8. 2. 2021 06:48 − 2394× − 2

Josef Sedláček: "Do rally jsem šel po hlavě" – II. část

Pokračování rozhovoru s Josef Sedláčkem.

…I. část rozhovoru ZDE

Pokud připočítám dvě bronzová konečná umístění ve třídě z roku 1999 a 2000, tak následující sezóny to byl vždy post mistra či vicemistra. Který z těch mnoha titulů má pro vás největší hodnotu?

„Nejvíce si cením prvního mistrovského titulu s almerou. To byl rok 2001 a mně se podařilo zvítězit ve třídě N3 jak ve velkém mistráku, tak i ve sprintech. Úspěchem bylo i 4. místo v F2 v MČR. Samozřejmě, že všechny úspěchy, ať už konečné nebo jen dílčí, mě vždy velice těšily. Ale právě sezóna 2001 byla konečně ta pravá, na kterou jsem čekal a za kterou jsem se tolik hnal.“

K nissanu se vám váže i zajímavá příhoda při Rally Příbram, co se tam tehdy událo?

„To byla sezóna 1999 a můj první rok v Nissanu Sunny. Tehdy to vypadalo velice dobře a my jsme mohli v na konci roku obsadit druhé místo ve třídě. Dařilo se mi i na posledním závodě v Příbrami, kdy jsem po 6. RZ byl druhý ve třídě a 16. absolutně. Pak ale přišla erzeta Komárov – Hvozdec a na dešti mi vůz uklouzl a my skončili v zahrádce. Majiteli jsem pobořil plot a posunul psí boudu. Jelikož nemohl spolujezdec vylézt z auta skrz plot, vylezl jsem z auta ven já a šel vytlačit auto spolu s diváky zpět na cestu. To se ale nelíbilo majiteli pozemku, který začal vyčíslovat škody a když v nás poznal „dezertéry“, vzal vědro s vodou a celý obsah nám chrstl otevřeným okýnkem do auta. Asi se mu zdála být odplata za poničený plot malá a tak vzal palici a začal nám „vyklepávat“ přední kapotu. Nakonec se strhla bitka mezi majitelem a fanoušky rally. My ve finále auto dostali na cestu a závod dokončili, ale tímto incidentem jsme přišli o konečné druhé místo ve třídě N3.“

Opakem úspěchů jsou různá odstoupení. Které vás nejvíce mrzelo?

„Každé odstoupení zamrzelo. Já jsem totiž typ jezdce, který šel závodit a vyhrávat. Pro mě to nebyla zábava. Když byly závody, tak se závodilo a bavilo se až po závodech. Nejvíce mne zamrzelo odstoupení v Rakousku při Waldviertel Rally 2001. Tehdy to byl můj první start na této soutěži, závod byl dobře rozjetý a dokonce jsme vedli naší třídu v silné konkurenci a v F2 jsme byli čtvrtí. V harmonogramu bylo čtyřiadvacet rychlostních zkoušek, ale my v závěru první etapy museli odstoupit pro poruchu převodovky. Nicméně v roce 2007 jsem se sem vrátil s fabií a vyhrál třídu A5.“

Vy jste během své kariéry „škarpy“ moc nevymetal, přesto je nějaká havárie, na kterou nerad vzpomínáte?

„Já měl dvě těžší havárie. Ta první se vztahuje k roku 1995, kdy jsem jel s favoritem Barum Rally. Byla poslední rychlostní zkouška Hošťálková – Troják a já za letmým cílem havaroval. Vše se událo díky poškozenému řízení na rozbité cestě na Trojáku. Těsně před cílem bylo mírné esíčko, které se jezdilo na plný plyn. Plný plyn jsem jel i já, ale řízení už tu námahu nepobralo a auto dostalo smyk. My zatáčky proletěli bokem a zbrzdil nás až mohutný strom, za kterým stál fotograf. Náš favorit začínal přibližně od čelního okna a „zkamenělý“ fotograf stál za stromem ještě v době, kdy jsme auto nakládali na vlek. Trosky auta byly tehdy rozházené po louce a diváci nám postupně snášeli jednotlivé díly. Havárie bylo škoda, neboť na této zkoušce jsme zajeli třetí nejrychlejší čas ve třídě. A jen pro zajímavost, na startu bylo ve třídě A5 dvacet osm soupeřů.

Druhá velká havárie se zapsala do roku 2005, kdy jsem měl zapůjčený Renault Clio Sport od Václava Stejskala. Renault jel dobře, ale v jedné mírné zatáčce praskl spodní čep na rameni. Já v tu chvíli nechtěl dupnout na brzdu, neboť bych zablokoval kola a šel rovně. Proto jsem se rozhodl zatáčku projet pod plynem s tím, že dobré kolo vůz vytáhne. To se ale nestalo a my se zapíchli do příkopy, která nás poslala do pěti kotrmelců. To vše se událo při rychlosti 170 km/hod.“

Rok 2008 byl pro vás mistrovským, kdy jste s Milanem Marušákem a Zdeňkou Marouškovou ovládli třídu A7 i skupinu A ve velkém mistráku. Čekal bych obhajobu, ale ta se již neuskutečnila…

„Jak jsem již výše avizoval… Bylo krásné závodit a vozit domů poháry. Tým mi připravil auto, zaplatil start i pobyt, ale domů jsem žádné peníze nepřivezl. Poháry za umístění ale za chleba nebo maso nesměníte, abyste měli co jíst. A já od roku 1993 vlastně sponzoroval sebe a své závody. Proto jsem silně uvažoval nějak se na stará kolena zajistit. Samozřejmě, že mne v té době lákala obhajoba a pokračování v kariéře, ale kdy nejlépe odejít? Když jste na vrcholu! Doma mám vystaveno přibližně 180 pohárů. Ty mi zůstanou společně se vzpomínkami. A i když to je 12 let od mého posledního závodění, tak mi to přijde, jako bych vystoupil z auta nedávno. Vše je ve mně stále živé.“

V průběhu šestnácti let jste slyšel diktát z úst patnácti spolujezdců. Vzpomenete si na všechny, respektive setkáváte se ještě a vzpomínáte na společné závodění?

„Nikdy jsem nepočítal, kolik jsem měl v průběhu kariéry mitfárů, ale určitě bych si vzpomněl na všechny. Některé jsem dlouho neviděl. Naopak nejčastěji potkávám Milana Marušáka a Romana Vorla. Milan je ze Zlínska, a když dovezu výletníky do ZOO Zlín, tak mu volám, zda nemá čas a nechce přijet pokecat. Podobně trávím čas s Romanem Vorlem, když jedu do Čech. Takto se potkávám s různými lidmi z mého působení v rally. Někdy tomu dopomůže i náhoda, jako například když jsem se byl podívat na Legendy do Itálie, kde jsem potkal spoustu českých fanoušků a Zdeňka Weisera. A to se pak vzpomíná…“

Máte v současné době ještě chuť se vrátit na tratě rychlostních zkoušek, nebo už je závodění definitivně „u ledu“?

„Já si myslím, že už je to definitivní. Ještě by mne ale lákalo svezení s nějakým silným historikem s poháněnou zadní nápravou. Líbí se mi například BMW M3 nebo Ford Sierra. Na 130 nemám dobré vzpomínky, takže tudy bych asi nešel. Kdyby se tedy naskytla příležitost, určitě bych uvažoval. Na celý mistrák by to kvůli práci určitě nebylo a šou já neumím jezdit. Já jsem uměl pouze závodit (smích).“

Pokud mluvíme o historických vozech, tak jeden start s historickou Škodou 1000 MB již máte za sebou…

„To bylo v roce 1998 při Rallysprintu Kopná jsem startoval s autem Jirky Bublíka. V průběhu závodu jsme se drželi na bedně, ale na závěrečné zkoušce na okruhu okolo dostihovky nám upadl kondenzátor na rozdělovači. Závod jsme dokončili, byť jsme ztratili spoustu času. V cíli si pak Jirka Bublík pochvaloval a říkal, že tak rychle mu ta jeho „tisícovka“ ještě nejela.“

Nelze nevzpomenout na vašeho syna, který se rovněž pokoušel jezdit rally, ale do tátových úspěchů ani zdaleka nedorostl.

„Ze začátku jsem s ním zkoušel objíždět slalomy s fabií. Závodění by ho bavilo, ale měl k němu zcela odlišný přístup, než jaký jsem měl já. A když jsem se rozvedl, tak se zpřetrhaly i kontakty se starším synem.“

Co děláte v současné době? Co nám prozradíte ze svého soukromí?

„Soutěžní kariéru jsem ukončil v roce 2008 a ve stejném roce si udělal řidičák na autobus a jeden i zakoupil. Během následujících let přibyly do vozového parku další dva autobusy.

S nimi podnikám výlety po vlastech českých, ale i do zahraničí. Díky pracovnímu vytížení tudíž ani nemohu navštěvovat závody u nás. Ono si vždy rozmyslíte, zda odříct kšeft, který vás živí, zaplatí vám leasing na autobus a hypotéku na dům nebo dáte přednost tomu jet se dívat na závody. Ale i tady se podaří úsměvný příběh. Jednou jsem jel se zájezdem na Ještěd a zrovna v tu dobu se tam konaly tréninky na nějaké závody do vrchu. A já mám na autobuse nápis „Sedláček Racing“. Když nápis uviděl pořadatel, tak nás pustil na trať, byť pro běžný provoz byla cesta uzavřená. Jinak díky koronavirovému období mi práce od března za volantem stojí. Já tento čas vyplňuji činnostmi okolo domu. Takže natírám, seču trávu a tak podobně. Sehnal jsem si starý dřevěný trakař, který momentálně renovuji, a tím se bavím. Máme teď s manželkou také více času na oblíbené vyjížďky na kolech a na turistiku.

Chodíte se dívat na závody? Jakou podle vás mají úroveň?

„Od doby, co jsem pověsil závodní kombinézu na hřebík, jsem byl pouze dvakrát na závodech. Jednou to bylo při městské erzetě na Barumce a pak při výletu do San Marina na legendách. Ale že bych na rally úplně zanevřel, to zase ne. Sleduji výsledky a dění kolem soutěží na internetu. Fandím Honzovi Kopeckému. Trochu mne tady mrzí názory, že jezdec jeho formátu by neměl s podporou, kterou má, startovat v Česku. Podle mne je pro mnohé mladé jezdce správným vzorem a jak se nejlépe mají mladí naučit, než když se budou dívat na Kopeckého v akci. Továrna byla vždy tím ideálním měřítkem pro druhé. A to platí už od dob, co jezdili „boleslavští“ jezdci s favority nebo feliciemi.“

Jak celkově vzpomínáte na vaše závodění?

„Musím říct, že jsem si prošel krásným obdobím a zůstala mi spousta nádherných zážitků. Díky nim jsem poznal také mnoho přátel a fanoušků. Do rally jsem šel po hlavě, protože jsem prostě chtěl jezdit a vyhrávat. Mým cílem nebylo jen zvítězit ve své třídě, ale i pokořit soupeře ve vyšších třídách, což se nám často dařilo. Nyní s odstupem času ale vím, že tímto stylem bych už do toho znovu nešel. Byl jsem mladý a myslel jsem si, že mi svět bude ležet u nohou. Až postupem času jsem zjistil, co vše soutěže obnášejí. Rally je ale droga, která mne pohltila a já ničeho nelituji.

Občas se mi stane, že mne výlety s autobusem zavedou na rychlostní zkoušky, na kterých jsem dříve závodil. V tu chvíli se mi vybaví vzpomínky. Je na co vzpomínat.“

Komentářů celkem: 2
8. 2. 2021 07:42
0 0
Doufám, že tento rozhovor četl i Sebastian Loeb. Ano, ten devíti násobný mistr světa. Kdo Jožku zná, ten ví o čem mluvím. Přiznám se, že jsem čekal, že i toto téma ten rozhovor otevře. No nic, třeba někdy jindy.
Jinak potvrzuji slova WRC Charlieho a Novej v diskuzi po první díle.
8. 2. 2021 18:05
0 0
Gurun tak sem dej alespon naástřel čeho se to tykasmajlík
Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit!