Srovnávat jezdce rally, to je poněkud ošidná disciplína. Platí to i v případě, kdy se rozhodnete přeskočit pivní argumentaci a k celé věci raději použijete nějaký sofistikovaný způsob, například velmi jednoduchou statistiku. I tak ale pořád záleží na spoustě věcí, tak například množství a kvalitě vstupních dat, zvoleném způsobu porovnání a tak podobně. Podobných srovnávacích tabulek vznikla v historii jistě spousta, takže se možná budete ptát, proč přidávat další. Stejně s výsledky tohoto bádání můžete nesouhlasit, ať už jsou podložená čímkoli.

Inu, přiznám se, že prvotním záměrem nebylo sestavit tento žebříček, ani nic podobného. V minulosti jsem si totiž vedl, poměrně pečlivě, seznamy mistrů jednotlivých zemí, plus samozřejmě držitele titulů mezinárodních, počínaje mistrovstvím světa, konče různými poháry. Tento seznam pak poměrně dlouho ležel ladem, protože ve věčném pracovním shonu nezbýval na podobné kratochvíle čas.

Příležitost pokračovat v rozdělané práci se naskytla až nedávno, při nucené covido-pauze. Data přibývala poměrně značným tempem, dokonce se povedlo přidat i pár dalších šampionátů, zatím zcela opomenutých. Jen pro zajímavost, seznamy obsahují celkem 1242 jmen jezdců, držících alespoň jeden vavřínový věnec. Ke srovnání jednotlivých borců už zbýval jenom krůček.

Ke konečnému zúčtování bylo třeba už jen učit způsob, jak jednotlivé mistrovské zářezy ohodnotit. Logicky se přitom nabízelo použít bodové hodnocení pro každý šampionát, protože je logické, že stát se mistrem světa bude přeci jen složitější, než ovládnout rallysprintový seriál v Bělorusku. Takové bodové hodnocení má jedinou nevýhodu, a to že nedokáže úplně přesně reagovat na měnící se náročnost a konkurenci, případně rozdíly mezi mistrovstvími ve stejné kategorii. Mohlo by tak dojít ke sporům, zda titul mistra Evropy sedmdesátých let má stejnou váhu jako ten samý primát dnes. Stejně tak by mohlo být k diskuzi, jestli je hodnotnější vítězství v Anglii nebo na Madagaskaru. Ale to bychom se daleko nedostali. Tyto drobné nuance jsem proto záměrně zanedbal a pokročil ke sčítání.

A jsme na konci. Následuje zlehka komentovaný seznam top 50 jezdců. Aby nedošlo k omylu – výsledky neukazují, kdo je lepší pilot, spíše kdo je pilnějším lovcem a sběračem.

Teď už pojďme k pořadí, které jsem, tak trochu zlomyslně, otočil sestupně směrem k nejlepším. Abych vás navíc udržel trochu v napětí, rozdělil jsem celé to povídání na dvě části, z nichž tu druhou si budete moci přečíst zanedlouho.

50.místo: Kyösti Hämäläinen (Finsko)
Finský borec sbíral tituly pouze na domácím hřišti, převážně s vozy značky Ford. A sběračem byl vskutku pilným, což dokládá i poměrně vysoké umístění v tomto žebříčku.

43.-49. místo: Stasys Brundza (Litva)
Litevský matador sbíral vavříny ještě v sovětské éře, jejich počet však stačil k umístění v elitní padesátce jezdců. I když si většina bude Brundzu pamatovat především s vozy značky Lada, slušelo by se připomenout i jinou sovětskou značku, s níž spojil síly na počátku své kariéry – Moskvič.

43.-49. místo: Serge Damseaux (Jihoafrická republika)
Celkem desetkrát vystoupal na nejvyšší stupínek domácího mistrovství muž, který drtivou většinu kariéry reprezentoval japonskou Toyotu. Co do počtu titulů, drží Damseaux pomyslnou stříbrnou pozici mezi jihoafrickými jezdci.

43.-49. místo: Ross Dunkerton (Austrálie)
Celkem dvakrát ovládl australský závodník pořadí asijsko-pacifického šampionátu. Připočítáme-li ještě pět titulů na domácí půdě, je z toho velmi pěkné umístění v top 50. Ani on ale není nejlepším mezi svými krajany.

43.-49. místo: David Higgins (Velká Británie)
Světoběžník Higgins nasbíral nejvíce bodů do tohoto hodnocení v USA, kde triumfoval devětkrát. Desítku zakulatil na domácí půdě a zapomenout bychom neměli ani na vele-úspěšné působení v Číně, kde ale smí sbírat tituly jen domácí jezdci.

43.-49. místo: Rúnar Jónsson (Island)
Pro někoho možná překvapivé, ne-li přímo neznámé jméno. Islandský fenomén býval ve své době jen těžko k poražení, když celkem devět z deseti titulů získal v rozmezí deseti let. Nárazově to zkoušel i v Evropě, ale díky specifickým podmínkám, na kterých se učil závodit, nikdy na pevnině neprorazil.

43.-49. místo: Gabriel Raies (Argentina)
Raies je dodnes považován za jednoho z nejlepších argentinských jezdců všech dob. Převážnou většinu kariéry pilotoval vozy značky Renault, na jejím sklonku pak vyzkoušel i jiné stroje, především pak Corollu WRC, se kterou získal i svůj poslední primát.

43.-49. místo: Juraj Šebalj (Chorvatsko)
Zástupců zemí bývalé Jugoslávie je v hodnocení poměrně hodně, nejlepším však může být jen jeden. Chorvatský pilot se zpočátku kariéry objevil i v JWRC, nicméně největších úspěchů dosáhl doma. K osmi titulům národního šampiona přidal i pár bodíků za působení ze středoevropské zóny a dotáhl to až do top 50.

42. místo: Simone Tempestini (Rumunsko)
Rumun s italskými kořeny je prvním z mírných překvapení tohoto žebříčku. Vděčit za to může především plodnému roku 2016, při němž ukořistil hned čtveřici vavřínů. Mimo juniorské mistrovství světa totiž ovládl i kategorii WRC3, seriál TER a domácí šampionát. Na rumunských kolbištích pak zaskóroval ještě několikrát, což mu zajistilo poměrně slušný příděl bodů.

39.-41. místo: Jesús Puras (Španělsko)
Představovat oblíbeného španělského borce asi netřeba. Na domácí scéně si počínal mazácky, o čemž svědčí i dlouhá řádka titulů na jeho kontě. Z tratí světového šampionátu si většina fanoušků vybaví především jeho působení za volanty vozů značky Citroën (včetně výhry na Korzcie 2001), nicméně absolutní titul má na kontě pouze jediný – mezi vozy skupiny N z roku 1994. Jen pro zajímavost – věděli jste, že v minulosti po českých klubech jezdívala kapela Jesus Puras, která se pojmenovala právě po tomto jezdci?

39.-41. místo: Patrick Snijers (Belgie)
Dalším do party, jehož jméno tu určitě kdekdo čekal, je belgická legenda Patrick Snijers. Jeho bodový účet pomohly zatížit nejen tituly z domácího mistrovství, ale i jedna povedená loupež v sousedním Holandsku a především pak evropský primát z roku 1994.

39.-41. místo: Vytautas Švedas (Litva)
Pokud byste hledali asi nejlepšího litevského pilota z období samostatného státu, odpovědí bude velmi pravděpodobně jméno tohoto borce. Švedas patří mezi litevskou špičku už pěknou řádku let a mimo domácích titulů má na kontě i jeden běloruský a zapomenout bychom neměli ani na triumfy v severní zóně (NEZ) a Baltic Cupu.

34.-38. místo: Paolo Andreucci (Itálie)
Pokud je na startu sezóny italského mistrovství přítomen profesor Andreucci, je bitva o titul téměř rozhodnutá. Fenomén tratí Apeninského poloostrova drží, samozřejmě po právu, rekord v počtu získaných titulů, jehož překonání nebude zajisté nic jednoduchého. V součtu ovládl „Grande Paolo“ domácí mistrák jedenáctkrát, když k titulu dokázal dotáhnout i zlobivé dítě Peugeotu, typ 208 T16.

34.-38. místo: Massimo Biasion (Itálie)
Do bodového hodnocení pochopitelně výrazně promlouvají i tituly mistra světa, v tomto případě dvojnásobný zápis populárního Mikiho. Aby byl výčet kompletní, nesmíme opomenout ani na další úspěchy toho pilota, především povedený rok 1983, kdy ovládl tratě v Itálii i Evropě.

34.-38. místo: John Buffum (USA)
V dobách, kdy USA měly vlastní závod mistrovství světa, vládl tamním soutěžím neohroženě John Buffum. I na jeho kontě se v konečném účtování objevuje číslovka jedenáct – tolikrát odešel z národního klání neporažen.

34.-38. místo: Antoine L‘Estage (Kanada)
Mnozí si tohoto sympaťáka vybaví především z parádní přetahované s Patrickem Richardem, které ukončily až vleklé Richardovy zdravotní potíže. Od té doby hledal L’Estage jen těžko rovnocenného protivníka a dlouhá léta pak Kanada nepoznala jiného mistra. Aby toho nebylo málo, získal jeden titul i u sousedů v USA, aby ho součet těchto úspěchů katapultoval až do popředí bodového hodnocení.

34.-38. místo: Sarel van der Merwe (Jihoafrická republika)
Jak už bylo konstatováno výše, rekordmanem JAR není Serge Damseaux, ale jeho předchůdce na trůně, Sarel van der Merwe. Než předal žezlo na konci osmdesátých let, kosil soupeře se železnou pravidelností po dobu téměř patnácti let, kdy jen velmi zřídka odcházel z celkového účtování poražen, odtud také jeho známá přezdívka „Supervan“. Kdyby se do této skromné statistiky započítávaly i výsledky ze závodů na okruzích, byl by van der Merwe ještě výš, nicméně to už je zase jiný příběh.

32.-33.místo: Marcus Grönholm (Finsko)
Dalšího z dvojnásobných mistrů světa, myslím, netřeba nijak zvlášť představovat. Slušelo by se ale vysvětlit bodový rozdíl mezi Grönholmem a Biasionem – oblíbený Marcus totiž sbíral vavříny i na domácí scéně, a to ještě před vstupem do světového šampionátu. Celkem čtyřikrát ovládl hodnocení vozů skupiny A a jeden triumf přidal i v klasifikaci skupiny N.

32.-33.místo: Antonio Zanini (Španělsko)
Nebýt El Matadora, byl by Zanini asi nejznámějším španělským pilotem, což platí i pro tento žebříček. Po dobu deseti let dokázal celkem osmkrát pokořit všechny své soupeře v domácím mistrovství, přidal i jeden šotolinový primát a za vrchol jeho úspěchů lze považovat titul mistra Evropy, který ukořistil v roce 1980.

31.místo: Dario Cerrato (Itálie)
Jedna z italských hvězd, která prošla slavným Jolly Clubem, dvojnásobný mistr Evropy a vládce Itálie z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Třikrát také stanul na stupních vítězů na domácím podniku světového šampionátu, Rallye Sanremo. To jemu říkala „pane“ ikonická Delta S4 v barvách Totipu, to jen tak pro pořádek.

30.místo: Luca Rossetti (Itálie)
Na Apeninském poloostrově ještě chvilku zůstaneme, třetí desítku totiž uzavírá trojnásobný šampion starého kontinentu z dob, kdy byla kvalita ME přinejmenším diskutabilní. Nicméně na to se historie, a tento přehled nevyjímaje, úplně neptá. Rossetti navíc potvrdil svou třídu i dalšími úspěchy, mimo „velkého“ mistrovství Itálie i další z tamních hodnocení, například Trofeo Terra nebo International Rally Cup. Za zmínku stojí i mírně exotický titul z Turecka z roku 2012.

28.-29.místo: Mats Jonsson (Švédsko)
Nebylo poctivějšího sběrače mezi švédskými piloty, než Matse Jonssona. Za volantem Toyoty a Fordu nasbíral rekordní počet titulů a vidět býval i v nadnárodním srovnání, tam ale žádný primát nezaznamenal. Od počátku devadesátých let platilo v hodnocení skupiny A jednoznačné „tady je Jonssonovo“ a vyhrávat dokázal i v dobách, kdy jeho značně obstarožní Escort WRC už technicky vůbec nestíhal lépe vybavené konkurenci.

28.-29.místo: Carlos Sainz (Španělsko)
Asi největší smolař v mistrovství světa všech dob. Určitě se shodneme na tom, že El Matador by měl mířit v jakémkoli hodnocení mnohem výše, nicméně několik neúspěšných útoků na světový titul způsobilo, že výsledek je takový, jaký je. Sainzovo skóre tedy končí na 48 bodech za dva tituly mistra světa, jeden asijsko-pacifický primát a dva španělské národní z osmdesátých let.

26.-27.místo: Alain Ambrosino (Francie)
Francouz, trvale usídlený v Pobřeží Slonoviny, ale především skvělý pilot a trojnásobný mistr Afriky, to vše platí o dalším v pořadí, kterým je Alain Ambrosino. Mimo počin v kontinentálním šampionátu působil, a velmi úspěšně, i v mistrovství bývalé francouzské kolonie, kde posbíral celkem pět titulů. Takřka sedmdesátiletého Ambrosina můžeme občas vidět i dnes, a to pořád ve slušném tempu.

26.-27.místo: Walter Röhrl (Německo)
Možná se budete divit, ale idol mého otce není v této statistice nejlepším Němcem. Jak je ale konstatováno v úvodu, cílem není posoudit, kdo byl jaký jezdec, ale kolik titulů zvládl během kariéry posbírat. A Röhrl zvládl dvakrát pokořit konkurenci v mistrovství světa a k tomu přidal vítězství ve dvou kontinentálních šampionátech – v tom evropském roku 1974 a k tomu v úvodním africkém klání v roce 1982.

Pokračování příště…