Bylo 5. listopadu 2005 a v okolí Vsetína se právě jel rallysprint.
„Tak co, jedete letos do Prahy?" ozve se z hloučku.
„Jo, jasně!" přikyvují jeden po druhém chlapi ve vestách. Nedalo mi to, abych se nepochlubil:
„Já jedu, ale jako spolujezdec."
„Kecáš, fakt?“ diví se kolegové. A jeden hned dodává: „Tak to si musíme stoupnout na pravou stranu, ať máme vyfocené zvratky na okně!" Následující výbuch smíchu mě ujistil, že jsem měl být raději zticha…

Je tomu už patnáct let, co jsem se svezl poprvé a naposled jako spolujezdec při rally. S Milanem Pantálkem jsem absolvoval 11. Pražský rallysprint 2005 ve voze Mitsubishi Lancer EVO VII.

Foto: Petr Frýba

V úterý před závodem jsme se sešli v otrokovické dílně Vlastíka Neumanna, aby nám jeho mechanici nastavili sedačky, pásy atd. Milan pak usoudil, že půjdeme auto projet. Zpočátku jsem si myslel, že je to dobrý nápad. Zamířili jsme vzhůru k Pohořelicím. Milan opakovaně zrychloval a zpomaloval, držel motor v otáčkách a zároveň intenzívně brzdil. Říkal, že zkouší, jak tlačí turbo. Asi to tak má být, pomyslel jsem si. Na žaludek mi to nedělalo úplně nejlíp, ale snažil jsem se vydržet. Projeli jsme Pohořelicemi a vyrazili směr Komárov. Kdysi se na tomto úseku jezdila rychlostní zkouška Rallye Valašská zima. Na silnici byly místy zbytky sněhu, led, zmrazky a my letěli v normálním provozu jako o život. Do zatáček to Milan posílal bokem a já střídavě viděl stromy, míhající se před předním sklem a vytřeštěné oči protijedoucích řidičů, kteří se nám opravdu mistrně vyhýbali. U Komárova otočka a to samé nazpět. Bylo mi už celkem zle a prakticky jsem nevnímal, co mi to Milan povídal o nastavení, tlumičích a o gumách. Ani po návratu domů mi nebylo nadvakrát a napadlo mě, že se už na sobotu nijak zvlášť netěším.

Ve čtvrtek jsme se ubytovali v Praze a hned vyrazili psát rozpis. V autě s námi jel Mirek Staněk, zkušený spolujezdec a úžasný kliďas. Ten mi během seznamovacích jízd vysvětloval všechno, co bych mohl v sobotu potřebovat. Řeporyje – Cementárna, Cementárna – Řeporyje, okruh Strahov, RZ Strahov. Než jsme to napsali a zkontrolovali, bylo mi zase špatně. Po návratu na hotel jsem si ještě všechno musel přepsat na čisto.

Pátek byl velmi hektický a než jsem se nadál, byl večer. Kvůli nervozitě jsem ale nemohl usnout. Bylo už po půlnoci a já měl oči pořád jako výr. Když jsem konečně usnul, po pár minutách mě probudilo zapípání telefonu Esemeska ve dvě v noci? To snad ne! Ale ano, Pluto mi právě poslal startovní čas. V danou chvíli ta nejdůležitější informace! Samozřejmě jsem už znovu neusnul.

Foto: Petr Frýba

Ráno běželo všechno podle plánu. Až v autě jsem si uvědomil, že mi bude Mirek Staněk chybět. Cestou na start mě překvapilo množství lidí, kteří tady v zimě čekali na posádky s vyššími startovnímu čísly. To bylo moc hezké. Vlajka nás odmávla, my sjeli z rampy a vyrazili na trať.

Hned za třetí křižovatkou jsem Milanovi oznámil, že jsem se asi ztratil.
„Cože? Mám to otočit?" řval a já viděl, jak zrudl a vytřeštil oči.
„Ne, jeď dál, na další doleva a uvidíme," odpověděl jsem mu nejistě. Naštěstí jsem se brzy zorientoval a do Řeporyjí jsme přijeli s časovou rezervou. Helma, pásy, zkouška interkomu – zatím všechno OK. Měl jsem v sobě dva Kinedryly a pod sedačkou šest igelitových tašek. Na každou RZ jednu.

Zahřívání gum nebylo nic pro můj žaludek. Stáli jsme na startu a mně už bylo zle. Rozpis na klíně, v očích smrt a myšlenky na to, jestli jsem správně spočítal příjezd do příští ČK. Z úvah mě probral řinčivý zvuk zařazené jedničky. Tak jo, jdeme na to! Zelené světlo a už jsme letěli. Cítil jsem, že to docela klouže, ale statečně jsem četl z not. Milan startoval v Praze poprvé, takže to nebyla pouze formalita. Chvílemi jsem byl pomalejší a chvílemi jsem se zase předbíhal, ale dočetl jsem až do cíle. Bylo to opatrné a zajeli jsme 24. čas. Od Vaška Pecha jsme na úvod dostali hrůzostrašných 28 vteřin.

Foto: Petr Sagner

Následovala snídaně v Kart centru Radotín. Tiše jsem záviděl zkušenějším kolegům jejich ranní apetit. Můj stažený žaludek stačil sotva na jednu suchou bulku a trochu čaje. A rychle znovu do Řeporyjí, na druhý průjezd stejného úseku. Měl jsem už mnohem lepší pocit z naší jízdy i ze svého diktátu. Ve skutečnosti jsme se ale zrychlili jen o 7 vteřin. Od Václava Pecha s Mirkem Topolánkem jsme jich dostali 23.

Žaludek se zklidnil, igelitky odpočívaly pod sedadlem a my ujížděli na Strahov. Po krátkém servisu následovala okruhová RZ. Rozpis nám seděl, ale Milan nedokázal odolat a na dvou místech vykroužil kolečka pro diváky. Bylo mi jasné, že teď už pro nás čas nehraje žádnou roli.

Drama nastalo ve čtvrtém okruhu, v jehož polovině jsme měli vyjet k cíli. Hlásím Milanovi:
„Ven!" A on na to:
„Ne, jedu ještě jedno kolo!"
„Ne, ven!!!" křičím a on si pořád vede svou. V poslední možné chvíli jsem na něj ještě jednou zařval a on to strhl k letmému cíli. Měl jsem naštěstí pravdu a výsledný 23. čas nebyl přes několik efektních koleček úplně špatný.

Foto: Petr Frýba

Pospíchali jsme k cementárně do Radotína – pátá RZ se jela na stejném úseku, jako první dvě, ale v obráceném směru. Mně bylo konečně dobře a rally mě začala opravdu bavit. První stovky metrů po startu se mi moc líbily – cesta se klikatila údolím kolem potoka a já se kochal. Takový on-board naživo, to je věc. Z příjemného zážitku mě vyrušil křik ve sluchátkách: „Dál, dál, dál, tak čti, dělej!!!“

Foto: František Dušek

Natolik jsem se nechal unést zážitkem z jízdy, že jsem na rozpis úplně zapomněl. Po dvou zatáčkách jsem se naštěstí opět chytil a my dojeli ve zdraví do Řeporyjí. I přes můj výpadek jsme zaznamenali 19. čas a stejné bylo i naše průběžné pořadí.

Foto: Dalibor Benych, AutoSport.cz

Následoval servis a další kroužení kolem Strahova. Efektních koleček přibývalo, a proto byl i náš výsledný čas o minutu a dvacet vteřin horší než při prvním průjezdu. Závěrečný, 1,74 km dlouhý úsek na Strahově už nemohl nic změnit na našem celkovém 22. místě, přestože jsme na něm zajeli 16. čas.

Foto: Petr Frýba

Splnili jsme si zadaný cíl – neublížili jsme autu ani sobě a dojeli jsme v pořádku na rampu. Byl to moc hezký zážitek, který nám ještě zpříjemnili početní diváci. Ti za námi chodili a děkovali za pěkné smyky a kolečka. Z nostalgie nosím stále v peněžence svoji neplatnou licenci a v srdci velký obdiv ke všem, kteří to za volantem i na místě spolujezdce umí a dávají do toho úplně všechno.

Foto: Petr Frýba