Když jsem se zpětně díval do výsledků na eWRC-results. Ve Vyškově jsem startoval celkem pětkrát. Poprvé v roce 2012. A jak tak koukám, ta ambice zvítězit byla fakt mimo.

Moje statistika:

2012 sedmí ve skupině
2014 nehoda 2,5x přes kulicha (ale z druhého místa)
2015 šestí
2019 pátí (ale jen proto, že Honza Dvořák dostal pentli, takže vlastně šestí)
2020 šestí

Tedy, dá se říci, že si držím výsledkový standard. Jak se ženskou, když se znáte mnoho let a chtěli byste s ní najednou chodit. Prostě budete jen kamarádi, žádný hudlan z toho nebude.

Tak jak to vlastně celé bylo. Problémy s ubytkem pokračují a přichází úplně stejná situace jako na Kowaxu, hned po zabookování telefon z hotelu, že už zase máme nocleh jen ze čtvrtka na pátek. A to jsme měli mít hezké ubytko, za malý dukát luxusní pelest a kousek od Vyškova. Inu nabízí se již jen dvě varianty, obě v Račicích. Ano, v těch Račicích přes které se jede. Varianta A) Račický zámek nebo B) penzion, kde se točilo druhé Dědictví. Vítězí varianta B, je to přímo na trati. Když se v Račicích skočí, tak pak jedete dlouho rovně, přichází pravá zatáčka a jede se skrz náves. Tak tam. Protože nechceme žádné potíže, prosím Jirku, ať o této skutečnosti dopředu informuje pořadatele, že spíme na trati, tedy naše auto s GPS se tam bude sem tam zjevovat. Cesta do Vyškova je velký fofr. Nestíhám. Po cestě nabírám Jirku, musíme to vzít přes Brno, abychom nabrali jakési dětské kolo. Na ubytku jsme měli být do 20h, přilítáme v 19:50. Bereme klíče a jedeme na adminu. Nasazujeme náhubky, což jak zjistíme jsme jedni z mála a stoupáme Duklou vzhůru. Dva pánové, rovněž závodníci, kteří zrovna jdou po schodech dolů nám říkají „do osmi, chlapci, do osmi“. A my sebevědomě „do devíti, do devíti“. Dojdeme tam a „do osmi chlapci, do osmi“. Nicméně nás nevyhodili, tak dobrý. Jirka se překoukl o řádek, takže naše ramena na starší generaci byla neoprávněná. Naše cesta pokračuje do restaurace Acapulco, což je naprosto boží místo, kde se ve Vyškově skvěle najíst. Když byste se podívali do blogů z minulých Vyškovů, tak tam chválu na Acapulco najdete už v roce 2014. No prostě je to tam boží. Sešli jsme se tam i s Jardou Petrášem a Petrem Jindrou, parádní pokec ve čtyřech. To jsme ještě vtipkovali, jak je proženeme. Heh.

Seznamovačky zahajujeme otřesnou snídaní na MOLce. Ale Jirka hrozně toužil po kávě z MOLky, tak co naděláte. Když nad tím tak přemýšlím, tak za ten opět hrozný výsledek nemůžu já, ale začalo to už tady. Jirko? :-) Trať není žádné překvapení. Klasická Ivanovická brána, klasická Račická a klasická Podivická. Tedy, klasická. Řekněme odpovídající délce a tvaru let posledních, nikoliv minulých. Třeba Podivickou si pamatuji mnohem delší a když to Jirkovi vyprávím, kouká na mě jak na důchodce, který tady závodil ještě s MBčkem. Já jsem obráceně Podivickou ani Bránu nejel, takže to pro mě byly úplně nové RZty. U Račické zase chyběl retardér, který na ní vždy byl v takovém rychlém úseku, kde jsou horizonty a navazuje se na poslední lesní pasáž před vracáky u cíle. Skoro mám tendence nevěřit, že to není chyba itineráře. Ostatně už se mi v roce 2015 stalo, že průjezd jakýmsi JZD nebyl vůbec v itineráři popsán, a přitom tam byla páskami a balíky namotaná trať. S Romanem Švecem tuto historku dáváme rádi k dobru.

Jestli něco na seznamovačkách nemám rád, tak je to bezohlednost. Rozumějte, když píšu rozpis, tak se stejně dívám do zrcátek, speciálně v prvním průjezdu, jestli za mnou nejede někdo, kdo už jede druhý/třetí průjezd. Tedy jede mnohem rychleji než já. A když ano, tak prostě uhnu, jakmile to jde. Ale to někteří borci (a fakt nejde o nějakou špičku startovního pole) vás prostě budou za sebou držet i kdyby cokoliv. A můžete na ně třeba blikat nebo troubit. Jediné, co vám zbývá je zastavit, nechat ho odjet a za kilometr ho zcela legální rychlostí zase dojedete a zase vás nepustí. Jako co si tímhle kdo dokazuje? Nezávodí se až ten další den? Jinak seznamovačky takový pohodový standard, který je zakončen večeři. Kde? No kde asi, v Acapulcu si už pomalu tykáme s obsluhou. U stolu se scházíme ještě s Honzou Dohnalem, Ivošem Vybíralem, Jardou Petrášem, Petrem Jindrou a dalšími chasníky. Pohodový, společenský večer. Protože tento blog dopisuji zpětně měsíc po soutěži (a vydávám víc jak půl roku po ní, až tak mi ten Vyškov nechutnal) a právě se zavedla nová opatření proti COVID19, tak tato večeře ve společnosti mnoha lidí zní právě jako slušné sci-fi. Po skvělé večeři jedeme zase na RZ Račická, tedy na ubytování. Já si ještě v tiché obci zapálím doutníček a poslouchám to dokonalé ticho. Vážně, není tam slyšet žádná dálnice, silnice, nic. Ticho. Sedím přímo u tratě, je asi deset večer, koukám na tu prázdnou silnici a říkám si, že to je vážně jak klid před bouří, protože za pár hodin bude tahle silnice zavřená a poletí tu sakra rychlá vozidla. Třeba tatrabusovo WRCčko.

Probouzíme se do dobré nálady. Auto je nachystané, my si dáváme v zázemí ADAM Cupu snídani a po chvíli vyrážíme směr první RZ, což je obrácená Podivická. Tuhle RZ mám hodně rád, vloni jsme na ní udělali defekt, respektive svlékli gumu z ráfku. Není zde moc prostoru pro zahřívání, zejména, když proti vám jedou auta. Nicméně přijíždíme na start a už vidíme ten průšvih. Od startu se táhne fronta aut, za námi se samozřejmě nadále prodlužuje. RZ je zastavena. Stojíme tam asi 45 minut, auta kompletně vystydlá a já už ani nevěřím, že nás to chtějí nechat jet. Nechci vypadat jako nějaká primadona, ale ono to auto vážně nefunguje, nezatáčí, nebrzdí. Vše je optimalizováno na výkon, takže se musíte pohybovat v nějakých teplotách, jinak si prostě můžete nabít čuňu.

Po asi 40 minutách jdu k časoměřičům, kde je připraven i předjezdec na projetí tratě. Tak se spolu bavíme a já se ho ptám „hele, to to fakt chcete jet?“ a odpovědí je, že ano. Tak jen nadhodím, že tam už 40 minut stojíme, že už to hraničí s bezpečností a odpovědí je „hm hm, to je fakt hodně, to je dost no“. Za pět minut se fakt startovalo. No co vám budu vykládat, já na studeném autě nezávodím, vždy mi v hlavě trvá než mu uvěřím, že funguje. Vyjedeme, opatrně do první levé čtyři a čtyři a po chvíli je odbočení, trochu ho přetahuju, mám blbě napsané metry. Následuje závod do vrchu a po chvíli vjezd do známého JZD na šotolinu. Tam to totálně podělám, protože prostě jedu podle zvyku. Tedy, že po průjezdu jímkou se může jet naplno. Jenže nedá, jede se v protisměru, trubko. Uwe jde do smyku, já se to snažím ustát, je z toho sice smyk pro diváky, ale úplný nesmysl pro čas. Snažím se dodat si odvahy na šoto, i když to z venku nevypadá, tak podle mě rychleji jsem ji ještě nejel. Necítím se dobře na kostkách, které děsně kloužou, každý rok někoho nachytají a já je znám jen z druhé strany, jak je jet. No ideálka to není, v cíli je z toho „obklad“. A vlastně bych ho čekal i větší. Ale nepotěší, protože fakt jsme měli velké ambice. Druhá rychlostka je Ivanovická brána, která je rovněž opačně, zase jsem takto nikdy nejel a já si dodávám odvahu. Snažím se jet čistě, ale rychle. Z tempa mám radost, Jirkovi se to taky moc líbilo, ale cedule v cíli ukazuje, že jsme zase dostali obklad. A to není dobré. Nálada v autě je jak na Titaniku, když vám řekli, že fakt do té kocábky „kape“.

Tak jedeme na Račickou, kterou za A znám a za B jí mám rád. Hm a co jako, řekl si asi rallyový bůh. Tak odstartujeme, jedeme hezky, ale první mega chyba přichází v průjezdu JZD v Račicích, kde je taková ostrá hrana s šutry a já se rozhodl pro přeřazení 1->2 využít spojku. Jenže….jenže jsem zapomněl si přešlápnout nohu, takže jsem vší silou dupl na brzdu. V autě se ozvalo „Do p**i“ …Jirka: Co?… a já se zmohl jen na „Nic!“. No tak si to pokračujeme a při průjezdu zámeckou zahradou nám začne řvát alarm, že je před námi nehoda. Opět neprojíždím dobře bránu, protože se mi neutrhne zadek přes ručku, tak ryjeme rypákem v tom náspu tam. Jako každý rok. Alarm pořád řve, my hledáme nabourané auto, respektive odhadujeme, kde asi tak bude. Vychází to na zatáčku, která je za horizontem, zvolňujeme, já si všímám diváků, kteří koukají na nás a pohoda. Tak si říkám, že kdyby tam byla nehoda, tak třeba mávají. Vážně žádné auto nevidíme. Jedeme dál. Ale s nahlodanou psychikou, jestli jsme neměli zastavit. Byl tam malý svah do pole, auto mohlo být klidně pod úrovní silnice a my projeli. Ještě v autě to s Jirkou řeším, jestli jsme to nepodělali, že jsme jeli dál. Nemám z toho dobrý pocit, ale už jsme projeli, psychika nahlodaná. Čas zase špatný, nějaká korekce za falešný alarm je nám zamítnuta.

Jedeme jak zpráskaní psi do servisu a říkáme si, že to prostě hodíme za hlavu a pojedeme od znovu. Prostě to zkusíme znovu. Nevychází to, i když už moc chyb neděláme, případně nás toho moc neovlivňuje. Řeknu to na plnou hubu, prostě mi to nešlo. Jiřík taky nebyl úplně bezchybný, trefili jsme antikat a udělali díky němu pomalý defekt. Guma naštěstí vydržela až do cíle a my měli dost času kolo vyměnit. Štve mě to, že jsem na Vyškov kupoval úplně nové gumy, takže jeden krásný, nový Hankook v pytli. Jedeme na poslední Račickou, nahřívám na bezpečném a širokém úseku auto a najednou v dálce vidím pohybující se reflexní vestu. A SAKRA!!! Policista nemá rád, když někdo nahřívá gumy. K našemu „štěstí“ chytli Dana Poláška, který tam stojí a na nás neměli čas. Tak děláme, že tam nejsme, projíždíme a je nám Dana líto. Ani RZ6 nepřináší žádný pěkný čas. Takhle, ztráta na prvního je pod jednu vteřinu na kilometr, což minulý rok by byl mega úspěch, ale stejně, dojet šestí, když chcete jet o první místo? To je trapné.

Tak jsem si řekl, že udělám aspoň radost Jirkovi a půjčil jsem mu Adama, ať ho odveze k rampě a vyzkouší si aspoň na přejezdu, jaké to je ho řídit. Dle reakcí bych řekl, že se mu to líbilo.

Fakt jsem na sebe děsně naštvaný. Ale fakt hrozně. Jsem otrávený, smutný sám ze sebe. Vím, že to celé bylo jen ve mně, nikde jinde. Blbou náladu z Vyškova jsem ze sebe dostával asi týden. Nechtěl jsem o těch závodech s nikým mluvit, nechtěl jsem si pustit ani onboardy, abych tu trapárnu nemusel pozorovat znovu. Nakonec právě podívání se na onboardy pomohlo nejvíc pro zbavená se trudomyslnosti. Tam to bylo vidět o co šlo. Tak jsem se mohl poučit. Díky kamerám JNK, které nám dělají každý závod sestřih můžete studovat i jízdu z venku. A to nevypadalo zase tak špatně. Inu, je třeba zrychlit. Nic víc a nic míň.

Ať se vám všem daří!