Nebo alespoň jeden z nich.

Obvykle začínám blog tím, že ve čtvrtek jedeme na závody. Tentokrát ne, protože jsem na ně nejel z Prahy. Celý týden jsem trávil s rodinou u mé sestry na dovolené v Uherském Hradišti. A jak jinak uzavřít dva týdny dovči než na rally? Ideálka, ne? Ba co víc, rally mi začíná v nemocnici kvůli povinnému testu na COVID. Takže poprvé v životě jsem se nemusel trápit na D1, poprvé v životě jsem nepřijel na přejímky a ubytko pozdě. A co víc? Poprvé v životě jsem neměl vůbec nic společného s administrativní přejímkou. Jirka to zařídil sám po cestě. Pak si pro mě dojel do UH a jeli jsme se ubytovat, kam jinam než do Trnavy, přímo na RZ Kopná (ofiko povoleno ředitelstvím). V penzionu Karolína už jsme jednou bydleli. S Jakubem a Verčou Římalovou v roce 2019. To je ten rok, co jsem si na shakedownu zlomil prst a pak dojel druhý. Majitel penzionu po mě tehdy chtěl podpisovou kartu. Dal jsem mu ji s obvyklou vidinou, že skončí někde v koši. K mému velkému překvapení jsem ji našel zarámovanou na zdi vedle hvězd jako Enge, Kresta, Valoušek, Rujbr, Havelková, Římalová. Potěšilo velice. Co je rovněž tradiční je gyros ve Zlíně. Ve čtvrtek tam na něj vždy jezdíme, ani tentokrát jsme nevynechali, následovalo pivko a doutníček zpět na ubytku v liduprázdné a tiché Trnavě. Viděl jsem padat hvězdu, něco jsem si přál.

Foto: František Dušek

Kopná měla na programu tři testy. Naprostou klasiku Kameňák, Kopnou a Hvozdnou. Kameňák je brutální rychlostní zkouška v lesích, nahoru dolů, silnice je úzká, v podstatě užitková cesta s různými kompresemi, katy, kopanci a je neskutečně jednoduché udělat tady chybu. A když tu chybu uděláte, je to jako ve Finsku, hned vás to vytrestá na kastli.

Kopná je oproti tomu zkouška, kde začínáte na širokém kvalitním povrchu, abyste skrze úzký bahnitý úsek sjeli zpět na široký, následně odbočíte v Trnavě a jedete levá-pravá-levá-pravá-retardér-levá-pravá atd. v plných kulích až do lesa, kde se dostáváte ke klenotu této zkoušky, sjezd do Všeminy. To je totálně brutální horská dráha, kde jedete naplno do kopce na slepý horizont, který držíte a auto se trochu nadechne, přeskočí a jedete prudce dolů a zase prudce nahoru. Odkrvení hlavy zaručeno. Jako fakt. Následuje přejezd dalšího horizontu a skrze pasáž rychlých zatáček, vše opět z kopce padáte v lese dolů. Chyba vás stojí auto a minimálně modřiny. Do dlouhé roviny před poslední sérií zatáček i s Adamem vjíždíte v cca 150ti. Koukal jsem se na onboard, nekecám :-).

A Hvozdná? To je taková klasika, která se vrátila, protože opadl prasečí mor. Je to velmi rychlá zkouška, která má spíše letečtější úseky. Ale tím je právě nelehká. První je k vysílači, následuje dlouhý úsek pod plným plynem až k lesu před Hvozdnou a pak po výjezdu z Hvozdné, kde to neskutečně kope.

Ani jedna rychlostka není nic odpočinkového, ale mojí výhodou určitě je, že je všechny znám, že už jsem na nich na rozdíl od některých jiných jel.

Náš Uwe prošel přes zimu omlazovací kúrou. Ne že by něj byla nějaká evoluce, to ne, ale dělali jsme revizi tlumičů, převodovky, a hlavně jsme odvezli motor, aby na něm bylo správně uděláno časování a rozvody. Když jsme si motor vyzvedával, tak mi byla položena otázka „Hele, jak to auto jelo?“. Následně jsem pochopil, že od rány v Hustopečích jsme ty rozvody měli špatně a můj pocit, že je Uwe takový línější oproti ostatním byl oprávněný. Super, tak teď už se jen probrat pořádně v hlavě, využít to, že teď je vše správně a jet dopředu rychle.

Foto: František Dušek

Seznamovačky jsme projeli totálně na pohodu, dva průjezdy vším a po obědě ve Slušovické pizzerce jsme dali třetí průjezdy. Klasika, abychom viděli, kde je vyšlapáno od těch, co to prostě musí strkat mimo silnice. V pátek jsme měli i shakedown, který byl klasicky narvaný k prasknutí, takže čekání v řádu desítek minut na start byl standard. My ho projeli asi 4x, nebyli nejpomalejší, ale ani jsme se nesnažili být nejrychlejší. Cílem bylo otestovat auto. Takže sorry fotografové, ale ani jednou jsem před cílem nezatáhl za ručku, protože jsem si nechtěl zase zlomit prst :-).

Bylo krásné být zase na závodech, potkali jsme spousty známých tváří a domluvili jsme se, že se potkáme v Trnové v hospodě, která má otevřeno. Už ani nevím co to je jít do hospody na pivo. Tak jsme večer vyrazili. Na zahrádku. Sedíme, kecáme a najednou zevnitř vyjde Ondra Novák od Štuksů s tím, že sedí uvnitř a ať tam jdeme. Šli jsme. Ani nevím, po jaké době jsem seděl uvnitř restaurace, kde mi někdo přinesl něco k pití. Nádherný zážitek.

Již bývá tradicí, že večer před závodem sedím někde venku s doutníčkem a celé si to rovnám v hlavě. Tento večer nebyl výjimkou. S Jirkou jsme tlachali na penzionu, užívali si ticho vesnice Trnava s podkresem zurčící vody potoka. Romantika hadr.

I když po probuzení ještě neprší, pohled na meteoradar ukončuje veškeré naděje na to, že by zrovna na RZ pršet nemuselo. Míří k nám velký mrak nacucaný vodou a tím se odpověď na otázku „Jaký gumy?“ stává poměrně jednoduchou. Co možná nejmokřejší. Startujeme v 10:22, takže totální pohoda, jsme v servisu a fakt příšerně lije. Tak na sebe tak všichni koukáme, na mokrých Hankookách jsme ještě nikdo nejeli, ale prý fungují dobře. Spíš máme obavu z katů, které zejména na Kameňáku promění čtyřkolky v bahniště a pro slabou předokolku to může být konečná, když vám to někam ulítne.

Rampa je schovaná za servisem u té dostihové dráhy. Je skoro zázrak, že tam nějaká rampa vlastně je při všech těch opatření. Nicméně toto je jeden z mála kontaktů s časoměřiči, který máme. Předávají nám časovou kartu. Jinak vše probíhá bezdotykově, ukazují časy z mobilu z jakési apky, která si vyčítá časy přes identifikátor, který máme nalepený na bočním okně. Pro mě novinka.

Jedeme čtyři úplně nové mokré gumy a směr Vlčková na RZ Kameňák. Tato RZ se ten den jede 3x a je jedna z nejtěžších. Však už jsem psal proč. My ji projíždíme klidně. Neříkám vlažně, snaha byla, ale je z toho čtvrtý čas. Tomáš Arnošt je na úvod rychlejší o 8 vteřin, což mi tedy zrovna 2x nevyhovuje. My dva se primárně poměřujeme mezi sebou a bez ohledu na to, jak jedou ostatní, chceme být jeden před druhým. Moc si neužívám ten nový úsek za původním cílem, který vede po přejezdu. Jsou to dlouhé roviny, přes silnici teče voda, pak najednou brzdíte, vidíte bláto a pořád se jen modlíte, ať to auto drží stopu a necestuje nikam pryč.

Na druhé RZ zaznamenáváme rovněž čtvrtý čas, ale padáme na páté místo, protože Piotr nám dal vteřinu a my byli před ním o půl vteřiny. Obecně ztráta na bednu není neřešitelná. Na Piotra ztrácíme 0,6s a na Tomáše 9,2s. Co je nejdůležitější, vím přesně, kde se dá zrychlovat. Naopak Tomáš mi říká, že moc nemá kde, že ví, že třeba Kameňák pojede stejně. Což byla vlastně dobrá zpráva. Každopádně na Hvozdné máme první malý moment, kdy se snažím objíždět obří díry ve stoupání k vysilači, ale jen se trochu dotkneme trávy u cesty, už nás přilehlé pole začne stahovat mimo cestu. Nepříjemná chvilka řešená vrknutím a tím pádem navrácení do správného směru nás ale stojí výkon. Následuje klidné projetí celé RZ, hlavně bez chyb. Nejvíc ztrácím v levé 5 na konci dlouhé, rychlé pasáže. Z minulých let si pamatuji, že tam vždy bývá hodně vytaháno, tak jedu opatrně. Jenže čtyřkolky respektovaly antikaty a je tam vážně jen hladký asfalt. Tam jsme nechali batoh. V cíli na mě čeká moje Verča i s dcerou Rozárkou a synovcem Honzíkem. Přišli pozdravit tátu/strejdu. Děláme fotečku pouhou, pro rodinu, loučíme se a jedeme do servisu. S Jirkou si říkáme, že prostě zrychlíme, že tohle tempo je sice fajn, ale cítím, že jak Uwe, tak já, máme rozhodně na víc.

Přeskupení trvá 40 minut a k tomu přičtěte 30 minut servis. Takže slušná flákárna. Gumy neměníme, auto prochází jen detailní kontrolou, odvzdušňujeme brzdy a vyrážíme opět na Kameňák.

A Honzíka s Jirkou to začíná fakt bavit. Dodali jsme si odvahy a začali fakt závodit. Jeli jsme rychle, bez chyb, plynule dopředu. A hned z toho byl druhý čas, naopak Kryštof Zpěvák dělá chybu a z čela se propadá na páté místo. My se díky tomu posunuli na čtvrté a od třetího místa nás dělí 0,0s. S Piotrem jsme na nule. Sami sobě jsme dali skoro 20 vteřin. Od bedny nás dělí cca 2,5 sekundy, protože jsme hodně dohnali i Tomáše. Dodává nám to odvahy, kontrolujeme zodpovědně tlaky a jedem na první průjezd Kopné.

No a tady nám to zachutnalo, to jako jo. Pořád bylo hodně míst, které by šlo jet více drze, řekl bych, ale rozhodně se snažíme jet velmi rychle. Jinak na této RZ je novinka v podobě dodatečného přírodního retardéru asi 500m po startu, nechápu proč. Rozjedete se od startu, projíždíte levou zatáčkou, která utahuje a hned musíte brzdit do objetí nějaké kapličky. Nikdy to tam nebylo a v následující levé pět, která klouže se nikdy nic nestalo. Úplně zbytečné, ale co se dá dělat. Nebyly tam ani antikaty, takže to místo bylo samo o sobě mnohem nebezpečnější, než kdyby tam tento zpomalovák nebyl a my prostě museli brzdit do té levé pětky. Každopádně se snažím jet na drzáka Všeminu, aby z toho byl dobrý čas. V cíli jsem hodně zvědavý na čas a při pohledu na tabuli nechápu. Máme čas 8:12,6 a Jarda 8:49,7, Piotr 8:30,3. Tak to nás extrémně potěšilo, ale spíš jsem to bral jako chybu. Připomnělo mi to rok 2013, když jsme s Tomáše Kosánem dojeli do cíle Čečelovic a zjistili, že jsme tam dali druhému asi půl minuty. Taky jsem tenkrát nevěřil. Tahle parádička nás najednou vystřelila do vedení s náskokem 3,3s před Tomášem Arnoštem. Piotr už ztrácel přes 17s. Čas jsme si avšak museli vybojovat i mimo RZ, protože i když nám časoměřička ukazuje stejný čas jako stopnul Jirka na hodinkách, druhý časoměřič nám oznamuje, že máme čas o deset vteřin větší. Jirka se hned ohrazuje a následuje volání na ředitelství a stykařovi, aby se daná situace prověřila. Do auta dostáváme z ředitelství zprávu, že čas byl upraven na ten správný. No a od té chvíle za námi všichni chodili, co se stalo, proč jsme ztratili 20 minut. Eeee, cože nám to s tím časem udělali? :-)

Za stopkou zastavujeme u Jardy a vidíme, že má zbořený předek. Oba sedí v autě, tak za nimi dojdu, co se stalo. Jarda říká, že trefil retardér. Když se dívám na jeho auto, tak měl podběh, brejle a držáky úplně namáčknuté na gumě. Ohnutý blatník, který měl zlom přesně nad kolem. Nemusel bych, ale v duchu fair play hned říkám Jardovi, ať to jde řešit, protože si jinak v první levé zatáčce rozřízne o ten blatník kolo a pokud ne, tak mu ho zničí ten zničený, přitisknutý podběh. Najednou jsme u toho všichni čtyři a společně jim opravujeme auto. Přes křížový klíč jim Jirka pomáhá rovnat ten podběh, já rovnám blatník a pak s Petrem Jindrou ještě fixujeme kabelové svazky, které tam volně plandají a utrhaly by se. Byla by to zbytečná škoda. Kluci nám děkují za pomoc, že to máme u nich. Nemuseli jsme, ale nejsme svině, pomůžeme. Ať se rozhoduje na trati. Oni by určitě pomohli nám, kdyby to bylo opačně.

Tohle zdržení není špatné, není moc čas přemýšlet a hned musíme valit na další RZ. Tou je druhá Hvozdná. Opět se zlepšujeme, za Jardou zaostáváme o nicotných 1,1s a 0,2s za Tomášem. Tedy třetí čas. Trochu mě probudil průjezd leteckým úsekem, kde čtyřkolky udělaly kat. Tak jsem ho projel a ve 125Km/h se Uwe vrací na cestu dveřmi napřed, protože dostal bodlo do ližiny od krajnice. Uff. Co je horší, vjíždíme do zatáčky přímo u cedule Hvozdná a jak narovnám auto, tak vidím, že pod úrovní cesty je Opel Adam a Piotr, šli přes střechu. Viděl jsem je jen asi vteřinu, oba z auta a nikdo na mě nemává. Alarm neřve, jedu pryč. Do posledního servisu tak vjíždíme s Tomášem Arnoštem v třech vteřinách rozdílu. Sedíme u UP a na rovinu spolu řešíme co s gumami. Před námi jsou dvě RZ, obě plus/mínus 11 Km dlouhé, jedna je víc v lese a druhá víc v otevřeném terénu, takže v jedné bude vlhkost zůstávat, druhá naopak bude sušší. A co na to radar? Radar říká, že pršet nemá. Podíváte se na oblohu a tam tmavé nacucané mraky. Jestli zvolím blbě, tak se propadneme, kdo ví kam.

V servisu maximální soustředění, žádné hihihihahaha, tým rychle obouvá u Hankooku druhou suchou střední směs, abychom měli připravené obě varianty. Do poslední chvíle na auto nic nedáváme. Ano, taktizujeme. Něco mi říká, že mám jít do suchých. RZ Kopná je celá suchá až na Všeminu a tam to už není do cíle daleko. R5ky to ještě na Kameňáku vysuší, správně poznamenává David s kterým to řeším jako další názor. Nakonec se osměluji a volím suchou variantu. Děj se vůle Boží.

Kameňák na suchých projíždíme odvážně. Bojím se, jestli jsem neulil start. Čas do RZ odpočítávám vždy já, tím si do hlavy nastavím to „tik tak“ a snažím se vystřelit, jakmile v hlavě i na hodinách je nula. Jenže tady mám v hlavě nula (doslova), ale hodiny ještě tak přesvědčivé nejsou. Alespoň mi přijde. Taková čerstvá nula, řekl bych. Hrkne ve mně, ale snad to bude dobrý. Hodně ztrácíme ve vracících a odbočeních, kde je hodně vytahaného bahna a štěrku. Tam Uwe nechce vůbec zatáčet, až to vypadá jako pomalý defekt. Bohužel takových míst je na Kameňáku dost. Snažíme se natahovat brzdné body, ale ne za cenu ztráty plynulosti. V cíli máme lepší čas než v druhém průjezdu asi o vteřinu. Zastavujeme, regulujeme tlaky a já hned vyndávám telefon, abych se podívám, jak tuto RZ zajel Tomáš. Velká úleva, dali jsme mu 7,2s a gumy nám drží, defekt nemáme. Protože on jede na mokrých, tady to byla zkouška, kde nám měl nandat. A to se nestalo. Před námi je poslední RZ – druhý průjezd Kopnou. Náskok je 10,6s. A tady si věřím. Tato RZ není oblíbená pro Tomáše, protože zde těžce havaroval. Ostatně já tou jeho zatáčkou taky projíždím v obou průjezdech poměrně opatrně. Tipuji, že už nebude chtít tolik tahat, aby stahoval deset sekund a má mokré gumy, které pojede na hodně suché Kopné. Trumfy jsme měli my. A tak si říkáme „hlavně čistě dopředu, žádné kraviny“. No, párkrát se to nedaří, ale zase jsou místa, která čistěji jedeme. Například ve známem vracáku na podkopce mi po odbrzdění, které bych řekl, že bylo přesné nechce Uwe zatočit, a protože jsem do toho uzoučkého místa asi o půlmetr jinde, už mu musím pomáhat ručkou a celá ta pasáž je do výjezdu poznamenaná. Druhým nehezkým okamžikem je stoupání do prudkého kopce nad Všeminou, kde prostě musíte držet a dát pravou levou pod plným. Snažím se jet čistě, od kraje ke kraji. Uwemu však klouzne zadek na „kupičce jílu“ (sorry Petře :-)) a do té první pravé už míří mírným bokem, což je blbě. Takže reakce plynem, auto srovnám, ale už vám chybí trocha toho výkonu na výjezdu. Na takové srandy nemá Uwe motor. Následná horská dráha a sjezd dolů už jedeme čistě bez blbostí. V cíli je z toho třetí čas 0,8s za prvním. Mohlo to být víc, ale jedna jsme si hlídali Tomáše a bohužel to zase tak čisté nebylo. Odstavuji auto hned za stopkou, vystupuji a běžím zpět do časovky. Jirka taky, takže jsme Uweho nechali napospas nastartovaného u krajnice. Kdyby do něj kdokoliv sedl, tak nám s ním odjel :-). Nebyl čas, ztrácet čas. Tomáš startuje minutu za námi, tedy je za chvíli v cíli a my hypnotizujeme výsledkovou tabuli. Když vidím, jak fixa píše více vteřin, než je náš čas, řvu radostí jak mistr světa. VYHRÁLI JSME KOPNOU. Ihned si třesu rukou s Tomem i Frantou a dojemně jsme se objali s Jirkou. Jeho první vítězství a moje první jinde než na Pačejově.

Po návratu do auta nás čeká nepěkné překvapení. Nemáme benzín. Svítí na mě hladové oko, ručička leží. Ano, benzín jsme si spočítali správně, máme pár litrů rezervu. Odjíždíme velmi opatrně, kde můžu jet 90, tak se plazíme na pětku 60, abych držel otáčky dole a Uwe nežral. Však on se nezdá, je to diblík, ale na normálním přejezdu si vezme tak 20 litrů na sto.

Naštěstí jsme v pohodě v servisu, míříme k rampě, dáváme rozhovor pro Sport5 a jedeme si pro trofeje.

Ty nám předává jak paní Mynářová, tak Zdeněk Pekárek. Bohužel se stala nehoda a skleněná trofej Jirky někde upadla a je „na sračku“. Jirka je trochu zklamaný, ale dostane se mu nové. Já ho uklidňuji, že to má aspoň příběh a že zážitek nemusí být nutně pozitivní, hlavně když je intenzivní.

Máme velkou radost, velikou. Pózujeme pro fotografy, balíme si střepy a jedeme do UP. Je nám jen líto, že u rampy není nikdo z našeho týmu. Nikdo z mechaniků tam nepřišel, přitom je to i jejich vítězství. Byli jsme tam sami. A sami znáte, že radost je větší, když jí sdílíte ve skupině lidí, v celém týmu než jen sami se sebou.

Mimochodem jsem si s sebou vzal chytré hodinky, aby mi kontrolovaly tep. Usmál jsem se, když jsem viděl graf celého dne, jak je tam krásně vidět kdy se jela RZ, kdy byl přejezd, jak je tam delší okno prvního servisu a jak najednou vyletěla tepovka na poslední 2 RZ, kde šlo o všechno. Jednotlivé sekce závodního dne jsem označil S1, S2 a S3.

Děkujeme všem za podporu, ať už materiální, finanční či morální. Díky všem, kterým stojíme za to, aby nám zamávali (že, Honzo Pořízku :-)) nebo nám na dálku drželi palce. Vážíme si toho. Nic nebereme jako samozřejmost.

Kopná byl můj 40. start v rally. Ten další bude v Plzni a my už se tuze těšíme.