1. 10. 2020 07:45 − 1537× − 1

Ivan Horák: „Rally je pro mě celoživotní láska.“

Spolujezdec z Prostějova je spjatý se svým synem Michalem Horákem, kterého naviguje od jeho začátků v rally.

V posledních sezonách jsme jej mohli vidět také vedle Tomáše Knápka. Letos se opět po pauze vrátil a rozpis čte svému synovi. Sám Ivan Horák však také začínal jako jezdec, kdy v minulosti závodil s vozy Škoda 120 LS a Škoda 1000 MB.

Jak ses dostal k automobilovému sportu?

„Rally mě přitahovala už od útlého mládí. Vzpomínám si, jak jsem mámu asi ve 12ti letech uprosil, aby se mnou kolem půlnoci šla sledovat průjezdy soutěžních vozidel na přejezdu do cíle Rallye Jeseníky. Později jsem s kamarády objížděl na Pionýru RZty kolem Olomouce a asi v 16ti letech jsem dělal mechanika nebo spíš pomocníka olomouckému Čendovi Mikšíkovi, který jezdil se Škodou 110 LS. Jednou jsme do noci měnili těsnění pod hlavou a kolem půlnoci to jeli po Olomouci projet. Napadlo asi 15 cm sněhu, já byl nadšený a říkal si, že bych taky chtěl umět takhle řídit a třeba i závodit… Později jsem se dostal do Rallye klubu Lazce v Olomouci, kde působili bratři Plášilové a taky Milan Chvojka. A to už bylo kousek k mému prvnímu závodu.“

Kdy ses tedy poprvé posadil za volant a jaká byla tvá kariéra na pozici jezdce?

„Bylo to v květnu roku 1987 a na závody jsem jel rovnou z odvodní komise s modrou knížkou v kapse. Ale závodit jsem samozřejmě mohl. Startoval jsem se Škodou 120 LS, kterou jsem koupil už v soutěžní verzi, ale čelně havarovanou (přes zimu jsme ji opravili). Dojel jsem desátý ve třídě, což byl celkem úspěch, protože nás ve třídě jelo asi 50. Vzpomínám si, že do cíle první rychlostní zkoušky jsem dojel celý udýchaný, jako bych tu vložku běžel (smích). Tenkrát jsme jezdili v riflích a tričku, startovné bylo 100 Kčs a pneumatika ve velkoobchodu přes Svazarm stála 120 Kčs. Auto bylo pojištěné za pár korun a na konci sezony jsme s tím praštili, dali novou širokou kastli, pětikvalt a závodili další rok znovu. Pak jsem asi na 4 roky přestal ze zdravotních důvodů jezdit. Znovu jsem se vrátil v roce 1993, kdy jsem postavil Škodu 1000 MB (stála mě 2 000 plus 2000 za nové blatníky) .Vedle sebe jsem posadil manželku a sebou brali na závody i našeho syna Michala. Vzpomínám si, jak jsme se na závodech vraceli z tréninku a po letištní ploše lítala naše tisícovka . Ještě jsem si říkal, co ti mechanici blbnou a k mému úžasu zpoza volantu vylezl Michal. Bylo mu asi 12 let a pánové ho řádně zaučovali. V historicích jsem byl nejvýše na třetím místě ve třídě a uvažoval o modernější Škodě 100. Ale přišla opět přestávka, auto jsem v roce 2000 bohužel prodal a zpět se vrátil až v roce 2009, kdy mě k mému údivu oslovil starší syn Michal, jestli bych mu nedělal spolujezdce. To byla příležitost jak se vrátit a taky ho mít víc pod kontrolou.“

Neláká tě znovu usednout za volant?

„O návratu za volant už neuvažuji, i když nějaká silnější zadokolka by mě určitě oslovila. Ale 60ka klepe na dveře a už bych s tím určitě moc neletěl. O konci kariéry jsem uvažoval už loni, ale závodění v R5 mne vtáhlo zpátky do hry. Rally je pro mě celoživotní láska, která se těžko opouští a nic ji nedokáže nahradit.“

Naviguješ svého syna Michala, poslouchá tě? Jak závody prožívá taková rodinná posádka?

„Musím přiznat, že mě to trochu svazuje. Navigovat syna a uvědomovat si všechna rizika, navíc když pracuji u Záchranné služby a vím, co všechno se může stát. Michal vcelku poslouchá a zdá se mi, že trochu zmoudřel a není už tak divoký. Měli jsme pár havárií, nejhorší asi v Pačejově, kdy po skoku na horizontu jsme sjeli do trávy mimo silnici a zakopli o schovaný betonový kvádr. Byl jsem asi po té ráně trochu mimo, a tak Michal raději zavolal sanitku. Možná jsem měl slabší otřes mozku ale věděl jsem, jak odpovídat na dotazy zdravotníků a nechtěl jsem strávit 24 hod na pozorování někde v nemocnici ve Strakonicích. Další větší rána přišla na Valašské rally, kde Michal utrpěl kompresivní zlomeninu dvou obratlů Th páteře a nemohl na dalších závodech startovat. Proto jsem jel Český Krumlov s Emilem Trinerem (byl to jeho poslední start). Na tento závod nikdy nezapomenu. Vodil Peugeota s neuvěřitelnou lehkostí a já si to náležitě užíval. Nejhorší bylo uhlídat ho v časovkách, přeskupení a servise, kde se s každým zdravil, fotil a já ho nesměl ztratit z dohledu, jinak hrozila penalizace (smích). Nejlépe se nám s Míšou vedlo v roce 2013, kdy jsme s minikitem Felicií vyjeli titul ve třídě 7. Bylo to fantastické auto, které postavil Libor Šašek, ale Michal ho po závodění s R2 prodal do Maďarska. Dnes hořce lituje, já mu to říkal. Ale i já lituji, když si vzpomenu, že jsem odmítl v roce 1983 nabídku na odprodej Škody 130 RS po Valouškovi ze Slušovic s doklady a náhradními díly za pouhých 6 tis Kčs… Ale tak to tenkrát bylo. Autu skončila homologace a nebyl o něj zájem.“

Čtyři sezony jsi navigoval Tomáše Knápka, jak spolupráce fungovala a proč jsi se opět vrátil vedle svého syna?

„S Tomášem Knápkem jsem se dal dohromady, když jsme si s Michalem moc nerozuměli a chtěl skončit. Pro mě to bylo smutné období, které ale už je naštěstí za námi. Tenkrát mi náš šéf přes závody Milan Korčák řekl, ať si vyberu někoho k sobě a budeme dál pokračovat. A tak jsme s Tomem prozávodili čtyři sezony a největší úspěch vybojovali na loňské Rally Vyškov, kterou jsme vyhráli. Po mé hloupé chybě na Barumce chtěl Tomáš spolupráci ukončit a vrátit se ke Karlovi Zapletalovi. A tak jsme se prohodili a v našem teamu závodí dvě posádky. Já s Michalem ve voze Ford Fiesta R5 a Tomáš Knápek s Karlem Zapletalem a Opelem Adamem R2.“

Máš nějakou zajímavou historku, o kterou by ses podělil?

„V roce 1987 jsem startoval na Valašské Rally se Škodou 120 LS a se sestrou, která měla doma tříměsíční dceru. Na druhé rychlostní zkoušce jsme havarovali při sjezdu do Horní Jasénky. Šli jsme přes střechu, minuli strom kde v minulosti boural na Barumce Švéd Joki a skončili na dvorku, kousek od zdemolované kadibudky na střeše… Pamatuji si na vyděšeného psa uvázaného u boudy, který neustále štěkal na nezvané návštěvníky. Ještě po letech, kdy jsem se ukázal jako divák na tomto místě si mě někteří diváci pamatovali (smích).“

Vzkaz fanouškům, poděkování…

„Moje poděkování patří všem našim sponzorům a hlavně Milanu Korčákovi a jeho firmě Futures Contproduct, který je velkým fandou rally a bez jeho pomoci bychom nikdy nemohli závodit na takové úrovni. Snad to s námi ještě chvíli vydrží. Všem fanouškům díky za podporu u trati, bez nich by rally nebyla tou správnou rally.“

Komentářů celkem: 1
2. 10. 2020 06:30
0 0
Ať ti to ještě dlouho jezdí.

Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit (nahoře nad menu)!

reklama