Za takových devět měsíců, to se vám může stát věcí, třeba narodit dítě. Jo moment, to přesně se stalo, narodila se mi dcera Rozárka. To je v životě lidí, co chtějí v autě soutěžit o čas zásadní moment. Říkali. Hodně lidí začalo strašit, že to je vteřina na kilometr. Inu, byl jsem tedy zvědav, jestli vědomí malého uzlíčku ručiček a nožiček způsobí dramatické zpomalení nebo ne.

Sezóna ještě nezačala a už se v týmu začaly dít věci. Měsíc před první soutěží se promotér ADAM Cupu rozhodl, že nám oznámí změnu dodavatele pneumatik a přechod od Pirelli k Hankook. No nemusím vám asi vysvětlovat jaký ohlas to mezi posádkami mělo. Najednou jsme měli všichni garáže Pirellek k ničemu. Najednou jsme museli přemýšlet, jak a hlavně za co nakoupit Hankooky. Ono se to nezdá, protože auto má jen čtyři kola a rezervu. Jenže aby byla posádka vybavena alespoň základem, potřebujete 5 tvrdých gum, pět střední směs a pět mokrých. Dohromady to máte 25 černých, kulatých. A když vám jedna černá, kulatá stojí 5000 bez DPH, tak jste v tom za 75k a ještě jste nevyjeli. Tak dík.

Druhá zásadní věc byla, že jsem se dva týdny před uzávěrkou přihlášek dozvěděl, že spolujezdec Roman se mnou nepojede. Taky dík.

Takže vedle starostí s gumami a přípravou auta, jsem ještě musel řešit, kdo si tam vedle mě sedne. Bylo to velmi nekomfortní, protože všichni už byli rozebraní. Musel jsem vsadit na mně neznámý hlas jménem Jirka Kalkus, bývalý navigátor talenta Autoklubu ČR Honzy Dvořáka. Vlastně se to stalo dobrou náhodou. Já jsem chtěl vidět, jak Honza plácnul s Adamem na Radouni a poslouchal, jak Jirka čte. A říkám si „hele, to by šlo, dokonce mají i skládané zatáčky jako já“. Pár zpráv, nějaká doba čekání, protože i on byl zablokován, a nakonec jsme se domluvili. No, tak to bychom měli. Pro Příbram.

No teď už k té Příbrami jako takové. Já jsem vyrazil ve čtvrtek pro itík a ideálně udělat rovnou adminu. Pořadatelé měli vše skvěle připravené, dokonce technické karty předvyplněné, hurá, konečně nemusíme poněkolikáté psát to co jsme psali do přihlášky. Velký okamžik přichází doma, když mi volá Jirka, kde mám podle mě řidičák a licenci. Tak sebejistě odpovídám, že u sebe. On rovněž sebejistě ať se podívám. Tak vytáhnu šrajtofli a co myslíte? No jo, mám ho tam! Licenci však najít nemůžu. A najednou mi to dochází, že nemám celou svou diplomatku, v které mám doklady k závodům. Mám tam licence, techničáky, sporťák k autu, všechno. Úplně mi zatrne. Dostávám telefonní číslo a volám. Taška nalezena, má ji jeden z chlapců od Brynďáků. Jsem fakt dement, ale mám kliku. Taška se mimochodem válela někde u krajnice u lesní cesty. Klasika, nechal jsem si ji na střeše auta.

Ráno v pátek se na benzince potkávám s Jirkou, ukecávám obsluhu, aby mi dala co nejčerstvější šunkový croissant, což se mi daří a po občerstvení jedeme psát. Zastavujeme se pro tašku s doklady v jedné malebné vesničce po cestě. Přijíždíme na náves a já si říkám „herdek, tady je mi to nějaké povědomé“…ano, kdyby tato vesnice měla hymnu, bylo by to „když máš v chalupě orchestrion, nevadí že do ní fičí…“. V seriálu Chalupáři se vesnice jmenuje Třešňová, ve skutečnosti je to Višňová a je na silnici mezi Příbramí a Sedlčany. Přebírám svou brašnu a později se zde zastavujeme ještě jednou s multipackem plzniček jako nálezné.

Trať rally byla letos nádherná. Jak se obecně o tratích Příbrami říkalo, že jsou nezáživné, rychlé, široké a já nevím co ještě, tak letos to byla teda parádička. Já jel Příbram jednou, v roce 2017, tehdy ještě s Jakubem Venclíkem. Nějaké úseky jsem si tedy pamatoval, včetně sežíracích míst. Už jsem Kubovi psal zprávu, ale ještě jednou tady, díky Kubo, těžil jsem z tvých poznatku i po třech letech. Třeba Dublovická RZ má známá as tři místa, zrovna v okolí Dublovic. Jedno je pravá zatáčka, které předchází delší rovina, před kterou je horizont, který taky jedete naplno. Pak jsou takové serpentinky a jste na příjezdovce do Dublovic, kde to chce velkou disciplínu na brzdách. Problém totiž je, že před odbočením za dům jsou dva horizonty a ono to neskutečně láká ten první jet naplno a brzdit až někde za ním. Jenže „nadechnuté“ auto (na tlumičích) nebrzdí, respektive se mu skoro okamžitě zablokují kola. Což bohužel poznal kolega Štuksa. Dnes už tam jsou balíky slámy, ale takový Valda by mohl vyprávět, kam se dá došplhat. A ti diváci mají hnědý okamžik dodnes. No a pak tu máme klasiku, vracáček na kostkách a obrubník. Když naprší a baví vás chrashe, tak jděte sem, máte jistotu tak deseti aut na průjezd, že uslyšíte cinkání či lámání disků, ohýbání spojovaček a praskání nárazníků následováno sprchou sprostých slov. Tady vidíte důvod, proč se v Dublovicích přes horizont skáče, protože když už tímhle projedete, tak si těch pár vteřin letu prostě chcete užít. I za cenu škod, které si přivodíte, když to přeženete. Což se vám mimochodem s Opel Adam Cup nemůže stát, protože to auto se do toho kopce nerozjede. Ale R5, to už je jiná kává, že odložko? :-)

Do harmonogramu přibyla i jedna rychlostka navíc, s horizontem, přes který jste skákali jak do díry do pekla. Byla to velmi krásná, náročná RZta, kterou našel Pepa Peták. Škoda, že se jí nedočkal v tom PROTO autě. Ani jedna rychlostka nebyla odpočívací, žádná z nich nebyla taková ta rozehřívačka, jako kdybyste si na Pačejově dali nejdříve Strážovice – Nehodív a pak teprve jeli do Čečelovic. Tady pěkně na hulváta naplno od začátku.

Po napsání lexikonu zatáček jsme jeli do servisu polepit reklamou náš wagen, který jsme pro letošek převlékli do kabátu ve stylu Opel Ascona 1975, Rally Acropolis, Walter Röhrl. Je to pár čar, ale vypadá to super. Teda, mně se to líbí. Po lepení musíme ještě na rozpravu s promotérem Cupu. Ten nás přivítal svou vřelou náručí a vlídným slovem, rozumějte, seřval nás tam všechny jak děti v mateřské školce, některé z nás označil nepřímo za podvodníky a podobně. No prostě je to milý chlapík. Ach jo. Pojďme raději závodit.

Protože už ráno při příjezdu do servisu je venku asi devatenáct stupňů ze zkušenosti obouváme auto do tvrdého. Tedy předek i zadek tvrdé gumy. Abychom nebyli za úplné jitrnice, tak jsme si zajeli otestovat gumy do Bělé. Vzali jsme s sebou čtyři Pirellky, čtyři tvrdé Hankooky a dvě střední. Abychom to porovnali a vyzkoušeli. Tak děti, rovnou vám mohu říct, že ten test byl k ničemu. Poznatky, které jsme měli byli fakt na… Jezdili jsme jen malý okruh a pro absenci hrbatého asfaltu či rychlých táhlých zatáček jsme neodhalili to, co na nás baflo při prvních metrech RZ1.

Před startem jsme si klasicky nakývali auto, odfoukli tlaky, zahřáli vše, včetně našich srdcí, ale nepomohlo to. Start je pozdržen, nicméně trať vede jako pravá čtyři z kopce dolů, levá dva pravá dva a pak nějaká trojka. No a už v těch dvojkách cítím, že něco není OK. Zadní část auta hrozně cestuje. Přijíždím do levé tří po které je čtyřka a cítím, jak Uwe vůbec nechce držet stopu alespoň trochu opřený v gumách. V blízké obci je zatáčka za mostek, která je přes hranu a následuje taková vracečka. Všechno špatně, byť nejedeme rychle, tak Uwe nechce fungovat. No a já už si nemohu dovolit nehody, takže vypouštíme, nějak projedeme do cíle a mně už je po cestě jasné, že to bude celé blbě. Že tempo bylo špatné. Pravda, při pohledu na časovou tabuli jsem se vyděsil, jak moc špatné to tempo bylo. Tomáš Arnošt nám střelil půl minuty. To i ve velkém závodě je velký problém. Ve sprintu je to v podstatě konečná. Tady se nedá mluvit ani o studené sprše. To bylo prostě strašné. Upřímně přiznávám, že jsem se z chování Uweho pos*al a nedokázal jsem jet tempo. Jde to celé za mnou, a to přiznávám i na kameru TV Sport 5. Omlouvám se Jirkovi, přemýšlíme, co s tím dál. Říkáme si, že jsme na závodech, tak prostě budeme dál závodit a uvidíme co to udělá.

Na další rychlostce zajíždíme druhý čas mezi Adamy, Tomáše stahujeme o deset vteřin, kolegu poláka asi o dvě. Zkusili jsme s gumami před RZ něco udělat. Změnili jsme tlaky, více jsme je prohřáli a zkusili zrychlit. Musím říct, že v jedné zatáčce už to smrdělo prů…švihem. Byla to levá 4,4+. Tedy ostřejší zatáčka, dlouhá, ale rychlá na svůj poloměr. A protože jsem cítil, že v tomto typu zatáček ztrácím, tak jsem si dodal odvahu. Inu, vjel jsem do ní celkem optimisticky a říkám si „přísné, ale fér“. Ajaj, přestává to být fér a začíná to být už jen hodně přísné. V zadku najednou cítíte, že jestli ten plyn budete takhle držet dál, jdete ve vysoké rychlosti do příkopu a rozmotáte se tam na atomy. Začínám pracovat s plynem, abych korigoval celkovou nedotáčivost, ale zase nijak dramaticky, abych nerozhodil balanc auta a nešli jsme do smyku přetáčivého. Vybojoval jsem to, ale jak já, tak Jirka jsme věděli, že to bylo moc. V následující pravé čtyři už se uklidňuji. Tato následná čtyřka je mimochodem ta, kde to právě zahodil Filip Ocelka, ono to svádělo jet rychle, ale trestalo to. V dalších dvou zkouškách zajíždíme dva třetí časy a na třetí místo ztrácíme asi 5,5s. A protože kolegu poláka stahujeme v každé zkoušce, věříme si na něj. V servisu si dáme malý dlabanec, přehazujeme gumy a namísto tvrdých vzadu jedeme střední směs. Dorazila Verča i s naší malou Rozárkou, to bylo super. Přiznám se, že když na vás najednou koukají ta krásná očka dcerky, skoro byste jeli s ní domu. Najednou se vám na tu trať nechce. Nicméně tlakujeme brzdy a jedeme dál. Na všech zkouškách jsme rychlejší než v prvním průjezdu. Auto se chová čitelněji, dávali jsme si fakt hodně záležet, aby auto bylo prohřáté před startem. Musím se prostě s těmi gumami naučit a pochopit je. V druhé sekci jsou naše časy takové nevyrovnané. Pocitově jedeme už mnohem lépe, ale umístění jsou 4-3-5-1. Kolegu poláka se stáhnout tedy nepovedlo, respektive před poslední zkouškou nám odskočil na 22s. Což je opravdu hodně. Nicméně, nijak jsme si nepřipouštěli, že bychom poslední test jen projeli. Prostě jsme závodili. Soustředili jsme se na jízdu a chtěli jsme si to užít do konce. A tak dojedeme do cíle, máme z tempa dobrý pocit. Sundáme helmy, sportovně za cílem poslední zkoušky gratulujeme posádkám před námi a jedeme na rampu. A Jirka najednou hlásí, že jsme ten poslední test vyhráli. COŽE??? Tak z toho mám velkou radost. To je cíl, který jsme měli pro minulý rok, vyhrát rychlostní zkoušku v ADAM Cupu. Nepovedlo se to. A letos konečně ano. Kolegu poláka jsme na té RZ stáhli o 13s, takže velká škoda, že jsme s ním nedokázali v druhé sekci držet více krok. Nicméně, je to dobrý příslib do budoucna, na tempu, které jsme na té RZ jeli musíme stavět pro další závody. Nedá se svítit, jede se rychle. Pro pobavení, pár dní před Příbramí jsem se díval na onboardy, když jsme jezdili s Hondou. A když jsem viděl tempo, s jakým jsme s Hondou jezdili o první, druhé místo, tak to, co jedeme teď s ADAMem je někde úplně jinde. A to si nemyslím, že jsme s těmi Hondami jezdili zrovna pomalu.

V cíli jsou z toho smíšené pocity. Jsme šťastní, že jsme to dovezli a autu nic není. Čtvrté místo není špatné, ale rozhodně jsme do závodu šli s vyššími ambicemi. Bedýnku jsme si přáli a věděli jsme, že papírově máme na vítězství. Což se těžce nestalo. Ale to je rally, kluci byli rychlejší, my musíme zabrat. Po analýze onboardů víme kde, takže cesta je. Ale víte co? Vyhrál jsem RZtu. A to se počítá. To se sakra počítá. Minimálně v tom mém malém rallyovém světě, v tom mém snu, který si plním každým metrem, který se zvodním autem jezdím. Mimochodem, po odevzdání auta do UP si berzu zezadu z vaku na helmy věci a netrvalo dlouho, abych si připomněl, že jsem si dal ráno dozadu banán. Vytáhnu kuklu a ta vypadá, jak kdybych si utřel něco fakt nechutného právě po té RZ1, kde jsem se pomyslně….

Další závod bude valaška. Nebo vlastně Fulnek či KOWAX nebo jak se to jmenuje. To je fuk, prostě ten závod mezi Kopřivnicí a ValMezem.

Mějte se fajn a já děkuji Jirkovi Kalkusovi za navigaci, pojedeme spolu dál, což jsem moc rád.