Pavel Vydra - eWRC.cz
8. 4. 2021 10:26 − 2463× − 2

Vzpomínka na Jiřího Seligera: “Talentovaný bouřlivák”

V necelých třiasedmdesáti letech zemřel v březnu teplický soutěžák Jiří Seliger.

Začal závodit v letech 1974 – 1975 nejdříve s Fiatem 127, pak se jeho doménou stal “žigulík”. Jeho jízda, která byla často na hranici, nedala soupeřům spát, protože se jednalo vlastně o svatební dar, mírně upravený na soutěže. A on se s ním umísťoval na bedně…

V první kompletní sezóně v roce 1976, kdy se na sedadle spolujezdce střídali Václav Hejduk a Jiří Šén, vyhrál v Kamenici nad Lipou (6. absolutně) a byl druhý v Rallye Klíč. Společně s “bednou” v Toužimi to stačilo na postup do Přeboru ČSR. S Antonínem Kounovským vybojovali v roce 1977 celkové šesté místo ve třídě A1 1600 , když se jim nejvíce dařilo v Českém Krumlově, kde byli čtvrtí a v Plzni, kde jim patřilo sedmé místo. Další sezóny jsou spojeny s Miroslavem Pláničkou, který byl sice uveden jako jezdec, neboť klubový vůz VAZ 21011 MTX byl zakoupen v AMK Sklounion Teplice na něj, ale na erzetách řídil Jirka Seliger. Šest soutěží v roce 1979 v oblasti A ve třídě A2 1600 znamenalo šestkrát stupně vítězů – vyhráli v Litvínově, Kamenici, Příbrami i Toužimi, byli druzí v Plzni a třetí při Rallye Kavalier Sázava. V Litvínově byli navíc devátí abolutně. Celkově to znamenalo prvenství v OBL-A třídy A2 1600 a jasný postup do Přeboru ČSR. Ani tady se neztratili, když nejlepší výsledek zajeli v zimní Rallye Jičín, kde jim patřilo páté místo ve třídě i absolutně. Celkově skončili v “záplavě” stotřicítek a metalexáckých žigulíků devátí ve třídě a čtrnáctí v absolutním pořadí Přeboru ČSR 1980. Jeli i Sedlčanskou přilbu, což byl v podstatě první český rallyesprint a byli zde devátí absolutně. A v tomto roce také začalo úspěšné tažení Seligera na Rallye Valašská zima. Na sněhu a ledu se cítil “jako ryba ve vodě”. V roce 1980 obsadil sedmé místo v A2 1600 a sedmnácté absolutně. To, že následující rok nepostoupil do federálu víceméně způsobil fakt, že Jičín jel ve třídě A2 1600 a dokončil ho na skvělém šesté místě absolutně, ale zbylé tři soutěže byl klasifikován v á jedničkách…

Zpět k Jičínu a Jirkova příhoda: „Po startu na jedné RZ v tréninku jsme si psali zatáčky a protože jsme se nechtěli vrátit, erzeta byla dost daleko od centra rallye, tak jsme si řekli, že si ji projedem ještě jednou a to musí stačit. Mirek Plánička, se kterým jsem tuto rallye jel, mi to „servíroval“ a já radostí, že už pojedeme zpět, ve chvíli, kdy byla tma, jsem si to „uháněl“ dost rychle. Potom ale přišla ona osudná zatáčka! Byl to z kopce vracák doleva a já jsem to nějak v nájezdu s rychlostí přehnal. Auto šlo po tečně ven ze zatáčky a nepomohlo ještě rychlé zatažení ruční brzdy, kola natočená doleva a my jsme spadli do hluboké závěje a příkopu s tím, že pravá strana, jen těsně minula asi o 10 centimetrů pěkně tlustou břízu! Mirek začal řvát, že pokud máme nějakou „krizovku“, tak že je to vždy „na jeho stranu“! Po chvíli hádání, že za to nemůžu, a že je to jen otázka náhody, jsme se uklidnili a začali přemýšlet, jak z toho ven. Když jsme vylezli přes sníh na cestu, zjistili jsme, že nám kouká ze sněhu pouze zadek auta a není v našich silách, auto vyprostit! Tak jsme si řekli, že počkáme, že určitě někdo taky trénuje a pomůže nám. Pak jsme si sedli do auta, zjistili jsme, že nemáme ani polovinu nádrže benzínu a protože mrzlo, jak v ruským filmu, na chvíli jsme si zatopili a dali „cigárko“ a diskuzi na téma, jak dlouho tam asi ještě budem. Věřte nebo ne, ale po několikátém nastartování, se nám zásoby benzínu zmenšily natolik, že jsme došli k závěru, že to nemá cenu a musíme odejít. Nad námi byla velká stráň, měsíc svítil jak v úkole a mrzlo dohromady s větrem. Potom jsme si všimli v dálce nad námi světla, tak jsme si řekli, že tam zajdem a možná mají telefon, nebo auto a pomůžou nám. Dost neradi jsme opustili auto, kde byla sice už taky zima, ale stále to bylo lepší, než silný mráz a vítr venku. Oba jsme měli „klubové bundy“ a oteplovačky, ale na nohou pouze maratónky, tedy ty nejméně vhodné boty, pro chůzi v hlubokém sněhu!“

Nedařilo se jim moc při Rallye Klíč, kde byli desátí, ale třetí místo na Slovácké rallye a druhé v Příbrami znamenalo nakonec celkovou bronzovou příčku v Přeboru ČSR A1 1600. Ale úplně na začátku sezóny se prezentovali skvělou čtrnáctou příčkou při mezinárodní Rallye Valašská zima a druhým místem ve třídě A nad 1300, když za jejich zády zůstaly stotřicítky a žigulíky se zvučnými jmény za volanty.

Další starty byly bohužel už jen sporadické. O rok později dosáhli na Valašce na nejlepší umístění, kterým bylo s vozem VAZ 2103 třinácté místo a vítězství ve třídě, když druhého porazili o devět minut. Navíc byli součástí týmu VÚPGT, který skončil druhý a porazil mimo jiné i silný Barum team. Poslední soutěží Jiřího Seligera byla Valaška v roce 1984, kterou jel s Janou Nesrstovou, ale po pěti erzetách museli odstoupit. “Jirka jezdil hodně rychle, sedět s ním v autě, to byl velký zážitek,” vzpomíná na kolegu mimo jiné vítěz třídy na Mitropa Cupu z roku 1994 Milan Jurka a pokračuje: “Jezdil jsem s ním asi tři roky jako mechanik a na “kukačku” na různé soutěže. Takový dar, cit pro auto, měl opravdu málokdo. Vědomě porušoval fyzikální zákony. Pro mě jako šestnáctiletého kluka to byla obrovská škola, které jsem pak využil při vlastním závodění.” Milan Jurka se dostal díky Seligerovi k servisování špičkových jezdců, kteří startovali na Barumce – Larsu Ericu Waldfridssonovi, Johnu Pricemu, Dereku Crothersovi a dalším. Price dokonce na Barumce v roce 1983 dojel za jejich pomoci šestý absolutně a druhý ve třídě. “Díky Jirkovi, jsem si sáhl jako mechanik na polotovární Renault 5 Turbo Walfridssona, neskutečný zážitek…”

Jiří Seliger startoval na začátku kariéry s Fiatem 127 i v závodech do vrchu a párkrát se umístil na stupních vítězů, třeba v Sušici 1976 nebo na domácí trati v Bílině. Byl velice uznávaným jezdcem, který dokázal zajet výsledky i proti soupeřům s daleko kvalitnějšími vozy, ale podle kamarádů mu občas ubližovala jeho “prostořekost” a asi i upřímnost. Občas pronesl hlášku, kterou ne každý skousl. A možná právě to zapříčinilo, že se nakonec nestal členem týmu JZD Slušovice, kam měl pro svůj jezdecký talent namířeno. Měl tam být oficiálně zaměstnán jako zahradník (byl jím vyučen), ale ve skutečnosti se měl posadit za volant “odloženého” závodního žigulíku.

V posledních letech, když se Jirka Sirka, jak se s oblibou nazýval, dělil o své zážitky a vzpomínky, končil zpravidla větou oblíbeného zpěváka Waldemara Matušky: “To všechno vodnées čas…”

Foto: Archiv Jiřího Seligera, Milana Jurky a autora

Komentářů celkem: 2
9. 4. 2021 11:07
0 0
Díky moc za tuto vzpomínku... myslím, že všichni Tepličáci, kteří se pohybovali okolo rallye a s Jirkou se znali, na něj nikdy nezapomenou.
10. 4. 2021 16:42
1 0
Jo jo, Jirka byl neskutečný chlap, kamarádil jsem se s ním až do posledních chvil. Táta, když mi o něm kdysi vyprávěl, říkal, že je to řidič, který jezdí neuvěřitelnou střelbu na té pomyslné hranici fyziky. že s ním jednou jel a že se tak v životě nenavál. :D :D :D A ta jeho prostořekost, jak se píše v článku, nazval bych to spíše Mluvou s pravými významy slov, na nic si nehrál a říkal věci tak jak jsou. Jirko, měj se i tam báječně.
Pro komentování je třeba se nejprve přihlásit!