„Vyrůstal jsem v nové Habeši kousek od legendární a stále fungující restaurace U Měšťáků. Rodiče moji i většiny kamarádů pracovali ve Škodovce. Vše začalo sbíráním autíček značky Matchbox. Táta mi je vozil ze Západního Německa a Anglie, kam služebně jezdíval. Od malička o mě říkali, že jsem pečlivý. Asi i proto se mi podařilo zachovat sbírku dosud. Modýlky jsou dokonce pořád v originálních krabičkách. Mám jich asi dvěstě, možná třista. Popravdě, nikdy jsem to nepočítal. Poté jsem na rozhraní ulic Havlíčkova a Čechova objevil v Domě dětí obrovskou čtyřproudovou autodráhu. Byl zde vždy velký nával dětí, protože se zde promítaly i filmy. Velkým hitem byl tehdy Vinnetou,“ směje se Karel. Ten k „velkým“ autům přičichl během učení v automobilce.

„Když se na praxi rozdělovaly dílny, dostal jsem se do oddělení zvláštních modifikací. To sídlilo vzadu u haly M2. Tehdy zde pracovali Sváťa Kvaizar a Jirka Kotek. Oba zároveň jezdili se soutěžním továrním týmem AZNP jako mechanici a také spolujezdci. Sváťa navigoval Jardu Jelínka, Jirka Karla Šimka. Byli starší a já pro ně byl zřejmě jen učedník, jehož jméno ani neznali. Každopádně prostředí závodů se mi zalíbilo (úsměv). Následovalo však studium na Střední průmyslové škole v České Lípě. Pobyt na internátu způsobil ztrátu přímého kontaktu s Mladou Boleslaví. Kolem závodů jsem se však toužil nadále motat.“

Olomouc 1986

To se ti podařilo.

„Někdy v devětasedmdesátém jsem šel v Palackého ulici do Svazarmu, kde pracoval Pavel Beneš. Tehdy přední soutěžák, který později emigroval do Rakouska. Nabídl jsem se mu jako mechanik. On mě nicméně odmítl. Prý má svých lidí dost. Doporučil mě však zkusit to u Honzy Bulíře, který tehdy tvořil posádku se svoji manželkou Danou. Ten prý pořád někoho shání. A tak jsem s nimi začal jezdit. K ničemu mě nepustili, ale byl jsem tam (smích). V osmdesátém však následovala základní vojenská služba. Nejdříve v Kadani, pak mě převeleli blíže domovu do Bělé pod Bezdězem, abych se vrátil zpět do Kadaně. Někteří sice tvrdí, jak na vojnu rádi vzpomínají, to však rozhodně není můj případ. Pro mě to byly ztracené dva roky života.“

Po návratu do civilu jsi však brzy absolvoval spolujezdeckou premiéru.

„Nastoupil jsem jako automechanik do Armabetonu, kde dělal mistra Honza Bulíř. Tomu právě končil spolujezdec Jirka Bednář, a jelikož věděl o mém nadšení pro rallye, domluvili jsme se na další sezonu spolu. Jenže náš první společný start v Toužimi 1981 byl zároveň posledním. Naši „stovku“ zradil motor a Honza ukončil kariéru. Sezóna byla pasé a já se začal poohlížet, co dál.“ v Byla z toho sezona 1982 s Josefem Machytkou.

„Pepa pocházel z Jilemnice a znali jsme se z českolipské průmyslovky. Postavili jsme Škodu 110 LS do třídy A1/1300. To byla kategorie pro všechny, kteří chtěli s čímkoliv závodit (smích). V „oblastkách“ nás bývalo okolo čtyřiceti, možná padesáti. Jela se strašná střelba s hroznými auty, většinou bez klecových rámů. Když si na to dnes vzpomenu, bylo to dost nebezpečné. Odjeli jsme Sedliště a Tábor, načež během jedné noční vložky v Litvínově jsme skončili na střeše. Pepík měl rodinu, karosérie byla zralá na výměnu, takže opět konec. A já se chystal na další rok.“

Varnsdorf 1988

Během něj jsi v Plzni navigoval Zbyňka Veselého.

„Zbyněk pocházel ze Žďáru nad Sázavou. Do Boleslavi, kde si našel práci a bydlel na ubytovně, ho přilákala touha závodit. Začínal, sháněl spolujezdce a oslovil mě. Škodu 120 LS si půjčil od Milana Štíchy, který si pro sebe již chystal nové auto a tohle pronajímal. Na první vložce jsme to uvařili. Zbyněk moc chtěl, ale neměl tah na branku. To však již přišel Milan Pelikovský. Po zkušenostech s Veselým se mi moc nechtělo usedat vedle dalšího začátečníka. Přemluvil mě však a půjčili jsme si auto opět od Milana Štíchy. Zde jsem konečně viděl opravdový zájem. Milan byl ochoten věnovat soutěžím čas i peníze. To bylo důležité, protože tehdy žádní sponzoři nebyli. Zrodila se spolupráce, trvající od třiaosmdesátého roku až do jednadevadesátého.“

S Milanem Pelikovským jste dosáhli nejednoho úspěchu.

„Krásný byl rok 1984. Sice to byla „jen“ oblast, ale užili jsme si stupňů vítězů. Čtyři druhá místa ve třídě A/Š120LS nám stačila k postupu do Přeboru ČSR. Zde jsem zažil Rallye Český Krumlov, od toho okamžiku moji nejoblíbenější soutěž. Krásné erzety v nádherné krajině, úžasná atmosféra. Už když jsem tam jel poprvé, připravoval mě na to Jarda Ginsl. Na Jardu vzpomínám moc rád. Strávili jsme u něj v garáži nekonečné hodiny. Hodně mi pomohl a poradil. Mimochodem byl také výborný motorář. Motory však dělal málokomu. Nám je nicméně stavěl a ladil od „stodvacítky“ až po Favorita. Asi i proto nám s Milanem technika držela. V šestaosmdesátém v Pačejově se nám poprvé podařilo vyhrát třídu. Tamtéž jsme vyhráli i dva roky poté a navíc přidali vítězství na mém oblíbeném Krumlově.“

Šumava 1989

Zajímavostí určitě je, že v roce 1989 na Bohemii jsi navigoval pozdější velkou hvězdu Stanislava Chovance.

„To byla jednorázová záležitost. Standa využil, že Milan Bohemku ten rok vynechával, a oslovil mě jako znalce místních poměrů. První dvě vložky nám docela vyšly. Na té třetí však Standa přehnal rychlost v Kolomutech při nájezdu z šotoliny na asfalt a poroučeli jsme se čelně do plotu s betonovou zídkou. Ohnutá náprava znamenala konečnou. Mimochodem seznámení se Standou v pětaosmdesátém ve Varnsdorfu bylo také kuriózní.“

Povídej.

„Na jedné vložce jsme s Milanem spadli pravým bokem do příkopu zrovna v zatáčce, kterou jsme při tréninku zkoumali. Nebylo snadné dostat auto zpět na trať. Tím více, že přítomným pořadatelům se nám moc pomoci nechtělo. V nepřehledném místě v lese se báli pohybovat poblíž projíždějících aut. Když se nám konečně podařilo auto vyprostit, přilétl Standa. Stejně jako my byl příliš rychlý, otřel se pravým bokem o naše auto a zatímco pokračoval, nás poslal zpátky do škarpy. Po závodě se přišel omluvit a na další rallye přinesl flašku moravské slivovice. Tím jsme se skamarádili. Flašku, uzavřenou korkem zalitým voskem, mám pořád neotevřenou doma ve sklepě. Plánoval jsem otevřít jí na padesátiny. Nestalo se. Tentýž plán neproběhl ani o šedesátinách. Asi tedy zůstane pro příští generace (smích).“

Otava 1990

Kariéru jsi ukončil sezonou 1992 vedle Dalibora Mrštiny.

„Rok předtím měl Milan úraz a sezona tak byla neúplná. Já se domluvil s Dádou. Zde jsem se nepodílel na přípravě auta ani týmové logistice. Prostě jsem dělal jen spolujezdce. Stavěl jsem barák v Horních Stakorách a neměl bych na to čas. Věděl jsem předem, že to bude moje poslední sezona. Změnila se politická situace i atmosféra na závodech, přišel sponzoring, vše začalo být o velkých penězích a drahých zahraničních autech. To se mi nelíbilo. Od té doby soutěže sleduji již jen jako divák.“

Co říkáš na současné rallyové dění?

„Mám přehled o domácí i světové scéně. Když se o víkendu něco jede, furt sedím u ewrc-results (úsměv). Sleduji výsledky každé vložky. Bavím se také nad diskusemi, jak se tam někteří hádají (smích). Jedni fandí Ogierovi, druzí Neuvillovi. Pravdou však je, že většina z těch kluků, rozumujících pod přezdívkami na fórech, v závodním autě asi nikdy neseděla. Mým oblíbencem byl Jari-Matti Latvala. Bylo mi ho až líto, že v éře Ogiera a společného působení u Volkswagenu byl pořád ten druhý. Jestli mám však někoho fotky v garáži, je to Ari Vatanen. Když jsem byl teenager, on pro mě byl jednička.“

Krumlov 1992

Jak bys porovnal rallye za tvých časů a dnes?

„Přijde mi, že kdysi byla mnohem lepší parta. Posádky kamarádily, radily a pomáhaly si, vzájemně půjčovaly díly, nikdo na nikoho neházel špínu. Během tréninků se sešlo klidně i pět, šest posádek. Probíhaly debaty, kdo kde jak pojede, co kdo zažil. Večer se pokračovalo v restauracích. V oblastkách bylo hodně lidí z jednoho regionu. My měli takovou partičku Mladá Boleslav, Liberec, Hrádek nad Nisou. Sice to byl ten socialismus, ale mezilidské vztahy byly lepší.“