychlejším ze zbytku světa. A to do cíle dojel až jako pátý se ztrátou půl hodiny na vítěze. Síla Lancií se však projevila naplno a své úspěchy, kdy ovládly v předešlých letech kompletní pódia tolika soutěží, vyšperkovaly ještě na vyšší stupeň. V Portugalsku posádky speciálů Delta Integrale 16V zaplnily hned celou první pětku. V top ten se umístilo Lancií celkem sedm. Lídr mistrovství Auriol tentokrát nepilotoval nejrychlejší z nich, když už první den doplatil na defekt. Do cíle Francouz dojel na druhém místě a to mu k udržení první příčky v šampionátu stačilo. Úřadující mistr Biasion po vlažném startu do sezóny navázal na své fenomenální úspěchy z předešlých let, v Portugalsku vyhrál a za svého týmového kolegu se už v průběžném pořadí dotáhnul.

Poslední triumf mistra Waldegårda

Následovala cesta do Keni za africkým dobrodružstvím, které tehdy ještě pořádně okořenilo hluboké bahno na cestách. Početnou armádu čtyř vozů Legacy RS vyslalo do boje Subaru. Markku Alén se sice na začátku ujal vedení, ale pak doplatil právě na bahno. To se na jeho Legacy napatlalo tak pořádně, že ucpalo přívod vzduchu k chladiči a přehřívající se motor to nevydržel. Pro poruchu motoru odstoupili ze Safari Rally i zbylé tři Subaru Possuma Bournea a domácích Mikea Kirklanda a Iana Duncana. Ani vedoucí Lancia se na africkém kontinentu nepředvedla v nejlepší formě. Italové Miki Biassion a Alessandro Fiorio odstoupili pro technické závady svých Delt. Prvního jmenovaného zradil motor a druhého elektrika. Kankkunen svou Lancii dotáhnul až do cíle, ale ani v jeho případě se to neobešlo bez potíží. Kvůli poškozenému alternátoru si Fin připsal pořádnou ztrátu. Většina soupeřů kromě jednoho však ztratila ještě více a Kankkunen tak skončil druhý. Toyota, která rok předtím v Keni kvůli problémům se zavěšením kdovíjak dobrý dojem neudělala, předvedla nejlepší výkon z továrních týmů. Za volant jedné z Celic byl povolán někdejší mistr Björn Waldegård a ten si na náročných tratích počínal tak, jak se od zkušeného mazáka čekalo. Vyhnul se prakticky všem problémům a dojel si pro suverénní vítězství. Na bednu se ještě vešel další zástupce Toyoty startující pod hlavičkou Team Kenya Ericsson a těsně pod stupni vítězů zůstal Sainz. Vedení v šampionátu si i přes svou absenci dokázal udržet pilot Lancie Auriol.

Pokračování již brzy…