Respektive jinak, první závody sezóny jsou u mě vždy takové vlažnější. I letos na Příbrami bylo vidět, že třeba Tom Arnošt už jel Radouň a má to rozkoukávání za sebou. My naopak na nových gumách a v novém složení posádky jsme se prostě rozkoukávali. A protože se nám povedlo vyhrát poslední RZ Příbrami, vlilo nám to optimismus do žil. Řekli jsme si, že na to tempo musíme navázat a jet alespoň takhle rychle a okolo té TOP3 se pohybovat.

Přijíždím do Autocentra Lukáš ve čtvrtek pro itík a jak říkal manažer Lavimu (seriál Vyšehrad, kdo nezná) „Lavi, slib mi, že se tam nebudeš hned chovat jako č…k“, tak to mi asi měl Jirka říct :-). Já jsem velmi citlivý na kopie dokladů, kdysi si na mě takhle někdo půjčil peníze a milý Provident to tahal ze mě. Policie, vyšetřování, soud…to fakt stojí za to. No a když se mě u přejímek snažili přesvědčit (už zase), že chtějí kopie řidičáku, zelené karty a dalších věcí, tak jsme se nad tím tématem trochu poškorpili, řekněme. Z mého pohledu, pokud je v ZU napsáno, že posádka PŘEDLOŽÍ dané doklady, tak to prostě neznamená, že je pořadateli okopíruje a ten je bude neznámo kde skladovat neznámo jak dlouho a přístupné neznámo komu. To by tak hrálo. To je špatně, to vím, od Růženy z prasečáku :-). Tak jsem si tam hned udělal kamarády no :-). Itík jsme ale dostali a žádný naschvál jsme od protistrany neschytali. A čekal jsem ho.

Jako správný pražák jsem našel ubytování v Hotel Praha v Novém Jičíně, tedy ale až poté co nám vybouchlo již domluvené ubytování v Kopřivnici. Nicméně krása a klid Nového Jičína, který je od Kopřivnice kousek nám vynahrazuje tuto organizační patálii. Honza Dvořák dal dohromady rezervaci v Kopřivnici v pěkné restauraci na společnou večeři všech posádek ADAM Cup, dorazili skoro všichni kromě Piotra a Zdeňka Pekárka (nebyl ještě na Moravě). Tahle grupáč akce měla něco do sebe, pokecali jsme mimo rzty a servis, takže i ta témata byla….ne nebyla, pořád jen rally :-).

Páteční den nám rozsvítila obsluha hotelu, když nám oznámila, že máme snídani v ceně. Už jsme se smiřovali s nějakým „kroasánem“ z benzínky a hle, máme luxusní snídani až pod frňák, žádný švédský stůl, kam bych musel chodit, jsem nějaká lůza? Ne, jsem pražák a právě si myslíte i něco jiného. Sranda, jo? Ve stejném hotelu bydlela minulý rok Verča s celým Racing21 a měli tam totálně TOP svíčkovou. Bohužel, zasr… COVID donutil provozovatele fungovat v restauraci jen do 18h a svíčkovou ani přes den neměli. Byl jsem zoufalý, těšil jsem se. Nicméně po snídani táhneme směr RZty a jejich malování do poznámek. První rychlostka je neskutečné letiště. Hodně rovných úseků, sem tam nějaká zatáčka „4“ a na konci je pravá tři přes kat levá tři kat. Tedy rychlé zatáčky přes horizont a víc jak kolo do trávy mimo silnici. Jirka rovnou upozorňuje, že se v tomto místě hodně katuje. Já z těchto hlubokých katů nadšen nejsem. Jednak to odnáší ližina a já jí pak za peníze musím nechat rovnat a pak zdvihy tlumičů R5, které ty katy tvoří jsou trochu jinde než zdvihy malého Adama. RZ Fulnek už je taková více RZta, už se to nějak klikatí, ale pořád hodně rychlé. Bystřička je torzo té Bystřičky co jsem párkrát jel při Vsetínu. První část neznám, pak nějaké známé úseky. Ale stejně je to sedm let, co jsem na ní jel naposledy. Ale líbí se mi, byť je to už jen fragment, pořád je to těžká RZta. No a Polygon Tatry? Tak to je prostě humus. Já tyhle namotávky na umělých „tratích“ nemám rád. A nejen že to nemám rád, ještě mi to ani nejde. Chápu, že kvůli kilometrům to dnes k Valašce patří, ale budu upřímný, nelíbí se mi to. Už při seznamovačkách tam trefujeme nějakou bouli od vystouplého kořenu. Rána jaxvině. Treninková Octavia RS je evidentně tank a překvapivě to přežila jak guma, tak ráfek i geometrie. Napsáno máme a dáváme v servisu večeři, opět všichni opláci, tentokráte už v našem stanu Opel Motorsport. Večer se pak už nese jen v mém čekání, kdy už půjdeme ven na pivo, Jiřík totiž tokal po telefonu s paní domácí (myšleno v dobrém).

Je pěkný teplý letní večer, jdeme na náměstí, Jirka ukazuje na hospodskou zahrádku a já vidím deštník „Budvar“, tak rovnou říkám „ne“. Hele, já vím, že budějovický Budvar by chtěl pít každý, kromě mě :-). Tak s jeho bubláním jdeme dál a on vidí druhou zahrádku. Tam zas samolepka Svijany. Sorry Syky, ale jsem snad poloop? :-) To je přesně to druhé pivo, které mě nebaví. Jirka už zase držkuje, že jsem rozmazlený pražák, ale jsem neoblomný a jdeme dál. Nalézáme putiku kde mají Radegast a Plzeň, a to už je v pořádku. Oba spokojení, on si jde malovat rozpis a já sežrat utopence a zalít to plzeňským plnotučným.

Ráno vstávačka, klasická nervozita. To znamená, že budík je na 7:15, ale já od 5h od rána nespím. V servisu si dáme snídani, volíme bezpečnou variantu gum, tedy tvrdý předek a střední směs vzadu. Pro Valašku jsme koupili úplně nové pryže, ať tedy poznáme, jak moc byl třeba problém na Příbrami v tom, že jsme jeli použité pneumatiky. Nasedáme do auta a já se začnu smát, protože mechanici mi nalepili na volant samolepku s nápisem „BANÁN!“. Abyste pochopili, já jsem si na Příbrami vzal s sebou do auta svačinku, že si ji po RZ dám. Byl to banán a dal jsem si ho zcela inteligentně do vaku na helmy. Co se stane s banánem, když na něj položíte helmu a 1,5 litrovou lahev s vodou, a to celé opakujete pokaždé před a po RZ (protože jste na něj zapomněli)? No jasně, rozmačká se na sra..y. Mimochodem jsem si do toho vaku dal i náhradní kuklu, hádejte jak ta kukla vypadala? No jasně, jako když si utřete olbřímí „bobo“.

Před RZ1 opravdu poctivě prohříváme celé auto. Přejezdová silnice je celkem prázdná od civilního provozu a hlavně široká. Tak brousíme gumy, prohříváme brzdy i ráfky, škubeme s tím, jak to jde. Fakt pěkná rozcvička, jak sokolníci. Jestli jsme se na Příbrami něco naučili, tak že Hankook musíte fakt hodně ohřát, aby fungoval.

Znovu si říkáme, že musíme jet naplno, že se nesmíme rozkoukávat. V tomhle je Jirka fakt dobrý, umí hecovat. I na rztě. Ale tak nějak zdravě, neberu to jako buzeraci. Odstartujeme, projíždíme retardér a brzdíme do levé 5. Asi to šlo trochu rychleji, tak se nadechuji a říkám si pro sebe „poď, poď“. Dále už držíme všechno, co jde, zcela ukázkově projíždíme čistou stopou levou sedm a míříme k jedné z mála opravdových zatáček. Pravá 4-3-3. Pamatoval jsem si, že ta 4ka je fakt krátká a hned to povoluje, tak jsem si dodal odvahy a auto tam zvrhnul, nesmí se ubírat moc, protože je to úsek do kopce a Uwe na to nemá motor, aby nějaké vysrabení dohnal výkonem. Překvapuje mě bordel v jedné z levých čtyřek, ale frčíme dál. Fakt se snažím, na jistotu držím nebo jen uvolňuji plyn kde to jde, ale snažím se nebrzdit. Jedeme přesně na rozpis, sice do těch zatáček nevidím, ale je tam psáno pravá tři, tak to tam vyšlu. Jedno ze srdcoidních míst je již zmíněná pravá tři přes kat leva tři kat. Mno, trochu odstavuji plyn, možná se mi i rozsvítily brzdovky, ale nebrzdím doslova. Projedeme tím, Uwe v pohodě. V cíli si říkám, že tempo pěkné, ale že si nejsem jistý, jestli to stačí. Jirka bere do ruky po pár kilometrech telefon a dívá se na výsledky „ty vole mi ji vyhráli o 0,3 před Ocelkou“. Já nevěřil. Jednak, že jsme ji vyhráli a druhak že o 0,3s. Že to je tak těsné. Jarda Petráš ztratil více, Tom Arnošt, moje měřítko, docela hodně. Fajn, tempo pěkné, ale ukáže se až na Lešné, co vlastně půjde a co ne.

Odfoukáváme gumy, rovnáme tlaky a pokračujeme. S perfektně prohřátým autem statujeme, nové Hankooky fungují pěkně, byť mám pocit, že v těch hodně rychlých pasážích se po zakleknutí vozí více než Pirelli, ale uvidíme, jestli je to ještě moje špatná práce s tlaky nebo vlastnost gumy. Nasazujeme opět tempo z Fulneku a funguje to. Uwe jede krásně, rozpis sedí a Jirka ho přesně čte. Je to opět velmi rychlá RZta s pár technickými úseky. Začínám ale dělat drobné chybky, jak chci prostě jet hranu. Všechny se týkají pozdního brždění. To první bylo ještě tak nějak pro diváky, byl to výjezd z lesa po takových čtyřkách pravá levá, kde jsme do toho šli a končí to asi 30 metry roviny a odbočení do pravé sedm. Protože je na silnici bordel, tak brzdění je trochu dramatičtější, cvakání převodovky do jedničky, Uwe vlaje, tahám za ručku a skládáme se přesně na tu hlavní. Jako pocit v autě super, ale čisté to nebylo. Něco podobného předvádím za cca 1,5km v odbočení v obci. Předchází mu pekelně rychlý úsek trojkových zatáček a končí to cca 100m rovinou a brzdy do odbočení. Opět brzdím příliš pozdě anebo tu zatáčku někdo posunul a je dřív, než měla být :-). Je to o pár metrů, ale opět je to nějaká půl vteřinka, co se sčítá a na konci vám ten čas chybí. Skáčeme nádherný skok, nepolevujeme přes pravý horizont, který jde do levé dvojky a dá se to jet fakt rychle. Nejvíc je asi úsek v obci, kde odbočíte do pravé devět a pak už jedete jen z kopce do ultra rychlého úsek samých trojkových zatáček. Jsme na limitu adheze, asfalty tam kloužou, Uwe se jako celek vozí ze strany na stranu, přiznám, že mi v tu chvíli nebylo vše jedno, ale pořád jsem věděl, že to řídím já a ne Uwe mě. Největší chybu vyrábím v odbočení za jakousi stodolu, v seznamovačkách jsem si nevšiml, že je tam takový antikat ve výjezdu jakoby za rohem té stodoly. Trefuji ho levým zadním kolem. Nepolevuji, ale čekám, jestli auto začne vibrovat pomalým defektem. Nezačalo. Ve stopce vše hned kontrolujeme, je na kole vidět to otřené místo, díky bohu guma i ráfek cajk. RZtu vyhráváme o 0,5s před Filipem, Jarda zajíždí kvalitní čas. Po dvou RZtách jsme tedy tři posádky vyrovnání v jedné vteřině. Mazec!

Bystřička mi nějak nešla, ani nevím úplně proč, nejeli jsme pomalu, ale udělal jsem chybu hned po startu v brzdění do prvního retardéru, opět velké nasazení a pozdní brzdy, ale tentokrát hodně pozdě. Vidím před sebou balíky a už si říkám, ty jsou moje. No, řekl jsem něco mnohem sprostšího, ale to nepublikuji. Nějakou záhadou se Uwe zpomalil, seskládal jsem kvalty, ale chtělo to fakt cit, protože k zašlápnutí a následnému smyku nebylo daleko a tím by bylo vymalováno. Zbytek RZ jedeme dobře, nasazení bylo, ale čas už moc ne. Padáme na třetí místo. Což nezní pořád špatně, ale z prvního! Chceme závodit. Ztráta je jen 1,1s. Aneb co jsem vydělal na prvních dvou jsem utratil na Bystřičce. A pak přišla Tatra.

Doteď nevím proč, ale nějak jsme si asi špatně spočítali kilometry a čas do startu. Takže zahřívat auto jsme začali příliš pozdě. A hned se nám to v druhé pořádné zatáčce vymstilo. Brzdy a zadek ustřelil jak do té doby nikde. Krize, sice vyřešena, ale už je z toho ztráta. A tu se bohužel snažím dohnat. Jenže tím na velmi specifických asfaltech přetahuji brzdné body, pak je to nedotáčivé v jedné utažené zatáčce dokonce nejdřív jdeme čumákem proti svodidlům, aby se Uwe následně trochu stočil a málem sebou o ty svodidla plesknul bokem. Dodnes nechápu, že jsme je netrefili. Neprojíždím správně poloměry, jsem agresivní v nájezdech, takže špatně ve výjezdech. Není to hezké. Úplně cítíte, jak ten čas jen necháváte na tom okruhu společně s pneumatikami, které ten polygon doslova žerese vám ten rallyový Bůh se stopkami v ruce úplně směje do xichtu.

Nic, dáme oběd, vyčistíme hlavu, příště Tatru pojedeme chytřeji. Měníme gumy na celotvrdou variantu. Tu variantu, která na Příbrami nefungovala. Ale tady byly vyšší teploty. Rovněž s sebou do dalšího průjezdu nevezeme tolik benzínu. Druhý průjezd Fulnekem sice nevyhráváme, ale Filip i Jarda jsou za mnou, a to je důležité. Stahujeme tedy ztrátu a jsme 1,1s od druhého a další 1,1 sekundy ztrácíme na prvního. Tedy opět bitva jako řemen, nedá se vydechnout, pokud chceme být tohoto boje nadále součástí.

Druhý průjezd Lešnou je klidnější, trochu ztrácíme na Jardu, ale přeskakujeme Filipa, takže jsme druzí. Kdo nám začíná dotírat, tak je Piotr. Konstantně stahuje ztrátu, sice je ještě daleko, ale co je vlastně daleko? Je až příliš na dostřel. Takže hlavně nevyrobit nějakou hloupou chybu, která by stála třeba couvání nebo tak. Jsme tak nahňácaní ve vteřinách, že i jedno zbytečné probrzdění vás může stát pozici nebo dvě. Na Lešné opět vyrábím drobnou chybku, v prvním průjezdu to odskákalo levé zadní kolo, tentokráte levé přední. Z vyšší rychlosti se odbočuje na panelovou cestu do lesa. Přímo v odbočení je bahno a nějaká hrana panelu nebo kořen, který kope. Vjíždím tam dle mě pěkně optimisticky, aby to na výjezdu neztrácelo, ale to kopnutí do předních kol bylo víc, než by bylo potřeba. Tak nás to hází do blátivé koleje, okamžitá reakce volantem i plynem, Jirka hned hecuje ať jedu. Snažím se, Jiříku, snažím. Cíl je asi 400 metrů kombinace táhlých zatáček pod plným plynem. Bojím se o pomalý defekt, auto vibruje. Naštěstí je to jen bláto v ráfku. Hned za stopkou letíme ven s tlakoměrem, kontrolujeme kolo i ráfek, vypadá to dobře, žádné viditelné škody.

Jak už jsem psal výše, Hankooky musíte více prohřát. Před každou vložkou trávíme hodně času kýváním autem a ohříváním gum. V kombinaci s neskutečným vedrem, které na letošní Valašce bylo je to fakt slušný tělocvik. A i když nejsem žádná svalová sušínka, tak mohu říci, že asi kilometr před Bystřičkou jsem toho už měl plné kecky. Ruce unavené, břicho napnuté, jak s tím pořád kýváte doleva doprava, vedro vám je, už skoro nemůžete. Což mi vadí, musím na sobě tedy zamakat ještě více.

Poslední průjezd normální RZtou – Bystřička. Na startu jsme opoždění asi o dvacet minut. Takže celý tělocvik se zahříváním téměř k ničemu. Následuje start po dvou minutách, nevím proč. To stejně na Tatře. Každopádně, pořád to není ono, asi tuším, v kterých místech k té ztrátě dochází, respektive analýzou onboardů to vím a musím se z toho do Vyškova poučit. Ale to je v pořádku, má to nějaký vývoj. Každopádně na Bystřičce nevyrábíme žádný problém, jedeme dopředu, ale chybí ještě nějaký ten kousek, aby to stačilo na stažení času. Padáme na třetí místo. Ach jo. Tak už jen projet tu pitomou Tatru a snad to tam nezvojtím jak v prvním průjezdu. Po cestě potkáváme „pořeza“, kamaráda v týmovém triku a žene nás dopředu, že to dáme. Obecně od hodně lidí přichází mnoho zpráv s držením palců, ať to druhé místo ještě uloupneme. Děkuju moc za to, vážím si, že na ty naše výsledky někdo kouká!

Nezvojtil jsem to, ale nezlepšil jsem se. Rozumějte, nedělal jsem problémy, nájezdové rychlosti celkem správně a pocitově to bylo v pohodě. Ale zajeli jsme identický čas jako v prvním průjezdu. Což mě tedy štve, protože jsem si fakt dával pozor a měli jsme s Jirkou mnohem lepší pocit než ten protrápený první průjezd. Opět, něco jsou pocity a něco jsou fakta. Čas jsou tvrdá fakta.

Jsme třetí, krásný výsledek, ale opět jako po Příbrami vím, že na to první by bylo. Ale to je rally. Upřímně jsme nakonec i rádi, že jsme to třetí udrželi, protože Piotr za námi nakonec skončil o 2,2s, takže těžce na dostřel. Jsem vyřízený, fyzicky z toho tempa co se jelo a ještě víc z vedra. Chybí mi energie, piju všechno, v čem je náznak nějakého cukru. Coca-Colu, pomerančový džus, jím meloun a snažím se to celé nějak dodýchat. Upřímně jsem unavený, a to mě čeká ještě cca 400 kilometrů přesun domů.

Od promotéra dostáváme skleněný totem za třetí místo, šek na prize money a my jsme fakt rádi, že jsme se takhle dokázali rvát o bednu. Už teď se moc těším do Vyškova, věřím, že nám tempo vydrží.

Moc díky všem co nám fandí, sledují výsledky a podporují nás. Vážíme si toho!

DAQUAS | KPCS CZ | RZ1.cz | RALEX-SPORT