Příští ročník bude mít kulatiny. Podnik je držen silou vůle pořadatelů, kteří i přes různé nepřízně osudu, nedostatek peněz se vždy snaží soutěž uspořádat. Škoda, že to takto nemají i jiní pořadatelé. Poslední roky jsou naprostou stálicí úseky jako Ivanovická brána, Račická a Podivická v různých směrech či malých modifikacích. Letos se k tomu přidala ještě nová RZ, která měla nahnat kilometry. Bohužel se stále nedaří probojovat na RZ Kuchlov, která bývala klenotem Vyškova. Opravdu těžká RZ uprostřed lesů na úzké cestě, myslím, že by si jí posádky užily. Bohužel se tam dlouho nedaří dostat nejdřív přes nesouhlas Správy vojenských lesů, pak snad Kůrovec a příště za to bude moct Dagmar Patrasová nebo já nevím. Tím nepodezírám pořadatele, prostě to nejde.

Když jsem viděl v ZU harmonogram Vyškova, tak jsem zajásal, protože se jely tři notoricky známé úseky a ještě ve směru, který mám fakt rád. To by mohl být fakt pěkný sport. Dokonce s přibližujícím se termínem i předpověď počasí napovídala, že by to jako mohlo být fajn. Takže?

Celý příběh začíná klasicky ve čtvrtek přebráním itíku a provedením adminy, tentokrát je to na mě, Jiřík dorazí později. Bydlení jsme domluvili ve stejném hotelu jako Jarda Petráš s Petrem Jindrou a nakonec i s Honzou Dohnalem a Ivošem. Jak jsem se dozvěděl, tak někteří čtenáři už si zvykli, že je zde Pilařovo gastrookénko s hodnocením lokálních podniků, kde jsme jedli. Tak tentokrát to bude jednoduché. Ve Vyškově chodíme zásadně do Acapulca. To si najdete v téměř každém blogu z Vyškova snad od roku 2014. Na doporučení místně znalých je tedy prý ještě dobrá gulášovka s houskou z benzínky mezi Vyškovem a letištěm, kde je servis. Tím uzavírám gastro okénko a pozdravuji Honzu Mikulíka :-). Pojďme radši na ty závody.

Seznamovačky jsou naprostá klasika, tři průjezdy, Jirka je dobře organizuje, takže je to vše na pohodu. Jaké jsou RZ letos?

Topolanská

To je vlastně to, co někteří znají jako Zouvalku (částečně) nebo jako Ivanovickou bránu a rovněž jen částečně. Startuje se od Zouvalky, ale namísto skákání přes křižovatku u Topolan je přesně tady stopka. Jinak je to klasika. Jedna z mála RZ, kde můžete být soutěžící i divák. Díky terénu je totiž před vámi startující auto dlouho vidět. Takže start, dlouhý úsek k odbočce za balík přes ručku a následují dlouhá levá v katu a jen tam dáváte kvalty, dokud nepřejedete horizont a nedostanete se z opačného směru k zatáčce, kde jsem dal svou první mega dýni. Pokračujete do Semerádova retardéru, který (ne)rozrazil a následuje další poměrně rychlý, ale krásný úsek, který pro kvalitu asfaltu a zborcenou krajnici je v jednom místě zúžen balíkem. No a pak klasika, na hlavní, na šotolinu, podjet D1 a skrze další retardér mazat na šotolinovou spojnici, která vás už vyvede skrze dvě zatáčky do cíle. Je to taková rozehřívačka, ale není to úplně jednoduché. Zejména ta šotolinová spojovací cesta v poli je plná ostrých kamenů, kde udělat defekt je poměrně snadné.

Podivická

Naprostá klasika. Start do pravé zatáčky, kde zase mega dýni dal Jirka Kalkus s Vratkem Kubíkem. Pamatuji si to velmi dobře, stáli jsme tehdy na startu asi 30 minut a kluci tam pak přišli od převráceného Peugeota R2 zpět. Překvapivě v prvním úseku byl odebrán jeden retardér, což bylo dobře, on tam byl zbytečný a máte krásnou rychlost. Dojedete do Podivic, kde musíte jet opatrně na kostkách, protože obrovský šmýká. Pak jedete krásným lesem do kopce a zase z kopce a kromě jedné zatáčky to celé držíte. A po chvíli máte tu známou šotolinu v JZDčku. Na tu se vždy těším i když moje průjezdy zde nepatří k divácky atraktivním. A pak? Pak je sjezd z kopce přes mírné zatáčky, do kterých není vidět, ale celé to držíte. No a to už jste skoro v cíli.

Račická

Tak tady vůbec není co dodávat, to je prostě nádherná zkouška, která mění povrch, je na ní ten megaskok kde jsem urazil zrcátko o antikat, stoupání k zámecké bráně, rychlá pasáž přes horizonty, kde minulý rok těžce havaroval Jelínek s Fabií R5, protože mu bouchla pneumatika. Bohužel do tohoto úseku letos pořadatel zařadil retardér. To mě mrzelo, ta nehoda nebyla způsobena rychlostí, ale selháním pneumatiky. To byste pak museli dávat retardéry všude. Jedna změna, která je, že v levé rychlé zatáčce (levá čtyři), která je asi dva kilometry po startu vystříhaná tráva a samozřejmě čtyřkolky to začínají katovat. Kvůli deseti centimetrům. Už je tam samozřejmě pahýl z uraženého plastového patníku. Ten vypadá ostře, tak doufám, že přes to nebudou přejíždět, ale protože těch deset centimetrů je štěrk, raději píšeme „asi bordel“.

Hlubočanská

Jak mi prozardil Honza Mikulík, tato rychlostka vlastně dříve byla typický Vyškov. Jeho slovy „jebete se ve vesnici, přejedete do jiné vesnice, tam se zase jebete po náměstích a odbočkách a zase jedete jinam“. No a vlastně to tak bylo. Hodně rychlý test, začínáte ve vesnici, kde to tam tak různě přes odbočky projíždíte, rychlým úsekem se dostanete do jiné vesnice, zase se tam motáte jak nudle v bandě okolo balíků a mostků a následuje šoto pasáž s rychlou zatáčkou, panely a hrooooooozně dlouhá rovina proti kopci se slepým odbočením na hlavní. Jedete do Hlubočan po silnici první třídy a tam zase přes různé mostky z hlavní sjedete, vrátíte se k ní, „přeskočíte“ jí a přes zase dva mostky z ní sjedete a zase se na ní vrátíte. No a pak už jen zase dlouhá rychlá pasáž (jedna zatáčka, jinak rovina) do cíle. Přímo před cílem se objíždí nějaká zastávka. Nejdřív si říkám „tvl proooč?“, ale pak mi dojde, že to je proto, aby posádky neproletěli v zápalu boje stopkou, která je docela blízko cíli a nepřeletěli hlavní silnici první třídy.

Čtvrtek už nenabízí žádné velké děje, s tratí se seznamujeme úplně v pohodě, akorát jsme se zakecali na obědě v Acapulcu, takže do posledního průjezdu Topolanskou vjíždíme asi v 15:50 a trénuje se do 16h. Řešíme jediný problém, a to že nám pořadatel pozapomněl přibalit do tašky reklamní panely jejich sponzorů. To je ale věc na pár minut, vyzvedáváme na ředitelství, předáváme Víťovi (mechanik) a frčíme dál. V servisu neděláme nic, vše je připraveno, nachystáno a my si dáváme večeři u promotéra Cupu a kecáme s posádkami. Hádejte, kam se půjde večer posedět a krafat? Acapulco? Že by?

V noci zase blbě spím. Respektive prakticky nespím. Neměl jsem večer úplně nejlepší náladu a obecně před závody mám spaní slabší. Když se k tomu přičte blbá nálada = spal jsem asi dvě hodiny. Ale ráno je vše v pohodě, moc se těším do auta a skrze okno hotelu na náměstí ve Vyškově vidím pěkné počasí. Paní. co se o hotel stará nám připravila skvělou snídani, u které se potkáváme s kluky od Pirelli. Paní z hotelu „Chalupa u Městké brány“ je fakt skvělá. Neskutečně milá a ochotná dáma s přístupem dámy z první republiky.

V servisu povinná ranní káva, jsme tam celkem brzy, tedy je vše moře času. Je to takové uvolněné, svítí sluníčko, všechno na pohodu. Asi 30 minut před startem jedeme k rampě a já si už před ní nandavám helmu, protože přejezd na RZ1 je velmi krátký. Tak tak prohřejete kola. Ta helma má však za následek, že vůbec nerozumím na co se mě na rampě ptají a něco tam melu. Ano, už si zase myslím, že jsem vtipný junák.

RZ1 je tu. Budu se opakovat, ale zase si říkáme, že to tempo musí být rychlé, že nesmíme chrápat. S vědomím, že nemáme kdovíjak prohřáté auto startujeme. Snažím se moc nepolevovat i když cítím, že na řadě míst to jde víc. Ale není to vůbec špatné. První příjezd na šotolinu rachtá v převodovce, jak brzdím agresivně na poslední chvíli, ale do odbočení se trefuji. I tu šoto jedeme celkem dobře a moc si užiji druhé odbočení na šoto, kde se Uwe krásně utrhne přes ručku. V cíli máme na Jardu ztrátu 1,9s. A to je na první RZ jednak málo a druhak vím, kde ten čas příště nabrat. Respektive mnohem víc času. Je z toho čtvrtý čas. V pohodě. Míříme na první průjezd Podivickou. A tu mám rád a rozhodnu se tam trochu zaútočit.

Odstartujeme na krásně natopeném autě. Gumy, brzdy, všechno správně. Jak jsem psal, chybí tu v první části oproti dřívějšku, takže přílet do první levé čtyři je celkem fofr. Průjezd není ideální, jde to víc, ale žádné drama. Na kostkách nám to celkem jde a přichází stoupání, které se dá v podstatě celé držet při správné stopě. Stejně tak sjezd od levé 7 se celý dá držet až po retardér. A ano, máme tu ten slavný retardér. Jedeme fakt krásné tempo, poslední zatáčku přes horizont držíme a ve chvíli kdy si auto narovnám, abych brzdil na rovná kola, tak tachometr ukazuje 165Km/h. Pustím plyn a dupnu na brzdu. Přesně tak, aby se kola neblokovala, ale co nejvíc decelerovala. Jenže tady nejsme na suchém hrubém asfaltu jako třeba ve Fulneku. Tady jsme na úseku, kde je velmi klouzavý asfalt. Nikdy to tam takhle neklouzalo jako letos. Což není omluva, tady jsem jel prostě po paměti, že jsem věděl, že to tak jde. Měl jsem si dát bacha a tu klouzavost poznat v seznamovačkách. Respektive, já jí tam viděl, ale však to šlo i v minulých letech, ne? Brzda, okamžitě smyk a auto ztichlo, jak se zablokovala kola. Už v tuhle chvíli vím, že je to velký problém, protože retardéry brzdím s rezervou 0-3 metry podle toho, jak se trefím. A když vám to najednou o deset metrů popojede jen protože se zablokovala kola, tak prostě víte, že jste v hájí. Začíná už jen boj o minimalizování škod. Třeba se tam nějak vejdeme. Povolím brzdu, aby se kola chytla a šlo řadit dolů a zase trochu víc brzdím. Druhý okamžitý smyk a zablokovaná kola. V jednu chvíli si ještě říkám, že ten retardér objedu, ale Uwe není v dobrém směru a pořád jedeme hrozně rychle. Poslední pokus o brzdění, Uwe se utrhnul do přetáčivého smyku a čumákem přesně do toho retardéru. S tím už nešlo dělat nic. Ten boj byl od začátku prohraný, ale aspoň jsme ze 165 Km/h zbrzdili do nárazové rychlosti 90km/h. Uwe se definitivně zastavuje napříč silnicí, všude prší sláma, motor zdechlý.

Startuju a vyjíždíme. Couváme to nadvakrát, necháváme tam podle kamery 24 sekund. Rozjíždíme se, přepínám palubní počítač na sledování teploty vody, jestli není proražený chladič. Jediné co vidím je zmuchlaná kapota, ale vím, jak balíky slámy dokáží být kruté. Teplota je stabilní, tak jedeme. Do následujících obou retardérů se netrefuji správně na brzdách. Zejména do toho druhého. Už zase rachtá v převodovce, zase se blokují kola. Důvěra v agresivní brzdění je ta tam. Nějak to dokodrcáme do cíle. A mně je jasné, že tohle je konec veškerých snah o kvalitní výsledek. V cíli máme bez penalizace ztrátu 22 sekund. Podle kamery bychom tedy tuto rychlostky pravděpodobně vyhráli. Ale to je „kdyby“ a na to se nehraje. S penalizací 30s padáme na osmé místo se ztrátou 27 sekund na Dominika Jakeše. A je hotovo. Inu, říkáme si, že pokud auto bude jakž takže, tak zkusíme aspoň nějaký bodík za vyhranou RZ. Nevzdáváme se, ono i za x té místo jsou body.

Další rychlostkou je Račická, kde zajíždíme okamžitě druhý čas, tedy oklepání z rány přišlo brzy, autu nic není, geo v pořádku, chladič neteče. Jedeme ale celkem opatrně, protože čucháme brzdy. Kde to jde držet, tak to jedeme rychle. Jak jsem zmiňoval tu zatáčku, kterou vysekali a začlo se to strkat dovnitř a my si napsali „asi bordel“, tak tam byl snad vagon štěrku přes celou silnici. Na následující rovně pronesu něco nelichotivého na adresu všech, co to tam začali najednou katovat. Rozumějte, to se tam nikdy nedělalo, jeli jste krásnou rychlou stopu od vnějšího kraje k vnitřnímu a zpět na vnější. Ne, hned jak se vyseká tráva, hned se to musí strkat ještě víc dovnitř, aby pak přes celou silnici byl štěrk a ostatní si rozbili držky.

Skok tentokrát spíš prodávám. Nějak nemám náladu na další hrdinství. Nová Hlubočanská nám naopak v prvním průjezdu vůbec nesedí. Zajíždíme pátý čas a s výkonem nejsem vůbec spokojený. Šotolina tradičně tragédie a řada zatáček šla jet o kvalt výš. Bohužel v poslední jebací obci Hlubočany udělá chybu Tomáš Arnošt a napíchne se na lampu. Ztratí 1,5 minuty a má taky zaručený „parádní“ výsledek. My se tak „zdarma“ posouváme na sedmé místo.

Seskupení je velká zábava. Kluci, co to tam každoročně organizují z nějakého záhadného důvodu nezvládají řazení aut. Takže ve chvíli, kdy my stojíme v časovce vjezdu do seskupení, nemáme kam auto odstavit. Tak na sebe koukáme a nic. Tak jim říkám, že to dáme na trávu, ale ať to projdou, že tam není kanál nebo něco. No, trvalo jim to, za námi pomalu fronta, ale jako kdybychom si to nezorganizovali sami, tak asi některé posádky se do seskupení prostě nedostanou. Zábavná představa, když pomyslíme na to, jaká pravidla seskupení má (režim parc fermé).

V servisu začíná makačka. Domlouváme se, že se Uwe nebude moc opravovat, spíš se kompletně zafixuje tak, aby z něj nic dalšího neupadlo. Vybírám si pneumatiky a jdu se najíst. Druhé gastro okénko je tady. Minule jsem se smál, že jsme měli závodní oběd v podobě špekových knedlíků. Tak teď si dal promotér záležet a nabídli kuřecí plátek s kus kusem. Pecka. Snad poprvé co jsem v Adam Cupu jsem se normálně najedl. Chutný, lehký, závodní oběd. Pecka.

Do druhých průjezdů jdeme s tím, že se pokusíme jet stabilně rychle a třeba urveme nějaký extra bod za rychlostku. Máme velkou novinku, kterou Jirka zprovoznil. Stilo interkom mám už dlouho, ale poprvé jsme na něm rozjeli Bluetooth. Tak jsme v autě na přejezdech poslouchali písníčky ze Spotify a YouTube :-). Když už to stojí za prd, tak proč si to neudělat hezký, že?

Na Topolanské zajíždíme na desetinu shodný čas jako Jarda Petráš. Z toho mám velkou radost. Zkazí mi jí až kolega Kohn, který držel statečně tu šotolinu a najel na nás oba 2,5 sekundy. Sakra, tak to vyhraná RZ nebude. Na další Podivické se opět snažíme o pěkné tempo. Pohlídám si retardér a už do toho nejdu tak brutálně. Dojebu klasicky šotolinu a sjezd k odbočení. Auto najednou zase krásně brzdí. Hm. A teď se v tom vyznejte. V cíli vidím, že jsme Jardovi dali 3.1 sekundy, ale pro změnu pan Zpěvák se rozhodl zajet úplně stejný čas na desetinu jako já. To se mi fakt ještě nepovedlo zajet s někým na desetinu čas, a to hned 2x po sobě. Na Račické jedeme dobré tempo, nedržím skok, kašlu na něj i tentokrát. Jinak mě to ohromně baví a poslední 3Km jsem tak rychle asi nikdy nejel.

No a nakonec tu máme druhý průjezd Hlubočanskou. Tak jako snažím se. Hodně míst jedeme o kvalt výš, soustředím se na stopu, abych autu nedával zbytečný odpor, natahuji brzdění u výjezdu z kukuřičného pole přes horizonty. Měl jsem to celou dobu v rozpisu správně, ale v prvním průjezdu trochu vysrabil v hlavě. Na panelech nechci agresivně brzdit, abych nenamáhal poloosy a nezpůsobil další opravdu drahý problém. Poloosy jsou na Adam Cup dražší než na Adam R2. Fakt. Jednu odbočku u mostku netrefuji ideálně a málem mě to stáhne mimo do toho koryta. Nic dramatického, jen na ten mostek najíždím v blbém úhlu a s přerejdovanými koly a tedy ani výjezd na rovinu není dobrý. Dál už to ženeme a pravou čtyři přes kat, kde jsem v prvním průjezdu šel do čtyřky a brzdil, tak jedeme jen s lehkým vrknutím. Snažíme se. V cíli je z toho čas rychlejší o 1,1 sekundy než Jarda Petráš, ale mládí se nám tady utrhlo ze řetězu a namísto vyhrané vložky je z toho brambora. Předjel nás Kohn o 0,1s, Jančík o další 0,2s a korunu tomu nasadil Zpěvák, který tam našel dalších 1,9 sekundy. Parádní práce pánové, hezký sport, pěkně jste jeli.

Na cílové rampě za mnou přijde známá se svým partnerem, které jsem tuze dlouho neviděl. Bylo to velmi milé se vidět a donesli mi lahvinku domácí slivovičky. Ví, že jí mám rád. Tak jsem to bral jako takovou cenu útěchy. V cíli na prvního chybělo 58,6 sekundy. V tom rozraženém retardéru jsme nechali minimálně 54 sekund (podle onboard kamery) plus nedůvěra v brzdy v dalších úsecích. Myslím si, že neudělat tuto chybu (a vím, že je to jen má vina), bojovali jsme s Jardou o vítězství. A to je velmi hřejivý pocit. Samozřejmě, na kdyby se nehraje a rally není jen o rychlosti, ale o spolehlivosti. Udělal jsem chybu, zaplatil za ní. Konec příběhu.

Co výsledek rovněž ovlivnilo je fakt, že Dominik Šulc rozrazil na RZ5 retardér a neprojel ho ve vyznačeném směru. Sám s tím přišel, auto na to taky vypadalo. Ostatně je to i v tiskovce Adam Cup. Všichni, včetně Dominika jsme tedy čekali penalizaci 30 sekund. Ta ale nepřišla. Rozhodčí faktu si toho asi nevšiml, že mu v retardéru chybí balík po průjezdu jednoho z Adamů. V cíli na Dominika chybělo 3,4 sekundy. Takže to máme za dva body a 3000 CZK o které jsme tímto špatným rozhodnutím přišli. Snad ty dva body nebudou na konci roku chybět. Ale podávat protesty nebo něco podobného není fakt náš styl. Kluci měli kliku, bereme to jak to je. V klidu.

Po složení aut v RALEX-SPORT, kde se nám o mně a Dominikovi o auta starají to vypadalo jak v lazaretu.

Těšíme se na Moravu. Moc!