Jiří Macháň - eWRC.cz
28. 6. 2006 00:00 − 3042× − 10

Jak jsme jeli na Akropolis

Na letošní Akropolis se autem vydala i jedna zlínská výprava. Tady jsou jejich zážitky z cest.

Ihned po ukončení loňské ACROPOLIS Rally of Greece, která byla mimo jiné také poslední soutěží WRC, kterou absolvoval Carlos Sainz, jsme už vlastně byli rozhodnutí že i letos zavítáme na slunný jih Evropy.

Ještě před odjezdem jsme probírali několik novinek, při kterých nám nebyly příliš platné naše předchozí dvouleté zkušenosti s touto soutěží. Největší změnou bylo přestěhování centra rally z provinčního města Lamia do obrovských a údajně věčně ucpaných Atén a přesunutí RZ především na východ od tohoto hlavního města. Hlavně nám ale bude po celou dobu chybět absence vysokých hor s nádhernými pasážemi bezlesých náhorních plošin, kde bylo možné sledovat vozy i několik kilometrů.

Další změnou byla skutečnost, že Makedonie letos nepožaduje víza, které bylo možno získat pouze ve Vídni, a proto jsme rozhodli o projetí touto, po rozpadu Jugoslávie málo navštěvovanou zemí, místo loňského dobrodružství na jihovýchodě Bulharska.

Pak už jsme jenom netrpělivě očekávali pomalu se přibližující termín našeho odjezdu a přesvědčovali (každý vlastní metodou) naše manželky a přítelkyně o nutnosti naší účasti na tomto podniku.

Den odjezdu ze Zlína byl stanoven na úterý 30.5., hodina H na 18.00. Kontrolním telefonátem v dopoledních hodinách jsem však zjistil, že Karel je i s vozem, kterým máme jet, stále ještě v Chorvatsku a Sagi je teprve na cestě do Prahy. Nakonec však po peripetiích, které mi cudnost nedovoluje popsat, vyrážíme ve 21.00 hod v plném počtu na jih. Trasa vede přes Břeclav,dále pak už skoro pořád po dálnicích přes Bratislavu do Maďarska, směr Budapešť a dále na Szeged, směrem na Srbsko. Celou noc hustě prší a tak jediným zpestřením je neplánovaná prohlídka noční Budapešti, jelikož jsme netrefili na obchvat kolem města.

Po přejezdu do Srbska intenzita deště pomalu ustávala, ale drobné přeháňky nás provázely až do Řecka. Při tankování pod Bělehradem Karel dokázal, že je starý „Balkánec“ a srazil původně nesmyslnou cenu o třetinu na přijatelnou hodnotu. Nadsazování všech cen je na této trase národním sportem a pokoušejí se o ně za všech okolností, zejména při průjezdy mýtným. Asi největším rekordmanem byl mýtný v Makedonii, který nám bez zaváhání dal místo stvrzenky na mýtné tři roky starou stvrzenku od seřízení motoru. Když jsme po třech kilometrech přelouskali azbuku, bylo jasné, že vracet se nebudeme. Rozdíly v kurzech měn by určitě vyřešila platba v místních měnách, ale tak dokonalí zatím nejsme.

Vždy se těším na průjezd Bělehradem, protože architektura tohoto města je velmi specifická, takový socialistický realismus na balkánský způsob. Pod městem Niš se projíždí Kosovem a pro nás to byla nová trasa, na které nám pracovníci z ambasády doporučovali nezastavovat. To by ovšem nebyl náš fotograf Sagi, aby neprosadil zastávku k vyfocení dopravních tabulí, bohužel zrovna ve chvíli, kdy se kolem nás prohnala těžce ozbrojená kolona nějakých velkých limuzín. Co by se asi stalo, kdybychom započali původní záměr, a začali se na tomto úzkém místě z naším černým vozem a zatmavenými skly otáčet do protisměru, nechám na vaší fantazii.

Následovala Makedonie s velmi řídkým provozem, slušnými cestami a atraktivní krajinou. Celou cestu tímto státem neprojíždíme žádnou obec a i hlavní město Skopje míjíme po obchvatu. Bohužel mnoho dlouhých úseků má rychlost z nepochopitelných důvodů omezenu na 60 km. Zvláštností je také dlouhý úsek dálnice, kdy se pruhy od sebe oddělují a každý vede jiným údolím. Při občerstvovací zastávce na jedné místní benzince jsme pozorovali neuvěřitelnou scénu, kdy obsluha přímo na stanici vykuchávala a stahovala ovci.

Policie v Makedonii také používá velmi exotické vozy – Chrysler Stratus, pozorovali jsme tři exempláře.

Celkově jsme měli z Makedonie velmi dobrý dojem a její průjezd můžeme jenom doporučit. Komplikací by mohlo být znovuzavedení víz, snad už od tohoto července. Cesta přes Řecko byla bezproblémová, jenom u Lamie jsme nostalgicky vzpomněli krásné trati minulých ročníků. Na předměstí Atén Karel nahodil náš navigační systém, který nás spolehlivě dovedl až na parkoviště před olympijským stadionem, kde bylo ředitelství soutěže i servisní zóna. Tady si akreditovaný Sagi vyzvedl materiály k soutěži a Karel s těžkým srdcem strhl z předního skla mediální nálepku z Monte Carla, aby uvolnila místo nové z Akropolis. Přijeli jsme tu ve 20.00 hod místního času (o hodinu víc než u nás), cesta tedy trvala 22 hodin. V servisní zóně panuje zatím klid před bouří, nám se dostalo přátelského přijetí u CRT. Zajímavostí bylo, že Duvalovi mechanici skládali ze dvou aut jedno, měli jsme možnost vidět dvě stejná WRC kizz-me vedle sebe.

Se začínajícím šerem večera jsme obdivovali působivou architekturu olympijského areálu a také nás hluk přilákal do vedlejší haly, kde jsme měli možnost sledovat poslední minuty basketbalového utkání místního klubu Panatinaikos Atény. Atmosféra byla úžasná.

Protože jsme toho ještě pořád neměli dost, zajeli jsme do centra totálně ucpaných Atén obdivovat Akropoli v noci. Karel nedbal zákazů vjezdu, ani přítomnosti policie a vyjel snad už po chodnících až úplně nahoru. Výhledy ale rozhodně stály za to. Pak jsme se vydali na opačný konec města, kde kolem cesty ke kasínu na hoře Parnassos vedla trať letošního shakedownu, taková motanice částečně i po motokrosové trati. To, že jsme skuteční fandové, jsme dokázali tím, že i po tak náročném dnu jsme ještě ve dvě v noci prozkoumali pěšky asi tři kilometry trati. Docela nás překvapil pohled na velký ohořelý skelet dopravního letadla v měsíčním svitu. Náš následný spánek v autě a stanu v lese připomínal spíše bezvědomí.

Ráno pouhých 200 metrů od nás vznikla přesunutá servisní zóna. Panovala tu velmi domácká a přátelská atmosféra. Při minimálním počtu diváků jsme mohli obdivovat hvězdy světových rally a jejich vozy z bezprostřední blízkosti. Některé týmy, jako např. RB neměli kolem sebe ani nataženou pásku. Něco takového si na Barum Rally nedovedeme ani představit.

Na sledování jsme si s Pavlem vybrali místo na motokrosové trati, ze kterého bylo krásně vidět šest zatáček . Také se tady objevili Prokop s Tománkem, tentokrát v roli diváků. Fotografové si vybrali vracák, který znáte z fotek Sagiho i Petra Luska. Na oko jel nejlépe Hennig Solberg následovaný všemi Subaru. Krizovku v lese zažil Aigner, na louce byl vyjetý P. Solberg.

Po návratu na olympijský stadion jsme nemohli najít nikoho, kdo by věděl, kde se dají koupit vstupenky na speciálku. Ptali jsme se alespoň padesáti lidí, nachodili pět kilometrů a nakonec jsme je koupili ve stanici metra.

Co říct k super speciálce? Splnila naše očekávání, nic víc, nic míň. Kotel se nekonal a taky vstupné 30-60 eur je hodně. Rada pro naše následovníky : až bude zase 36 stupňů, kupte si raději místa ve stínu.

Po dálnici jsme přejeli do městečka Thiva. Naši rozpravu na téma: jak na rychlostku, ukončil jeden velmi ochotný číšník z hospůdky, který opustil své hosty, nasedl do svého vozu a o půlnoci nás vedl asi dvacet minut klikatými cestami až na divácké místo ve vojenském prostoru. Ještěže jsme trasu zaznamenali do našeho GPS, abychom se dokázali vrátit.

Po probuzení jsme zjistili, že vojáci se ekologů nezalekli a buldozery vyrobili trať jako na rallycross. Trochu to připomínalo zónu ve Slušovicích, až na to, že VIP stany nezabíraly nejlepší místa. A to se tu za vstup na vložky neplatí – všichni VIP létají vrtulníky. Zůstali jsme na oba průjezdy.

Pro fotografy ovšem byla tato místa neatraktivní, proto jsme se další den rozhodli vydat na nejvyšší místo letošní rally, 700 metrů vysoký průsmyk 10 km před koncem nejdelší RZ Kineta. Najížděli jsme od cíle. Povrch byl v hrozném stavu a tak posádka musela často vysedat, abychom s naším normálním osobním vozem vůbec někam dorazili. I tak jsme nějaké šrámy zaznamenali. Nakonec jsme vybrali velmi atraktivní vracák s dlouhým příjezdem. Tady Peteru Solbergovi zhasl motor a ztratil tak druhé místo.

Večer jsme se přesouvali kolem korintského průplavu do města Skourta, kde probíhala nedělní zkouška Avlonas.

Stanovali jsme v pískovém lomu a za zaznamenání stojí naše obětování, kdy jsme až do tří v noci museli dopíjet veškeré zásoby piva. Někteří potom vstávali až po projetí předjezdce s jednou nulou. Aigner tu přijel zcela očesán bez předku vozu. Na poslední naši rychlostku jsme si připravili auto na odjezd u vracáku v loukách kolem košatého stromu. I když do konce rally zbývaly už jenom dvě zkoušky, nikdo ze špičky závěr viditelně nevypustil. Rovanpera tentokrát do špičky nepatřil.

Na zpáteční cestě jsme se ještě zajeli okoupat do jednoho z bývalých center soutěže, turistického městečka Kamena Vorla

Až při šestém průjezdu kolem Olympu jsem konečně uviděl v mracích tuto bájnou horu, bylo jasné, že její bohové nám byli nakloněni. Cesta pak ubíhala naprosto bez problémů, ale také bez výraznějších zážitků. Možná proto, že jsme celý Balkán projeli v noci. Byli jsme doma za 21 hodin i s dlouhou přestávkou na koupání. Náklady za auto, benzín a všechny silniční poplatky byly 3.500,- Kč na osobu. Celkem jsme najeli 4.400 km.

Schválně jsem nikde nepsal, jak moc skvělá byla tato rally, jak atraktivní jsou průjezdy na takovýchto tratích. Tyto zážitky jsou nepřenositelné a musí si to každý zažít sám. Takže příští rok se možná uvidíme zase v Řecku.

Text a foto: Jirka Macháň

Foto: Petr Sagner

Komentářů celkem: 10
Anonym IP:81.2.219.10
29. 6. 2006 00:48
0 0
To je moc pekne napsane a ke vsemu jsou u toho krasne fotky. Gratuluju, jak je videt, cesta na rally se da popsat i docela inteligentne, bez nesmyslnych podrobnosti a detailu, ktere jsou zajimave snad jenom pro samotne ucastniky.
29. 6. 2006 06:04
0 0
Hezke,mi to meli od Sumavy k Tatram a take jsme si to nejak uzivali,je to moc dobre,ze uz se muze jezdit po soutezich vlastne vsude...jen bych dodal k tomu policejnimu autu,tady je to"Dodge Stratus"...mam jeste jednoho u baraku
29. 6. 2006 06:31
0 0
Myslím, že zkrácená verze tohoto deníčku je v aktuálním vydání časopisu Rally. Nebo se mýlím? Jinak pěkné...
Anonym IP:195.47.18.176
29. 6. 2006 08:55
0 0
horub Olymp jste viděli asi jen v představách, ta totziž neexistuje, viděli jste olympské pohoří, ta největší hora se nějak jmenuje, ale to už nevím,
super článek
29. 6. 2006 09:27
0 0
Pekne napsano! 4400km a 3500,- na osobu to neni tak strasne! Hodne podobne vychazi Finsko, myslel jsem, ze do Recka se najede vic. Jeden znamy rikal, ze se mu Recko (loni) libilo dokonce vice nez Neste.
29. 6. 2006 10:17
0 0
Nejvyšší hora olympského pohoří se jmenuje Mytikas, byl jsem až nahoře, ale nikoho z bohů jsem nepotkal... smajlík
29. 6. 2006 10:24
0 0
Děkuji alpine i Anonymovi za upřesnění, chybička se vloudí. Jirka Macháň
Harald Ludanek
29. 6. 2006 10:37
0 0
To je doopravdy velmi levné! Jenom bych se asi bál přes Srbsko, Kosovo a Makedonii, takže to bohužel nepřipadá v úvahu :-(
29. 6. 2006 15:58
0 0
Haralde, neboj. Bylo to fakt v pohode. smajlík
Kociš
29. 6. 2006 17:09
0 0
Nejlepší je to zvíře u tý pumpy,to je mazec,asi bych to pozoroval a nevěřícně zíral,a pak vás ještě příjde pumpař(řezník) skásnout za benol.Super článek
Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit!