Pokud pomineme první roky jeho kariéry se Škodou 130 a favoritem, tak dokázal každý vůz dovézt až k pohárovému umístění. Zavzpomínali jsme s Pepou na krásné období, kdy jezdec jde po hlavě do rally, protože ji prostě miluje.

Pojďme se vrátit k vašim začátkům v motoristickém sportu, co vás přivedlo k rally?

„Pocházím z obce Košíky, která leží nedaleko Uherského Hradiště v Chřibských kopcích a všude kolem nás jezdila Barumka. Proto už jako malý kluk jsem se chodil dívat na závody. Samozřejmě, že i já jsem žil motoristickým sportem a při trénincích jsme spolu s kamarády zastavovali auta a „somrovali“ různé nálepky a plakáty. Už odmala jsem tedy měl k závodničkám blízko. Navíc mě táta brával na různé závody, kromě rally také na brněnský okruh. Pokud se ovšem jednalo o motorky, tak ty mě moc nebraly a závody jsem většinou nudně prospal. Rally pro mě byla má budoucnost, která se mi později splnila. Už coby malý kluk, jsem byl naivně přesvědčený, že „právě já budu ten nejlepší a nikdo na mě nebude mít“ (smích). V té době jsem pochopitelně nevěděl, co všechno závody obnáší. Později, v roce 1993, jsem koupil své první závodní auto. Tehdy to byla Škoda 130 L/A po Mojmíru Máderovi. Vůz měl rnírně jeté gumy a já si naivně myslel, že mi vydrží, stejně jako u osobáku, dalších čtyřicet tisíc kilometrů (smích). Takto jsme vyrazili na první soutěž na Rally Vysočina 1993, ale na první zkoušce nám "klekl" motor. Začátky byly bez sponzorů, a tedy hodně těžké. Já jsem v té době dělal v družstvu a můj plat byl „krásných“ dva a půl tisíce korun. Bylo tedy složité koupit třeba motorový olej nebo novou sadu pneumatik, když vlastně nebylo za co. Bylo to takové „partyzánské“ období. Zážitky ale zůstávají krásné, i když oba vozy, Škoda 130 a později favorit, mě moc po motorové stránce neměly rády. Asi jsem po nich moc chtěl (smích).“

Bylo vaše místo za volantem od začátku jasné, nebo jste chtěl vyzkoušet i roli spolujezdce?

„Já chtěl od začátku jenom řídit. A k tomu místu za volantem mne posouvaly i postupné krůčky, kdy jsem si uvědomoval, že umím kroutit dobře volantem. Už na učilišti na zemědělce jsem vyhrál soutěž jízdy zručnosti v traktoru a později na vojně jsem z několika stovek řidičů ve stejné disciplíně na UAZu taky nebyl pokořen (smích). Tehdy jsem za tento výsledek dostal opušťák. Když jsem později začal závodit, tak slušné časy tam byly, jen jsem měl smůlu na poruchovost a zpočátku jsem tak do cíle mnohdy ani nedojel. Na lepší výsledky jsem si musel chvíli počkat.“

První tři „učednické“ roky byly podle počtu odstoupení hodně tristní. Neměl jste někdy chuť praštit s přilbou a na soutěže se vykašlat?

„Já byl do rally šíleně zapálený a spolu s kluky, kteří mi pomáhali připravovat auto, jsme čekali, kdy se smůla prolomí a já začnu dojíždět až do cíle. Ale musím i přiznat, že to bylo opravdu „partyzánské“ období. Třeba už v tom, když jsme jeli na závody „po vlastní ose", nebo jsme soutěžní vůz táhli na laně, neboť na vlek pro auto jsme jednoduše neměli peníze. Náhradní díly a gumy jsme měli různě naskládané po autě nebo jsme měli malý přívěsný vozík, a to ještě půjčený. Pamatuji si, že když jsme jeli v roce 1994 na Rally Žilina, tak nás slovenští celníci nechtěli pustit, protože si mysleli, že jedeme na motoristickou autoburzu. Po delším přemlouvání a soupisu všech dílů nás nakonec pustili. Takové příhody člověka motivují k další práci.“

Vaše začátky jsou spjaté s vozy značky Škoda, kdy první starty byly v „130“ a další s favoritem. Když už jste ale naučil favorita dojíždět, přišla změna v podobě japonského vozu Nissan Sunny. Proč ten krok?

„Sto třicítka byla na osahání závodů dobrá, ale jak jsem již zmiňoval, dva závody a dvě odstoupení na motor mě přinutily podívat se po jiném autě. Proto jsem sáhl po favoritu, který byl klasický pětikvalt, což byla „pohárovka“. Ale i tady jsem se trápil s motorem. Když už jsem si v závěru začal dělat motor sám doma, přišly pro změnu odstoupení na jiné komponenty. Zde přišel zlom v podobě pořízení Nissanu Sunny. Do té doby jsem jezdil vozy skupiny A, kdežto „japončík“ bylo dvoulitrové enko, které vyšlo levněji, a proto tato volba. Pro mne bylo nejdůležitější, že to byl držák, do kterého se doléval „pouze“ benzín a olej. Sunny měl výkon asi 160 koní, což v porovnání s favoritem bylo lepší, ale ve své třídě to ani tak nebylo nejrychlejší auto.“

Právě rok 1999 odstartoval vaše konečná umístění na „bedně“ ať už v MČR nebo rallysprintech. V čem vidíte největší změnu ve vaší kariéře?

„Hlavní podíl na tom měl rozhodně přestup ze škodovek do nissanu. Když to řeknu jednoduše, tak na to, abych favorita udržoval v kvalitní závodní formě, jsem prostě neměl peníze.“

Při pohledu do Vašich statistik mě zaujal rok 2003 a trochu pro mě divoká rošáda ve střídání vozů – Nissan Almera Kit Car, Toyota Yaris a Honda Civic Vti…

„Tady musím velice poděkovat plzeňskému týmu Roto a panu Svobodovi za to, že si mě všimli už v roce 1999, kdy jsem ve třídě N3 skončil na 3. místě a v nadcházející sezóně jsem se sunnym už startoval pod týmem Roto, kde jsem 3. místo v MČR ve třídě N3 obhájil. Od roku 2001 jsem startoval za tým Roto už s jejich vozem Nissan Almera GTi ve třídě N a byl z toho titul jak v MČR, tak i sprintech. Odměnou za toto umístění bylo svezení při Rally Pačejov s pulsarem. Kdyby nedošlo ke spolupráci s týmem Roto, tak bych pravděpodobně ukončil svou kariéru v mém sunnym už v roce 2000. Sezóna 2002 byl přestup do áčka, z kterého jsem měl obavy, ale nakonec vše dobře dopadlo a my se stali vicemistry MČR ve třídě 7 i v kategorii F2. A pak jak zmiňuješ rošáda s auty… Když se na to dívám zpětně, tak já i díky této sezóně startoval v každé třídě, která byla vypsána, teda kromě nejsilnějších enek (N4). Mohu říct, že s almerou jsem si nejvíce zazávodil, když jsme na jednotlivých RZ poráželi i vozy WRC. Například při Rally Bohemia jsme po třetí RZ figurovali na celkovém 8. místě a vozidla WRC byla i za námi, nebo třeba při rally sprintu Sosnová jsme skončili na absolutním 4. místě a před námi skončila pouze vozidla WRC. Almera pro mě prostě byla nejlepší auto, se kterým jsme startovali, i když občas zlobily praskající poloosy, které nás připravily o lepší výsledky. Naopak takovým protipólem byl yaris. Ale i tady musím říct, že toyota letěla… Hlavně z kopečka (smích). U yarisu jsem musel kalkulovat jinak s jízdním stylem. Když po sjezdu z kopce následovala zatáčka a za ní stoupání, tak jsem si musel pamatovat, že nesmím moc brzdit, neboť než se auto rozjelo, tak to chvíli trvalo. Bylo to o plynulosti. Jezdec musel mít v takovém autě na paměti plynulou jízdu a nesměl dělat blbosti s ruční brzdou. Byl jsem takový „vítěz plynulé jízdy“ (smích). S yarisem jsem odjel dva závody. Pamatuji si, že při prvním startu (Autosalon Rally Brno) mi mechanici nalili plnou nádrž benzínu a v cíli bylo ještě téměř tři čtvrtě nádrže, a to jsme nedolévali. Na dalším závodě jsem pak prosil mechaniky, aby auto zbytečně nepřetěžovali a oni nakonec ještě před závodem vytahovali benzín z nádrže (smích). V roce 2003 jsem díky nepříliš úspěšným startům s vozem Nissan Almera Kit Car odešel z Rota a začal startovat s Hondou Civic. Rád vzpomínám na soupeření s Jaromírem Tarabusem. Na start jsme se postavili v této sezóně společně čtyřikrát. A i když na konci roku 2003 jsem byl „pouze“ vicemistr ve třídě N2, protože nám chyběly starty ze začátku roku, vždy jsem Míru porazil. Nejkrásnější vzpomínky mám z Barum rally, kde jsme se přetahovali o vedení, a rozhodnout měla závěrečná erzeta. Do ní vstupoval lépe Jaromír s náskokem 5,4 vteřiny, ale já zajel poslední zkoušku nejrychleji a urval celkové prvenství o pouhé dvě desetiny vteřiny, přičemž další za námi dvěma skončil absolutně s 12-ti minutovou ztrátou.“

A další perlička z vaší kariéry… Úspěšná sezóna 2006 s osmnácti starty na střídačku v almeře a fabii…

„Tady musím vzpomenout a poděkovat Defrs Rally teamu, za které jsem mohl startovat do konce své kariéry. A sezóna 2006 – to byla sezóna ve sprintech s almerou a titul ve třídě A7 a s fabií jsem jel velký mistrák plus něco venku. No určitě to mohlo být i lepší (smích). I když na konci roku jdete pro mistrovský pohár, tak se díváte na jednotlivé časy. Taky se nabízí možnost porovnání se sezónou 2002, kdy jsem jel s almerou poprvé. Přeskakování z auta do auta mi nedělalo moc dobře, ale tady jsem to paradoxně snášel. Bylo to dané i tím, že jak almeru, tak i fabii jsem znal z dřívějších startů. Rozdíly tam byly ve všem, třeba v řazení, kdy v nissanu se řadilo bez spojky, kdežto v pohárové škodovce se spojkou. Pro mne by bylo nejlepší odjet celou sezónu v jednom autě a pokud možno co nejvíce startů. Já nikdy před závodem netestoval. Proto časté starty byly pro mě hodně důležité. Osmnáct startů je na dnešní poměry neskutečné číslo. Já jsem začal ale v této době uvažovat o konci kariéry. Dovážel a prodával jsem osobní auta a bylo naprosto běžné, že i na závodech jsem řešil pracovní poptávky klientů. Díky časovému vytížení na tolika závodech jsem vlastně musel zákazníky odmítat, a tím přicházel o kšefty. Já jsem nikdy nebyl jezdec, kterého by tým platil a na vlastní živobytí jsem si musel vydělávat. Na jednu stranu jsem byl rád za závodění, ale na druhou stranu, nějak jsem svoji rodinu zabezpečit musel.“

Úspěšný jezdec dělá kvalitní výsledky díky dobrému autu. Je ale u vás nějaké auto, na které nemáte nejlepší vzpomínky?

„Tady bych rozhodně zařadil favorita v mých začátcích. Bylo to auto, které díky mému malému finančnímu přispění prostě nemohlo fungovat na sto procent. Ne že bych nechtěl přispívat, ale prostě nebylo z čeho. Možná, kdybych šel v začátcích cestou enka, pravděpodobně by nebyly sezóny tak nákladné a dosahovalo by se i na výsledky. Na kdyby se ale nehraje.“

---
pokračování příště…