„Zrovna v tomhle roce, kde nic moc pozitivního nebylo,“ začíná naše povídání dlouholetý zaměstnanec mladoboleslavské automobilky Škoda. „Pracoval jsem tam devětadvacet let až do loňského srpna. Pak jsem cítil potřebu nějaké životní změny. Nyní působím v Nymburce ve firmě APP, kde vedu výrobní a logistický úsek. Práce dobrá. Je jí dost a dá se říci, že mě nabíjí k lepším výsledkům,“ směje se jubilant. A pokračuje svým pohledem na letošní rallyovou sezónu.

„Já navštívil jen Rally Bohemia, kde startoval Luboš Picek s mladým Jirkou (synem Jiřím, pozn. autora). Jinak letošní rallyovou sezónu považuji za velice zoufalou a smutnou. Ti kluci celý rok shání finanční prostředky, připravují auta, aby se svezli a třeba si přivydělali pronájmy, pak přišel letošní březen a vše bylo úplně jinak. Nikdo nevěděl, co bude za měsíc, dva, a auta zůstávala doma na kozách.“

Přejděme do minulosti. Kdy jsi propadl soutěžím?

„Pocházím z Libošovic. Poblíž je Vyskeř, kde se jezdil závod do vrchu a také tudy vedla erzeta při Rallye Škoda. Už jako malý kluk jsem chodil fandit především továrním posádkám AZNP s vozy Škoda 130 RS a později LR. Vždy jsem koukal s otevřenou pusou ze stráně. Kvaizar, Křeček, to byla esa. Snil jsem o tom se jednou také svézt. Toto přání mi splnil v pětadevadesátém právě na Bohemce Luboš Picek.“

Jak jste se seznámili?

„Luboše jsem znal už z náctiletých let, když jsme chodili na zábavy. Tehdy mezi námi ještě nějaké velké kamarádství neprobíhalo. Když jsem se oženil a přestěhoval se do Sobotky, Luboš začal někdy v třiadevadesátém stavět doma v garáži civilního Favorita. Jelikož věděl, že pracuji ve Škodovce, požádal mě o pomoc se stavbou. Tak se z nás stali největší kamarádi. A jsme jimi dodnes.“

Civilní Favorit a pak najednou závodní?

„Při stavbě civilního se pořád mluvilo jen o závodech. A Luboš dostal perfektní nápad postavit závodního Favorita skupiny N. Takže se pořídilo druhé auto a začala amatérská stavba (smích). Probíhala asi rok. Když se něco ušetřilo, něco se koupilo a pokračovalo. Motor do našeho prvního auta stavěl můj otec. Ten nás poté provázel po všech závodech jako mechanik. Stejně jako Lubošův táta. Vše, co se uskutečnilo, by bez nich a party několika kamarádů pod taktovkou vedoucího Vítka Ženatého, což je náš šéfmechanik, nebylo možné realizovat.“

Debut jste prožili na „extrémní“ Bohemii 1995.

„To byl opravdu křest ohněm. Trať stavěl nebožtík Karel Šimek. Zařadil novopackou a dolnobousovskou autokrosovou trať, Ralsko, Kuřivody. Prostě sedmdesát procent šotoliny. Spousta posádek rezignovala a odjela domů už během seznamovacích jízd. Tehdy se jel v rámci třídy N1 Anglický pohár. Startovalo nás přes třicet. Pro nás to při premiéře byla obrovská zkouška. Jsem pyšný, že jsme s Lubošem vydrželi až do RZ 21 Stráž – Stráž. Tam jsme kvůli nezkušenosti přehlédli díry zalité vodou a ulomili pravé přední kolo. Z pátého místa ve třídě. Dodnes si pamatuji krásný moment, když za námi přišli diváci a řekli, že takhle to tam podržel jen Štolfa s továrním kitem a my. Jenže Jindra odtamtud, na rozdíl od nás, odjel (smích). Tímto startem se zrodila dlouholetá posádka. Absolvovali jsme mnoho závodů. Perfektní zážitky. V autě totiž vždy panovala dobrá nálada a spolupráce. Po dvouletém působení s Favoritem jsme postavili Felicii. Opět do třídy N1. Na tu také velmi rád vzpomínám. Favorit byl jednoduché, lehké a spolehlivé auto, ale Felicia byla jízdními vlastnosti ještě mnohem dále.“

Po Bohemii 2001 nicméně letitá spolupráce částečně skončila.

„To způsobilo mé stále větší pracovní vytížení. Vedle Luboše se pak střídali především Radek Koťátko a Lubošova neteř Martina. Já nicméně občas zaskočil, když bylo třeba. Naposledy roku 2010 v Jeseníkách. Tehdy mě Luboš ukecal, abych si kvůli tomu udělal licenci. Zažil jsem tudíž i jeho „dítě“ – áčkovou Fabii se sekvenčním řazením. Jet v ní je zážitek srovnatelný s orgasmem (smích).“

Poté převzal štafetu Tvůj syn Jiří.

„Mám dva syny – Jirku a Lukáše. Oba mají kladný vztah k soutěžím. Jirku jsem zasvětil do tajů spolujezdce v roce 2009 na Rally Krkonoše, kde mě v rámci pravidelnosti navigoval ve Škodě 110 L. Už tehdy jsem z něj cítil obrovské nadšení sedět na horkém sedadle. Když pak Martina odletěla na Nový Zéland a Luboš mě požádal o návrat, přihrál jsem mu Jirku. Jedou spolu dodnes.“

Mladšího Lukáše závodění neláká?

„Je věrným mechanikem. Jezdí s námi na všechny soutěže. A užívá si skvělých vztahů a přátelské atmosféry ve třídě 7 včetně večerní pohody pod stanem (smích). Závodění ho také láká, ale spíše v pozici pilota. Věřím, že se mu to jednou splní.“

Jste veselá parta. Pojďme tedy dát nějaké veselé historky. Třeba „Jedu se otočit do Bousova.“

„Co ten Pican všechno nevykecá. Přitom to je úplně jednoduchá historka. Bylo mi nějakých osmnáct let a táta mi půjčil čerstvě udělanou Škodu 100 L po laku. Kamarád chtěl odvézt na rande. Tak jsem mu vyhověl a řekl, že za chvilku přijedu a jedu se otočit do Bousova. Nelhal jsem. Po pár minutách jsem se vrátil bez čelního i zadního okna a s rozmačkanou střechou. Kamarád nastupoval čelním oknem, protože nešly otevřít dveře. Co se dělo doma, nebudu raději popisovat.“

A co catering na Barumce?

„To vůbec nevím, co tím básník myslel.“

„Prý nějaký salám gothaj?

„To je blázen, ten Pican. Už vím. Nechal jsem ve zlínské masně rozkrájet asi tři šišky gothaje, připravil ho s cibulí a octem a ta vůně přitáhla do našeho stanu desítky mechaniků od jiných posádek. Všichni měli obrovskou radost. Stalo se to tradicí. Na tuto pochoutku se u nás dodnes vždy zastaví naši kamarádi Petr Grafek a Jarda Matějka. Mimochodem Jarda si dává dvojitou porci (smích).“

Máš ještě nějaký rallyový sen?

„S Lubošem jsme si vzali do hlavy, že opět a s radostí postavíme závodního Favorita. Tentokrát áčkového. Strašně se těšíme, až s ním vyrazíme. Toto auto prostě má své kouzlo. Zhruba před půldruhým rokem jsme koupili krásnou, neshnilou káru. Až nastane čas, vrhneme se do stavby. Ještě předtím ale Luboš s mladým Jirkou určitě setrvají v kategorii soudobých aut. Tímto jim chci popřát hodně srandy a závodních úspěchů.“