31. 12. 2020 10:17 − 3650× − 0

Vzpomínka na Zdeňka Haladu

V rámci prací na knize o historii Barum rally s názvem Žlutomodrá rally jsem měl tu čest spolupracovat i se Zdeňkem Haladou.

Jako malou vzpomínku na tohoto velkého jezdce přináším rozhovor, který tehdy vznikl a který je součástí této knihy. Je mi velkou ctí, že jsem s panem Haladou mohl několikrát hovořit. Čest jeho památce!

Zdeněk Halada – „Ty vole, jak si to dokázal?“

Zdeněk Halada se narodil v roce 1937 v Nučicích, v okrese Praha západ. Původním povolání byl konstruktér, později pracoval jako učitel v autoškole. Kariéra soutěžního jezdce, jinak otce šesti kluků, je datována od roku 1962. Začínal ji se Škodou Spartakem v mototuristických soutěžích a pokračoval v ní na Fiatu 1300. Později si s pomocí Zdeňka Trejbala opatřil tehdy nevšedního Saaba a v roce 1967 Renaulta 8 Gordini, se kterým dosahoval velmi dobrých výsledků a stal se soupeřem i pro boleslavské tovární jezdce. Tato skutečnost ho přivedla na myšlenku, pořídit si auto, které by se mu na závodění opravdu líbilo a vyhovovalo jeho jezdeckému stylu. Taková možnost se naskytla v roce 1968 na výstavě Člověk a automobil pořádané v pražském Parku kultury a oddechu Julia Fučíka.

„O výstavě jsem věděl dlouho před jejím otevřením a také jsem věděl, že zde bude mít mnichovská automobilka BMW expozici a jejím vedoucím bude Dieter Quester. Zmobilizoval jsem všechno své diplomatické umění, přidal k němu veškeré své konexe, sehnal perfektní překladatelku a s Questerem jsem se skutečně sešel. Vyprávěl jsem mu o svých výsledcích a hlavně cílech a on slíbil, že se pro mě pokusí otevřít okénko do sportovního oddělení BMW. Pak všechno utichlo, ale já se své myšlenky nevzdával. Po nějaké době započala rok trvající korespondence mezi mnou a zástupci německé firmy. Díky Qesterově pomoci se tedy nakonec stalo to, že v roce 1970 byl na brněnský Veletrh průmyslu a obchodu dovezen spolu s dalšími bavoráky i model 2002 TI. Byl sice po skončení výstavy odvezen spolu s ostatními exponáty směrem na západ, ale zatím co ostatní měly konečnou v Mnichově, ten sytě oranžový měl cílovou stanici v Nučicích, pár kilometrů za Prahou. Tak jsem se stal v roce 1970 majitelem vozu, který byl vybaven soutěžními pneumatikami, pětirychlostní převodovkou a diferenciálem s částečnou svorností. Platil jsem ho v tuzexových poukázkách a v přepočtu stál 186.000 Kčs. Podotýkám, že to celé bylo v mé režii. Přes den jsem stál u rýsovacího prkna a večer jezdil v autoškole s adepty řidičského umění. Domácnost fungovala na manželčin plat.“

Politická situace a s ní i příslušné orgány nebyly zřejmě v době normalizace takové transakci nakloněny?

„To samozřejmě nebyly. Pracovníci Státní tajné bezpečnosti stáli na dvorku našeho domku snad ještě dřív, než auto samotné. Celé to martyrium kvalifikovali jako protistátní činnost a k tomu mě obvinili z ohrožení devizového hospodářství. Podstoupil jsem řadu výslechů, při kterých jsem musel doložit, kde jsem na auto sehnal valuty. Jednali při nich se mnou, jak s pachatelem násilného trestného činu, ale v některých momentech i hůř. Naštěstí jsem měl už z doby, kdy jsem sháněl prostředky na pořízení Renaulta 8 Gordini, nějaké kontakty na lidi, kteří tenkrát měli legální valutová konta a ti dosvědčili, že mi nějaké marky, respektive tuzexové bony, půjčili. Po několika měsících bezesných nocí se celá situace vyřešila a já měl v ruce všechny potřebné doklady a mohl jsem bavoráčka přihlásit na dopravním inspektorátu. Těch pár měsíců bylo těžkou prověrkou mojí nervové soustavy. Vždyť ve hře bylo zkonfiskování auta a dokonce i kriminál.“

Měl jste možnost startovat někdy v zahraničí?

„No, samozřejmě, možností jsem měl několik. Dokonce v Mnichově uvažovali o mém zařazení do továrního týmu pro Rallye Monte Carlo, nebo mezi okruhové jezdce pro Mistrovství Evropy cestovních vozů. Když ale oslovili činovníky ÚAMK, se zlou se potázali a tak zůstalo jen u těch možností. Na západ mě pustili soudruzi závodit nejdál do Klatov a okolí, ale přesto jsem se tam i s autem podíval. Na základě výsledků z Evropského poháru pro soukromé jezdce s vozy BMW jsem dostal začátkem roku 1972 pozvání do sportovního oddělení BMW Alpina v západoněmeckém Buchloe. S pozvánkou přišlo i ujištění o valutovém krytí a s výjezdem tak nebyl větší problém. Místní alpinisti, vlastně spíše alchymisti, si vzali auto na pět dní do svých dílen a domů jsem odjížděl bohatší o 75 koní a s díly, které byly určeny pro závody na okruzích a jejichž montáž ještě 12 koníků přidala.“

Do bavoráka se na sedadlo spolujezdce posadil Karel Kozák. Jak jste se poznali, byl to kolega z autoškoly?

„Karel by velice šikovný “bagrák“. Co mělo kola a lžíci, to ovládal s mistrnou zručností. Znali jsme se tak trochu už dříve, protože se zajímal o dění v automobilovém sportu. K tomu, aby se z nás stala posádka, bylo tedy velmi blízko. Měli jsme k sobě v autě i mimo něj bezmeznou důvěru. Karel byl přepečlivý v přípravě rozpisu a rychle pochopil princip automobilových soutěží. Mimo to byl skvělý organizátor, a to je pro spolujezdce velice důležité. Vymyslet stanoviště pro doprovodná vozidla a zkoordinovat jejich pohyb, bylo tehdy, kdy servis probíhal na trase mezi jednotlivými vložkami, dost obtížné.“

Vaše kariéra v automobilových soutěžích ale trvala s BMW 2002 Ti jen dva roky, proč?

„Jezdil jsem v té době, tak jako mnoho jiných, všechny disciplíny. Jednu sobotu soutěž, další sobotu závod na okruhu a v neděli na druhé straně republiky vrch. Dlouho se to vydržet nedalo. Nedostávalo se času, financí a nakonec ani fyzických sil. No a soutěže byly z pohledu těchto tří kritérií nejnáročnější.“

Přesto jste za ty dva roky zaznamenal skvělé výsledky. Kromě jiného jste v roce 1971 dojeli legendární Rallye Vltavu na 17. místě absolutně a o rok později jste byli dokonce třetí.

„Rok 1971 byl pro nás na Vltavě velikým zklamáním a rozčarováním zároveň. Soutěž jsme znali dobře a také auto jsme měli dokonale připravené. Nepočítali jsme ale s tím, že výsledek mohou kromě součtu časů ovlivnit i jiné faktory. Těsně před startem jsme zjistili, že máme propíchnutou palivovou nádrž. Šroubovákem! Mechanici tu bodnou ránu v rychlosti provizorně zašpuntovali smrkovou větvičkou a do auta jsme dostali kanystr s benzínem. Ten se ale po prvních kilometrech uvolnil a poskakoval za sedadly. Logicky následovala ztráta koncentrace. Neustálé shánění benzinu a hlavně rozladěnost nás obou vedly k tomu sedmnáctému místu. Na devětadevadesát procent jsem si jist, kdo proti nám tehdy takto nesportovně zasáhl, ale jmenovat ho nebudu, dnes už to nemá smysl.“


Barum1972

Jaký výsledek je pro Vás ve vaší kariéře za volantem závodních vozů nejcennější?

„Stal jsem se několikanásobným mistrem republiky v závodech do vrchu a v automobilových soutěžích. Třetí místo v absolutním pořadí Rallye Vltava v roce 1972 považuji za svůj největší úspěch z kategorie rallye. Z celé své kariéry si ale nejvíc považuji páté místo ve druhé divizi Mistrovství Evropy cestovních aut v Brně v roce 1972. V té době startovalo v této skupině opravdu dost těžkých soupeřů.“

Když jsme se dotkli tématiky soupeři, kterého z nich jste si nejvíce vážil nejen z pohledu sportovního, ale i lidského.

„Na to je jednoduchá a rychlá odpověď, která nepotřebuje další vysvětlování. Tím člověkem byl zcela jednoznačně Milan Žid.“

Pokud byste měl možnost ve svém působení na závodních tratích něco změnit, co by to bylo?

„Doufal jsem, že otázka na toto téma nepadne. Je totiž jedna věc, kterou si občas v duchu vyčítám a tak se k ní nerad vracím. Stalo se to v Brně, 18. srpna roku 1968. Po dvouhodinovce za mnou přišel Vlastík Brodský, veliký herec a obdivovatel všeho italského, s manželkou Janou Brejchovou a s manažerem Alfy Romeo. Ten mi Vlastimilovým prostřednictvím nabídl smlouvu na místo továrního jezdce. Kdyby mi dal pěstí do čela, nebyla by to taková rána. Myšlenky se mi rozlétly do všech směrů jak hejno vrabců a já si v tom zmatku vyžádal týden na rozmyšlenou. Týden od 18. srpna 1968, to byla zatraceně dlouhá doba. Za dva a půl dne mně to rozmýšlení vyřešila okupace ČSSR spřátelenými vojsky. Kdyby se dal vrátit čas, podepsal bych tu smlouvu třeba i vlastní krví, ale hlavně v tom okamžiku, kdy byla nabídka vyřčena.“

Pojďme se ještě vrátit k Vašemu autu. Po celou dobu Vašeho závodění se jednalo o stejný vůz? Co se s ním nakonec stalo, kde skončil?

„Ano, byl to stále jeden a týž auťák. Prošel několika úpravami, ale základ byl ten z roku 1970. Když jsem se v roce 1982 rozhodl, že skončím, prodal jsem ho v Bratislavě přes autobazar. Asi půl roku na to mě kontaktovali pracovníci mnichovského muzea BMW a chtěli auto koupit do sbírek. Ono nebylo nikdy nijak vážně havarované. V duchu jsem si říkal, že by to asi bylo za jiné peníze, než na Slovensku, ale bohužel. No, a za ty ze Slovenska jsme si s mojí manželkou koupili v Praze byt. Za ty německé mohl být možná domek.“

A co Vy a Barum rallye?

„Jel jsem Barumku v roce 1972. Byla to má gottwaldovská premiéra a zároveň poslední soutěž, kterou jsem kdy absolvoval. On to byl její druhý ročník, ale první, který měl podobu klasické rallye. Měla osm vložek a končila slalomovou zkouškou. Měli jsme natrénováno, ale nevím proč, hned v první vložce se v sérii zatáček objevil štěrkový posyp, který tam při tréninku nebyl. „Bacha štěrk,“ křikl Karel, ale než jsem stačil zareagovat, byli jsme venku, naštěstí na louce, ze které se dalo vrátit zpátky a trať. Jak jsem se soustředil na výjezd, přehlédl jsem takový plastový patníček, vyztužený trubkou a promáčkl jsem o něj kapotu. Za námi v tom místě mělo podobný problém asi patnáct posádek, jen ten patníček už jim nepřekážel. To víte, na dalších sedmi vložkách se taková ztráta dohnat nedala. V cíli jsme byli absolutně desátí, což byl náš nejhorší výsledek sezóny. Ještě nás ale čekal ten závěrečný slalom, který byl hodnocený samostatně. Studovali jsme rozestavení kuželek a vymýšleli, jak nejrychleji mezi nimi projet, ale pořád nám to připadalo děsivě kudrnaté. Div, že jsme si nenapsali rozpis. Doleva, doprava, doleva, doprava, dokolečka dokola. Pak jsme stáli na startu, a jak jsme se dostali do cíle, to ani nevím. Pamatuji si ale velmi dobře, že za chvíli ke mně přiběhl Vláďa Hubáček a prý – ty vole, jak jsi to dokázal, že jsi vyhrál a byl rychlejší, než já? Odpověděl jsem mu popravdě, že nevím. Pohár, vlastně vázu, kterou jsem za ten nejrychlejší čas dostal, mám mezi ostatními támhle nahoře na skříni. Je to ta nejvyšší.“

Nezbývalo, než přinést skládací schůdky, vázu z té spleti pohárů vymotat a oprášit tak, jako Zdeněk Halada oprášil své vzpomínky a udělat památeční fotografii.

Komentářů celkem: 0
Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit!