Šlo nepochybně o jednoho z našich nejtalentovanějších jezdců nedávné historie, který byl úspěšný jak na motokáře, tak i za volantem soutěžního vozu. O jeho osudu rozhodl řetězec nešťastných okolností, které následovaly po havárii během testování favorita. Přinášíme Vám ukázku z knihy Volant a čtyři kola Jiřího Sedláře. Podle vyprávění pana Josefa Častulíka zde autor líčí sled událostí, které nakonec vyústily do nečekaného a tragického konce. Knihu od Jirky Jermakova si stále ještě můžete objednat na http://www.mewadex.cz/

A teď už pojďme na tu kapitolu.

Neděle 13. srpna

Jirka s Josefem byli od rána v dílně a pilovali poslední úpravy před odjezdem do Maďarska. Čekala je Rally Budapešť, která byla součástí Mitropa Cupu. Kolem poledního měli hotovo a auto bylo připravené. Chystali se už k odjezdu domů. „Josefe, vyzkoušíme ty nové tlumiče?“ napadlo Jirku a už hledal v kufru svého auta, kam je uložil. Byly to zadní tlumiče Bilstein, které se sháněly dost obtížně. Přestože byly z druhé ruky, měly by být špičkové. „Jak chceš, můžeme, jestli se ti chce,“ souhlasil Josef, „raději teď v klidu než při závodě.“ Favorit proto putoval na zvedák a za pár okamžiků byly tlumiče na svém místě.

„Projedeme to tady kousek. Na Lešnou a zpátky. To by mělo stačit, ne?“ otočil se Jiří na Josefa, když si zapínali pásy. „Určitě, to poznáš na pár kilometrech, jestli auto funguje nebo ne,“ přitakával mitfára. Jirka nastartoval a vtom se začal šacovat: „Sakra, nechal jsem v autě papíry.“ V momentě byl venku ze soutěžáku a běžel ke svému zaparkovanému favoritu. Za moment byl zpět, naskočil a už vyrazili směr Lešná. „Ještě, že jsem si vzpomněl,“ prohodil s úlevou, „kdyby mě chytili bez papírů, to by mi stálo za to.“ Zvolnili při průjezdu Palačovem a za vesnicí opět zrychlili. „Tak co na ně říkáš?“ ptá se Josef. Jirka vystrčil bradu a pokrčil rameny: „Zatím asi dobré, možná trochu tvrdší, nevím. Na závody je teď ale dávat nebudeme.“ Josef souhlasně přikývl. Věděl, že Jirka cítil přesně, co auto potřebuje. A jestli neměl stoprocentní jistotu, raději použijí ty původní, odzkoušené. Před Lešnou Jirka zpomalil a potáhl za ruční brzdu. Favorit udělal čelem vzad a na silnici namaloval dva černé oblouky. „Tak jedeme domů,“ rozhodl Jirka. „Necháme kluky, ať přehodí zpátky původní tlumiče a tyhle zatím odložíme,“ uvažoval nahlas, když řadil pětku. Josef mu chtěl potvrdit jeho rozhodnutí, ale vtom auto zakoplo o mírnou vlnku v asfaltu. V protisměru to jejich favorit ani nepoznal, ale najednou byl z banální nerovnosti obrovský problém. Ve zlomku vteřiny náraz katapultoval záď vozu snad do metrové výšky. „Bacha!“ křikl Jirka, ale to už Josef viděl, že mají problém. Najednou všechno běželo jako ve zpomaleném filmu. Jirka nečekanou situaci řešil s maximální snahou neublížit autu. Už už se zdálo, že má vůz pod kontrolou, jenže odstředivá síla poslala auto na pravou krajnici, kde byla po vydatném dešti velká louže.

Kola se opět utrhla a vůz letěl šikmo za silnice. V tu chvíli už oba věděli, že to neustojí. Auto se s duněním převrátilo. Jednou, dvakrát, třikrát. Zastavilo se na louce, na všech čtyřech. Josef ještě s hrůzou stihl postřehnout, že se při první otočce otevřely Jirkovy dveře a on jimi vypadl ven. Než se vzpamatoval, Jiří už se skláněl u jeho dveří. „Jak je, jsi v pohodě?“ ptal se a v jeho hlase byl strach. „Jasně. A co ty?“ odpověděl mu Josef a viděl, že to není dobré. Kamarád byl celý uválený od prachu a sípavě dýchal. „Nic moc, bolí mě na prsou a nemůžu dýchat,“ zněla znepokojivá odpověď. Pak upadl do bezvědomí. V tom u nich zastavilo první projíždějící auto. „Haló, stalo se vám něco?“ křičel už z dálky řidič. „Tady kamarád, potřebuje okamžitě do nemocnice!“ odpověděl mu bez váhání Josef. „No, víte… Nezlobte se, umazal by mi celé auto. Zajedu tady do první vesnice a zavolám odtud sanitku, ano?“ dostal vyhýbavou odpověď. Měl by se s ním hádat? Josef přemítal a pak raději souhlasil: „Jeďte a zavolejte záchranku, ať je tady co nejdřív!“ Řidič s úlevou nasedl a odjel. Z Lešné pak skutečně sanitku přivolal. „Udělal jsem, co jsem mohl,“ ujišťoval se v duchu a nejspíš přesvědčoval i své svědomí. „Nemuseli by zjistit, že jsem lékař,“ uklidňoval se ještě, když se mu znovu vybavil pohled toho zraněného chlapce.

Osudná zatáčka ve směru od Palačova, foto archív Josefa Častulíka

Čas v nešťastné zatáčce ale nezadržitelně ubíhal a Josef viděl, že je s Jirkou zle. Sám mu neměl jak pomoci a sanitka nejela a nejela. Další řidič, který u nich zastavil, Jirku také odmítl naložit. Josef byl už zoufalý, a proto jej požádal, aby ho dovezl do Starojické Lhoty pro jeho auto. Vezme Jirku do nemocnice sám, to bude nejrychlejší. A čas zoufale ubíhal… Připadlo mu to, jako celá věčnost. Nebylo to dobré, to viděl. Vtom u nich zabrzdila blikající sanitka. Chtělo se mu řvát: „Kde jste tak dlouho!?“ Ale místo toho jenom prosil: „Opatrně, prosím, rychle, rychle. Už čekáme strašně dlouho, skoro tři čtvrtě hodiny.“ Ještě se stihl zeptat, kam Jirku povezou. „Do Valašského Meziříčí,“ dostal odpověď. Teď rychle zpátky, do dílny ve Starojické Lhotě. Už po cestě přemýšlel, že zavolá své známé, která je nejen spolujezdkyní rally, ale také lékařkou na ARO ve Vsetíně. Ta vzápětí zalarmovala urgentní pomoc pro Jirku. Ujistila Josefa, že ze Vsetína vysílají ihned záchranku.

Josef seděl a připadal si jako ve zlém snu, ze kterého se přece musí co nejdříve probudit. Pomalu se blížil večer a spolu s šéfem týmu Martinem Sedlářem přemýšleli, co rychle ještě zařídit. Náhle Josefa napadlo: „Vždyť oni Jurovi vezmou řidičák. To je běžný postup, když někdo zaviní nehodu.“ Za dva týdny se jede mistrovství Evropy motokár v Olomouci. V mžiku se dohodli a rychle zamířili na obvodní oddělení Veřejné bezpečnosti ve Valašském Meziříčí. Když jim otevřel sloužící příslušník, vzrušeně mu vysvětlovali, co se přihodilo a jak moc jim záleží na tom, aby nad Jirkou přimhouřili oko. Nesmí mu přece sebrat řidičák, určitě je ve hře titul mistra Evropy. Příslušník jim naslouchal s vážnou tváří, ale pak je zmrazil nekompromisní odpovědí. Jejich snaha je už marná. Z nemocnice ve Valašském Meziříčí dostali hlášení, že Jiří Sedlář svým zraněním podlehl.

Hleděli na něj a nebyli schopni jediného slova. Odcházeli jako v mrákotách a nevěděli, co dál. Jejich rozum se neustále zdráhal přijmout tuto syrovou a krutou pravdu. Josef Častulík měl nyní před sebou ten nejtěžší úkol v životě - oznámit Jirkovým rodičům, co se stalo. Sám ani nevěděl, jak do Kašavy dojel. Oči zalité slzami, cestu viděl jako v mlze. Zhluboka se nadechl a zazvonil. Světlo nad vchodem se rozzářilo a v zámku zarachotil klíč. Najednou před ním stáli ve dveřích oba – tatínek i maminka. Jakoby něco zlého tušili, v očích otázku i strach zároveň.

„Hrozně mě to mrzí, nemohl jsem Jirku zachránit, nezlobte se…,“ hlas ho zradil, ale další slova byla beztak zbytečná. Stáli před ním, táta Sedlář konejšivě hladil plačící manželku po vlasech a zdálo se, že právě zestárli o desítky let.

Vtom k němu paní Sedlářová vzhlédla, zlehka jej vzala za ruku a třesoucím se hlasem mu tiše povídá: „Víš Josefe, ještě, že se to nestalo tobě. Máš přece manželku a tři děti. To by byla teprve hrůza!“

Nedokázal jí odpovědět, jen přikývl a hlavou mu letěly myšlenky o tom, jak úžasná je to žena. Jak dokázala zoufalá matka, která právě přišla o jediného syna, myslet na štěstí a blaho jiných. Bylo to obdivuhodně lidské a Josefovi to nesmírně pomohlo překonat ony strašné okamžiky.

Jel domů a ani nevnímal kudy. Každou chvíli se přistihl, že si přeje procitnout z toho ošklivého snu. Pomalu, jen velmi pomalu se začal smiřovat s tím, že je konec.

Definitivní konec všech plánů, nadějí a očekávání. Konec životního příběhu Jiřího Sedláře.

Přesně tři týdny poté, co oslavil třicáté narozeniny se tak naplnilo prokletí třetí sudičky.

Všem, kteří Jirku znali a měli ho rádi, po něm zůstalo jen prázdno, smutek a žal v srdci.

Uplynulo už dlouhých třicet let, od chvíle, kdy není Jirka mezi námi. Dovolte mi, abych ze srdce poděkoval vám všem, kteří mu věnujete tichou vzpomínku. Jirka si to opravdu zaslouží.