„Bohužel (smích). Snažím si to nepřipouštět. Věk je jen číslo. Nedávno jsem si procházel ewrc-results. Závodím už skoro dvacet let,“ nemůže věřit své dlouhověkosti spolujezdec ze severočeské obce Budyně nad Ohří. Ten původně se soutěžemi začal v devětadevadesátém jako mechanik Jiřího Tošovského. „Seznámil nás Martin Hruška. Jsem vyučený automechanik a tak mi bylo nabídnuto jezdit s nimi po závodech. Působil jsem tam tři roky. V roce 2001 pořídil závodní auto Milan Šindelář. Bydlíme nějakých deset kilometrů od sebe a věděli jsme o sobě. Oslovil mě tedy, jestli bych s ním nejel. Po několika sezónách závodění omezil z pracovních důvodů a já dostal první velkou životní nabídku,“ vrací se Jirka ke svým začátkům a pokračuje.

„Ozval se tým Rallyesport Poděbrady a já usedl vedle Vaška Dunovského. Perfektní spolupráce. Vašek se vyjel ve špičkového dvoukolkáře. S Hondou Civic VTi z dílen zlínského týmu Sparrow z toho byly tři úspěšné sezóny, okořeněné mnoha vítězstvími v tehdejší třídě N2. Vrcholem byl zisk šampiónů této třídy i celé skupiny N. Urputné souboje probíhaly s Jirkou Hladíkem a především Šlehym a Sobem (Jan Šlehofer a Zbyněk Soběhart, pozn. autora). S těmi jsme si nedarovali ani vteřinku. Dodnes jsme však dobrými kamarády a rádi na ty časy vzpomínáme. Později jsme s Vaškem občas několikrát startovali se Suzuki Ignis S1600, Citroënem C2 R2 Max a Peugeotem 208 R2. To již však spíše jednorázově. Dodnes jsme v častém kontaktu.“

Další významnou kapitolou tvoji kariéry bylo působení vedle litoměřických pilotů Miroslava Plíhala a Lukáše Pondělíčka.

„S Plihym jsme zpočátku startovali v Citroënu C2 R2 Max a poté se Škodou Octavia WRC v nepřehlédnutelném „mašinkovém“ designu kralovstvi-zeleznic. To byl bezesporu vrchol mé kariéry, na který nikdy nezapomenu. Nejlepším výsledkem bylo v roce 2013 absolutní třetí místo na Rally Jeseníky. Naše spolupráce nadále pokračuje. Například loni v Pačejově jsme jeli špióny Filipovi Marešovi. Pokud by se do budoucna Plihy rozhodl startovat, určitě pojedeme spolu. Ponďa je soudný jezdec a nežene se do přehnaného rizika. Provozuje svůj závodní tým a tak dobře ví, kolik co stojí. Měl vždy krásná a dobře připravená auta – Citroën C2 R2 Max, Škodu Fabia R2 od Vlasy Brůzla nebo Citroën C2 S1600 po Martinu Prokopovi. Nyní disponuje Škodou Fabii S2000.“

Tito jezdci jsou pro tvoji kariéru stěžejními. Navigoval jsi jich však mnohem více. Chceš je vyjmenovat?

„Určitě. Tonda Podvalský přišel jako úplný nováček. Neskrýval nicméně ambice okamžitě bojovat se špičkou třídy. Časově se mu to dařilo a dokázal i vyhrávat erzety, zároveň však chybami nabíral obrovské časové ztráty. Podobným případem byl Honza Jakubec. S oběma jsem jel Hondy od týmu Sparrow. Stejně tak jednorázově s Michalem Mrlinou. Ten byl naopak přespříliš opatrný. Inteligentní borec, ale na soutěže se prostě nehodil. Premiéru ve dvoudenní soutěži jsem prožil s pohodářem Honzou Jinderlem na jeho domácím Českém Krumlově. Jednorázově jsem zaskakoval vedle Jirky Hladíka, dravého Vendy Kopáčka a Martina Búše. Ten byl šikovný a nadějný. Na další závodění mu však chyběly prostředky. Jednu Barumku jsem měl jet s Dominiquem Laurentem. Pouze jsme odtrénovali a na technické přejímce nás vyloučili kvůli neodpovídající homologaci. To mě mrzelo moc. Dominique je totiž skvělý, pohodový člověk bez jedné nohy. Krásný byl start na Valašce s Milošem Vágnerem v Mitsubishi. Perfektní pilot a člověk. Několik závodů jsem absolvoval s Václavem Černínem. Vyhrál projekt Rally Talent, ale pak to vzdal. Jednu sezónu jsem strávil vedle Tomáše Pospíšilíka. Rychlý jezdec, ale nepodařilo se mu přepnout hlavu z autokrosu na soutěže.“

Uplynulou sezónu jsi navigoval nováčka Dominika Nwelatiho.

„Dominik je opatrný, hrozně učenlivý a dbá rad. I když se nevyvaruje nějaké chyby, vezme si z ní ponaučení. Má za sebou první sezónu. Dařilo se mu soutěže dokončovat. V tom chceme pokračovat, sbírat další zkušenosti a postupně zrychlovat. Doufejme jen, že pandemie neznemožní odjetí kompletní letošní sezóny.“

Česká rallyová scéna trpí delší dobu nedostatkem spolujezdců. Můžeš poradit mladým klukům a holkám, jak začít?

„To je právě těžké. Není to jen o usednutí do auta. I spolujezdec musí někde nasbírat zkušenosti a něco se dozvědět. Každý by si zároveň měl uvědomit, že jde o krásný, ale nebezpečný sport, který neodpouští chyby. Proto jedněmi z důležitých faktorů jsou preciznost a zodpovědnost. Podle mě je ideální vytvořit mladou posádku pod dozorem zkušeného patrona. Jenže těch ikon, předávajících ochotně zkušenosti, jako byl třeba Jaroslav Ginsl, je u nás momentálně hrozně málo. Nelze se pak divit, že když se posádka sehraje, vydrží spolu léta. Kvalitního mitfáry se málokdo jen tak vzdá. Nejvýraznější ukázkou jsou Vašek Pech a Petr Uhel. Ale také Míra Tarabus s Danem Trunkátem, Roman Odložilík s Martinem Turečkem nebo Honza Černý s Petrem Černohorským spolu jedou už dlouho.“

Nyní odbočme. Kromě klasických soutěží máš za sebou již několik účastí na slavné Rally Dakar.

„Nejen na Dakaru, ale i závodech Baia v Maďarsku, Polsku či Španělsku. Několikrát jsem tvořil posádku s Davidem Vršeckým a Pepou Kalinou. David prokázal obrovský talent na dálkové soutěže. Dokázal se perfektně přizpůsobit rozpisu, přestože do té doby seděl v závodech tahačů na okruzích v kabině sám. V Polsku jsem jel jednorázově s Karlem Trněným a Václavem Pritzlem a ve Španělsku s Martinem Prokopem a Jendou Tománkem. Ještě tam byl Tunis s Martinem Kolomým a opět Jendou Tománkem.“

A co ten Dakar?

„Poprvé jsem tam byl v roce 2015 jako mechanik s týmem Buggyra. Další rok jsem vytvořil posádku s Jaroslavem Valtrem a Josefem Kalinou v Tatře Phoenix. Podařilo se nám spatřit cíl a Pepa mě navíc hrozně moc naučil a předal spoustu zkušeností. V letech 2018 a 2019 jsem jel s Alešem Lopraisem a Jendou Tománkem. Loni jsme měli jet „malé“ auto týmu MP Sport s Martinem Kolomým. Náš start však zhatila velká nehoda při testu. Letos jsme s Jendou Tománkem a Tomášem Kašpárkem jeli rychlou asistenci Aleši Lopraisovi. Jeho auto postihly technické problémy a naše pomoc jemu nám znemožnila soutěž dokončit.“

Máš ještě nějaký motoristický sen?

„Na Dakaru je už samotné spatření cíle ohromným úspěchem. Každý, kdo dojede, obdrží pamětní placičku. Ty mám tři, ale Beduín je Beduín. Dostávají ho vždy první tři v každé kategorii a je snem každého „Dakaristy“. Jen si nejsem jist, pokud bych ho získal, zdali bych měl ještě motivaci podstupovat znovu ten fyzický i psychický zápřah. V klasické rally bych samozřejmě rád absolvoval podnik světového šampionátu. Zůstávám však nohama na zemi. Závěrem bych chtěl poděkovat rodině a přátelům, kteří mě podporují celou kariéru.“