S pilotem Liborem Kotrmonem a legendárním vozem Ford Escort RS Cosworth ovládli třídu F7 a především vybojovali stříbro v absolutní klasifikaci MČRHA. „Když jsme projeli cílem závěrečné erzety Krásná 2, propukla v autě euforie. Ta pokračovala i po vystoupení ven a sundání helem. V cíli se již radovali vítězní Mirek Janota a Petr Němec a bronzoví Tomáš a Lucka Engovi. Všichni jsme se navzájem objímali a gratulovali si. Jen to potvrdilo vynikající partu v historicích. Pro mě to bylo první pódium a zrovna hned na Bohemce. Vzpomínám na to stále a myslím, že ještě dlouho vzpomínat budu,“ usmívá se slovenská navigátorka a slova chvály má i pro pořadatele. „Letošní Bohemka byla skvělá. Organizace fungovala parádně a moc se mi líbily erzety. Díky střídání technických pasáží s těmi rychlejšími se hodně měnilo tempo. Bylo to náročné, přestože meteorology předpovídaný déšť nedorazil a panovalo krásné počasí.“ Skvělý výsledek posádky se startovním číslem 205 se však nerodil rozhodně snadno.

„U historiků je to hodně o tom, komu vydrží technika. Hodně jich odstoupilo pro technické problémy. Ani my se jich nevyvarovali. Hned na úvodní Městské nás pozlobil interkom. Jak jsme se neslyšeli, pramenila z toho chyba a zhruba dvacetivteřinová ztráta. Z dvanáctého místa alespoň bylo co dohánět (smích). Jak se však říká, všechno zlé je pro něco dobré. Nás to nabudilo, abychom se soustředili a při dohánění ztráty se snažili vyvarovat chyb. Potěšil nás druhý čas na následujících Kvítkovicích a třetí na Chloudově. Jenže pak si auto asi řeklo, že nás má dost.“

Co se přihodilo?

„Ve druhé sekci začalo zlobit turbo. Auto chvíli jelo a chvíli ne. U tohoto Forda je výměna turba hodně složitá a dlouhá. Kluci ho v rámci servisu vždy šikovně spravili, abychom mohli pokračovat. Tak to alespoň chvíli fungovalo, než se vše začalo znovu zhoršovat. Navíc ke konci Krásné 1 se nám rozmontovala řadicí páka a my během přejezdu na Klášter museli provizorně opravovat. Každý servis tak mechanici Milan, Lukáš, Pepa a můj přítel Peter makali, co to šlo. Jsou hrozně šikovní a díky nim se nám nakonec podařilo spatřit cílovou rampu. Mě osobně byla podporou také přítomnost mé rodiny, která dorazila fandit až ze Slovenska. Ke konečnému výsledku nám dopomohlo i odstoupení několika soupeřů. To nás samozřejmě netěší. I to však k motorsportu patří a nám holt tentokrát přálo více štěstíčka.“

Jak se vlastně zrodila spolupráce s Liborem?

„Vše zprostředkoval Vláďa Berger. Ten mě Liborovi doporučil, když s ním předloni nemohl jet Vltavu jeho stálý spolujezdec Honza Krečman. Skvělá soutěž a zkušenost. Jelikož Honza patří ke spolujezdecké elitě nejen v Čechách, laťka byla nastavena hodně vysoko (úsměv). Navíc Ford je velký a krásný závoďák. Ve své době patřil k absolutní špičce. Proti Škodě 130LR, ve které jsem jezdila s Vláďou Bergerem, je to určitě skok. Bylo potřeba si zvyknout. Ale Ford tě prostě dostane na první dobrou (smích). Každopádně jsem měla respekt, ale zároveň motivaci pracovat na sobě a vše zvládnout. Myslím, že každou erzetou to bylo lepší. Loni byla situace divná kvůli koronaviru. Soutěží se jelo málo a já sezonu vypustila. Vrátila jsem se až letos na Kopné opět s Liborem. Tam jsme se domluvili na Bohemce. Sedli jsme si i lidsky. Je to výborný kamarád. Hodně se v autě nasmějeme. Stresu nepropadáme ani ve chvílích, kdy se zrovna nedaří.“

Takže se rýsuje stálá spolupráce?

„To úplně ne. Stálým Liborovým spolujezdcem zůstává Honza. Já za něj pouze zaskakovala během jeho neplánované pauzy. Celou tu dobu nám byl Honza velkou podporou. Snažil se maximálně pomoci a poradit. Zkušenosti má neuvěřitelné. Bylo ale vidět, že by nejraději sám také seděl v závoďáku. Ještě to však nešlo. Na Barumku jsou však již přihlášeni společně. Já jsem spolujezdcem do zálohy (smích). Ve Zlíně nicméně nehodlám chybět tak jako tak. Pokud nepojedu, budu jim dělat mechanika. Jubilejní padesátý ročník bude určitě nádherný a moc se těším. Samozřejmě za každou příležitost svézt se opět s Liborem nebo třeba po čase s Vláďou Bergerem budu vděčná.“

Zmiňuješ Vladimíra Bergera. Zůstáváte v kontaktu?

„Pořád. Vláďa je pro mě prakticky jako člen rodiny. Legendární pilot a výborný, hrozně hodný člověk. Nějakou dobu jsme byli kolegové také v práci a vídáme se i mimo závody. Je takovým mým mentorem. Vždy, když mám nějaké spolujezdecké nabídky, filtruje, ke komu mě pustí a ke komu ne. Možná má o mě strach (smích). Snad nám jednou vyjde společný výlet do Finska na podnik WRC. Určitě by to byl skvělý zážitek. Už proto, že Vláďa ve Finsku nějaký čas žil a vyzná se tam.“

Jak na tebe působí parta v MČRHA?

„Parta a vztahy jsou v historicích výborné. Je to takové familiérní. Samozřejmě po nasazení helem tam nějaká rivalita rozhodně je. Jinak je však samozřejmostí ochota vzájemně si pomoci v případě potřeby. Nevím, jestli to tak funguje také u velkých kluků, ale my večer zajdeme třeba na pivko a pokecáme. A i zde se člověk hodně dozví a naučí. Vždyť těch velkých střelců a legend je zde spousta. Je radost poslouchat jejich historky a vzpomínky na časy, kdy ještě soutěže měly mnohem více kilometrů a závodilo se i v noci. Na Bohemce proběhla hodně příjemná debata s posádkou Jindra Štolfa – Zdeněk Hawel. Jsou to borci, kteří něco dokázali a nemusí již sobě ani nikomu dalšímu nic dokazovat. Skvělí jsou Engovi. Tomáš je absolutní jezdecká špička, hodně toho dokázal a stále dokazuje. Navíc to je pohodový člověk. Lucka je velmi šikovná, skvělá, věčně vysmátá a pozitivně naladěná. Přestože se známe krátce, mám k nim blízko a vždy je ráda vidím.“

Jsem rád, že jsi zmínila Tomáše Engeho. Ten nedávno nastínil zajímavou myšlenku ohledně umožnění historikům servisovat svoji techniku častěji než jen ve vyhrazených servisních zónách.

„S Tomášovou myšlenkou v podstatě souhlasím. Historická auta je dnes opravdu náročné provozovat. A pravdou je, že za dob jejich působení ty servisy byly po každé erzetě. Dnes je skutečně problémem, aby tato technika vydržela odjet několik erzet bez možnosti servisu. Otázkou je, nakolik by zajištění doprovodů a mechaniků navíc jednotlivým posádkám vše prodražilo. Muselo by se to nastavit, aby zůstaly podmínky vesměs spravedlivé pro všechny stejně. Každopádně nějaký ústupek, vyhovující všem, by asi byl namístě. Neříkám, že teď v rozjeté sezoně. Klidně od příštího roku. Nemusíme přece žít v tom samém a můžeme zkusit něco nového. Ještě větší problém však vnímám v nedostatku dílů a lpění na těch úplně dobových.“

Můžeš být konkrétní?

„Třeba některé díly na „historiky“ jsou téměř nesehnatelné a ty dostupnější z „mladších potomků“ nelze použít, přestože jsou téměř totožné. Použití nehomologovaného dílu totiž může znamenat diskvalifikaci, i když to žádnou výhodu nepřináší. Vyjma tedy větší spolehlivosti a šance hezky se svézt ideálně až do cíle. A Tomášův názor, že odstupujeme často zbytečně na banální závady, je naprosto pravdivý. Provozovat historika je náročné. Přece jen jde o techniku starou třicet, čtyřicet let. Ta auta dostávají zabrat. Po každé soutěži je nutná kompletní kontrola. Například u Forda je obtížné sehnat náhradní díly. Většina specifických dílů je dostupná hlavně v Anglii. Navíc v historicích se rozhodně neloudáme. Stačí si porovnat časy se soudobými auty a ty dokazují, že i u nás se jede opravdu rychle. Vážím si příležitosti tato auta ještě zažít. A podobně ohlasy mám i od mnoha fanoušků. Některým z nich to připomíná jejich mladá léta. Užívejme si možnost zažívat historiky v akci. Jsou to ještě ta správná auta se správnou mírou elektroniky. Prostě pořádné železo (úsměv). Ono to nebude trvat věčně a za pár let skončí v muzeu.“

Soutěže jsi vyzkoušela i za volantem.

„(Smích). To už je dávno. Peugeota nicméně pořád mám, byť na něj dlouho padal prach. Nezávodila jsem s ním dobrých pět let. Přece jen po skončení studií přišly priority běžného člověka, jako práce a bydlení. Závodíme pro zábavu a nelze zanedbávat něco důležitějšího. Na přípravu auta tudíž nebyly finance ani čas. Až během poslední zimy jsme ho rozebrali do šroubku a pustili se do repase včetně převodovky, motoru a podvozku. Ve volném čase na něm pracujeme, abychom ho vrátili do dobrého stavu. Uvažuji ho později přepravit do Čech, kde trávíme většinu času, a startovat na zdejších menších podnicích. Zkusit rally by mimochodem chtěl i přítel.“

Kdo bude řídit a kdo navigovat?

„To je dilema. Já chci řídit a jemu je také volant bližší. Možná se tedy budeme střídat (smích).“